Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sním či bdím? - 2. kapitola

24.02.2012 (16:15) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1432×

Obočí mu vyletělo nahoru a pusu měl otevřenou dokořán. To jsem ho tak šokovala? Během deseti sekund se vzpamatoval, odkašlal si a řekl: „Myslíš to vážně?“

Sakra, myslela jsem to vážně? „Jo, myslím.“            

Jeho rty se roztáhly do toho nejkrásnějšího úsměvu, jaký jsem kdy viděla. Zalapala jsem po dechu a v duchu se modlila, aby si této mojí trapné reakce nevšiml.

„Tak dobře, v kolik se pro tebe mám stavit?“ zeptal se.

„Třeba ve tři.“

Přikývl a věnoval mi ještě jeden ten přenádherný úsměv.

Otočila jsem se a zamířila ke Kate, která se pořád pobaveně usmívala.

„Teda, Alice, kdo by to do tebe řekl?“ smála se.

Hodila jsem po ní nevrlým pohledem, aby jí došlo, že to nemá komentovat. Pochopila. Mlčky jsme šly do učebny. Usadila jsem se a všimla si, že Jasper vchází do dveří. Sakra, má se mnou stejnou přednášku.

Zase jsem se nedokázala na výklad soustředit. Byla jsem Jasperem naprosto fascinovaná. Seděl dvě řady pode mnou. Sledovala jsem jeho vlasy, které vypadaly tak božsky, že jsem se jich chtěla dotknout a zjistit, jestli jsou tak božské i na dotek. Sledovala jsem jeho mužná ramena, která se zdvíhala při každém jeho nádechu.

Asi po patnácti minutách se otočil a podíval se na mě. Panebože, určitě viděl, jak na něj civím. Pohled jsem proto upřela na učitele a s velkým přemáháním jsem se na něj dívala do konce přednášky.

Nerozuměla jsem tomu. Nerozuměla jsem sobě. Jak je možné, že ještě včera jsem se kvůli němu div strachy nepočůrala a dnes mě tak přitahuje. Možná je to tím, že jsem s ním mluvila, že jsem si uvědomila rozdíly mezi ním a mužem z mého snu.

Po absolvování ještě další přednášky jsem se vydala domů. Tentokrát v doprovodu Kate, která neměla domluvené žádné rande.

Doma jsem zamířila k ledničce a vzala si něco malého k jídlu. Kate udělala to samé a sedla si naproti mně. Šťourala jsem se v jídle a pod stolem jsem podupkávala nohou. Kate mě propalovala pohledem a já jsem to nemohla vydržet.

„Co je?“ vyštěkla jsem.

Usmála se. „Ale nic, jen mě baví pozorovat, jak jsi nervózní.“  Zamračila jsem se.

„Já nejsem nervózní.“ Kate jen pokrčila rameny.

V tu chvíli jsem se podívala na hodiny. Bylo půl jedné.

„Panebože, to už je tolik?“ vypískla jsem. Utíkala jsem do svojí šatny a začala se hrabat v kupách oblečení. Kate šla pomalým krokem za mnou.

„Co plašíš, prosím tě, v kolik pro tebe přijde?“ zeptala se pobaveně.

„Ve tři,“ odpověděla jsem a Kate, která ještě jedla jogurt, se zakuckala.

Když konečně dokázala popadnout dech, tak se mě zeptala. „Má pro tebe přijít až za dvě a půl hodiny a ty se chováš, jako by tu měl být za deset minut.“

Neodpověděla jsem, nebudu jí vysvětlovat, že na svém prvním rande chci vypadat dobře. Navíc mi půl hodiny trvalo, než jsem si vůbec vybrala něco na sebe.

Za deset minut tři jsem byla učesaná, nalíčená a musela jsem uznat, že vypadám víc než slušně. Sedla jsem si na pohovku a pohledem hypnotizovala ručičku na hodinách. Přesně ve tři hodiny jsem se zvedla.

Jasper pořád nikde. Stepovala jsem před dveřmi a čekala, až zazvoní zvonek.

„Co mu tak trvá?“ houkla jsem na Kate.

Kate se na mě dívala se zdviženým obočím. „Má dvě minuty zpoždění a ty jsi z toho na nervy.“ Nechápavě zakroutila hlavou a šla do svého pokoje.

Já už to nemohla vydržet. Třeba neví, kde bydlím, ale měl by to vidět, vždyť mě ráno viděl, odkud přicházím. Nehodlala jsem riskovat, že by třeba zabloudil a šla čekat ven.

Čekala jsem dalších pět minut. Chvíli jsem přešlapovala z nohy na nohu, pak jsem před domem začala pochodovat tam a zpátky. Trpělivost není moje druhé jméno.

Po dalších deseti minutách už jsem to chtěla vzdát. Vykašlal se na mě, co jsem taky čekala od takového hezounka, který má krásný úsměv a fascinující barvu očí?

Když už jsem stála jednou nohou na prahu domu, zaslechla jsem přijíždět auto a pomalu rozhodně nejelo. S nadějí jsem se otočila a spatřila luxusní černé BMW a v něm Jaspera. Jaspera jsem nechala Jasperem a s otevřenou pusou zírala na tu černou kočku. Páni, jak já miluju krásná rychlá auta a zrovna teď v jednom pojedu.

Jasper vylezl z auta a usmál se na mě. Na chvilku mě tím úsměvem odpoutal od jeho auta.

Galantně mi otevřel dveře a já nastoupila. Rukou jsem se dotkla kožené sedačky. Chtěla jsem se dotknout všeho, co bylo v tom autě. Bílé palubní desky, volantu stejné barvy i Jaspera, který zrovna nastoupil.

„Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu pozdrav i úsměv.

Vyjeli jsme. „Promiň, že jsem přijel pozdě, na dálnici jsem chytl zácpu,“ omlouval se.

„Lepší než průjem,“ zamumlala jsem. Jasper se začal smát. Sakra, slyšel mě. Začala jsem se červenat, proč si nikdy nerozmyslím, co plácnu, než to udělám?

Snažila jsem se zavést hovor někam jinam. „Kde vlastně bydlíš?“ zeptala jsem se.

„Na opačné straně Seattlu. Celkem dálka než se dostanu do školy, ale tímto krasavcem to jde jedna báseň.“ Poplácal palubní desku auta.

„A kolik ti je let?“

„Devatenáct, teda skoro dvacet,“ usmál se na mě.

„Nastoupil jsi na vysokou o rok později?“ zeptala jsem se, protože mi nebylo jasné, jak to, že chodí do prvního ročníku.

Připadalo mi, že uvažuje, co mi odpovědět, nakonec z něj vylezlo. „Jo, po ukončení střední jsem byl rok doma.“

Takhle jsem se ho vyptávala celou cestu, jeli jsme dlouho, něco přes dvě hodiny, a to celkem vysokou rychlostí. Nevěděla jsem, kam mě veze. Nesledovala jsem po cestě ukazatele, takže jsem se nesměle zeptala, kde vlastně jsme, a doufala jsem, že nebudu vypadat jako blbec.

„Ve Forks.“ Páni, nikdy jsem tu nebyla, a to Forks není od Seattlu moc daleko. Vždycky jsem se tu chtěla podívat.

Jasper zastavil na malém parkovišti, vlastně to ani nebylo parkoviště, byla to jen prašná, hlinitá plocha, která byla pro auta oddělena kládami.

„Kam jdeme?“ vyzvídala jsem.

Věnoval mi zářivý úsměv. „Nech se překvapit.“

Vykročil směrem k lesu. Později jsem si všimla, že mezi stromy je malá pěšinka. Jasper kráčel přede mnou a já se cítila nesvá, jako bych tu byla s někým úplně cizím, koho jsem potkala náhodou. Jasperovi to možná taky tak připadalo, otočil se ke mně, na chvíli zaváhal a pak mě vzal za ruku. V ten moment jako by do mého těla praštil elektrický proud.

Dlaň měl studenou, skoro až ledovou. Připadalo mi to divné, bylo jaro, až taková zima nebyla, ale nechala jsem to být. Jasper se díval na naše ruce s propletenými prsty a mírně se usmíval.

Potom jsme pokračovali v cestě. Nešli jsme dlouho, jen asi půl hodiny. Byla to příjemná procházka. Šli jsme mlčky, jen sem tam jsme prohodili pár slov. Po nerovné cestě jsem sice klopýtala a parkrát jsem zakopla, ale Jasperovy silné ruce mě vždycky včas zachytily.

Došli jsme na malý palouček. Vykulila jsem oči a brada mi klesla. Jasper sledoval moji reakci. Bylo tam nádherně. Tráva byla nádherně zelená a všude rostly květiny všech barev. Celý palouček byl obklopen stromy, jen na jedné straně byla malá skála, z které tekl pramínek vody. Chvíli jsem uvažovala, odkud se ta voda bere.

Bylo to překrásné místo, hned jsem si ho zamilovala. Otočila jsem se na Jaspera a věnovala mu ten nejzářivější úsměv, na jaký jsem se zmohla. Sedla jsem si do trávy, kterou už stačila pokropit večerní rosa. Celé té kráse dodávaly šmrnc paprsky pomalu zacházejícího slunce.

Jasper si sedl vedle mě. Fascinovaně pozoroval, jak se s nadšením kochám tou nádherou.

„Myslím, že teď je řada na mně,“ řekl po dlouhé chvíli ticha.

Nechápavě jsem zvrásčila obočí.

„S vyptáváním,“ vysvětlil mi.

„Aha.“

Nadechnul se k první otázce, ale vtom se prudce otočil. Podívala jsem se stejným směrem. Za námi stály tři mužské postavy.

Předchozí < > Další 

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sním či bdím? - 2. kapitola: