Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slzy štěstí - Prolog + 1. kapitola

14.09.2010 (14:15) • AlexJagerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1116×

Prolog:

Už mě nebavilo věčně poslouchat Emmetta, Rose, Esmé, Carlislea a jejich zamilované myšlenky. Nedokázal jsem pochopit, ani přes myšlenky, jaké to je, být zamilovaný.

Jasperovi to taky docela lezlo na nervy. Pocity zase nedokázal pochopit on. Zkrátka toho na nás bylo hodně a my se chtěli na chvíli odstěhovat a bydlet sami.

Carlisle a Esmé z toho nebyli moc šťastní, ale respektovali naše přání. Rose byla ráda za soukromí, ale budou jí chybět mezi sebou normální lidi. Teda upíři. Emmett byl uražený, protože si na nikom, nebude moct vybíjet své vtípky a s nikým se sázet.

V den odjezdu jsem si vzal jen batoh s oblíbenými CD a knihami a nasedl s Jasperem do mého Astona. Rozhodli jsme se použít naše staré sídlo v Chicagu. A co jsme vlastně hledali? Chtěli jsme si hlavně oddychnout a mít klid. I Jasper usoudil, že mu z milostných pocitů začalo hrabat stejně jako mně. A každou chvíli jsme nechtěli vypadnout z domu jen kvůli myšlenkám a pocitům. A hlavně jsme doufali, že si taky možná někoho najdeme, i když šance byla velmi malá.

1. kapitola

„Konečně trocha klidu,“ řekl s úsměvem bráška a já se uchechtl. Měl pravdu. Bylo příjemné mít v hlavě jen jedny myšlenky a nemuset být stále mimo domov. Ve škole to sice bude horší, protože tam je spousta myšlenek a pocitů, ale doma si užijeme vytouženého klidu.

Dům jsme nemuseli nijak přestavovat, nebo dát nový nábytek, jelikož to Esmé s Rose udělaly za nás, když si udělaly delší nákupy.

Už jsem měl docela žízeň a navíc je zítra škola, tak budu hlavně potřebovat sebeovládání. Ne kvůli krvi, ale spíš myšlenkám otravných holek.

„Jdeš se mnou na lov, Jaspere?“ zeptal jsem se ho s úsměvem a on přikývl.

Než vůbec něco řekl, vyrazil jsem, jak nejrychleji jsem uměl a chtěl ulovit nejlepší kořist v okolí. Běžel jsem a slyšel jsem za mnou Jaspera, jak se usilovně snaží mě předběhnout. Při běhu jsem se snažil zachytit pach pumy nebo medvěda. Cítil jsem jen samé srnky, na které jsem neměl vůbec chuť.

Jasper byl nejspíš stejného názoru, protože se stále hnal za mnou. Při dalším nadechnutí, jsem cítil hodně vzdálený pach šelmy a vyrazil ještě rychleji po lákavém pachu. Věděl jsem, že bude moje. Nadechl jsem se znova. Pach byl stále silnější, čím víc jsem se přibližoval. Najednou jsem zastavil a přikrčil jsem se za keř. Sledoval jsem, pár vteřin v přikrčení, šelmu a čekal na Jaspera, aby viděl, jak si užívám své kořisti. Byla to jen provokace. Když jsem ho uslyšel za sebou, rychle jsem vyskočil a polapil šelmu do svého sevření a okamžitě jsem se zakousl do její krční tepny.

Okamžitě jsem cítil, jak mi do těla proudí čerstvá a teplá krev. Zahnala žízeň a mé hrdlo se zchladilo, jako kdyby se člověk v poušti napil vody. Nevnímal jsem svět a soustředil jsem se jen na svou kořist, kterou jsem připravil o život a vysál do poslední kapky krve během pár vteřin.

Když jsem dopil, vykopal jsem jámu a zahrabal ji, aby nevzbudila pozornost, kdyby ji náhodou, někdo našel. Asi, by to vypadalo divně, kdyby nějaký člověk, našel zvíře bez krve a na krku ránu, jako kdyby ji někdo zakousl a ještě k tomu, které zvíře dokáže zakousnout pumu?

Uchechtl jsem se nad tou myšlenkou a představoval jsem si, jak se nějaká srnka snaží dohonit pumu a ještě k tomu, ji zakousnout. Když jsem ji zahrabal, začal jsem prohledávat okolí, jestli se tu někde nekrmí Jasper, a když jsem nikde neslyšel jeho myšlenky, vydal jsem se po jeho pachové stopě.

Našel jsem ho, jak se krmil srnkami, které jsem cestou cítil. Asi jsem měl štěstí, že jsem vysál jedinou pumu v okolí a na Jaspera zbyli ubozí býložravci. Opřel jsem se o strom a sledoval ho, jak hasí svou žízeň a přitom nadává v myšlenkách, že na něho nic lepšího nezbylo. Usmál jsem se. Příště mu nechám něco lepšího. Nejsem jako Emmett, který vždycky všechno sežere a nám nic nenechá, i když někdy si hraje se svou kořistí tak dlouho, že naopak na něho nezbude nic a vysaji mu i to zvíře, se kterým si hrál. Když zahrabal poslední pozůstatky zvířat. Otočil se na mě s lehce uraženou náladou a já se usmíval jak měsíček na hnoji.

„Edwarde, nech mě taky někdy vyhrát. Taky se chci někdy pořádně najíst,“ řekl a hrál uraženého a přitom se v duchu smál a po pár vteřinách trapného ticha jsme propukli v hlasitý smích a váleli se po zemi. Ani nevím, čemu jsme se vlastně smáli. Po pár minutách nás to přešlo. Po chvíli mu došlo to, co mně.

„Čemu jsme se vlastně smáli?“ zeptal se Jasper a mně začaly cukat koutky a začal jsem se pak smát na novo, stejně jako Jasper. Byla to úleva křičet a smát se na celé kolo a vědět, že nás nikdo neslyší. Nemuseli jsme se skrývat a hrát si na lidi. Pak jsme se nakonec uklidnili a vydali se domů. Běželi jsme pomalým tempem, to znamená nejvyšší lidskou rychlostí a cestou jsme se stále postrkovali a připadali jsme si jako malí kluci.

Po chvíli začalo pršet a pak přišel pořádný slejvák. Strčil jsem do Jaspera a on uklouzl v blátě a spadl na zadek do kaluže bláta. Zastavil jsem se a začal jsem se smát a nepostřehl, že mě strčil taky, a že se válím na zemi v blátě a celý levý bok mám špinavý a mokrý od bláta. Pro změnu se smál on. Pak jsem na něho skočil a začali jsme se prát zase jako malí kluci v blátě a pak jsme ze země stříkali bláto na toho druhého. Bylo asi 5 hodin a my toho nechali. Zhodnotili jsme svůj vzhled a usoudili jsme, že kdybychom takhle přišli domů, Esmé by nám pěkně vynadala, jelikož z nás teď to bláto odkapávalo a oblečení jsme měli na velké cáry.

Vydali jsme se rychle domů a přitom přestalo pršet. Když jsme dorazili domů, zjistil jsem, že ve vlasech mi uschla hlína stejně jako Jasperovi, ale řekl jsem si, že mu se z nich bude dostávat hůř. Chtěli jsme skočit do bazénu, abychom se umyli hned, ale pak nás napadlo, že se nám to nebude chtít pak čistit a řeka byla už taky dost špinavá od vymletých břehů a deště, a tak nám nezbývalo, než co nejrychleji každý utéct do své sprchy a doufat, že toho z nás co nejmíň opadne na chodbě, abychom nemuseli celou noc uklízet dům.

Vběhl jsem tedy do svého pokoje a následně do sprchy.

Teplé kapky mi začaly stékat po tvrdé a studené kůži. Uklidňovaly a uvolňovaly mé tělo po namáhavém dni. Skoro jsem cítil únavu, i když, to nebylo možné. Ale já si ji představoval. Jaké by to bylo, ocitnout se teď v těle člověka a užívat si normální život? Má mysl se úplně odchýlila z reality do snění. Nahrazuje mi sny, které by se mi zdály, kdybych spal. Až na to, že tady si můžu úplně volně vymýšlet, co v tom snění chci dělat, ale po chvíli se vždycky promění příjemné snění na hororové scény z mých lovů na lidi, když jsem byl novorozený. Tak tomu bylo i teď. Proto jsem rychle utekl před těmi představami a před křiky nevinných lidí a otevřel oči do reality, ale i teď jsem před očima viděl všechny své lidské oběti. Zahnal jsem ty myšlenky do koutku mysli, kterou bych už nikdy nechtěl vytáhnout, a vylezl jsem ze sprchy.

Vzal jsem si čisté oblečení v podobě tříčtvrtečních kalhot a mikinu s kapucí v černé barvě. Nepotřeboval jsem luxusní oblečení. Nechtěl jsem vyčnívat, i když jsem věděl, že budu.

S rukama v kapsách jsem sešel do obýváku, kde se Jasper rozvaloval na pohovce a sledoval sport. Posadil jsem se k němu a chtěl trochu akce do toho umírání na fotbalovém hřišti. Vsadil jsem se s Jasperem jen tak o nic, který tým vyhraje a vykřikovali jsme jména týmu tak hlasitě, že jsme vůbec neslyšeli komentátora.

5 minut před koncem jsem toho už měl právě dost, protože ti chcípáci ještě nedali ani jeden gól. Pak se vše odehrávalo před mýma očima zpomaleně.

Hráč týmu, kterému jsem fandil já, vykopl míč, který mířil na bránu. Brankář Jasperova týmu byl v druhém rohu a byla minimální šance, že to chytí. Totéž si myslel i hráč mého týmu a začal pobíhat před brankou a pak najednou uklouzl na blátě a ten debil kopl při pádu míč - který k němu mezitím doletěl - velkou ranou a míč letěl přes celé hřiště a zatím, co se ten kretén, který překazil gól zvedal, míč se trefil do… naší brány a tím pádem Jasperův tým, dal gól a vyhráli 1:0. Všichni hned začali horlivě nadávat mému kreténovi a Jasper se začal okamžitě smát. Tahle situace mi přišla natolik vtipná, že jsem se začal smát taky. Takovou lamu jsem ještě nikdy neviděl. Jelikož nejsem fanda fotbalu ani těch jejich týmům, jestli se jim tak dá říkat, tak jsem propukl v ještě větší smích než Jasper. Tahle situace byla velice komická.

Jelikož zápas skončil a byl akorát čas vyjet do školy, tak jsem si zaběhl do pokoje pro batoh a přehodil jsem si ho přes jedno rameno a běžel do garáže ke svému velkému černému Volvu a nedočkavě poklepával prsty do volantu a čekal, než se tu doloudá Jasper. Nebyl jsem nedočkavec, ale schválně jsem to dělal, abych věděl jak zareaguje Jasper, jestli by byl schopný mě naštvat svým šnečím tempem a nebo si toho ani nevšimne a nenechá mě čekat.

Pro moje potěšení i zklamání vešel do garáže šnečím tempem a já jsem nahodil rozzuřenou masku a jak jsem si myslel, Jasper se vítězoslavně usmál. Nastoupil na místo spolujezdce a stále doufal, že to on je ten slavný, kdo mě naštval.

Teďka jsem si počkal já a pomalu jsem nastartoval motor a schválně jsem ho vypínal a zapínal, aby to vypadalo, jakože je motor porouchaný. Jasper se nedočkavě ošíval a měl sto chutí to nastartovat sám a teď se on tvářil rozzuřeně a já se uculoval s tím rozdílem, že jsme to nehráli.

Když už to Jasper chtěl nastartovat sám, tak jsem to nastartoval a tentokrát nevypnul. Můj úsměv se vítězoslavně prodloužil a radoval jsem se nad provokací, která mi vyšla v můj prospěch. Vyjel jsem z naší garáže a na dálkové ovládání ji zavřel. Jel jsem po hlinité cestě plné kamínků, listů a větviček a po chvíli vjel na normální cestu.

Jel jsem směrem střední škola na okraji Chicaga. Taková menší střední, kde studuje asi 500 lidí. Není to moc, ale stále víc než ve Forks. Jasper sledoval ubíhající krajinu za okny. Vjel jsem na parkoviště a pár děcek si všimlo nového auta. Byly to takové ty, které mají celou školu pod kontrolou a všimnou si každého nového detailu a hlavně to byly právě děcka typu “školní drbny“.

Zaparkoval jsem na volném místě a zhluboka jsem se nadechl. Doufal jsem, že si nás moc lidí nevšimne, ale to by byl asi zázrak. Otevřel jsem dveře a vystoupil, nevšímajíc si zvědavých pohledů, které jsem stejně viděl přes myšlenky. Bohužel tři čtvrtiny ženské populace na parkovišti mě, a pak i Jaspera, začaly svlékat očima a tři čtvrtiny mužské populace nás zabíjeli očima.

Tak co líbilo? Mám pokračovat?

Autor: AlexJagerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy štěstí - Prolog + 1. kapitola :