Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slzy štěstí - 2. kapitola

19.09.2010 (08:15) • AlexJagerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1084×

Zkrátka jsme si jich radši nevšímali a zamířili jsme do kanceláře.

Vešli jsme do malé chodbičky, kde na konci seděla za stolem, dvaatřicetiletá žena, která nebyla skoro vidět přes hromady papírů, které se nebezpečně kymácely. Něco horlivě a rychle zapisovala do papírů a neslyšela nás otevřít dveře. Došli jsme až k jejímu stolu. Nevšimla si nás. Ale, když jí dopsala propiska, naštvaně s ní hodila o zem, a když si chtěla vzít další z velké hromady, která byla přímo před námi na stole, tak si nás všimla a vzhlédla. Nejdřív nebyla schopna slova. Jak jinak, kvůli naší kráse.

„Dobrý den. Jsme tu noví. Edward a Jasper Cullenovi,“ řekl jsem a ona se po chvíli, stále omámena, zářivě usmála, narovnala si brýle a vypnula prsa a nenápadně rozepnula knoflíček u halenky a já s Jasperem jsme měli, co dělat, abychom se nahlas nerozesmáli. Potom nám podala papíry.

„Mám vám ukázat, kudy se dostanete na hodinu?“ zeptala se svůdně a zamrkala a já měl opět chuť se rozesmát, ale dusil jsem to v sobě.

„Ne, díky. Najdeme si to sami,“ řekl jsem rychle a rozhodně, vzali jsme si každý své papíry a vyrazili jsme rychle pryč. Ona byla očividně velice zklamána naším rozhodnutím.

Když jsme vyšli, začali jsme se dusit smíchem, div jsme se neváleli na podlaze, ale naštěstí nás nikdo neviděl, ani neslyšel, protože to bylo na opačné straně vchodů do různých budov a parkovišť.

Když nás smích přešel, zamířili jsme na první hodinu v budově C. Nemuseli jsme ji dlouho hledat, jelikož máme prostě dobré orientační smysly.

Šli jsme po spoustu chodbách hemžících se studenty a zdálo se nám, že to nejsou budovy školy, ale bludiště.

Po pár minutách nudné lidské chůze jsme se dostali do naši třídy.

Jen co jsme vešli, konverzace se zvětšila a všichni si o nás začali povídat a stejně jako na parkovišti nás dívky svlékaly pohledem a kluci pohledem vraždili.

Posadili jsme se do zadní prázdné lavice a přáli jsme si být neviditelní. Přání ale nebylo vyslyšeno a všichni se po nás otáčeli. Bylo to k zbláznění. Někdy si říkám, proč musíme být tak nadpřirozeně hezcí, nebo jak si to lidi myslí. Ne, prostě nešlo. Nemohli jsme být neviditelní nebo nepřehlední, když jsme stále vyčnívali z davu. A není divu, když nejsme ani lidi.

Mé myšlenkové pochody přerušil učitel, který vstoupil do třídy a ani si nás nevšiml, jelikož si doma zapomněl brýle, takže nic neviděl a radši jen mluvil. Celou hodinu stále mluvil a mluvil látku, kterou znal nazpaměť z učebnice, a kterou bych přednesl a naučil lépe než on. Chtěl jsem, aby už ta nudná hodina skončila a my mohli jít pryč, jelikož tohle se nedalo poslouchat, a tak jsem si, jen tak brouzdal po myšlenkách jiných žáků a doufal, že najdu něco zajímavého. Ale co zajímavého? Co jsem vlastně v těch myslích hledal? Mé myšlenkové pochody byly najednou ukončeny, jelikož bylo mé prosení ze začátku hodiny vyslyšeno a zazvonil zvonek, který mě vysvobodil z té noční můry a ihned jsem vyrazil s Jasperem ze třídy. Doufal jsem, že příští hodina bude na lepší úrovni a třeba se něco nového dozvím. Šli jsme chodbami k další učebně a rozhlížel jsem se po nově zařízeném interiéru.

Procházeli jsme kolem hloučků lidí a já jsem očima mířil přímo před sebe a na žádný určitý bod. Prostě do prázdna. Zabočili jsme za další roh a vstoupili do učebny.

Skoro všichni ztichli a my se ani nezastavili a mířili do prázdné předposlední lavice. Zase se všichni rozpovídali a všichni se po nás po očku dívali, ale my se je opět snažili nevnímat, i když jsem věděl, že je vnímáme. Bohužel až moc dobře. Naštěstí vstoupila do dveří mladá učitelka. No tak to teda nebylo štěstí. Ihned se posadila a začala.

„Dobrý den. S radostí můžu mezi námi přivítat nové žáky.“ Podívala se do papírů a skoro všichni žáci stočili pohledy na nás. A učitelka mluvila dál.

„Edward a Jasper Cullenovi, Doufám, že s nimi budete, dobře vycházet,“ řekla a pustila se do nového učiva. Všichni se skoro dívali na nás. Někteří se věnovali učivu a někteří si povídali. Začal jsem se nudit, a tak jsem začal psát celý výklad učitelky i s okřikováním žáků. Když si to pak Jasper četl, stále se u toho tlemil, ale myšlenkami byl trochu mimo, nezjistil jsem proč, jelikož měl v hlavě jen text. Popsal jsem skoro 15 stránek sešitu, a to jsem psal malým písmem.  Když zazvonilo, odložil jsem už skoro vypsanou propisku a začal jsem si balit věci. Nevím co Jasper vůbec během hodiny dělal kromě čtení výkladu. Chtěl jsem se podívat, jestli má něco zajímavého v mysli, abych nemusel poslouchat otravné myšlenky ostatních.

Zatímco Jasper si duchem nepřítomně balil věci, v mysli se mu honil obrázek jedné dívky. Celou hodinu ji sledoval a nemohl z ní spustit oči. Měla černé vlasy rozježené do všech stran. Obličej jí neviděl, jelikož k němu byla otočená zády a nedostalo se mu příležitosti vidět jí do tváře. Ale přesto nechápu, čím ho zaujala. Nikdy ho ještě žádná nezaujala jako tahle. Byl ale smutný, protože se na nás, a tím pádem ani na Jaspera, nepodívala. Nechal jsem ho radši být a hleděl si svého.

Nedělalo mi starosti to, že by s ní chodil a podobné věci. Měl dobré sebeovládání a já mu věřil. Spíš mi dělalo starosti, že pokud se do sebe zamilují, bude se muset dozvědět o naší existenci… no, ale nedělejme ukvapené závěry. Řekl jsem si nakonec povzbudivě. Vyšli jsme se ze třídy a mířili na další nudnou hodinu. Zatímco jsme šli, už se mě stihlo několik holek zeptat na to, jestli s nimi nechci chodit. Musím teda uznat, že byly odvážnější než ve Forks, ale děsně mě to štvalo! Už jsem se těšil domů. Ale teprve, jsem měl za sebou 2 hodiny. Ach jo.

Jasper byl stále duchem nepřítomen, a tak jsem ho navigoval do třídy pomocí pár zatahání za tričko. Kdybych s ním nešel, byl by klidně schopen narazit do zdi. Když jsme vešli do třídy, už se po nás obracelo míň lidí. Někteří nás ale viděli poprvé, a tak nás propalovali pohledem celou cestu až k zadní lavici.

Jasper propaloval svůj sešit před sebou. To se mu tak moc líbila? Myslel jsem, že už to snad s tou jeho dívkou horší být nemůže. Ale může.

Pár vteřin před zvoněním, totiž vešla do třídy po boku s dívkou s kaštanově hnědými vlasy, které se jí lehce vlnily do poloviny pasu, a s hnědýma očima. Ta druhá, ta, která se líbila Jazzovi, vypadala jinak než v lavici, jelikož jsem já a Jasper jsme ji viděli pouze zezadu. Vlasy měla stejné, černé, rozježené do všech směrů, byla menší postavy než dívka vedle ní a měla modré oči. Byly krásnější než člověk, zdály se mi bledší než lidi, ale nebyly upíři. A měli ve tváři tvrdou masku. Vypadaly, jako by se hněvaly na celý svět. Když procházely kolem ostatních lidí, nikdo se ani nepohnul a někteří se strachy přikrčili. Co to s nimi je. To se bojí dvou holek? Ty dvě se posadily přímo před nás. Ach jo. Jasper černovlásku ještě více hltal očima. Snažil jsem se proto věnovat učitelce, která zatím přišla, ale oči a myšlenky se mi začaly stáčet ke společnici černovlásky.

Jako bychom byly dva magnety. Ona mě přitahovala, ale já se všech sil, snažil udržet na místě. Fyzika mě nakonec přemohla a mé oči se zabodly do jejích vlasů a snažily se najít vhodné místo v lavici na mém místě, kde bych se mohl podívat znovu na její tvář. Té šance se mi moc nedostalo. Nedalo mi to a chtěl jsem se podívat do její mysli. Zaútočil jsem na její myšlenky a očekával, že je ihned najdu, jenže... Au! Začala mě bolet hlava. Může se upírovi stát, že ho začne bolet hlava? A další věc, které jsem si všiml, byla ta, že se mi nedostalo žádných myšlenek. Vůbec z té lavice žádné nepřicházely.

Stále mě bolela hlava a cítil jsem se, jako bych velkou rychlostí naboural do stromu, akorát že v tomhle případě, jsem to vnímal pouze psychicky. Nedalo mi to a přitiskl jsem si dlaň na čelo a loket položil na stůl, aby to nevypadalo že si kontroluji, jestli nemám horečku či co, ale jako že se opírám o ruku. Hlava mi stále třeštila, jako bych ji měl na milión kousků. Nezdálo se, že by si toho někdo všiml, a tak jsem se radši už nepokoušel dostat se do její mysli a radši nepokoušel ani tu druhou.

Alespoň jsem se nevinně podíval, co dělají. Obě si něco kreslily a někdy nenápadně kývly nebo zakroutily hlavou. Normálním lidem by to ušlo, ale já tenhle drobný pohyb viděl. Proč vůbec nemluví? To si píšou dopisky nebo co? A jak to-?

„Slečny Wolfovy, už si zase kreslíte své fantasy obrázky a nedáváte pozor?“ vykřikla učitelka a ty dvě před námi vzhlédly. Hledal jsem po třídě, kdo jsou slečny Wolfovy, i když jsem to asi tušil. Nikdo se na nikoho přímo nedíval. A tak jsem se podíval, koho to učitelka myslí. Dívala se na ty před námi. Hmm…, proto se nikdo neodvážil, podívat na viníky, když se jich bojí. Bezva. Alespoň vím, jak se jmenují. Snažil jsem se teď pátrat všemi různými myšlenkami, ale všichni na ně mysleli jako na Wolfovy. Nikdo je nenazýval jménem.

„Když už se nevěnujete hodině, co kdyby jste našim novým žákům ukázaly, kde jsme s látkou a popřípadě je doučily?“ řekla ironicky učitelka. Wolfovy strnuly a pak se na nás pomalu otočily.

Nasadil jsem stejnou masku jako ony a Jasper si vymyslel tutéž kravinu. Sjely nás pohledem a pak se otočily zase zpět. Měl jsem pocity, jako by jim tváře najednou tvrdostí pohasly. Ale byla to jen setina sekundy. Nebyl jsem si tím úplně jistý.

„Bude to problém?“ zeptala se učitelka děvčat. Neodpovídaly.

„Ptám se ještě jednou. Bude to problém, ukázat novým žákům, kde jsme skončily a popřípadě je doučily?“ ptala se přísně a zvyšovala hlas. Ostatní žáci se začali mírně krčit a naklánět se směrem od děvčat a zároveň od učitelky.

„Ne, myslíme, že ne. Ovšem, nejsme si jisty, zda budeme mít čas je doučovat,“ řekly souhlasně.

„Tak si zkrátka najdete čas. Bude to jako váš domácí úkol. Cullenovi, souhlasíte s tímto?“ zeptala se nás učitelka.

„No, vzhledem k tomu, že to učivo, které bereme dnes, jsme na předchozí škole probírali minulý rok, doučování nebude třeba.“ Učitelce trochu pohasla tvář, když zjistila, že její hněvání bylo na nic.

„Dobrá tedy. Wolfovy vám ukážou alespoň z čeho se bude psát příští test. Ostatní se můžete začít balit.“ Zdálo se mi to, nebo tahle učitelka bude má noční můra? Úplně přesně jsem věděl z čeho bude příští test a úplně přesně jsem věděl jeho otázky a odpovědi, které se nacházely pouze v učebnicích psané drobným písmem…

Všichni se začali urychleně balit a některým při rychlosti padaly věci. Do dvou minut byla učebna vyprázdněná. To se vážně tak bojí? My s Jasperem jsme se balili normálním tempem, stejně jako holky. Když jsme se chystali zasunout židle, hnědovláska Wolfová k nám promluvila.

„To nechcete vědět, o čem bude test?“ zeptala se klidným hlasem, který byl úplně odlišný od toho, kterým teď mluvila na učitelku.

„Ne. Víme, z čeho budeme psát. Došlo nám to při tom, jak se snažila nenápadně zopakovat učivo,“ odpověděl jsem a zasunul židli. To byla taky pravda. I kdybych neuměl číst myšlenky, byl jsem už tolikrát ve škole, že jsem znal předem, kdy se bude psát písemka, i když neohlášená. Učitelé se snažili opakovat, ať už sem tam nějaké starší pojmy, či formou pracovních listů a podobně.

„Bezva. Tenhle problém je vyřešen. Alespoň můžeme jít nakupovat a dneska žádné odmlouvání, Bello!“ zvyšovala hlas černovláska na svou sestru. Měla stále stejný výraz, i když se mi zdálo, že jí trochu cukají koutky, ale snažila se to nedat najevo. Hmm… takže Bella se jmenuje.

Bella jen protočila očima a otočila se mířící pro mě neznámo kam a její sestra, dosud jménem neznámá, odcházela za ní. Podíval jsem se na Jaspera, kterého jsem si dosud nevšiml. Podle jeho myšlenek jsem zjistil, že byl poněkud mimo. Něco jako sto let za opicemi. Stále si pomalu rozebíral slova a chování těch dvou. V hlavě si stále přehrával větu, kterou pronesla černovláska. Ne kvůli smyslu věty, ale hlasu. Proboha. To je do ní zabouchnutý i kvůli hlasu? Tak tohle bude ještě dlouhý den.

Autor: AlexJagerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy štěstí - 2. kapitola :