Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sluneční záře - 3. kapitola

26.02.2011 (20:15) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1150×

Kapitola 3. - Rande

Byl pátek a už uběhly čtyři dny. Bella se ve škole neobjevila. Čekal jsem na svou příležitost, ale ta mě obcházela velkým obloukem. Nějak mi to kazilo náladu, chtěl jsem ji vidět. Byla jako slunce, co rozzáří můj den. Potřeboval jsem ji vidět, i když jsem jí byl tak nepříjemný. Měl jsem hlavu plnou otázek. Potřeboval jsem odpovědi, ale ani nejmenší věc nenasvědčovala tomu, že je dostanu.

Zítra se blížil den nákupů. Slíbil jsem Petrovi, že pojedu s nimi. Vůbec, ale vůbec se mi nechtělo. Bohužel, slib je slib a třeba přijdu na jiné myšlenky. Domluvili jsme se, že auto vezme Baddy, jelikož jsme se do jeho auta vešli všichni. Vyzvednout mě měli okolo půl deváté. V plánu bylo nakupovat a pak se stavit někde na oběd.

Ráno jsem zavčasu vstal a šel si zapnout televizi. Zrovna běžel nějaký zábavný pořad s Judit Fleshovou. Moje oblíbená moderátorka. Uvařil jsem si velký hrnek kávy a pomalu z něj usrkával.

Zazvonil telefon. Rychle jsem přejel pohledem po hodinách. Lekl jsem se, že jsem ztratil pojem o čase a nestíhám, ale bylo teprve půl osmé. Pomalu jsem se zvedl a nijak k telefonu nespěchal. Jestli je to naléhavé, dotyčný to jen tak nevzdá.
„Haló,“ promluvil jsem velmi rozespalým hlasem.
„Čau kamaráde. Změna plánu, vyrazíme až po obědě. Petrovi nebylo v noci dobře, a tak počkáme, jestli se mu neuleví. Když ne, tak vyrazíme bez něj. Takže čekej okolo jedný před barákem, jo?“
„Hmhm.“
„Tak zatím,“ řekl Baddy a telefon zavěsil.

V ledničce už zase nebylo nic k jídlu, a tak jsem se rozhodl zabít dopoledne procházkou do obchodu. Vyběhl jsem po schodech a zastavil se před zrcadlem. Nedbale jsem si prohrábl vlasy a usoudil, že to není zas tak hrozné. Navlékl jsem se do věcí přehozených přes opěradlo mého malého křesílka. Chvilku jsem přemýšlel, co všechno musím nakoupit, a pak pomalu vyrazil.
Jen co jsem otevřel dveře, ofoukl mě silně vanoucí studený vítr. Nebylo zrovna pěkné počasí. Obloha se mračila a po sluníčku nebylo nikde ani stopy. Vrátil jsem se tedy pro bundu. Moje kostičkovaná modro-červená větrovka visela v předsíni na věšáku. Nasoukal jsem se do ní a ještě ze skříně vytáhl starou plátěnou tašku.

Šel jsem tou delší cestou. Skrz les jsem došel až k pobřeží. Vítr tady byl ještě mnohem silnější. Vlnky narážely do kamenité pláže a  občas přišla vlna tak silná, že na mě dopadly kapky slané vody. Moře bylo velice neklidné a vypadalo to na bouřku. Pomalu jsem přecházel kamenitou cestu a dostával se na další okraj lesa. Koruny stromů se pokyvovaly, jak jim vítr hrál divokou melodii. Kývaly se tam a zpět.
Procházel jsem lesem, šel co nejpomaleji, abych to nudné dopoledne zaplácl. Šoural jsem se necelou půl hodinku, když jsem se dostal k hlavní silnici. Kráčel jsem při okraji, aby mě nesrazilo některé z projíždějících aut. Moc jich tudy neprojelo. Až k obchodu jsem je počítal a bylo jich jen pět.

Polovinu věcí z mého seznamu neměli. Koupil jsem tedy alespoň to málo, co měli, zbytek můžu dokoupit ještě odpoledne.

Po cestě zpátky jsem chroupal müsli tyčinku. Štvalo mě, jak se kousky oříšků zasekávají mezi zuby. Tentokrát jsem šel tou kratší cestou, jelikož mě začínaly bolet nohy. Když jsem se vrátil domů, vyrovnal nákup do ledničky, začal jsem připravovat oběd. Vybral jsem si lehké jídlo na přípravu, a to rizoto. Z mrazáku jsem vyndal zbytek kuřecího masa a nechal ho v mikrovlnce rozehřát. Mezitím jsem na pánev nakrájel zeleninu, do hrnce vedle dal vařit vodu a když přešla varem, vysypal jsem do ní pytlíky s rýží a na pánev přikrájel maso. Po chvilce jsem měl hotovo. Rýži jsem vysypal do hrnce a pořádně promíchal se zeleninovou směsí.

Hlad jsem ještě neměl, a tak jsem nejprve umyl nádobí a až pak si nandal trochu rizota na talíř. Každé sousto jsem minimálně desetkrát přežvýkal, aby mi to trvalo co nejdéle. Bylo půl dvanácté, když jsem odnášel talíř do dřezu. Skrz kuchyňské okno jsem zkontroloval počasí. Bylo jasněji. Už to nevypadalo na bouřku. Trochu mi to zvedlo náladu. Nakupování za hezkého počasí by přece jen nemuselo být tak špatné.

Zasedl jsem k počítači a hledal obchodní dům, kam jsme měli namířeno. Chtěl jsem vědět, jaké obchody tam mají. Jediné, co jsem si potřeboval koupit, byl nový školní batoh. Jinak jsem nic nepotřeboval. Snad možná nějakou knihu, abych se i v zítřejší volný den nějak zabavil.

Z hledání mě vyrušil zvuk auta vjíždějícího na naši štěrkovou příjezdovou cestu. Vykoukl jsem z okna a zjistil, že už jsou tady. Oblékl jsem si bundu, tenisky a vyrazil.
Za volantem seděl Baddy a na místě spolujezdce Claire. Spíš bych tam čekal Michelle nebo Petra. Nasedl jsem na zadní sedadlo vedle Michelle. Petr nikde.
„Neulevilo se mu?“
„Ne.“
„Jinak ahoj všichni,“ dodal jsem a více se už neptal.

Skoro celou cestu se na mě Michelle usmívala a barvitě mi vyprávěla, co vše má v plánu si koupit. Po chvilce už jsem si nepamatoval ani tu první věc, o které se zmínila. Chtěla toho vážně moc.

Když Baddy zaparkoval a my vylezli z auta, polila mě vlna obdivu. Nečekal jsem, že ten obchoďák bude tak veliký. Ani v Minfordu neměli tak veliký obchodní dům.
S nadšením jsme vyrazili na nákupy.
Po prvních třech obchodech, plných růžových dívčích obleků, jsem se s přáteli rozloučil. Šel jsem hledat obchod, kde by mohli mít nějaký batoh. Pak jsme se měli sejít v restauraci ve čtvrtém patře.

Obchodů s batohy tu bylo hned několik. Všude měli miliony různě barevných batohů, se všelijakými ozdůbkami. Hledal jsem nějaký obyčejný černý, se kterým bych nebyl tak nápadný. Nechtěl jsem být terčem v očích všem kolemjdoucím. Jeden takový obyčejný batoh jsem našel. Ani nebyl tak drahý, a tak jsem ho koupil. Měl jednu velkou a jednu malou kapsu. Kromě malé bíle výšivky s nápisem Woox byl celý tmavě hnědý.

V restauraci jsem byl první, ale Claire přišla jen chvíli po mně. Pak i Baddy a Michelle. Holky si objednaly colu, já kafe a Baddy sprite. Později jsem si ještě nechal přinést zákusek.

Baddy měl v plánu odvést nás a jet domů vyzkoušet novou počítačovou hru, co si koupil.

Po cestě domů se mě Michelle vyptávala, jaké plány mám na neděli. Nic jsem v plánu neměl a došlo mi, že jsem si zapomněl koupit tu knížku. Navrhla, že bychom mohli zajít ven. Souhlasil jsem. Nic lepšího jsem stejně dělat nemohl.

…

Už od sedmi od rána jsem seděl na posteli a očima hypnotizoval hodiny. Čas ubíhal rychleji, než bylo možné, nebo alespoň tak mi to připadalo. Byl jsem z plánované schůzky s Michelle docela nervózní. Neznali jsme se zas tak dobře na to, abychom si měli celé odpoledne o čem povídat.

Byli jsme domluvení, že se sejdeme ve tři před bistrem.

Teď bylo deset. Pomalu jsem seběhl ze schodů a zamířil do kuchyně. Připravil jsem si pozdní snídani. Plánovali jsme zajít na něco do restaurace, a tak jsem s ranním jídlem nespěchal. Do hrnce s vodou jsem hodil pět nožiček selských párků a na pánvičku rozklepl čtyři vajíčka, přidal kousky slaniny a pořádně promíchal. Sluníčko venku pálilo a paprsky dopadaly oknem na kuchyňskou linku. Vzal jsem si talíř s jídlem a odešel posnídat na terasu. Vrátil jsem se pro hrnek černé kávy a začal si pochutnávat na výborné snídani. Sluníčko příjemně hřálo a naše skromná zahrádka hrála všemi barvami.
V pravém rohu, těsně před nahnilým plotem, se krčili dvě tůjky, vypadající velice unaveně. Za počasí, které tu převládalo, se tu rostlinám moc dobře nedařilo. Třeba jim dnešní slunce trochu přilepší. Hned vedle se tyčily dvě jabloně a jedna malá třešeň. Na druhém konci zahrady byl miniaturní záhonek, ze kterého zvadle vykukovaly tři žluté tulipány.

Přišlo mi úžasné jen tak sedět a prohlížet si v té sluneční záři nádheru, kterou jsem doposud neviděl. V dáli za špičkami lesních smrků, se tyčila vysoká pohoří. Vršky byly zapadané sněhem, ale teprve teď, když bylo jasno, bylo vše vidět do detailů.

Když jsem se vrátil do pokoje, bylo už něco po dvanácté. Zapnul jsem počítač, z batohu vyhrabal flashku a připojil ji k počítači. Když se mi otevřel její obsah, klikl jsem na složku s filmy. Petr mi do ní nahrál nějaký akční thriller s Heathem Ledgerem. Chvilku jsem hledal a pak si film spustil. Temný rytíř, tak se to jmenovalo.

Film byl sice velice zábavný, ale po dnešní probdělé noci jsem po prvních patnácti minutách stejně usnul. Kdyby mě nevzbudil hlas zvonícího telefonu, myslím, že bych schůzku s Michelle prospal úplně celou. Bylo totiž třičtvrtě na tři, když jsem otevřel oči.
Než jsem se dostal z postele, zvonění zezdola ustalo. Natáhl jsem na sebe mikinu, obul si tenisky a z bundy na věšáku vytáhl klíčky od auta.

Pustil jsem si rádio, i když cesta k bistru netrvala ani pět minut. Michelle už na mě čekala a musím uznat, že jí to velice slušelo. Vlasy měla vyčesané do nedbalého drdolu tak, že jí malé pramínky vlasů spadaly do obličeje. Oči měla zvýrazněné tenkou černou linkou a řasy jemně nalíčené řasenkou. Krásně jí to zvýraznilo celý obličej a já si poprvé všiml, jak moc je hezká. Krk měla ozdobený černými korálky, které ladily s černou prošívanou manšestrovou sukní. Naopak růžové tílko s bílými ramínky jí ladilo k bílým botám na malém podpatku. Doopravdy vypadala skvěle.

Když jsme byli po jídle, vyrazili do kina. Výběr jsem nechal na Michelle a zvolila  nějaký romantický film. I přesto, že mě takové filmy neberou, jsem neprotestoval. Bylo mi to celkem jedno. V její přítomnosti jsem se cítil příjemně a nic víc, než odehnat ten pocit samoty a věčného přemýšlení, jsem nepotřeboval.

Tupě jsem sledoval film a po půl hodině si uvědomil, že vlastně nevím, o čem je. Teď už nemělo cenu snažit se film pochopit. Usadil jsem se hlouběji do semišového sedadla a jen tak lehce jsem přemýšlel. S Michelle mi bylo víc než příjemně a díky ní jsem konečně dostal z hlavy Bellu. Už od minulého týdne mi zpříjemňovala každý můj zamračený den, jako malé, neustále se usmívající sluníčko. Možná že už od začátku se se mnou chtěla sblížit. Asi dnešek brala jako naše první rande. Zprvu jsem se své myšlenky trochu zalekl, ale proč ne? Nikdy jsem, dá se říct, holku neměl a Michelle byla báječná. Nakonec by z toho mohlo něco vzniknout. Koukl jsem se na Michelle a ona mi  pohled opětovala. Vycenila na mě její dokonale bílé zuby a překrásně se usmála. Mé koutky se také nepatrně zvedly a já odvrátil pohled zpět na promítací plátno.

Po kině jsem jí autem zavezl domů a rozloučili jsme se. Chvíli mi děkovala za krásně strávený večer, letmo mě políbila na tvář a nahlas doufala, že si to co nejdříve zopakujeme. Domluvili jsme se, že ji ráno vyzvednu a zavezu do školy. Měla radost. Naposledy zamávala a zabouchla dveře mého fordu.

…

Od té doby, co jsem Michelle ráno vyzvedl, její obličej zářil. Na všechny se usmívala a já si připadal velice dobře, že snad za jejím štěstím stojím já. Baddy se dost divně tvářil, když si Michelle místo k němu, sedla o angličtině ke mně. Celou hodinu tiše brebentila, co bychom mohli odpoledne dělat. Jen jsem poslouchal, nic nenavrhoval, protože jsem byl dost unavený a představa z plánování mě děsila.
Po obědě, kde jsem zase seděl s naší partou, jsem měl ještě hodinu zeměpisu. Cestu do třídy jsem znal už skoro nazpaměť. Vešel jsem do dvěří a automaticky zamířil na své místo.
Celou cestu uličkou mezi lavicemi jsem pozorně sledoval zem, jelikož jsem byl dost nemotorný na to, abych i na rovném povrchu zakopl. Sedl jsem si na židli a sklonil se do batohu pro učebnici.

„Ahoj,“ ozvalo se náhle vedle mě a já ztuhl. Pomalu jsem se otočil a div mi nevypadly oči z důlků. Seděla tam, jako socha. Ta nejdokonalejší socha vytesaná z toho nejdražšího a nejkrásnějšího kamene.

...pokračování příště...

další

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sluneční záře - 3. kapitola: