Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrt za život 11. kapitola - Odstíny šedi

08.10.2010 (16:15) • Izzy0fan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1720×

11. ODSTÍNY ŠEDI

Alice:

„Ne!“ křičel Marcello, „ne, bojujte!“ Byl vzteky bez sebe. Rozhazoval rukama okolo sebe, snažil se škodit, co mohl, ale jen marně.

V mžiku se jakoby vše zastavilo. Nikdo se nehýbal, možná ani nedýchal. Nemůžu říct, že by se Marcellova skupina nevzpírala. To jo, a hodně, ale na své straně neměly ani léta tréninku, ani mocné dary, které by jim pomohly odlákat tyto šedě oděné... bytosti.

Všichni očekávali, co se stane dál. Ale pro Marcella a jeho skupinku už bylo moc pozdě. Nikdo z nich nezbyl naživu, nikdo nestačil utéct a přitom okolní krajina vypadala, jako by se nic nestalo. Zadívala jsem se na tu dívku v černém, znovu nepatrně pohnula svou rukou a oheň najednou ustal. Jako kdyby tam nikdy nebyl, tráva byla čerstvě zelená, ne spálená ani pošlapaná, prostě jako by se tohle nikdy nestalo. Přitom jsem ještě teď cítila žár toho ohně, který zapříčinil smrt tolika upírů.

„Je na čase odejít,“ špitla jedna dívka na konci řady. I když nám zachránili život, jejich chování bylo neuctivé a povýšené. Ani si nesundali své kápě, abychom mohli vidět jejich tváře a navždy si je vyrýt do paměti.

„To, co se vám zdá neuctivé, by vám mohlo zachránit život,“ šeptl muž uprostřed zástupu.

„Avšak to nemění nic na tom, že si zasloužíme alespoň vidět vaše obličeje,“ na obranu řekl Edward.

„Pche,“ zasmál se zřejmě ten vůdce, který měl černou kutnu. „Buďte vděční, že jsme přišli včas, neubránili byste se ani minutu,“ pokračoval tím svým namyšleným hlasem.

Ale poté se odněkud ozvalo tiché „Ne“ a všichni ztuhli. Měla jsem pocit, že to řekla ta dívka v černém, ale jisté jsem si být nemohla. Šedě odění zmlkli a utvořili jakousi neurčitou formaci. Teď jsem viděla přímo na tu dívku, která si pomalu a opatrně sundala kápi a konečně odhalila svou tvář. Počkat!

„Pane Bože,“ slyšela jsem za sebou. Jasper byl stejně znepokojen jako já, byla to ona.

„Bello?“ řekla jsem. Edward hlasitě polkl.

Zírala jsem na ni jako na ducha. Byla tak jiná, jakoby už nebyla ta mladá, hravá a vždy veselá dívka, vypadala jako naprosto dospělá třicátnice s kupou starostí. Nemohla jsem se vynadívat na ten její zmučený pohled, prázdné, lesklé oči plné samoty a prkenný postoj, který naznačoval, že tahle situace jí není příjemná.

„Měli bychom jít,“ špitla stejně tichým hlasem jako předtím a opětovně si přes hlavu přehodila kápi. Muž vedle ní kývl smířeně hlavou a povzbudivě se na ni usmál. Vzal ji za ruku. Okolo nás se spustil slabý vánek, zdálo se mi, jako by něco chtěl říct, ale nemohl. Možná už jsem moc paranoidní. Jak jsem si mohla myslet, že se po tom všem vrátí k nám. Vztek k její osobě se v mé mysli stupňoval. Edward se kvůli ní hnal téměř po celém světě a ona si pro to ani nevzdychne.

Edward zakroutil hlavou.

„Nech to být,“ řekl. Mohl se snažit, jakkoliv chtěl, stejně jsem poznala, jak moc ho to trápí a úpěnlivě uvažuje nad tím, proč se tak chová. Jistě, o tom výletu nemohla vědět, ale ty měsíce přátelství pro ni nic neznamenají?

Zmizeli tak rychle, jako se objevili. Nezanechali za sebou ani sebemenší stopu, zdálo se, že tu nikdy nebyli. Už tu nebylo co k vidění, Marcellova skupina byla pryč a my mohli jít domů.

Cesta zpátky byla velice ponurá, nikdo o tom nechtěl mluvit, zvláště já ne. Měla jsem hrozný vztek, jak může být někdo tak bezcitný? Proč? Ale bylo to, jako kdybych se ptala, proč jsou lidé takoví, jací jsou. Ta otázka neměla odpověď a zřejmě ji mít nikdy nebude. Edward byl jako nepřítomný, nic neříkal, jen tupě zíral před sebe z okna a občas zakroutil hlavou. Já se snažila tvářit silně a sebevědomě, jenže jeho bylo těžké oblafnout. Chtěla jsem mu pomoct, jakkoliv ulevit od bolesti, ale nevěděla jsem jak. Myslím, že to by věděla jen jedna osoba, která očividně nemá sebemenší zájem.

„Přestaň o tom přemýšlet,“ poprvé za celou cestu promluvil Edward, „nemá to cenu a nebaví mě to poslouchat, jasné?!“

„Nechovej se, jako by tě to nezajímalo. Vím moc dobře, o co tady jde,“ sykla jsem mu nazpátek. Jeho jediná odpověď bylo vzteklé zasyčení...

Nikdo:

I když si nechtěla připustit selhání, musela. Nemohla popřít své city, i když o ně nikdy nestála a objevily se tak nečekaně. Před pár měsíci měla podivný „sen“ o muži, co jí zachrání život, jenže jakmile nabyla vědomí, nemohla si vybavit jeho tvář, jako kdyby zmizela. Ale detailně si pamatovala jeho hlas, takový jemný jako pohlazení duše. A právě dnes, když se snažila udělat dobrý skutek, spatřila jeho a tvář se jí do snu dosadila sama. Byl to on, ten ze snu. Byla naprosto jedno, že nevěděla jeho jméno, prostě to věděla.

Shrnutí

Autor: Izzy0fan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt za život 11. kapitola - Odstíny šedi: