Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slzy? To slovo neznám! - 5. kapitola

25.06.2010 (13:45) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1813×

5. kapitola - Podvedený

Bella

Roztoužením, které mě pohltilo najednou pronikl divný, přidušený zvuk. Natočila jsem hlavu na stranu a projela mnou vlna úleku. Ve dveřích stál Jake. V obličeji měl výraz naprostého šoku.

„Jaku, já…” Postavila jsem se a chtěla se zakrýt věcmi. Edward mě schoval za sebe.

„Rušíš nás!” Jeho klidný a vřelý hlas se změnil na hrubý a výhružný, jeho zlost jsem cítila na vlastní kůži. Zachvěla jsem se. Jake se beze slova otočil a zmizel ve dveřích.

„Ne! Proboha!” Skryla jsem si tvář do dlaní.

„Bello, miláčku, to bude v pořádku,” uklidňoval mě Edward.

„Ne, nebude, copak jsi neviděl, jak se na mě podíval? Proboha, co jsem to udělala?” Zakroutila jsem hlavou a dívala jsem se na místo, kde před chvílí stál Jake.

„Ty toho lituješ?”  zašeptal, jako bych v jeho hlase slyšela úzkost, ale to se mi jen zdálo. Šeptal proto, aby zakryl agresivitu, kterou teď obracel na mě. Lekla jsem se a začala přemýšlet, jestli nemá svou stinnou stránku, kterou přede mnou neukazuje.

„Ne, nelituji, ale…”

„Ale, co?” zvýšil hlas.

„Je mi ho líto, hrozně jsem mu ublížila, byla jsem pro něj vše a takhle jsem ho zklamala!” Na rtech se mu usadil podivný úsměv. Přistoupil ke mně a objal mě.

„Neboj, to se spraví,” pošeptal mi do ucha a začal mi líbat krk. Zaklonila jsem hlavu a nechala se unášel slastným pocitem, který mi jeho polibky dávaly. Pak jsem se vzpamatovala. Odstoupila jsem od něj.

„Už by jsi měl jít,” špitla jsem.

„Vážně chceš, abych odešel?” Chytil mě za ruku a znovu si mě přitáhl k sobě.

„Edwarde,” zašeptala jsem, „raději už běž.” Hrubě mě odstrčil.

„Chceš jít za ním?” vyštěkl. Zakroutila jsem hlavou, chtěla jsem za ním jít, moc, ale po tom, co jsem mu tak ublížila, bych se mu nemohla podívat do očí. Po tvářích se mi koulely slzy. Vztáhl ke mně ruku a otřel mi je.

„Dobře, půjdu,” řekl. Vzal si oblečení a začal se oblékat a já také. U dveří se zastavil

„Půjdeš se mnou?” Natáhl ke mně ruku.

„Ne, zůstanu doma, co bych…”
„Myslel jsem před dům,” zasmál se. Jindy bych už byla dávno rudá jako rak, ale teď to bylo jiné. Dnes jsem přišla o panenství a podvedla kluka, který mi věřil, byl do mě zamilovaný a já mu nedokázala říct, že ho nemiluji a vyspala se s jiným a on nás při tom viděl! Sešli jsme dolů. Táta už byl doma, seděl v obýváku a díval se na televizi.

„Co se stalo s Jacobem?” zeptal se mě Charlie. Nohy mi ztuhly a já jsem tam jen bezmocně stála a nevěděla, co říct.

„Vystřelil odsud jako střela,” zasmál se. Ten smích mě uklidnil. Táta si zřejmě ničeho nevšiml. Dál si nás nevšímal a my jsme vyšli před dům. Edwarda jsem doprovodila až k jeho auto.

„Tak se uvidíme zítra,” zašeptal mi do rtů a políbil mě. Nasedl do auta a odjel. Ještě chvíli jsem stála na místě a zírala do tmy. Pak jsem se vydala s hlavou sklopenou ke dveřím a probírala si tu strašnou situaci. Tohle se nesmí nikdo dozvědět a hlavně táta! Jak by se na to asi tvářil? Najednou se přede mnou pohnul stín a cestu mi zastoupila mužská postava.

„Proč jsi mi to udělala, Bello?” Naproti mně stál Jake, i přes tu tmu jsem mu v očích viděla ohromnou bolest, kterou jsem způsobila já.

„Proč, Bello?” zopakoval, protože jsem na něho beze slova zírala.

„Nechtěla jsem ti ublížit a ani tě zranit, Jaku,” vyhrkla jsem.

„Jasně!” procedil skrz sevřené rty.

„A kdy jsi mi to hodlala říct?!” Nenávist v jeho hlase mě ohromila, byla to nenávist vůči mě. Věděla jsem to, a co jsem taky mohla čekat?

„Věřil jsem ti!” zasmál se, ale po veselí nebyla v jeho hlase ani stopa.

„Tohle jsem nechtěla, věř mi,” zašeptala jsem, aby se mi hlas nezlomil.

„Ale milujeme se,” dodala jsem ještě víc potichu. Viděla jsem, jak ho moje slova zasáhla jako rána bičem.

„Ty si opravdu myslíš, že tě miluje?” zasmál se. Překvapeně jsem se na něho podívala.

„Ano,” řekla jsem s nedůvěrou v hlase.

„Belo, on chtěl jenom jedno a to teď dostal, ty si myslíš, že bude s tebou?”
vysmíval se mi.

„To není pravda!” vykřikla jsem s bolestí v hlase.

„Ano, je, Bello, však na to sama přijdeš!” pronesl ledově.

„Miloval jsem tě, víš to?” řekl teď o něco tišeji. Stáhl se mi žaludek, jeho slova se mi zabodávala do srdce.

„Jaku, já jsem do tebe nebyla zamilovaná,” vzlykla jsem. Do široka otevřel oči, chvíli na mě překvapeně zíral.

„A to mi říkáš, až teď?” prudce zamrkal. V jeho hlase jsem slyšela obrovskou tíhu bolesti a smutku. Jen jsem se na něho dívala, už jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásku.

„Doufám, že tě to bude bolet stejně jako mě!” zakřičel. Celou dobu něco svíral v kapse, a to něco vztekle zahodil do trávy a rozeběhl se pryč. Byla to malá třpytivá věc, sehnula jsem se proto, vzala jsem to do ruky a nohy se mi podlomily. Z očí se mi vyval proud hořkých slz.

„Jaku, promiň,” zašeptala jsem do tmy.

Jacob

Seděl jsem na posteli a v ruce jsem držel věc, která mi zbyla po matce. Malý prstýnek s drobným diamantem.

„Můžu, Jaku?” ozval se opatrně táta, který byl ve dveřích. Pokynul jsem hlavou na souhlas. Přiblížil se ke mně a sjel pohledem na moje ruce. Na tváři  mu hrál úsměv.

„Ty ji vážně miluješ, viď?”

„Ano,” odpověděl jsem.

„Jaku, jestli to chceš udělat, tak to udělej nebo si to budeš do konce života vyčítat,”

„Bojím se, že mě odmítne, vždyť je jí sedmnáct a já jsem ještě mladší,” vzdychl jsem.

„A kdo říká, že se musíte brát hned? Zasnoubeni můžete být třeba deset let, to je jedno
a jestli tě ona miluje stejně tak jako ty ji, tak v tom nevidím žádný problém,” usmíval se. Já jsem si byl jistý, že Bella je pro mě ta pravá a že jen s ní chci strávit zbytek života, ale co ona? Věděl jsem, že mě má ráda, ale nebyl jsem si jistý v tom, jestli mě miluje.

„Bella je moc milá holka, Jaku, a věřím, že i ona tě miluje,” promluvil a vytrhl mě z mého přemýšlení, jako by slyšel moje pochyby. Pokusil jsem se usmát, ale ústa se mi ani nepohnula.

„Ale tohle všechno záleží pouze na tobě, rozhodně tě do ničeho nebudu nutit,” řekl a já jsem stále zarytě sledoval věc, která by nás svázala po zbytek našich životů.

„Zkusím to,” řekl jsem nakonec a podíval se tam, kde byl táta, ale on zmizel. Vyškrábal jsem se na nohy a vydal se k autu.
Před jejich domem jsem nervózně přešlapával a přemýšlel, co jí řeknu.

„Bello, vezmeš si mě?”

„Bello, miluji tě a chci s tebou strávit zbytek života,”

„Bello, staneš se mnou ženou?” Všechny nápady mi přišly naprosto stupidní a já jsem ztrácel naději, že někdy přijdu na slova, kterými bych dokázal vyjádřit mnou lásku k ní. Po deseti minutách strávených věčnými nadávkami, že jsem totální blázen, kretén a podobně, jsem se rozhodl jít za ní. Však ono to nějak dopadne. Roztěkaně jsem vyšel schody. Potichu jsem zaklepal na dveře, ale bylo otevřeno. Proč mají proboha nezavřené dveře? Pak mě napadla děsivá myšlenka v podobě vraha, který Bellu zabil. Neváhal jsem a vběhl dovnitř. Dole nikdo nebyl, ale v kuchyni, na lince, bylo rozházené jídlo. Začala mě sžírat úzkost, že se opravdu Belle něco stalo. Rozeběhl jsem se nahoru do jejího pokoje, schody jsem bral po dvou. Vzal jsem za kliku a pomalu otevřel a viděl jsem Bellu, nahou Bellu, v náručí té odporné pijavice. Z mého hrdla se vydral zvuk plný bolesti. A pak si mě Bella všimla. Okamžitě vstala a on ji zakryl, abych ji neviděl nahou.

„Jaku já…” dostala ze sebe a vyděšeně se na mě dívala.

„Rušíš nás!” ozvala se ta zrůda. Nebyl jsem schopný slova, otočil jsem se a seběhl klopýtavě schody.

„Jaku, ahoj, kam…” řekl Charlie, který už se vrátil z práce. Ani jsem se na něj nepodíval a proběhl jsem kolem něho, div jsem ho nesmetl na zem. Venku jsem se zastavil a prudce oddechoval. Srdce mi bilo jako splašené. Měl jsem pocit, že mi za chvíli pukne bolestí. Až teď jsem si všiml, že naproti jejich domu stojí jeho auto. Prohnala se mnou vlna vzteku. Zuřivě jsem v kapse stiskl krabičku, ve které byl prstýnek pro ni. Krabička s křupnutím praskla a její části se mi zabodly do ruky. Podíval jsem se na ruku, ze které se mi valila krev. Ale co byla ta směšná bolest oproti tomu, jak jsem se teď cítil? Jak jsem mohl být tak slepý? Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál, když se ke mně donesly jejich hlasy. Schoval jsem se za strom a mlčky pozoroval Bellu s tou pijavicí. Rozloučili se a on odjel. Ona tam zůstala a dívala se na místo, kde před chvílí stál. Najednou se otočila a odcházela domů. Vyběhl jsem ze své skrýše a zastoupil jí cestu.

„Proč jsi mi to udělala, Bello?” zašeptal jsem a ona ke mně vzhlédla. Nic neřekla, jen se na mě mlčky dívala.

„Proč, Bello?” zopakoval jsem.

„Nechtěla jsem ti ublížit a ani tě zranit, Jaku,” vydala ze sebe.

„A kdy jsi mi to hodlala říct?!” Procedil jsem skrz sevřené rty.

„Věřil jsem ti!” zasmál jsem se ironicky své hlouposti a důvěře, že mi říkala pravdu, že mě taky možná milovala, ale spletl jsem se.

„Tohle jsem nechtěla, věř mi,” zašeptala a já jsem v jejích slovech slyšel slzy, ale to na mě taky určitě jenom hrála jako lásku. Už jsem jí nevěřil ani slovo.

„Ale milujeme se,” dodala tak potichu, že jsem ty slova málem přeslechl. Ty slova mnou projela a zabodla se mi do srdce a zanechala tam obrovské prázdné díry.

„Ty si opravdu myslíš, že tě miluje?” zasmál jsem se její naivitě.

„Ano,” špitla, ale v tom jediném slově byla slyšet spousta pochyb.

„Belo, on chtěl jenom jedno a to teď dostal, ty si myslíš, že bude s tebou?”

„To není pravda!” vykřikla bolestně.

„Ano, je Bello, však na to sama přijdeš!” řekl jsem chladným hlasem, aby neslyšela v mých slovech slzy, které se mi draly na povrch.

„Miloval jsem tě, víš to?” Nepatrně jsem zakroutil hlavou a ztišil hlas.

„Jaku, já jsem do tebe nebyla zamilovaná,” zavzlykala do poryvu větru, který se kolem nás prohnal. Cítil jsem, jak se mi kolena podlomila. Uvnitř jsem už necítil nic, jako by mi někdo z těla vyrval úplně všechny pocity a mě teď naplňovala jen prázdnota.

„A to mi říkáš až teď?” Zamrkal jsem, abych zahnal slzy, která se mi draly do očí. Myslel jsem si to, ale od ní to znělo tak tvrdě a definitivně. Nic neřekla.

„Doufám, že tě to bude bolet stejně jako mě!” zakřičel jsem na ni. Z kapsy jsem vytáhl prstýnek a zahodil jsem ho do trávy, tak jako ona ušlapala mojí lásku. Otočil jsem se a rozeběhl se pryč.

Bella

Celou noc jsem nezamhouřila oka. Tupě jsem zírala do stropu a přemýšlela o Jacobovi. O půl sedmé jsem vstala. Celé tělo mě bolelo. Prošla jsem kolem zrcadla, jen zběžně jsem viděla svůj odraz v zrcadle a pokračovala jsem dál. Asi po pěti krocích jsem se zastavila a vrátila se zpátky před zrcadlo. To, co jsem viděla mi vyrazilo dech. Všude po těle jsem měla modřiny. Některé byly tmavě fialové, jiné úplně do ruda. To jsem měla ale divoký sny. Polétlo mi hlavou, ale pak jsem se zasekla. Vždyť já jsem nespala. Dumala jsem nad tím dobrou půl hodinu a zkoumala svoje tělo. Počítala jsem kolik mám těch modřin, ale jednodušší by bylo, kdybych počítala místa, kde jsem modřiny neměla.

„Bello, snídaně,” zavolal na mě táta. Rychle jsem si oblékla rolák, dříny a mikinu, aby neviděl ani kousek mého těla, které se začalo pomalu barvit do fialova.

Rychle jsem seběhla schody a Charlimu jsem řekla, že nic jíst nebudu. Při představě, že bych měla něco sníst, se mi bolestivě stáhnul žaludek. Nasedla jsem do svého náklaďáčku a jela do školy. Jeho auto už tu bylo.

Rozeběhla jsem se do budovy. Řítila jsem se po chodbách neuvěřitelnou rychlostí. Chtěla jsem být u něho, v jeho pevném náručí. Slyšet jeho slova útěchy a cítit jeho studené polibky. A pak jsem ho uviděla, stál opřený jednou rukou u skříňky, už jsem se k němu chtěla rozeběhnout, ale v tom jsem uslyšela známý zvonivý smích…

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy? To slovo neznám! - 5. kapitola: