Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 9 - Přání

01.08.2010 (07:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2809×

9. Přání

„Jaku, jsem ráda, že jsi tady." Poslala ke mně přes pokoj Bella jeden ze svých zářivých úsměvů. Vypadala spokojeně.

„Čauky, Bells, ahoj všichni," snažil jsem se udržet na tváři úsměv, když jsem zdravil upíří rodinku. Carlisle se na mě usmál a lehce mě poplácal po rameni, když kolem mě procházel. Esminy oči se rozjasnily nadšením, že mě vidí. Nikdy jsem nechápal, jak může mít radost, že mě vidí. Mě! Teď už ano. Ona milovala rodinu a já jsem se jí stal součástí díky Bellině přátelství a do včerejška i díky neopětované lásce. Ale právě v tuhle chvíli se stávala i jistou součástí mé pravé rodiny. Té, která ke mně prostě patří. Díky jiné osobě. Emmett s Jasperem sledovali zaujatě nějaký zápas v televizi, takže oba jen kývli. Rosalie se na mě zašklebila a zhnuseně nakrčila nos. Věděl jsem, proč ji nesnáším. Byla protivná.

Edward se za mnou potichu zachechtal. Moje myšlenky ho musí náramně bavit.

„A víš, že baví?" řekl potichu.

Vím, odsekl jsem mu v myšlenkách. Znovu jsem slyšel tichý smích. Ignoroval jsem ho.

„Tak jak to vidíš, Bello?" zeptal jsem se a čekal na její verzi.

„Dobře. Myslím, že to vezme skvěle. Budeme s ní moci trávit dost času, i když je to pro mě kupodivu těžší než obvykle," zazubila se.

„Těžší než obvykle?" nechápal jsem, kam tím míří.

„Nikdy jsem nechápala, jak složité to pro Edwarda bylo, když jsem byla člověk," její výraz zněžněl.

Pochopil jsem, že ne nad výrazem člověk, ale nad Edwardovou statečností. Ta myšlenka mě trochu zaskočila. Nad jeho sebeovládáním.

„Vyprávěl mi, že jsem voněla podobně," pokračovala dál s klidem, „a musím říct, že je její krev skoro neodolatelná," zachichotala se.

Měl jsem pocit, že nevím, co dělám. Strašně se mě její slova dotkla. Jako by se v mé hlavě napnul štít, abych July bránil. Potichu jsem zavrčel a ucítil Alicinu ruku na svých zádech.

„Jacobe," zašeptala tak strašně tiše, že jsem si nebyl jistý, jestli mě oslovila.

„Ale no tak, Jaku, jsem v pohodě. Neublížím jí, neboj se," mávla rozjařeně rukou a rozvířila tím na chvilku ten čpavkovitý zápach.

Ale jen já, Alice, Edward a možná i Jasper věděli, že to nebyla tak úplně moje reakce. Že se mi jen nelíbila představa toho, že ona je v nebezpečí…. „Jo, v pohodě, to mi jen tak uklouzlo," zalhal jsem s klidem a fláknul sebou do prvního křesla.

Rosalie na mě upřela svůj nenávidějící pohled a zasyčela: „Tak s tebou, pse, v jednom pokoji celou noc nebudu."

„Nemusíš, Barbie," zakřenil jsem se na ni zpátky, aby viděla, že mě její nevraživost vážně nerozhází. Bylo zvláštní, že jsem se tak rychle přizpůsobil téhle rodině, co mi vlastně vzala mou jedinou lásku. Ale teď už mě nic nebolelo, nesvírala mi srdce ta strašlivá bolest. Ještě předevčírem tomu tak bylo, teď jsem se vznášel na obláčku své vlastní spokojenosti.

„Jdu ven," zamručela, „jde někdo se mnou? Potřebuju si napravit chuť!"

„Rosalie? Víš, jak blondýna získá marmeládu?" chytnul jsem se její otázky a jedním dechem pokračoval, „tím, že oloupe koblihu."

„Ten už jsem slyšela," zavrčela na mě a proskočila otevřeným oknem ven. Smích ostatních mi dozníval v uších. Byl jsem unavený. Pořádně jsem nespal už… už hodně dlouho.

„Jaku, jsi unavený, běž domů," řekla Bella a lehce mi pocuchala vlasy.

„To je v pohodě," řekl jsem, ale moje vlastní tělo mě neposlouchalo. Zívnul jsem.

„Běž, nic zvláštního se dít nebude," řekla s jistotou Alice.

„Jak to můžeš vědět tak jistě?" zabručel jsem potichu.

„Jednoduše. Nic nevidím," šklebila se.

„To ale neznamená, že bude klid. Jen budeme u toho," hádal jsem se.

„Jaku, vážně, jdi si lehnout," přesvědčovala mě Bella a já už neměl ani sílu na to odporovat.

„Tak jo," přikývl jsem.

„Dobrou noc. Ukážeš se zítra?" zeptala se mě Bella.

„Přijdu večer, možná s tvojí sestřenicí nebo pak pozdě a sám," pokrčil jsem rameny. Rozhodně se mi nelíbila představa, že bych ji nechal v domě plném upírů samotnou.

„To chápu," odpověděl Edward na moje myšlenky. Všechny páry očí se upřely na jeho osobu, ale on jen zavrtěl hlavou, jako že to není důležité.

„Jaku, příští týden chce přijet Will s rodinou, budeš tu?" zastavila mě ještě Bella.

„Když mě budete chtít, tak přijdu. Potřebuju si s ním promluvit," pokrčil jsem lhostejně rameny. Naoko. Edward věděl, že mi to lhostejné není. Že Willovi musím říct, co se mi ehm stalo. Doufal jsem, že alespoň on to pochopí a nebude mě chtít zabít.

Edwardovy koutky úst se povytáhly do spokojeného úsměvu. Nechápu, proč jsi tak spokojený! Osočil jsem se na něj ve svých myšlenkách.

„To není spokojenost, Jacobe, to je jen úsměvné," zašklebil se a všichni na nás koukali, jak na párek tučňáků na severním pólu. Edward se nahlas rozchechtal.

„Co se tady děje?" zvedla obočí Alice a přeměřila si nás oba pohledem.

„Asi jsou moje myšlenky k smíchu," zavrčel jsem, „a omluvte mě, musím jít. "

…

Za chvíli už jsem ležel ve vlastní posteli a přehrával si celý večer. Bylo rozhodně zvláštní, jak se můj život změnil za čtyřicet osm hodin. Od základů. Jak rychle člověk přehodnotí své zájmy a žebříček hodnot. Spíš jak vlkodlak přehodnotí všechno, když se otiskne… Už jsem chápal Jareda s Kim, Quila s Claire, Paula s Rachel… A Sama s Emily. A teď já. Když to vezmeme kolem a kolem, je nás hodně, kdo našel svoji druhou půlku. Pět.

Vzpomněl jsem si na malého Levi Uleyho, syna Sama a Emily. Roste nám další generace vlkodlaků. Zašklebil jsem se nad tou představou, jak to malý škvrně, co mlátí ručičkama všude kolem, bude jednou běhat po lese, jako jeho otec. Možná jsem si spíš přál, aby tohle naši potomci - mimochodem je děsný, jak jsem rychle převzal návyky a slova starších - nemuseli nikdy prožít. Nemuseli se nikdy, z ničeho nic, proměnit před vlastním tátou a skoro ho zabít.

Otřásl jsem se při té vzpomínce. Mohl jsem se zbláznit. Před proměnou bylo všechno jednodušší. Tisíckrát jsem si vyčítal, že se mi něco takového stalo. Kdybych se nikdy neproměnil, pořád bychom s Bellou sedávali v garáži a ona by pořád byla člověk. Ale nemám si co vyčítat. Já sám jsem dovolil, aby se stala nesmrtelnou, aby byla šťastná. A tohle ji šťastnou dělalo.

Jsem rád, že přijela July. Protože od té doby nemusím nic řešit, nic si vyčítat. Všechno je tak jak být má. A ještě bude.

Vzpomněl jsem si na Edwardova slova. Myslím, že tady to bude něco trošku jiného než u ostatních, Jacobe. Otiskl ses do někoho… zajímavého. Pronesl to s takovou zvláštní úctou. A já si nebyl jistý, co to znamená. Znamená to, že má nějaký skrytý talent, jako měla Bella, když byla člověkem, a to se pak ještě zesílilo, potom co se stala upírkou? Že dokáže zaštítit všechny proti psychickému útoku? Má ona něco podobného? Že se Edward o to tak zajímá?

Zjistím to, hned zítra při návštěvě u Cullenových. Ať se Rosalie třeba zblázní, že už tam zase budu oxidovat. Je mi to fuk. Za prvé - nenechám July samotnou v domě plném upírů. Za druhé - chci zjistit, v čem je tak zvláštní a zajímavá, že to ani Edwardovi nedá spát. Obrazně samozřejmě. A za třetí - baví mě tu blonďatou psychoušku štvát.

Musím se zeptat ostatních, jestli neznají nějaké další vtipy o blondýnách. Moje zásoba je omezená. Ale ještě to pár dní vydržím. Zas tak malá není.

Zívnul jsem.

Únava na mě pomalu začala padat. Nelíbilo se mi, že jsem tu sám. Jako magnet mě to táhlo někam úplně jinam. Ale věděl jsem, že si budu muset pár dnů počkat. Že by byla veliká náhoda, kdyby se do mě zamilovala hned… Přál bych si to, ale mě štěstí dávno opustilo. A víc si ze svého večerního přemýšlení už ne…pa… ma…tu… ju.

Kapitola 8 * Kapitola 10

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 9 - Přání: