Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smutek v písních

24.12.2009 (09:00) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3336×

Písnička

Jmenuju se Isabella Swan, ale svět mě zná jako Noe Stan, zpěvačku smutných písní. Je mi sedmnáct, ale již vím, co je to smrt. Matka mi zemřela před třemi lety a ve stejnou dobu vznikla Noe. Proč? Matka věděla, že hezky zpívám a chtěla mě dostat na vrchol a protože zemřela, tak jsem chtěla učinit to, co si přála.

I přes to, že zpívám smutně, jsem dosti poslouchaná. Nevím proč, ale je to tak.

Teď vám popíšu, jak vypadám. Mám po matce hnědé vlasy, které nosím až do pasu. Hnědé oči mám prý po její matce neboli babičce. Jinak mám docela hezkou, drobnou postavu. Asi podle klučičího hlediska jsem hezká, ale mě je to jedno.

Proč? Před půl rokem mi zjistily rakovinu krve, ale já otce překecala, abych mohla zpívat dál. To jediné mě jaksi matku připomínalo. Každá píseň, cédéčko i koncert patřily jen jí. Mé matce. Jsem jí prý dosti podobná, ale ona byla mnohem hezčí. Svoji babičku z její strany neznám, protože zemřela před dlouhou dobou.

Od matčiny smrti jsem dosti tichá a jediná má možnost jak ze sebe vše vykřičet je právě koncert. Tam nechám svým tělem prostoupit ten smutek a doma jej zamykám do svého srdce. Jediné, co mě prozrazuje je, že nosím vše v tmavé barvě, dokonce i na koncertech, paruku mám dokonce černou a krátkou. Nevím proč, ale ňák mi padla do oka.

Teď do přítomnosti, protože musím do školy. Oblékla jsem si delší tričko, džíny, boty a přes ruku přehodila mikinu. No a mohla jsem do školy. Už jen snídaně a pak už můžu razit.

Auto jsem měla sportovní, protože mím druhým koníčkem jsou právě auta. Docela se to hodí, protože, co jiného než adrenalin pomůže odehnat ty špatné vzpomínky. Otec mi v tom nebrání, protože je ze všeho na dně. O chod domácnosti se starám já, protože on není skoro stále doma.

Kde tedy je? Doma u sestry, která se o něj stará a je jaksi moje manažerka. Už jste tedy pochytili, že žiji sama tady, ve městě mé matky. Otce vídám jen na koncertech a to ještě ve spěchu. Prostě rodinná idyla. Otec si přijede jen někdy a dcera má otevřené konto.

Z toho vyplívá, že bych měla mít mnoho kamarádů, ale je tomu přesně naopak. Jsem taková tichá a straním se všech. Jediní kdo se mi dostali pod kůže je Angela, má spolužačka a Jake.

Kdo je vlastně Jake? Je to výplod mého otce z dob kdy to rodičům neklapalo. Otec ulítnul se sekretářkou a vzešlo z toho toto. Jeho matka zemřela při porodu a tak se o něj otec staral nebo teda mamka.

Jacobovi je patnáct, ale máme spolu krásný vztah. Snaží se mi pomáhat a daří se mu to. Jsem pro něj celá jeho rodina, protože otce nenávidí za to, že jeho dcera umírá a on si odjede. Docela ho chápu, ale je to stále otec.

Jack je má jediná opora, protože otec tu není. Dokonce i neposílá peníze, ale to s mím příjmem není velký problém. Prostě a jednoduše žiju se svým nevlastním bratrem a vydělávám na rodinu.

„Bells, už je čas.“ Ozve se z předsíně Jacob. Je přesnější než hodiny, když jde o něco. Ve škole jsme takoví záhadný. Bavíme se jen mezi sebou a s Ang.

„No jo.“ Odšourám se k němu a vezmu klíčky.

„Netěšíš se až moc?“ Rýpnu si do něj. Jsem totiž veselá jen s ním. Je to takové malé sluníčko vedle, kterého se nejde neusmát. Je pro mě takovým univerzálním lékem na smutek. Není však všemocný.

„Ne. Jen nechci přijít pozdě, i když s tvou jízdou se toho nemusím bát.“ Zakřenil se na mě můj milí bratříček a já měla sto chutí po něm něco hodit.

„Pánvičky jsou v kuchyni.“ Odhadl můj plán. Prostě jako u dvojčat. Jsme takoví již od malička, až to naši mamku udivovalo. Říkala, že to není snad ani možné.

„Kde jsi? Snad nehledáš tu pánvičku.“ Zavolá s pobavením Jack.

„Nech si toho, jinak tou pánvičkou dostaneš.“ Odpovím mu stejně pobaveně jako on. Prostě děláme blbiny.

„Jo, dneska přijdou ty noví.“ Oznámí mi Jacob už v autě.

„No jo.“ Zaúpím, protože každý kluk semnou chce chodit, ale po asi pátém odmítnutí to vzdali. Ani nevím čím je tak přitahuju. Já chci jen potichu trpět.

„Jestli chceš tak jim můžu hned srovnat ksicht.“ Už nejednou mě Jake fyzicky chránil, protože dolézali až do domu.

„Zatím to není nutné. Uvidíme, jak se to vyvrbí.“ Řeknu uznale a oba se začneme smát.

Edward:

Jmenuju se Edward Antony Masen Cullen a jsem tak trochu upírem. Teda celá má rodina je upíří, ale nejdřív je asi musím představit.

Carlise je pro mě jako otec a celou naši rodinu založil. Dnes mu je něco okolo 350, ale proměněn byl ve svých 29 letech. Živí se jako doktor. Pro náš druh docela nezvyklé. Pak je tu jeho družka Esmé. Velice milá a mateřská. Ta je z nás nejmladší. Je ji něco okolo šedesáti. Je sice nejmladší, ale je pro nás matkou. Carlise ji proměnil v osmadvaceti letech.

Jsou tu i sourozenci. Emm, kterému je přes sto a byl proměněn ve čtyřiadvacet, ale chová se jako pětileté děcko. Jeho družkou je Rosalie, paní božská. Dnes ji je devadesát, ale proměněna byla ve svých dvaceti letech. Docela ji obdivuju, že vydrží být s tak bláznivým chlapem.

Jsou tu i Alice s Jasperem. Ty však Carlise nestvořil. Oni si nás našli pomocí Alicininýho daru, vidět budoucnost a tak nás našli.

Alici je něco okolo dvouset let, vypadá na osmnáct, ale přesně to nejde určit, protože si svůj lidský život vůbec nepamatuje. Jediné na, co si vzpomněla, bylo jméno. Jasperovi je dvěstěpadesát a byl proměněn v devatenácti a ovládá emoce, dokonce je i cítí.

No a mě je dvěstě a Carlise mě proměnil v mých sedmnácti letech. Můj dar je čtený myšlenek, ale občas bych se toho rád zbavil. Je docela nepříjemné slyšet všechny ty oplzlosti, co se lidem honí v hlavách.

Schrnutí - Následující

Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smutek v písních: