Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sluneční záře - 4. kapitola

04.03.2011 (08:15) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1056×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kapitola 4. - Nápověda

„Ahoj,“ odpověděl jsem a v mém hlase bylo slyšet zaváhání.
„Omlouvám se, že jsem se minule zachovala tak, no jak to říct, nepřátelsky. Moc mě to mrzí a ráda bych to napravila. Jsem Bella. Bella Cullenová. A ty jsi Edward, že?“
Abych pravdu řekl, doopravdy mě překvapilo, že zná mé jméno, jelikož jak už mi bylo známo, se ona a její rodina s nikým nebavili.
„Jo, to jsem.“
„A odkud že si se přistěhoval?“
Stále se usmívala a měla opravdu andělskou tvář. Vypadala jako anděl a i její hlas zněl tak, jak jsem si vždycky představoval hlas z nebe.
„Z Minfordu.“
„Tak to se ti asi zrovna nelíbí naše počasí, ne?“
„Ne. To máš vážně pravdu.“ řekl jsem kysele.
Byl jsem nepříjemný čím dál více. Vzpomněl jsem si, jak hrozně mi bylo minulý týden, když se zachovala tak sobecky a nepřátelsky. Cítil jsem se jako týrané štěně. Bezmocný a malý. Měl jsem pocit, že proti ní nic nezmůžu.
Bella jen otočila hlavu směrem k učiteli, který právě začal vykládat novou látku. Trochu mě zamrzelo, že jsem nebyl milejší. Třeba bych z ní nakonec vytáhl, co bylo záminkou jejího chování. Měl jsem štěstí, jelikož to nevzdala a znovu se začala vyptávat. Jak jsme si tak povídali, vrátila se mi do hlavy vzpomínka na les. Na ten den jak jsem se uhodil do hlavy. Ten den, na který jsem až do dnes nevěřil, ale přeci jen mě kousalo svědomí a nutilo mě myslet na něj. Třeba to bylo doopravdové, skutečné.
Bylo mi ale hloupé se jí ptát. Určitě by se mě zalekla, zděsila a utekla by. Vypadal bych jako magor. To jsem nechtěl.

Když skončila hodina, Bella se zvedla současně se mnou a doprovázela mě až na parkoviště.
„Takže jsi tu kvůli příteli své matky?“ nevzdávala se. Stále se snažila pochopit, proč jsem se z věčně slunečného a teplého Minfordu přestěhoval právě sem.
„No, tohle je asi těžké pochopit. Je to na delší povídání. Já jsem tady s Chrisem rád a taky jsem rád, že je máma šťastná. Kdyby byla zavřená doma se mnou, takhle by nezářila.“
„Máš pravdu, je to těžké pochopit. Moji rodiče zemřeli už dávno, proto je to pro mě tak složité pochopit. Nikdy jsem neměla čas vytvořit si s nimi nějaký vztah. Nějaké pouto co by nás drželo a upevňovalo naši lásku. Moji adoptivní rodiče Carlisle a Esmé jsou spíš jako mí přátelé.“
„Vidíš, tohle je zas docela těžce pochopitelné pro mě,“ usmál jsem se.
Jen pokrčila rameny a rozloučila se. Společně se svou menší černovlasou sestrou nasedla do žlutého porsche a odjela.

Měl jsem radost. Povedlo se nám trochu se navzájem poznat a ani to nebylo tak těžké, jak jsem předpokládal. Sama se ochotně zapojovala.

Pomalu jsem se blížil ke svému vybledle zelenému autu, když mě z mé radosti vytrhla Michelle.
Slíbil jsem jí, že odpoledne něco společně podnikneme. Opět jsem jí nechal vybrat program, protože jsem byl myšlenkami někde úplně jinde. 
Celou cestu mi vyprávěla, jak se nemohla dočkat, až spolu společně strávíme odpoledne. Zajeli jsme k severovýchodnímu pobřeží. Je tam celoročně otevřená pláž pro turisty. Mají tam miliony krámků s cetkami.
Koupil jsem nám zmrzlinu. Sobě citronovou pro osvěžení a Michelle vanilkovou, protože si ji vybrala. Chvilku jsme se procházeli po písčité pláži, ale já vůbec nevnímal Michellinu přítomnost. Představoval jsem si, jak bude probíhat zítřek. Spočítal jsem, že budu mít dohromady tři společné hodiny s Bellou. Tak strašně jsem se těšil.

Po cestě domů se Michelle vyptávala, jestli někam vyrazíme i zítra. Omluvil jsem se, že mám hodně učení. Lepší výmluva mě v tu chvíli nenapadla. Nabídla mi, že mi s učením pomůže, ale striktně jsem odmítl. Trochu mi začínalo vadit, jak je vlezlá. Nechtěla mě nechat ani chvilku samotného. A zrovna teď jsem chvilku pro sebe opravdu potřeboval.

K večeři jsem připravil hamburgery. Housky a hovězí maso jsem koupil po cestě od Michelle. Jídlo bylo hotové ještě dřív, než stihl Chris přijet domů. Položil jsem hamburgery na plech a zasunul je do ještě teplé trouby, aby zbytečně nechladly. Když táta dorazil, společně jsme povečeřeli.
Vyptával se mě na odpoledne. Potkal nás totiž, když jsme s Michelle jeli na pláž. Moc jsem se o tom bavit nechtěl, což po chvíli pochopil. Dále se mě už neptal.

Po večeři jsem hned odešel do koupelny. Ve vaně plné horké vody bych vydržel ležet věčně, ale tolik jsem se těšil na zítřek, že jsem chtěl co nejdříve usnout, a tak jsem v ní nebyl ani deset minut. Zalezl jsem do postele, pustil si tiše rádio a za zvuku hlasu vycházejícího z reproduktorů jsem pomalu usínal.

…

Chris mě vzbudil ráno, než odjel do práce, přesně tak jak jsem ho večer požádal. Bylo něco před šestou a já měl čas se na dnešní den pořádně připravit. Dnes mě nečekalo nic jiného, než jako každý den jít do školy s výjimkou, že tam bude Bella a já se choval, jako bych měl dostat Nobelovu cenu za mír.
Po půlhodině strávené před zrcadlem jsem usoudil, že lepší už to prostě nebude a vydal se ke skříni pro nějaké vkusné oblečení. Vytáhl jsem nové kalhoty, které mi poslala mamka. Koupila mi je někde ve Washingtonu, kterým projížděli při své cestě do neznáma. Byli obyčejné černé se světle šedivým tlustým páskem. Zvolil jsem k nim šedo-bílé pruhované triko s límečkem. Rozhodoval jsem se mezi černým svetrem a hnědou mikinou, ale vyhrála to mikina. Působil jsem sportovněji, svižněji a celkově tak nějak lépe.

Snídani jsem dneska úplně vypustil. Jen jsem si hodil čokoládovou tyčinku s sebou do batohu. Při cestě do školy jsem se stavil v bistru pro kávu, kterou jsem si v klidu vypil na parkovišti. Byl jsem tu dnes brzy. Jediné auto, kromě mého, které tu stálo, patřilo učiteli biologie. Někdy mi přišlo, že tu snad bydlí. Nikdy jsem ho totiž neviděl školu opouštět. Třeba to auto bylo jen taková záminka, aby si všichni mysleli, že každé odpoledne odjíždí, jako každý jiný zaměstnanec školy, domů ke své rodině, i když to byl možná blázen, co trpěl nespavostí a celé dny jen zkoumal ty své biologické záhady.
Ta myšlenka mě pobavila, ale na druhou stranu, jestli jsem se trefil a byla to pravda, pak je náš učitel Moller doopravdy chudák.

Pomalu začali přijíždět ostatní spolužáci a školní sekretářka přišla odemknout hlavní vchod školní budovy. Vylezl jsem z auta, popadl batoh a vyrazil rovnou do třídy. Byl jsem tam první, jak jsem předpokládal. Bella přišla těsně před zvoněním. Už ve dveřích na mě s úsměvem od ucha k uchu zamávala a sedla si do mé lavice. Byl jsem nervózní, o čem si budeme povídat, ale konverzace plynula sama. Bylo to jednodušší, než jsem očekával.
Bella mi nabídla, že bychom dnes mohli poobědvat spolu a já souhlasil. V jídelně jsme si vybrali takový menší zapadlý stůl úplně vzadu. I přesto nám všichni věnovali pozornost. Cullenovi se normálně s ostatními nebavili. Asi jsem byl výjimka. Někteří mě sledovali, dá se říct, velice závistivým pohledem. Všiml jsem si také jednoho lítostného a zároveň zuřivého pohledu. Patřil Michelle, která se na mě zabijácky dívala. Budu se jí muset omluvit. Ale nedalo se nic dělat, s  Bellou mi prostě bylo, je a bude líp, než s jakoukoliv jinou dívkou. V porovnání s Bellou byli všechny holky prostě obyčejné. Ona byla dokonalá. Jako anděl, kterého stvořili, aby lidé začali hřešit. Při pohledu na ní, její překrásnou tvář a dokonalé tělo, nešlo nic jiného než hřešit. Alespoň v myšlenkách. Myslím, že takové myšlenky měl každý kluk, který se na ní podíval. Jí to bylo evidentně jedno. Jak všichni tvrdili o kluky, alespoň o ty ze školy, se nikdy nezajímala. Připadal jsem si jako vyjímka, jelikož se semnou alespoň bavila. Chtěl jsem víc, hlavně jí víc poznat a snad potom ještě něco víc, ale to jsem jí po tom jednom dni nemohl přiznat. Byla přitažlivá tak moc, že se tomu nedalo jen tiše odolávat. Byla prostě od hlavy až k patě k sežrání.

Bella měla po obědě ještě hodinu a tak jsme se rozloučili. Rozuměl jsem si s ní víc, než s kýmkoliv jiným na téhle škole. Jak jsem se pomalu šoural k autu, přihnala se ke mně Michelle. Přihnala se jako tornádo. Spustila na mě takovou rychlostí, že jsem jí nerozuměl ani jedno slovo.  Bylo mi však jasné, že je naštvaná. Netvářila se nijak příjemně. Zuřila a v očích jí hořely plameny neskutečně běsnícího ohně. Když domluvila, jestli se tomu dá tak říkat, skoro se nemohla nadechnout. Chvilku lapala po dechu a vypadalo jako ryba vyvržená na břeh z moře. Když se trochu uklidnila, plameny z jejích očí trochu ustoupily a já měl možnost jí vše v klidu vysvětlit. Alespoň jsem si to myslel, ale stačilo se jen zmínit o tom, jak je mi s Bellou fajn a ďábel z jejího nitra se opět vydral na povrch. Usoudil jsem, že tohle je jen ztráta času. Michelle stejně nikdy nepochopí, jak se cítím, má teď totiž hlavu plnou jen sebe a své lítosti. Chápal jsem její chování. Cítila se zrazená a zlomená. Slíbil jsem jí, že budu trávit svůj volný čas s ní a jen se objevila Bella, můj slib jako by nikdy neexistoval. Sám jsem se za sebe trochu styděl, ale nemohl jsem jinak. Cítil jsem, že takhle je to správně, ať se jí to líbí, nebo ne.
„Omlouvám se, ale jinak už to nebude,“ řekl jsem a otočil se. Chvilku za mnou ještě něco křičela, než jí došlo, že už ji nevnímám. Uraženě a nasupeně se otočila a vztekle nasedla k Baddymu do auta. Baddy byl evidentně spokojený. Možná to byl nakonec on, kdo si na Michelle celou dobu dělal zálusk a teď má konečně šanci ji lapit. Bude teď potřebovat spřízněnou duši, někoho kdo ji polituje. Když jí teď bude oporou, získá si jí. Michelle je jen jedna z těch obyčejných holek, které na takový laciný trik určitě skočí. Ale třeba jim to klapne a to by bylo jedině dobře.

Cestou ze školy jsem poslouchal cédéčko nějaké staré jazzové kapely, které leželo v kastlíku od té doby, co jsem auto dostal. Podobné kapely poslouchal Chris a tak jsem nevěděl, jestli je to součást dárku, anebo si ho tu nechal bývalý majitel. Ale to bylo přeci jedno. Hudba to nebyla zas tak špatná.

Doma jsem trochu poklidil a objednal pizzu. Byl jsem unavený, měl jsem špatnou náladu. Trochu mě mrzelo, jak to s Michelle dopadlo. Byla na mě tak milá a hodná, když jsem to potřeboval a Bella se chovala úplně opačně. I přes to jsem se k ní otočil zády. V tomhle jsem měl ale jasno, je to sice trochu sobecké, ale nebudu dělat šťastnou ji, když já bych šťastný nebyl.

Večer mi Chris oznámil, že volala teta Monica má v plánu o víkendu přijet se svou malou Nellou a manželem Fredem. Poprosil mě, abych si nic neplánoval a zůstal po celou jejich návštěvu doma. Nebyl moc komunikativní a představa, že by tu byl sám, ho znervózňovala.

Monica byla Chrisova mladší sestra, která se hned v osmnácti odstěhovala do Brooklynu, kde si o rok déle vzala Freda, což byl velmi slušný a chytrý chlap. Takhle jsem si vždycky představoval správného tátu od rodiny. Chvíli po tom, co se vzali, teta otěhotněla. Je to šest let, co se jim narodila krásná dcera Nella. Byla to kouzelná princezna, ale před dvěma lety, když jsem jí viděl naposledy, byla už pěkně rozmazlená. Nedivil jsem se tomu. Monica vždycky měla peníze. Pracovala v advokátní kanceláři, kterou Fred provozoval. Byli v balíku a tak Nelle dopřávali. Rychle si na to zvykla a dávala to značně najevo.
Nicméně Chris měl ještě jednu sestru. Jmenovala se Laura. Moc si na ni nepamatuju. Naposledy jsem ji viděl, když mi bylo pět. Pak zmizela, respektive odjela na dovolenou do Itálie a už se nikdy nevrátila. Sem tam poslala pohled, ale nikdy nevysvětlila, proč se nevrátila. Ale byla dospělá a tohle bylo zřejmě její rozhodnutí, proto jí Chris i Monica nechali napokoji. Pak už se jim neozvala.

Rozbolela mě hlava, a tak jsem se přehraboval v krabici plné léků, dokud jsem nenašel ten správný. Rosemig byl sice prášek na migrénu, ale bohužel jiný na snížení bolesti jsme neměli. Prášek jsem spolkl a zapil sklenicí vody, aby začal působit co nejdříve. Chutnal hořce, až jsem se musel zašklebit. Po chvíli na mě začala padat únava, tak jsem se odebral do postele.
…
Ráno jsem vůbec nemohl vstát. Pořád na mě asi působil ten prášek. Měl velice silné účinky, nebo to alespoň psali na krabičce jako varovné upozornění. Alespoň vím, že si ho příště nesmím vzít před spaním.

S šálkem jahodového čaje a palačinkou v puse jsem si uvědomil, že je pátek a zítra k nám přijede návštěva z Brooklynu.
Ani mi nevadilo, že strávím celou sobotu s rodinou. Monicu jsem měl rád, byla strašně milá a přátelská, takže jsem se nakonec docela i těšil. Docela rád uvidím i Freda.

Bylo za pět minut půl osmé, když se domovní zvonek rozezvonil. Šel jsem otevřít a čekalo mě příjemné překvapení. Za dveřmi stála Bella.
„Dobré ráno,“ pozdravil s úsměvem.
„Ahoj,“ odvětil jsem „co tu děláš?“
„Napadlo mě, že bychom mohli dnes jet do školy společně. Odpoledne můžeme něco podniknout a pak tě zavezu domů, jestli chceš.“
„To je skvělý nápad, pojď dál, jen si skočím pro batoh a můžeme vyrazit.“

Usadil jsem Bellu ke kuchyňskému stolu a odběhl si pro batoh. V pokoji jsem na sebe natáhl  černou péřovou vestu a naposledy se podíval do zrcadla. Co nejrychleji jsem seběhl ze schodů, až se mi podlomila noha a upadl jsem. V tu ránu u mě byla a ptala se, jestli jsem v pořádku, jestli jsem si neublížil. Jak mi tohle dělalo dobře. Bylo hezké, že o mě měla takovou starost.

Cesta do školy utekla v její přítomnosti velmi rychle. Celý den jsme si povídali o blbostech a na obědě jsme začali řešit, co podnikneme odpoledne. Nabídla mi zajet do města a vyrazit po nákupech. Chtěla mi ukázat svůj oblíbený obchod a vzít mě do své milované kavárny. Neprotestoval jsem. To byl super plán, jak prožít dokonalé odpoledne s dokonalou Bellou.
…

Cestou do Oklahomy jsem dostal pocit, že je ten pravý čas na to abych se zeptal.
„Bello, chtěl jsem ti něco říct.“
„Ano, poslouchám,“ řekla velice příjemně a podívala se na mě. Usmála se a odvrátila sůj pohled zpět na silnici. Na dívku řídila velice dobře.
„Já, zdál se mi takový trapný sen a byla si v něm i ty.“
„Ó Bože,“ řekla s nadsázkou a začala se smát. Její smích byl pro mé uši pohlazením.
„Víš, byl jsem na mýtině u nás v lese a tys tam byla taky, seděla jsi na pařezu kousek ode mě a na slunci si zářila jako diamant.“
Její úsměv poklesl a změnil se v zamračení.
„A víš jistě, že jsem to byla já?“
„Naprosto. Řekla jsi mi, že se to nikdy nemělo stát, že jsem tě takhle neměl vidět a pak si zmizela.“

Nic neřekla. Dále zamračeně sledovala cestu a napjatá nálada pomalu začala naplňovat celé auto. Začal jsem se cítit nepříjemně a snažil se to zahnat. Zaparkovali jsme na parkovišti před menším obchůdkem, který se jmenoval Nosferatu. Výkladní skříň byla plná obrázků s upíry oblečených do gotických šatů. Tohle byl její oblíbený obchod? To nemůže být pravda.
„Jsme tady.“ Řekla stroze.
„To je ono?“ zeptal jsem se udiveně.
„Vlastně to není můj oblíbený obchod.“
„A proč jsi mě sem vzala?“
„Nevím.“

Znovu auto nastartovala a vydala se někam jinam. Nevěděl jsem, co to mělo znamenat, ale nechtěl jsem se ptát. Zastavila před kavárnou. Vystoupili jsme z auta a já si všiml nápisu, který zdobil vchodové dveře. Na ceduli stálo Upíří doupě. Asi měla ráda upíry. Tohle bylo doopravdy zvláštní.
Kavárna byla zařízena velmi vkusně. Červené zdi, které zdobily obrázky s podobnými náměty, jako obrázky ve výkladní skříni obchodu dokonale ladili s černými koženkovými pohovkami. Personál obsluhoval v černočervených zástěrách a všechno dohromady na mě udělalo dojem. Byla tu celkem příjemná atmosféra.

Objednal jsem si latté a Bella si nechala donést cappuccino. Celou dobu vypadala tak nějak ustaraně. Trochu jsem její náladu nechápal, ale něco mi říkalo, ať se raději neptám. Být zvědavý není dobrá vlastnost a já nechtěl Belle připadat vlezlý. Kdyby se o tom chtěla bavit, udělala by to sama.

Když nám číšník donesl pití, konečně promluvila.
„Víš, ten tvůj sen, to nebyl tak docela sen.“
„Cože?“
„No nebyl to sen, to se stalo doopravdy.“
Chvilku jsem nad jejími slovy přemýšlel. Najednou jako by mluvila cizí řečí. Nechápal jsem smysl těch slov, co jí zrovna unikly z úst. Byl jsem jak omámený. Najednou jsem si připadal jako v jiné dimenzi. To nemohla být pravda. To se nestalo doopravdy. Nebo stalo?
„Jak-jak je-e to mož-ný?“ koktal jsem.
„Promiň, Edwarde, to ti prostě nemůžu říct.“
„Co? Ty mi to nemůžeš říct? Co to vykládáš?“ začal jsem být trochu naštvaný, že mi to nechce vysvětlit. Přesně toho jsem se bál, když jsem se poprvé rozhodl jí o tom říct. Bál jsem se, že stejně nedostanu odpověď na svou otázku. Co to mělo znamenat? To nebylo normální a já chtěl vědět, co to bylo.
„Promiň“ ucedila tiše skrz zuby a zesmutnila.
„Možná bych tě měla zavést domů, pro dnešek toho bylo až moc.“
„To bych ocenil.“ Řekl jsem rozzlobeně a dál přemýšlel, proč je to takový problém. Co jí brání v tom říct mi pravdu Nevěří mi snad? Pane bože a já si myslel, že by jsme mohli být přátele, nebo snad i víc. Když mi nedokáže prozradit, proč se ke mně zachovala tak, jak se zachovala, nemůžeme být ani přáteli.

„Dala jsem ti dneska hodně nápověd. Sama ti to říct nemůžu, ale třeba na to přijdeš. Kéž by, Edwarde, bylo by o tolik snazší, kdyby si to věděl.“ Zabouchl jsem dveře od auta a dále ji neposlouchal. Uraženě jsem odkráčel až k baráku a když jsem se otočil, auto už tam nebylo. Byla pryč. Zmizela, tak jako to udělala už několikrát. Neřešil jsem to. Byl jsem tak naštvaný jako nikdy.

...pokračování příště...

další

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sluneční záře - 4. kapitola: