Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sluneční záře - 1. kapitola

17.02.2011 (17:15) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1392×

Nikdy jsem nevěřil, že mé oči spatří něco tak dokonalého. Zmílil jsem se. Nevěřil jsem na hodně věcí, dokud jsem nepoznal tebe.

Předmluva

Ve Scotlandu jsem trávil hodně času z mého dětství. Jezdil jsem sem navštěvovat otce. Po tom, co se naši nepohodli, jsme se já a moje matka Rebeca přestěhovali do Minfordu.
Rebeca si za nedlouhou dobu našla přítele a rozhodla se odcestovat. Nezbylo mi tedy nic jiného než si zabalit kufr a vrátit se zpět k mému otci do malého zabahněného městečka, kde neustále prší. Brrr.
Chris (tak se táta jmenoval) vzal můj návrat velice dobře. Měl radost, že spolu budeme trávit více času. Zároveň byl ale nervózní, protože přišel o celé mé dětství a teď nevěděl o čem se se mnou bavit.

S tátou toho máme hodně společného. Nejvíce však asi tu povahu. Uzavření, samostatní a velmi málo komunikativní. Tahle tři slova nás dokonale vystihují.

Kapitola I. - Těžký den

Hustá ranní mlha už pomalu ustupovala. Odkrýval se mi tak výhled na kamenitou cestu. Tu cestu, kterou jsem znal jako vlastní boty a přesto mi dnes přišla tak jiná.
Byla jiná, protože jsem po ní dnes poprvé kráčel do nové školy.

Trocha nervozity se mě zmocnila už po ránu. Nejdříve jsem zaspal, potom přišel zásek u skříně, když jsem nemohl vybrat oblečení hodící se na první školní den. Nakonec jsem to vzdal a natáhl na sebe jen džíny a obyčejné bíle triko s límečkem. V koupelně jsem si vyčistil zuby, opláchl obličej a učesal vlasy do nedbalého rozcuchu.
Když jsem seběhl ze schodů, táta už tam nebyl. Pracoval jako hlídač nějakého skladu. Nikdy jsem se o jeho práci víc nezajímal.
Na stole mi nechal snídani a lísteček, kdy se vrátí. V misce byly nachystané cornfleaksy s mlíkem (Typické, tohle jsme snídali každé ráno. Už by si měl vážně najít ženskou.). Rychle jsem je do sebe hodil a vyrazil do školy.

Dnes jsem byl na Scotlandské střední poprvé. Navštěvuje to tu jen 365 studentů a to je o hodně míň než na mé minulé škole.

Nepříjemné pohledy všech, co se potulovali před školou, se mi zabodávaly do zad, když jsem vstupoval do budovy hlavním vchodem. Stěny byly vymalované světle zelenou barvou, kterou pokrývaly tmavě zelené geometrické vzory. Zamířil jsem přímo do kanceláře.
Paní Smithová mě přivítala s velkou radostí. Zdálo se, že na mě už dobu čekala. Předala mi můj rozvrh s mapkou školy a já se vydal na svou první hodinu. Na chodbě mě zastavil černovlasý kluk.
„Ahoj, já jsem Ferri,“ představil se mi.
„Edward,“ odvětil jsem.
„Já vím. Tohle městečko je malé na to, aby se tu něco utajilo. Už minimálně týden všichni čekají, že tě konečně uvidí. Jsem takové školní oko. Vím všechno, co se tu děje, takže kdybys měl nějaké otázky, klidně se ptej. Jinak jak koukám na tvůj rozvrh, první hodinu máme společnou, takže pojď za mnou, zavedu tě do učebny.“

První hodinu byla angličtina s paní učitelkou Greenovou. Ferri mě seznámil se svou partou. Baddy, Petr, Claire a Michelle.
Baddy byl fotbalista, takže se kolem něj neustále sbíhalo plno holek. Mezi jeho fanynky patřila taky roztleskávačka Michelle. Mohla na něm oči nechat. Byla do něj totálně zamilovaná, a k tomu, abych to zjistil, mi stačila jedna hodina angličtiny ve stejné třídě. Claire byla, podle mého názoru, na svůj věk příliš uvědomělá. Působila mnohem starší, než doopravdy byla. Snědší pleť jí splývala s kaštanově hnědými lehce zvlněnými vlasy. Na malém špičatém nose měla usazené křiklavě žluté brýle.
Petr byl obyčejný kluk, který se hodně zajímal o turistiku a jiné sporty. Všichni byli celkem fajn. Cítil jsem se mezi nimi líp, než jsem předpokládal.

Po dalších hodinách následoval oběd. Šel jsem na něj společně s mými novými kamarády.

Když jsme si vystáli frontu a nabrali jídlo na tác, usadili jsme se ke stolu uprostřed jídelny. Stůl byl kulatý, a tak poskytoval výhled do všech stran. Michelle mi chvíli vyprávěla o lidech okolo nás. Kdo se jak jmenuje, jaký je, s kým chodí, jaké má maléry a pokračovala dál, až jsem ji přestal vnímat. Zahleděl jsem se ven z okna a nepřítomně sledoval skupinku blížících se lidí. Dveře od jídelny se otevřely a vešla první dvojice. Krásná malá černovláska se štíhlým blonďákem. Vypadali naprosto úchvatně. Jejich chůze připomínala tanec té nejtalentovanější baletky. Byli tak dokonale sladění, až to nedávalo smysl.
„To je Alice a Jasper,“ pošeptala Michelle směrem ke mně. Dvojice prošla okolo nás bez povšimnutí a zamířila k jedinému volnému stolu. Dveře se opět rozletěly a vstoupila druhá dvojice. Tentokrát dlouhovlasá blondýnka s vysokým krátkovlasým brunetem.
Tahle dvojice byla ještě víc okouzlující než první.
„Rosalie a Emmett. Adoptoval je místní bohatý obchodník pan Cullen. Je to dost zvláštní. Rosalie a Jasper, ti blonďáci jsou sourozenci. Jsou si docela podobní. Oba dva jsou moc krásní.“
„A kdo je tohle?“
Do dveří vstoupila dívka. Dlouhé hnědé vlasy jí spadaly na ramena. Drobná postava se blížila naším směrem. Její zlaté oči upoutaly mou pozornost. Její kůže byla sněhově bílá, až nezdravě, řekl bych. Ale ona celkově vypadala dokonale. Ta blondýnka Rosalie jí nesahala ani po kotníky.
„To je Bella. Jediná z Cullenových, která nemá nikoho k sobě.“
„Třeba pan Cullen jednou adoptuje i mě. Já bych jí klidně společnost dělal,“ zašklebil se Baddy.

Byla vážně dokonalá. Celou odpolední pauzu jsem jí měl plnou hlavu. Nemohl jsem na ni přestat myslet.
Naštěstí mě už čekala jen jedna hodina a to zeměpis. Potom budu mít dost času na přemýšlení. Táta se domů vrátí až večer, takže mě nikdo nebude rušit.

Vešel jsem do třídy a přistoupil k učitelskému stolu. Pan Wersley mi podal učebnici a poslal mě sednout si na jediné volné místo. Nikdy bych tomu neuvěřil, ale jediné volné místo bylo vedle ní. Vedle té krásné dívky z oběda. Vedle Belly.

Usedl jsem do lavice a nesměle se na ni podíval. Zuřila. Bylo jí to vidět na očích. Dívala se na mě nesnášenlivým pohledem plným hněvu a vzteku.
Vrtalo mi hlavou, co jsem provedl tak hrozného, že mě nesnáší už po prvním pohledu.
„Ahoj,“ řekl jsem.
Odvrátila tvář směrem k oknu a skrz zuby ucedila něco jako pozdrav. Za tu hodinu se na mě už více nepodívala. Jakmile se rozřinčel zvonek, vyletěla ze třídy jako blesk.
Bylo to pro mě těžké. Byl jsem z ní zmatený. Byla to pro mě vyčerpávající hodina.

Na parkovišti před školou stál Baddy, Petr a Claire. Zamávali na mě a pokynuli, abych šel za nimi. Pomalým krokem jsem se přišoural k velkému autu, u kterého postávali.
Ptali se mě na hodinu zeměpisu. Kdo nás učí, s kým jsem ve třídě, jestli se mi tam líbilo. Beze slova jsem přikyvoval na otázky, aniž bych vůbec přemýšlel, jaký mají význam.
Po pár minutách se mě Baddy zeptal, jestli nechci svést domů. Byl jsem rád, alespoň tam budu dřív. Pěšky to nějakou tu chvíli trvalo.

Nasedli jsme do tmavě modrého Opelu. Bylo to hezké auto.
Ukázal jsem Baddymu, kde mě má vyhodit, poděkoval, rozloučil jsem se a vystoupil z auta.

První po příchodu domů jsem zamířil k lednici a zjistil, že je prázdná. Vzal jsem si tedy malý blok a sepsal, co je potřeba koupit. Táta evidentně neměl moc času po příjezdu z práce vařit, a tak jsem se rozhodl, že vařit budu já. Nejsem bůh ví jaký kuchař, ale něco málo jsem se naučil, když jsem doma ve Minfordu hospodařil sám během toho, co moje matka cestovala se svým novým přítelem.

Položil jsem tužku i blok na kuchyňský stůl a šel se osprchovat. Celou tu dobu jsem nemyslel na nic jiného, než na Bellu. Neustále jsem si v hlavě přemítal ten pohled, kterým se dívala, když mě poprvé spatřila. Pohled plný hněvu a nenávisti. Přemítal jsem si každý svůj pohyb po příchodu do třídy. Neudělal jsem nic, aby měla důvod být naštvaná. Snad jen, že jsem si musel sednout k ní, ale přeci sama dobře věděla, že jinde nebylo volno.

Sprchoval jsem se vlažnou vodou, aby mě to trochu probralo. Když jsem vylezl z koupelny, přesunul jsem se hned do pokoje. Ze skříně jsem si vytáhl čisté manžestrové kalhoty a světle hnědý svetr. V kuchyni jsem si vzal tašku a seznam věcí, v garáži jsem oprášil své staré kolo a jel nakoupit.

Místní obchod nebyl moc velký, ale na nákup základních potřeb bohatě stačil. Někdy se ale zajedu podívat do blízkého obchoďáku v Oklahomě. To jsem si slíbil hned, jak jsem sem přijel.

Zkontroloval jsem podle seznamu, jestli mám v košíku všechno. U pokladny jsem věci zaplatil, pak vyšel z obchodu a tašku přidělal na kovový nosič vzadu nad kolem. Cestou domů jsem projížděl okolo bufetu s blikající cedulí Sweet Home na střeše. Za okny u stolu posedávali Baddy s Michelle. Možná spolu chodí, i když to tak dnes moc nevypadalo.

Venku na čerstvém vzduchu jsem si trochu pročistil hlavu a konečně přestal myslet na Bellu. Po příjezdu domů jsem vytáhl kastrol, natočil ho až po okraj vodou a nasypal do něj špagety. Vedle na pánvičce jsem si připravil omáčku. Za oknem už pomalu začala padat tma. Sotva jsem vypnul sporák, rozletěly se dveře a v nich stál táta.

„Ahoj,“ zamumlal po vousy a pověsil si promočenou béžovou bundu na věšák.
„Čau.“
„Co to tu provádíš?“ zeptal se a trochu krčil obočí.
„Uvařil jsem nám večeři. Špagety, doufám, že ti budou chutnat.“
Nandal jsem jednu porci pro něj, jednu pro sebe a odnesl talíře na stůl. Když jsme se oba posadili a začali jíst, táta byl zvědavý na mé první dojmy.
„Tak jak to šlo?“
„Jo, docela dobrý.“
„Co noví spolužáci? Našel sis nějaké kamarády?“
„Hm. Baddy a Petr se zdají být v pohodě. A taky ty dvě holky, co s nimi všude chodí. Michelle a Claire.“
„Baddy Olsen?“ zeptal se táta s překvapeným výrazem.
„Hmhm, to bude on.“
„Je to moc milý chlapec. Jeho táta vlastní tady ve Scotlandu malý obchod s oblečením. Je to velice slušná rodina.“
Na chvíli se přestal ptát a spokojeně se usmíval. Špinavý talíř jsem odnesl do dřezu a sáhl po láhvi s jarem. Když byl dokonale umytý a suchý, uklidil jsem ho zpátky do skříňky. Chystal jsem se jít do pokoje, ale táta mě ještě zastavil.
„A nikdo jiný se s tebou nebavil?“
Touhle otázkou mi připomněl děsivý výraz Belly Cullenové. Zase jsem ji nemohl vypudit z hlavy. To ti teda pěkně děkuju, tati!
„Ne. Jsem unavený. Jdu spát. Dobrou, tati!“ řekl jsem stroze a vyběhl po schodech nahoru.

Pořád jsem přemýšlel, proč se chovala tak strašně znechuceně. Zeptám se jí na to. Zítra ve škole prostě půjdu a normálně se jí zeptám. Co jí na mně vadí, když ještě neměla ani šanci mě poznat? Hezky si to s ní vyříkám, pak ať si mě klidně nesnáší, jak bude chtít.
Zavřel jsem oči a pomalu upadnul do tvrdého spánku.

…

Budík drnčel, řekl bych už tak pět minut, než jsem ho začal doopravdy vnímat. Vylezl jsem z postele, natáhl na sebe věci hozené přes židli a podíval se na hodiny. Opět jsem nestíhal. V koupelně jsem byl hotový rychle, ale snídani jsem nestihl.
Jediné, co mě napadlo, bylo zavolat Baddymu. Když po třech pípnutích, konečně zvedl telefon, požádal jsem ho, jestli by se pro mě nezastavil. Ochotně souhlasil s tím, že mě za pět minut vyzvedne.
Vyšel jsem před barák a sedl si na schod. Dnes poprvé za tu dobu co jsem tu bydlel, svítilo slunce.
Hřejivé paprsky dopadaly na můj obličej a horkost vzduchu mě začala uspávat. Moc dlouho to ale netrvalo. Po necelých dvou minutách se zatáhlo a z nebe začaly padat kapky. Hned potom co se rozpršelo, objevilo se modré auto u naší příjezdové cesty. Nasedl jsem na místo spolujezdce, pozdravil a ještě jednou poděkoval Baddymu za ochotu.

Jak jsme se blížili ke škole, má nervozita z plánovaného rozhovoru sílila. Najednou jsem byl strašně nervózní. Bál jsem se, že si nezvládnu pomluvit s Bellou Cullenovou.
Musel jsem to udělat. Neměla právo se ke mně takhle chovat. Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se po parkovišti.
Žluté porsche mě praštilo do očí. A co víc, že se o něj opírala právě Bella. Drze jsem si zabručel a vydal se přímo k ní.

…pokračování přístě…

další

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sluneční záře - 1. kapitola: