Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 29. kapitola

21.07.2011 (10:15) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4002×

29. kapitola

Pokud jsem si myslel, že zvíře ve mně někdy v poslední době řádilo a dožadovalo se jakéhokoliv projevu, mýlil jsem se. Bellina krev mě naprosto zbavovala smyslů. Bylo to neodolatelné lákadlo.

Ani nevím jak, ale najednou jsem nad ní stál a nechával se opájet svou touhou po její krvi. Něčemu takovému jsem nebyl schopný čelit. Najednou nebyla v Diových rukou. Najednou byla v mých rukou a já se bez jakéhokoliv strachu nebo pomyšlení zakousl do jejího krku a pil. Pil jsem tu lahodnou tekutinu a po dlouhých desetiletích tak hasil svou žízeň. Cítil jsem, jak moje tělo ožívá a čerstvá teplá lidská krev mi dodává teplo a sílu. I když jedna moje část řvala přestaň, nemohl jsem.

V agónii blaha jsem byl ale vyrušen jakousi ránou a odtržen od té blahodárné tekutiny. Najednou jsem zíral do rozzuřených očí překrásné ženy. Vypadala křehce, ale sílu měla větší než buldozer. Jakmile jsem se jí snažil vzepřít, zjistil jsem, že jsem se mýlil. Byla silnější než jakýkoliv upír.

„Vzpamatuj se,“ zasyčela na mě. „Chceš ji zabít?“ pokračovala dál a já se podíval na místo, odkud mě odtrhla.

Na zemi tam ležela Bella a měla zavřené oči. Vypadala jako mrtvá. Vyděšeně jsem se ženě znovu vzepřel a chtěl jít za Bellou. Jenže marně.

„Pusť mě,“ zaškemral jsem. Žena mi váhavě pohleděla do očí a z jejích zad se ozval bolestný výkřik Belly.

„Pusť ho, Athéno,“ ozval se Zeus. „Nevidíš? Vždyť už je při smyslech,“ napomenul ji a ona mě pak pustila. Automaticky jsem se ihned přihnal k ní a začal ji ze strany na strany kolébat v náruči. Šeptal jsem slůvka pro uklidnění, ale věděl jsem, že jí moc na vlnách bolesti neulevím. V jednu chvíli musela bolest trochu povolit a Bella na mě pohlédla pravděpodobně naposled svýma láskyplnýma hnědýma očima a chraplavě s námahou řekla:

„Ano, vezmu si tě.“ Mnou v tu chvíli projela vlna radosti, kterou jsem ihned zapudil. Trochu jsem se na ni usmál a políbil jí na čelíčko.

„Později, teď bojuj.“ A s těmi slovy se začínalo znova otřásat celé její tělo. Jed se opět neúprosně hlásil o slovo.

…

Odtáhla jsem Dia z pokoje a vrčela na něj jako na psa:

„Cos to zatraceně udělal? To jsi chtěl, aby ji zabil?“ ječela jsem po chodbě a otřásal mnou hněv, někdy jsem vážně měla pocit, že když jsem mu vyskočila z hlavy, tak společně se mnou odcestoval i veškerý jeho zdravý rozum a logické uvažování.

„To, co bylo nezbytné,“ odpověděl mi můj otec. „On by ji nikdy neproměnil a ona by mu pak nikdy neřekla ano.“

„Ona mu neřekla ano?“ divila jsem se.

„Řekla mu dokonce dvakrát ne,“ potvrdil mi taťka.

„Aha,“ vzdychla jsem a táta mě začal uklidňovat.

„Ale už mu řekla ano.“ To by mě asi mohlo potěšit, ale od doby, kdy jsem na Afroditiných DVD shlédla Manuelu, Esmeraldu i Rosalindu, nemluvě o Kasandře, byla jsem z těhle melodramatických zvratů a odmítání a vdávání se za José Fernanda docela otrlá. Zeus si asi vážně myslel, že mě tím rozveselí, ale praktická stránka celého několikadenního zrození nové upírky nám značně zkomplikovala situaci. Jen jsem se na něj smutně podívala a vysvětlila:

„Teď abych celou svatbu přeplánovala,“ zabrblala jsem.

„Ano, někam, kde nebudou lidé,“ upozornil mě.

„To bude složité,“ pronesla jsem zamyšleně.

„Proč?“ zeptal se mě taťka bůh. Podívala jsem se na něj nechápavě.

„Přeci protože ten skvělý ostrůvek v Karibiku, kam jsme lítali na podobné akce, si koupil nějaký Johnny Depp a už tam není kouska klidu na vypití Piňa Colady.“

„Tak si jednou za několik století zase zahraju na kněze a na Olympu se bude po dlouhé době pořádně slavit,“ navrhl a jiskřilo mu přitom v očích. Kdy jsme naposled něco pořádně slavili? Zahrabala jsem v paměti a zaznamenala, že už je to hodně dlouho, protože oslava, na níž nejsou zlatá jablka a Hádés nám nepředvádí nejnovější taneční trendy mezi zesnulými (naposledy se snažil o breakdance a při pohledu na něj mi Kerberos smíchy oslintal slavnostní roucho) není pamatování hodná.

„Ohlídáš je?“ zeptala jsem se ho váhavě, protože tentokrát jsem nechtěla riskovat, že by se něco pokazilo a zároveň chtěla zajistit tu svatbu.

„A co mám dělat, pokud se nebudou chtít vzít?“ zeptal se a tvářil se naprosto vážně.

„Prostě je tam nahoru po prvním Bellině lovu dostaň a se zbytkem si poradím,“ rozkázala jsem mu a on jen přikývl na souhlas. A já doufala, že ty dva už nic takového nenapadne.

„A tati?“

„Ano?“

„Ať kouká zblajznout první srnku, kterou zmerčí, nemáme čas na hraní s pumičkami, jasné?“

…

Dorazila jsem do síně a pohlédla na zmatky kolem Afrodity. Opravdu se snažila jim připravit dokonalou svatbu za pár hodin. Kolem krku měla omotaný květinový řetěz, v zubech držela sešívačku a z kapsy jí čouhal metr, očividně se snažila pracovat jako obyčejný smrtelník, no neuškodí jí trocha pohybu, baculce, ale bylo na čase ji z toho stresu vyrvat a uklidnit jí.

„Afrodito,“ začala jsem pomalu a ona na mě jen štěkla a nadále věšela kytky po altánku.

„Pokazilo se snad něco?“ A já musela s pravdou ven.

„Edward Bellu kousl,“ řekla jsem jí.

„A co jako s tím?“ vybalila na mě nechápavě a málem u toho spadla ze štaflí, na kterých balancovala při věšení květin. Naštěstí jí byl jeden z mých vojáků při ruce a přidržel jí.

„Bella se mění v upírku a dneska se opravdu vdávat nebude,“ vysvětlila jsem jí trpělivě, protože po několika posledních týdnech jsem pochopila, že logika není zrovna její nejsilnější stránka, ale na lidské pocity měla docela čumák. Každá máme něco, a jak jsme zjistili, spolupráce nám svědčí.

„A nemůže se tedy vdávat v procesu transformace? Stačí přeci, aby řekla ano.“

„Ne, je v bezvědomí.“

„Ani kývnout?“

„Ani kývnout.“

„Ne,“ zoufale poznamenala Afrodita. „Kde seženu kněze, kterého nám Bella nebude chtít sníst, až se probudí?“ pronesla naprosto zoufale a já byla ráda, že aspoň na tohle jí budu moci odpovědět pozitivně.

„Zeus se nabídl, že je na Olympu oddá,“ pochlubila jsem se jí pyšně. Ona vyvalila oči a téměř zděšeně vykřikla.

„Ty chceš, aby jim do manželství žehnal takový proutník, jako je Zeus? Zbláznila ses?“ vyčetla mi a já musela uznat, že na tomhle něco je.

„A koho jiného chceš shánět? Nevěsta bude krvelačná bestie a ženich je studený kus šutru,“ vybafla jsem na ní naštvaně. Afroditě se zablejsklo v očích a řekla:

„Uneseme doktora Cullena.“

…

Krucinál! Jak jsem mohla chtít něco takového dobrovolně? Vždyť je to horší než porod! Zlatý kontrakce, zlatých deset hodin bolesti. Neříkal někdo, že to trvá tři dny? Že jsem se při studiu upírů přeslechla? Prosím? Řekněte mi někdo, že už bude konec! A tentokrát nemůžu ani Edwarda počastovat nějakou tou nadávkou na jeho osobu, že mě přived do tohohle jiného stavu. Pak by si mě nechtěl třeba vzít, což by bylo k vzteku, když už jsem mu tedy konečně řekla ano. Ta jeho sebejistota být se mnou, je jak na houpačce. Jednou by byl jen se mnou, podruhé se bojí, že mi nějak ublíží a tak dál. Jakmile se doproměním, čapnu ho za ruku a potáhnu ho k prvnímu oltáři, který potkám. Snad jsme ještě pořád ve Vegas.

Projela mnou další vlna bolesti a slyšela jsem stále Edwardova konejšivá slova. To ten kluk neví, že by mi měl říkat něco zajímavého, co by mě rozptylovalo?

Můj bejvalej při druhém porodu zjistil, že je nejlepší, když mluví o ženských drbech. Takže před třetím porodem chodil po městě a zjišťoval, co se dá, a když pak bylo nejhůř, tak to na mě vytáhl a místo nadávek na jeho osobu se místností rozezvučely většinou nadávky na dále drbanou.

Divíte se, že můj muž už v té době byl u porodu? To se dá velmi jednoduše vysvětlit. On totiž nesnášel, když u něčeho nebyl, takže když sháněl první porodní bábu, vysvětlil jí, že u porodu musí být. Ta to vzala v pohodě se slovy:

„Stejně to tam s vámi sekne.“ A měla pravdu. Z porodu nic neměl.

Ze svých vzpomínek jsem se vrátila do bolestné reality a cítila jsem, jak mě Edward hladí po ruce a mlčel. Vadilo mi to. Proto jsem z posledních sil řekla:

„Povídej mi něco.“ A potom potlačila bolestný výkřik, který se mi dral z úst.

Edward pořád mlčel a já tušila, že neví co povídat.

„Rodina,“ zakňourala jsem a on se během chvíle rozpovídal. Spoustu informací, které jsem zpracovávala, jsem znala, ale velmi mi jeho povídání pomáhalo. Odreagovávalo mě to od reality. Bolest neustupovala a sílila. Ztrácela jsem vědomí.

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale najednou bolest začala ustupovat a já věděla, že se pomalu probouzím do nového života.

Moc všem děkuji za reakce u minulého dílu. Teď vím, že mám napsat ještě několik kapitolek a nekončit jejich svatbou.

28. kapitola 30. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 29. kapitola: