Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sluneční záře - 2. kapitola

22.02.2011 (19:15) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1147×

Kapitola II. – Katastrofa

Seděl jsem v parku na lavičce a v hlavě si promítal tu děsivou scénku. To byla katastrofa. A ta ostuda. Ještě teď mi z toho bušilo srdce.
Nevím přesně, co se mi přihodilo, když jsem se ráno dral davem lidí, abych se k ní dostal. Zřejmě nějaký vtipálek mi podrazil nohu a já skončil hlavou přímo na obrubníku. Pak mě prý přišla vyšetřit zdravotní sestra a Bella se jí ochotně nabídla, že mě zaveze domů. Teda, tohle jsem slyšel z vyprávění ostatních.

Já si vzpomínám jen na jedno. Když jsem otevřel oči, ležel jsem někde uprostřed lesa. Nevím, co to mělo znamenat, ale probudil mě divný pocit. Když jsem se lépe zadíval, pochopil jsem, že se nade mnou sklání Bella. Zírala na mě nepříčetně svýma zlatýma očima a tvářila se, jako by ji něco pálilo. Po chvíli si všimla, že jsem se vzbudil, že na ní koukám, a v tu ránu byla pryč. Jediné co po ní zbylo, byly lehce se třepotající lístky stromů.

Bez rozmyslu jsem se zvedl a snažil se najít cestu domů. Asi to nebyl dobrý nápad, protože se mi po necelých dvou minutách zamotala hlava. Zavalila mě temnota a já se zřítil zpátky na zem. Když jsem zase nabyl vědomí, někdo mě nesl. Ten člověk překrásně voněl. Byl jsem však velmi zesláblý, takže jsem po chvilce opět upadl do bezvědomí.

Ráno mě vzbudil táta. Zhrozil jsem se toho děsivé snu. Když jsem se posadil, ucítil jsem ostrou bolest hlavy. Automaticky jsem se za bolavé místo chytil a hned vzápětí zjistil, že ji mám obvázanou. Pane bože ne! Takže to nebyl sen? Začínal jsem být trochu zmatený. Chris mi donesl snídani do postele. Hodiny ukazovaly půl deváté, takže zřejmě dneska nejdu do školy. Když jsem se najedl, Chris se se mnou rozloučil a odjel do práce. Už tak kvůli mně dost zameškal a to si nemohl dovolit. Snad to šéf pochopí.

Opatrně jsem se vyhrabal z postele a zamířil před zrcadlo. Vypadal jsem hrozně. Pod tučnou vrstvou obvazu na mé hlavě, prosakovala jasně červená krev. Pomalu jsem si obvaz rozmotal a odešel do koupelny. Napustil jsem si plnou vanu horké vody a žínkou si opatrně omýval čelo. Hned to vypadalo líp. Nebylo to ani tak velké a děsivé, jak se zprvu zdálo. Ovázal jsem si hlavu znovu, teď už jen jedním obvazem a zalezl si do horké vany. Celou dobu jsem strávil přemýšlením nad tou zvláštní událostí. To nemůže být pravda. Nechápal jsem, co to bylo, co to mělo znamenat. Usoudil jsem, že po pádu jsem byl v bezvědomí a zbytek se mi musel zdát. To nebylo normální. Měl jsem evidentně jen moc bujnou fantazii. Rozhodl jsem se zapomenout, snažil se myslet na něco jiného, ale tenhle zvláštní sen mi někde v koutě neustále vrtal a nedovolil zapomenout úplně.

Nevěděl jsem, jak se zabavit, a tak jsem se pustil do úkolů. Měli jsme zatím jen jeden z angličtiny, a to napsat rozbor díla Zkrocení zlé ženy od Williama Shakespeara. Samozřejmě jsem k tomu používal internet. Nikdy jsem to dílo nedočetl celé, i když jsem se o to nesčitatelněkrát pokoušel. Bohužel mě to vůbec nebavilo.
Když jsem měl rozbor vytištěný, založil jsem ho do desek a ty strčil do starého školního batohu. Napadlo mě, že hned, jak to bude možné, koupím si nový. Tenhle byl už vážně strašný.

K obědu jsem snědl celou šišku štrůdlu, kterou nám poslala nějaká tátova známá z rezervace. Antonia, tak se myslím jmenovala. Mluvíval o ní jako o Antie. Byli staří dobří kamarádi. Sblížili se hlavně, když ji opustil manžel. Zemřel na infarkt. Byl to tátův kamarád a tak se rozhodl o Antie a její dvě malé děti postarat. Ale spíš mi vždy připadalo, že se ona stará o něj.

Svalil jsem se na gauč, zapnul televizi a bezmyšlenkovitě přepínal kanály. U některých stanic ani nestihl najet obraz a už jsem přepnul na jiný program. Zastavil jsem u ScientistTV. Dávali zrovna nějaký pořad o chráněných zvířatech. Tupě jsem zíral do televize a ani si nevšiml, kolik je hodin. Stihlo se vystřídat několik různých pořadů, zatímco já byl duchem nepřítomný.
Když přišel táta domů, nabídl mi, že se zajedeme najíst do bistra. Souhlasil jsem, protože na vaření jsem neměl náladu.

Bistro bylo vedené v retro stylu. Tapety byly zdobené modro bílými pruhy a všude mezi okny visely obrazy známých popových zpěváků. Jediný z nich, koho jsem poznal, byl Elvis Presley. Objednal jsem si gyros s pálivou omáčkou a skleničku coca coly. Táta si objednal klobásu s chlebem. Někdo poprosil servírku o zapnutí televize, a právě začal fotbalový zápas. Tak jsme se s tátou rozhodly, že nebudeme spěchat domů a podíváme se.

Bylo už vážně pozdě, když jsme přijeli k našemu baráku. Hned u dveří jsem Chrisovi popřál dobrou noc a odešel spát. Než jsem usnul, přemýšlel jsem znovu nad tím snem. Musím si to nějak vyjasnit, jen nechci být všem pro smích. Nevím, jestli se s tím můžu někomu svěřit. Snad jedině jí. Ale jak? Jak to mám udělat, když se se mnou nebaví? Ty otázky byly tak vyčerpávající, až jsem doopravdy upadl do hlubokého spánku.
…
Ráno jsem se vzbudil za svítání, tuším někdy okolo šesté. Alespoň jsem měl čas se do školy pořádně připravit. Nejvíc jsem hlavně přemýšlel, jak správně se mám zachovat, až jí o tom budu říkat. Možná bychom se měli nejdříve jen sblížit, jako normální lidé. Až si budu jistý, že jí můžu věřit, tak se jí svěřím. Uvidíme, co mi na to řekne.

Dnes jsem si zvolil lepší oblečení. Vzal jsem si černé džíny a světle modré triko značky Athletics. Bylo to jedno z těch oblečení, které mi, dá se říct, slušelo. Chtěl jsem udělat dojem a tohle bylo to nejmenší, co mi k tomu mohlo pomoct. Zuby jsem si vydrhl pořádně, aby už si přede mnou nemusela zakrývat nos. Minule mě to trochu urazilo. Do vlasů jsem si přidal trochu gelu pro lépe držící účes. Když bylo vše, jak má být vyrazil jsem. Že je teprve sedm mi došlo, až když jsem vyšel z baráku. Táta stál u svého služebního auta a něco říkal tmavovlasému staršímu pánovi. Podali si ruce, muž nasedl do černého kadilaku a odjel. Táta se otočil a všiml si mé přítomnosti. Usmál se na mě a zamával.
„Ahoj. Dneska jsi teda jak ranní ptáče.“
„To víš tati, ranní ptáče dál doskáče. Takhle si mi to alespoň dřív říkával. Dneska mám hodně věcí, které chci stihnout, a tak mi to nedalo spát.“
„Tak to se ti asi bude hodit můj malý dárek, když toho máš dnes tolik.“
Až teď jsem si všiml, že kromě tátova služebního vozu je tu ještě jedno auto. Starší s trochu oloupaným zeleným lakem. Byl to auťák značky Ford.
„To auto!?“ vyjekl jsem.
Chris jen přikývl hlavou a hodil mi klíček.
„Wow, já nevím co říct. Děkuju, tati!“ křičel jsem s radostí. Tohle jsem doopravdy nečekal. Svoje auto? Ne, to by mě ani ve snu nenapadlo.
„Nemáš zač. Dobře ho užij, já už musím,“ zavřel dveře a odjel do práce.

Chvíli jsem jen seděl za volantem a radoval se z úžasného dárku. Trvalo mi, než jsem si zvykl, že mám své vlastní auto. Teď už bude všechno mnohem jednodušší.

Zaparkoval jsem před školou, vylezl ven a rozhlédl se. Nikdo tu nebyl. Trošku jsem se zpozdil, jak jsem se radoval z nového auta. Rozběhl jsem se a rychle pospíchal na hodinu zeměpisu. Byla to totiž jediná šance, jak si promluvit s Bellou. Vtrhl jsem do třídy a s omluvným pohledem pozdravil. Zasedl jsem do prázdné lavice. Bella tu nebyla. To je hrozné, jakou mám smůlu. Celou hodinu jsem si podpíral hlavu, abych neusnul. Celou dobu jsem přemýšlel, proč nepřišla do školy. Chtěl jsem znát pravdu, vědět všechno. Poznat ji… Měl jsem na ní tolik otázek.

Při obědě mi Petr nabídl, abych s nimi o víkendu vyrazil nakupovat. Odsouhlasil jsem mu to, ačkoliv mě v tu chvíli vůbec nezajímalo, o čem mluví. Měl jsem hlavu plnou jiných věcí. Věcí pro mě tak důležitých. Bylo to hrozné. Už jsem jí to potřeboval říct. Jestli to ze sebe všechno nevysypu, tak mi prostě vybuchne hlava.

Rozhodl jsem se po obědě nejít na hodinu. Měli jsme tělocvik a ten jsem zvládal bez problémů, tak určitě nevadila má nepřítomnost.

Zajel jsem na naši příjezdovou cestu a vylezl z auta. Přemýšlel jsem, co budu dělat a napadlo mě projít se. Chodil jsem lesem tam a zpět. Nahoru, dolů, doleva, doprava, až mi najednou to místo začalo být povědomé. Chvíli jsem se rozhlížel a… ano! Tohle je to místo, kde jsem se probudil s Bellou. Tohle je to místo, které mi přišlo tak děsivé. Tady Bella zmizela jako smítko neviditelného prachu.

Začal jsem se cítit nejistě a chtěl se vrátit, ale pak jsem si toho všiml.
Nedaleko někdo seděl na pařezu. Nevím, jestli to byl někdo nebo něco, ale strašně se to blýskalo. Jako ohromný diamant světélkující do všech stran na míle daleko. Pomalu jsem se přibližoval. Najednou se postava zvedla a otočila směrem ke mně. Projel mnou strach, jelikož se ten člověk na mě díval zlostným pohledem. Jeho oči mě propichovaly skrz na skrz. Po celém těle mi naběhla husí kůže. To bylo tak nepříjemné!

Postava se začala přibližovat a já poznal, kdo to je. Zase ona. Bella. Musel jsem se štípnout do ruky, abych se ujistil, že nespím, že to není zas další z hloupých snů. Nebyl. Byla to skutečnost, ale tak zvláštní.
Byla už jen na dva kroky ode mě, když se zastavila. Její pohled se trochu zmírnil. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Byla tak nádherná, a já měl takový strach. Nešlo to k sobě. Nechápal jsem, co se to děje. Opět. Chtěl jsem promluvit, ale jako by mi někdo právě vyřízl jazyk. Promluvila ona.
„Nemusíš nic říkat. Tohle jsi nikdy neměl spatřit.“
V očích se jí zablesklo. Zhluboka se nadechla a odněkud z hrdla se jí vydral tichý sten. Následovalo hlasité zavrčení. Podivuhodně se nahrbila a zlostný pohled se jí vrátil.  Zamrkala očima a skočila.
Zavřel jsem oči, silně polkl a čekal jsem něco děsivého. Když jsem se rozhlédl, abych viděl, kam skočila, nebyla tu. Zase zmizela. Zmizela jako tichý vítr. Nebylo po ní ani stopy. Tohle mi nikdo neuvěří! I já sám jsem začínal pochybovat o své psychice. Možná se mi to vše opravdu jen zdá.

...pokračování příště...

další

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sluneční záře - 2. kapitola: