Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrt za život 7. kapitola - Hledej, šmudlo hledej

25.02.2010 (09:15) • Izzy0fan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1208×

7. HLEDEJ, ŠMUDLO HLEDEJ

Vypráví Edward

Alice uviděla něco neuvěřitelného, nikdy bych neřekl, že je něco takového možné. Vize, nebo jak bych to nazval, obsahovala spoustu neurčitých a zmatených obrazů, vůní. Nic jsem nechápal, takový zmatek v hlavě jsem ještě neměl.

Hlavním předmětem zjevení byla skupinka lidí oblečených v šedivých kabátech a na hlavě měli nasazené kapuce. Byli tak sladění, dokonalí. Hýbali se jako jeden celek, jako by si navzájem četli myšlenky. Měli trojúhelníkové uskupení. Na kraji byli evidentně silní muži. I přesto, že jim nebylo vidět do tváře, vypadali odhodlaně. Nehnutě stáli na svém místě, měli pevné držení těla.

Blíže ke středu byly ženy, ani ty nevypadaly nepřipraveně. A uprostřed byl nějaký pár, muž a žena. Na rozdíl od ostatních byli oděni v temně černém oblečení a drželi se za ruce. Ženě se z kapuce vlnily dlouhé hnědé vlasy.

Proti této skupince stála partička upírů. Měli vzteklé výrazy, typoval bych na pár novorozených. Ale vše se najednou dělo tak rychle. Skupinka rudookých najednou zaútočila.

Okolo těch tajemných lidí se utvořil kruh ohně. I když to byla silná obrana, na upíry přesto dostatečně nezabrala, valili se stále blíž a rychleji.

Uskupení šedě oblečených se rozpustilo, najednou trhali a ničili své nepřátele. Kusy jejich těl házeli bez výčitek do kruhu ohně. Rudoocí začali křičet a prchat, ale bylo to marné, byli zničeni do jednoho.

Hlavní pár uprostřed se za celou dobu boje ani nehnul, jen tam tak nečině stáli a drželi se za ruce. Vypadali velice koncentrovaně, měli sklopené hlavy.

Nepřátelé byli konečně pryč a všichni se vrátili do své původní pozice.

Nevím proč, ale stále jsem upřeně pozoroval ten pár uprostřed. Žena se zhluboka nadechla a uvolnila svůj stisk ruky, stejně tak to udělal i muž. Oheň se najednou zmenšoval až uhasl definitivně, po vypáleném kruhu nezbyla sebemenší památka. Okolí bylo porostlé zelení, nedaleko šuměla řeka, nad nimi zpívali ptáci a téměř jsem cítil vítr cuchající stébla trávy.

Celá skupina šedě oděných se na sebe podívala a najednou zmizela společně s Alicinou vizí.

„Co se stalo?“ vyděšeně se zeptala Esme.

„Nic, co by se mělo dít?“ trochu hystericky se zasmála Alice.

„Něco jste viděli a vypadali jste vyděšeně, a teď děláš, jakoby se nic nestalo. Tak co jste viděli?“ zakročil Carlisle.

„Prostě jen obyčejný záblesk budoucnosti,“ vymluvila se Alice a odešla ven.

Všech pět párů oči se upřelo na mě. Sice jsem neměl zdání, proč okolo dělá Alice takové tajnosti, ale než odešla, požádala mě, abych nic neříkal a šel za ní. Jen jsem pokrčil rameny a následoval svou novou sestru do lesa.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se s neskrývaným zájmem o tuto maskovanou skupinu.

„To sice ještě nevím, ale podobné věci se mi ukazují dost často. Věřím, že to má co dočinění s naší rodinou.“

„Myslíš, že se nám stane to samé jako jim?“ poukázal jsem na jejich mrtvé nepřátele.

„Nevím, ale nemyslím se, že nás budou chtít zničit. Je to jen pocit, jako by jsme se jich nemuseli bát, myslím, že nám nechtějí ublížit. Jsou moc důvěryhodní, chtějí pomoci.“ Alice si byla svým tvrzením jistá.

„Chceš tím říct, že my budeme potřebovat jejich pomoc?“ vytřeštil jsem oči.

„Říkala jsem ti, že nemám zdání. Zatím tě mohu jen ujistit, že si nejsem vědoma žádného hrozícího nebezpečí. To ti prozatím bude muset stačit,“ zakončila svůj proslov tlesknutím a utíkala zpět do domu.

Narozdíl od ní jsem se domů ihned nevrátil, ale šel si prohlédnout město. Kingwood nepatřil mezi velkoměsta, spíše takové předměstí Houstonu. Nebylo tu téměř žádné povyražení pro turisty, samé domy, domy a občas nějaká ta restaurace. Potloukal jsem se ulicemi a doufal, že narazím na něco alespoň trochu unikátního, ale spletl jsem se. Vlastně jediná kuriozita tu bylo obrovské parkoviště u supermarketu a neidentifikovatelná, špinavá řeka. Musel jsem přiznat, že toto městečko nikdy nebude patřit mezi má oblíbená místa. Vrátil jsem se zpět do domu. Ani jsem nevěděl, zda se tomu vůbec dá říkat domov. Dům to byl krásný, ale moje pocity k němu nebyly vřelé. Už i noční osamocené ulice Londýna mi přišly lepší, možná proto, že jsem stále doufal, že ji najdu, ale nestalo se, tak jsem se vrátil za svou rodinou, už značně rozrostlou rodinou.

„Kde jsi byl?“ Esme byla mým náhlým zmizením značně pobouřena, bála se, že už se nevrátím...

„Prošel jsem město.“ Ta věta ani nedávala pořádný smysl, ale měl jsem pocit, že svou adoptivní matku nevnímám, jako by okolo mě byla neprostupná bublina plná vakua. Neregistroval jsem nic, co se v domě dělo. Bývaly doby, kdy mi s otcem bylo nanejvýš příjemně, ale teď jako bych byl naprosto prázdný a vyždímaný.

Vypráví Alice

Byla jsem nadšená z nového člena rodiny, tak dlouho byl jeho příjezd očekávám. Jenže vše bylo úplně jinak než jsem to viděla minulý měsíc, chodil okolo nás jako tělo bez duše, nevěnoval nikomu sebemenší pozornost a nejhorší věc byla ta, že jsem neměla tušení, proč tomu tak je. Měl být šťastný, už kvůli rodičům a ne se trápit pro bůhvíco.

Už hodnou chvíli byla tma, každý se věnoval své zábavě a já ustavičně přemýšlela o Edwardovi. Nemohla jsem to tak nechat. Zaťukala jsem na mahagonové dveře vedoucí do jeho pokoje.

„Pojď dál, Alice.“ Jen jsem protočila oči a vešla dovnitř. Edward seděl na pohovce a psal deník.

„Předpokládám, že jsi mě čekal, tak... však víš, promluvíme si,“ snažila jsem se začít odlehčeně, zabralo to.

„No jistě... Měl bych se omluvit, za to, jak jsem se celý den choval. Konečně se vrátím domů a chovám se neuctivě...“ mluvil velice potichu, ale plně mi věnoval pozornost, díval se mi přímo do očí a odhadoval mou reakci.

„Ano, to bys měl, ale ty se stejně neomluvíš.“ Společně jsme se zasmáli. Můj bratr se opravdu za své chování omlouvat nehodlal. Najednou byla nálada mezi námi odlehčená, taková, jaká má být mezi sourozenci.

„Přejděme k věci,“ náhle zvážněl. Věděla jsem až moc dobře, o čem nebo spíše o kom se budeme bavit.

„Co chceš o ní vědět?“ Má odpověď ho trochu zaskočila, ale potřásl hlavou a pokračoval:

„Kdo to je?“ zeptal se. Propaloval mě pohledem, této otázce se nedalo vyhnout. Zhluboka jsem se nadechla a začala s vyprávěním:

„Chceš slyšet ten kratší nebo delší příběh?“

„Myslím, že mi přesto řekneš ten delší.“ Jen jsem přikývla a posadila se na pohovku.

„Když jsem poprvé uviděla ve svých vizích Jaspera, spatřila jsem v pozadí i ji. Jako by do prostředí vůbec nezapadala, ale prostě tam byla. Okolo ní vyzařovalo světlo, oslepující zář. Zprvu jsem si myslela, že je to nějaká chyba, ale od té doby téměř každá má vize, ať přítomná či vzdálená, obsahovala ji. Prostě tam neměla být, ale byla. Už jsem to přestala brát na lehkou váhu a rozhodla se konečně setkat se s Jasperem....“ Napjatě mě pozoroval, ani nedýchal. „Jak už víš, zanedlouho jsem ho našla, ale cítila jsem i ji, někde nedaleko, myslím, že nás pozorovala. Jasper mi řekl, že ji jednou potkal, sice jen krátce, ale to mu stačilo, aby si ji zapamatoval. Popsal mi ji a hned jsem věděla, s kým máme tu čest. No... pak jsi sám viděl její smrt.“ Přestala jsem vyprávět, protože Edward vypadal jako hromádka neštěstí, viděl její smrt... „Ještě se začneš obviňovat, necháš mě to dovyprávět!“ Přikývl. Nemyslím, že se lekl mého tvrdého tónu hlasu, ale prostě to akceptoval. „Ve skutečnosti ji zastřelil vlastní otec. Hm, co by se taky dalo čekat od vraha, ale teď odbočuji od tématu. Samozřejmě, že jsme ji tam nemohli takhle nechat zemřít. Bylo by to ode mě neetické, strašila mě už takovou dobu a já bych jí nechala zemřít... to ne. Ani nevím jak, ale podařilo se mi jí zachránit, Jasper tam byl se mnou a celou situaci jistil. Chvilku byla nesoustředěná a uražená, ale potom s námi začala mluvit. Vlastně moc informací o sobě nevěděla, jen ty nejpodstatnější údaje.“

„Jak se jmenuje?“ znenadání se zeptal.

„Pche, snad ses neodvážil mi skákat do vyprávění...“ tvářila jsem se naoko uraženě. Zmlkl a nadále visel na každém dalším slově mého vyprávění. „Kdybych nebyla tak drze přerušena, dozvěděl by ses, že se jmenuje Isabella Marcuez...“ Najednou můj hlas potemněl, blížili jsme se k té smutné části. „Byla moc hodná, obětavá a dobrák od kosti, ale její moc byla nevyzpytatelná. Jednoho dne jsme lovili dravé šelmy a ona prostě natáhla ruku k jednomu z jaguárů a najednou BUM, ležel tam na zemi se zlomeným vazem.“ Edward trochu lapal po dechu, ale nic neříkal. „Po celé týdny byla zamčená v pokoji a odmítala vylézt. Bála se, že nám ublíží. Samozřejmě, že to byl nesmysl, jak by nám mohla ublížit, ale nedala si říct. Po dalších dnech přemlouvání konečně vyšla ven, a pak se stalo to, čeho se nejvíce obávala. S Jasperem jsme se trochu pohádali, šlo jen o mírnou diskuzi, nevěděli jsme, kam se přesuneme. Nemohli jsme prostě napochodovat do města s ní, neovládala by se a navíc ta její schopnost... Jasper tvrdil, že to zvládneme, pak za námi přišla Bella, chtěla pomoct prostě jen zakřičela: Přestaňte!...“ Musela jsem se nadechnout, bylo to stresující, znovu to vidět, cítit.

„Co se stalo pak?“ Edward byl nedočkavý, chtěl to vědět.

„Najednou mě nějaká... věc odmrštila drtivou silou pryč. A pak... jsem tak nějak prorazila zeď a ocitla se venku na zahradě.“ Stěží jsem vydechla. Bylo tak těžké o tom mluvit, byla má přítelkyně.

„Jasper?“ řekl jen.

„Stalo se mu to samé, akorát proletěl oknem.“ Soucitně pokýval hlavou. „Jen kdybychom nebyli tak hloupí a nehádali se, mohla být s námi, sedět tady a...“ Edward mě objal. Cítila jsem, že chápe můj zármutek.

„Je mi to tak líto. Já, když jsem uviděl ten... sen, nebo co to bylo, vydal jsem se tam, do Londýna, hledat ji. Nebyly tam po ní žádné stopy, nic.“

„Já vím, snažili jsme se to co nejvíc zamaskovat.“ Přikývl.

V tu chvíli jsem dostala další vizi...

Shrnutí

Autor: Izzy0fan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt za život 7. kapitola - Hledej, šmudlo hledej: