Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 70 - Starostlivost

30.10.2010 (16:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2199×

70. Starostlivost

6.8., nemocnice Florencie, 21:50

Pomalu jsem otevřela oči. Hlava mi podivně třeštěla, cítila jsem snad celé tělo. „Jaku?" dožadovala jsem se šeptem.

Hned se nade mnou objevila jeho hlava. Na tváři měl ustaraný výraz, kruhy pod očima. Bůh ví, jak dlouho nespal. „Jak je ti, miláčku?"

„Dobře," ujistila jsem ho rychle, „co se stalo?"

„Na nic si nepamatuješ?" zeptal se a pomohl mi sednout si. Opatrně mi záda podepřel polštářem. Sykla jsem. Byla odřená. Od toho stromu.

„Pamatuju si všechno. Stalo se někomu něco? Jsi v pořádku?" zvedla jsem svoji ruku a pohladila ho po tváři.

K zápěstí mi vedly kapačky, nohu jsem měla v sádře a moje pravá paže byla pečlivě obvázaná.

„Nikdo neumřel," usmál se, „jsme všichni."

„Kdo si ublížil?" zeptala jsem se bez vytáček.

„Už je všechno v pořádku. Tvůj bratr měl pár popálenin, zřejmě se snažil být všude najednou a nestíhal hlídat svůj oheň," zašklebil se, „jinak jsou všichni v pohodě. Mně je dobře."

„A co je se mnou? Proč jsem tady?" rozhlédla jsem se po pokoji.

„Hned potom, co všechno skončilo, jsi mě nechtěla pustit a pak jsi omdlela. Strašně jsem se o tebe bál, lásko," pohladil mě po vlasech, „převezli jsme tě sem. Carlisle na všechno osobně dohlížel. A naštěstí nejsi těhotná."

Oddychla jsem si. „Je mi to líto, ale tohle je ta nejlepší zpráva. Asi bych nepřežila, kdyby naše děťátko kvůli tomu umřelo," zamračila jsem se, překvapená vlastní reakcí.

„Víš, Carlisle má takovou teorii, že… že by naše miminko nemohlo umřít,“ pousmál se.

„Proč myslíš?“

„Máš v sobě pořád upíří jed, nikdo ho ven nemohl dostat – aniž by tě znovu kousl a to by bylo nebezpečné,“ začal.

„To ale znamená, že nikdy…“

Nenechal mě domluvit: „Máš imunitu vůči jedu, lásko. A Carlisle si myslí, že by se tvoje imunita zčásti přenesla i na tvoje dítě. Nic by se mu nestalo. A nic se nikomu nestane. Nemůžeš jedem ubližovat, nejsi upír.“

„Tak to je dobře,“ řekla jsem vesele.

„Máme spoustu času," vzal si mou hlavu do dlaní, „na všechno. Na to se vzít, mít děti. Nejdřív hezky všechno tak, jak má být."

„Prosím," šeptla jsem.

Jacob se sklonil a začal mě něžně líbat na rty. Ruce jsem mu zapletla do vlasů a já si chtěla přitáhnout jeho hlavu co nejblíže.

„Strašně jsem se o tebe bála," opřela jsem si čelo o to jeho a snažila se popadnout dech. Přístroje kolem mě se začaly taky uklidňovat, protože moje srdce mělo pocit, že musí dát najevo Jacobovu přítomnost.

„Blázínku," usmál se, „to já se bál o tebe. Když jsi zmizela, myslel jsem, že se zblázním. Došlo mi, že jsi odešla. Naštěstí pro mě nebylo tak těžké sledovat tvoji stopu.“

„Byla jsem ráda, když jsi se ukázal. Ani v nejmenším jsem nepočítala s Felixem," zamračila jsem se.

„Nediv se," pokrčil rameny, „máš všechno, co má dokonalá žena mít. A ještě ke všemu jsi sluníčko, jak jsme se dozvěděli." Ušklíbl se, ale hned zase zvážněl a usmál se na mě. „A to nejlepší je, že jsi jenom moje, víš?"

„S tím bych nesouhlasila," našpulila jsem rty.

Lehce mi stisknul rty k sobě, abych nemohla promluvit. „Hádat se teď nebudeš, dobře? Pohádáme se, až budeš úplně v pořádku."

„Já se nechtěla hádat," zabručela jsem.

„Že ne?" zasmál se.

„Ne, chtěla jsem jen připomenout jednu věc. Že bych nebyla dokonalá, kdybys mi k dokonalosti chyběl ty," mumlala jsem dál.

Svoje prsty nahradil svými rty a dlouze mě políbil. „Nechápu, že jsi se mnou zůstala," povzdechl si, „zasloužila by sis někoho lepšího než já. Co jsem udělal? Opustil tě, lhal ti a pak se vrátil a myslel si, že se mezi námi nic nezměnilo? Místo toho jsi mě začala milovat ještě víc."

Teď jsem pro změnu dala prst na jeho ústa já. „Mlč už," přikázala jsem mu, „miluju tě pořád víc a víc. Nepřežila bych, kdyby ti kdokoliv ublížil. Myslela jsem, že se zblázním radostí, když ses mi vrátil. Nepřemýšlela jsem nad ničím jiným."

„Já vím," zahuhlal a zářivě se usmál.

„Kdy pojedeme domů?" změnila jsem téma.

„Jakmile se budeš cítit dobře," informoval mě Jacob.

„Zítra?" navrhla jsem.

„Budu jenom rád," věnoval mi další úsměv a políbil mě na čelo.

7.8., někde v oblacích, 14:30

Probudila jsem se přesně ve chvíli, kdy to s letadlem pořádně cuklo. Ucítila jsem Jacobovu horkou ruku, která svírala tu moji celou cestu přes Atlantik.

„Co se děje?" zamumlala jsem zmateně.

„Měli jsme přistávat," ozřejmil mi.

„A proč nepřistáváme?" nechápala jsem.

„Nad Atlantou je pěkná bouřka, asi se nám někdo zlobí," zašklebil se.

„Já se nezlobím," našpulila jsem vzpurně rty. „Jsem nervózní," přiznala jsem se.

„Lásko, mohla bys to nějak zařídit?" usmál se Jake.

„Budu se snažit," slíbila jsem.

Na rameni jsem ucítila ledový dotek. Zvedla jsem hlavu a nade mnou se skláněl můj bratr. „Pospěš si, ano, sestřičko?" ušklíbl se.

Vyplázla jsem na něj jazyk: „Budu si dělat, co se mi zlíbí."

Jacob mě políbil na spánek: „Jsem rád, že už máš dobrou náladu."

„Kdo by ji neměl?" zasmála jsem se. „Ale něco mi dělá starosti," řekla jsem po chvilce. „Co máma? Jak jí vysvětlím tu zlomenou nohu?"

„Nad tím jsem ještě nepřemýšlel," pokrčil rameny.

„Nemůžu přijít a říct, že mi ji zlomil upír, když jsem se snažila utéct," zamumlala jsem.

„Ne, řekneš, že jsi uklouzla," odpověděl mi Will.

„A kde?" nechápala jsem.

„Na kameni. Koupala ses v moři a najednou plác," naznačil názorně rukama, „a válela ses ve vodě. Se zlomenou nohou."

„To je mi podobné," souhlasila jsem a konečně se uklidnila. I když jsem ještě netušila, jak to funguje, bouřka začala pomalu ustávat, až přestalo pršet a mraky zbělaly. Za chvilku jsme opravdu přistáli a mohli všichni vystoupit. Jacob se rozhodl, že mi nedovolí pajdat o berlích, a vzal mě do náruče. Věděla jsem, že nás čeká ještě let do Seattlu, ale když bylo všechno v pořádku, mohla bych v letadlech strávit klidně zbytek svého života. Bylo by mi to jedno.

Byla jsem posledních pár dní opravdu utahaná, takže jsem ani nezaregistrovala, že jsme přestoupili na další let. Probudila jsem se až o dalších pár hodin později.

20:35

Byla jsem u Jacoba doma, u něho v pokoji a v jeho posteli. Přikrytá peřinou skoro až pod bradu, jak se o mě ten můj miláček vzorně a starostlivě staral. Seděla jsem, opřená o pelest s Jacobovou hlavou v klíně, moje prsty se mu probíraly vlasy. Tiše oddechoval, ale věděla jsem, že nespí. I když byl hrozně unavený. Dával na mě pozor od té doby, co jsme byli v Itálii, a nikomu jinému nedovolil, aby se mě dotknul. Všude mě nosil s sebou, pořád se strachoval jestli mě nic nebolí, jestli se se mnou neděje něco zvláštního. A já ho pořád dokolečka ujišťovala, že mi je dobře.

A opravdu bylo. Byla jsem k prasknutí šťastná.

Sklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář. „Moc tě miluju, Jaku," šeptla jsem, „šíleně tě miluju."

Otočil hlavou, aby se na mě mohl podívat. „Taky tě miluju, sluníčko," usmál se, „víc než si myslíš."

Znovu jsem se k němu sklonila a políbila ho na rty. Už to bude skoro rok, co jsem se sem přestěhovala. Nikdy bych nevěřila, že potom všem můžu říct, že to byl ten nejlepší rok mého života. A byla jsem si jistá, že teď mě čekají ještě mnohem šťastnější.

Kapitola 69 * Epilog

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 70 - Starostlivost: