Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 65 - Poslední den

22.10.2010 (22:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2342×

65. Poslední den

středa 4.8., 9:20

Ležela jsem ve sněhobílých peřinách, nos zabořený do polštáře, oči přivřené, aby mi nevadilo svítící sluníčko. Jacobovy prsty mi na zádech vytvářely všemožné obrazce, psaly vzkazy, hladily.

„Nechci jít ven," zabručela jsem, „ještě nejsem připravená umřít."

„Tak někam pojedeme," navrhnul Jacob, „někam daleko od Volterry. Pijavice počkají."

Otočila jsem se na bok, abych mu viděla do tváře. Usmíval se na mě, i když věděl, že je to nejspíš jedno z posledních rán, kdy se probouzíme vedle sebe a šťastní. „Vypadneme odsud," rozhodla jsem se a vstala. Vytáhla jsem si z tašky kraťasy a tílko. Venku to vypadalo na velmi horký den. Jakeovi bude vedro, napadlo mě. Obrátila jsem se od zrcadla k němu, ležel stále na posteli, ruce za hlavou a sledoval mě.

Nadechla jsem se, že mu něco povím, ale nakonec jsem jen zakroutila hlavou a šla ho políbit. Nezasloužil si to vědět, přimělo by ho to ke změně rozhodnutí.

…

20:30

Skoro jsem usínala, celodenní výlet po horké Florencii se na mně začal podepisovat. Byla jsem strašně utahaná. Auto zastavilo. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. „Kde to jsme? Myslela jsem, že už jedeme do hotelu," vykulila jsem oči.

Naše auto stálo hned na kraji malé pláže, bílý písek a tmavé moře zbarvené odrazy rudého zapadajícího slunce.

„Už nám zbývá jen chvilka," zašeptal Jacob a vystoupil z auta.

Bez rozmyslu jsem taky vystoupila, nechala boty v autě a zabořila svoje bolavé bosé nohy do chladnoucího písku. Možná takhle nějak jsem si představovala svůj poslední den. S Jacobem někde o samotě. Realita byla ale tisíckrát příjemnější.

Jake se posadil do písku, natáhl ke mně ruku, já ji bez váhání přijala a sedla si k němu. „Hodně jsem o tom přemýšlel," začal.

„Já taky," hlesla jsem.

„Nevadilo by mi to, hlavně žij, prosím, jakkoliv," sypal ze sebe zoufalá slova, „nemůžu být bez tebe, Jul. Jsi pro mě všechno… i když budeš zabíjet lidi. Odpustím ti cokoliv, hlavně se mnou zůstaň."

„Jaku, to nemůžu," zakroutila jsem hlavou, ve snaze že potlačím slzy, které se draly na povrch.

„Je mi to jedno. Potřebuju tě," popadl mě kolem ramen, hlavu mi zabořil do vlasů a na moje tváře ukáply dvě velké horké slzy.

„Nemohla bych s tebou být," vydechla jsem, „musela bych žít tady."

„Budu tady žít s tebou. Jenom se mnou, prosím, zůstaň," zopakoval snad posté.

Zhluboka jsem se nadechla. Musím lhát. Nechtěla jsem, vnitřně se mi to příčilo, nenáviděla jsem se ještě dřív, než mi lež splynula ze rtů jako ta nejsvatější pravda. „Dobře, zůstanu s tebou."

Slyšela jsem, jak úlevně vydechl a na jeho tváři se objevil můj nejoblíbenější úsměv. „Chceš se vrátit?"

Zvedla jsem se. Přetáhla jsem si přes hlavu tílko, sundala si všechno oblečení a bez jediného slova se rozeběhla do vln a nechala svoje rozpálené tělo zchladit slanou vodou. Když jsem se vynořila a otevřela oči, přede mnou bylo jen moře. Nic víc.

Projela mnou vlna vzrušení, když jsem ucítila Jacobovy horké paže, které mě objaly kolem pasu. Jeho horké rty se mi přisály na krk. „Co to bylo?" zeptal se. Cítila jsem ho, líbilo se mi to. Představa, že po mně touží pořád stejně, se mi velice zamlouvala. O to víc mě mrzelo, že mu musím lhát.

Otočila jsem se a obtočila mu ruce kolem krku. „Správně by ses měl zeptat, co to je," usmála jsem se na něj.

„Dobře, co to je?" ušklíbl se.

„Něco, co jsem tenkrát nemohla dovést do konce a teď k tomu mám příležitost," sjela jsem jednou rukou těsně nad jeho pupík.

Zrychlil se mu dech. „Cože?" vydechl překvapeně.

„Mám ti to připomenout?" nabídla jsem se.

„Myslím, že jsem si tenkrát přál, abys to oblečení nechala tam, kde dneska," usmál se a dlaní mi přejel mezi ňadry až k mému pasu. Bez řečí si mě vyhoupl kolem pasu. Vždycky když byl v mojí přítomnosti, nevnímala jsem nic jiného než jeho. Přestala pro mě existovat voda, přestal pro mě existovat vítr, vlastní dech mi docházel a srdce splašeně tlouklo. On byl uklidněný mou lží, ale já věděla, že tahle noc je naše poslední. Neměla jsem čas a ani sílu to protahovat. Vložila jsem do svého polibku snad všechno to, co mě uvnitř spalovalo na popel.

I když se kolem nás roztahovala noc, nemohla jsem si nevšimnout, jak jsou Jacobovy oči ztmavlé touhou. Byla stejná jako včera, předevčírem, před měsícem, před dvěma… Zaryla jsem mu nehty do ramenou, chtěla jsem víc.

…

03:50

Natáhla jsem ruku k druhé polovině naší postele, ale nenacházela jsem nic. Peřiny byly studené. Prudce jsem se posadila. „Jaku?" pípla jsem vyděšeně.

Nic se neozývalo. Jacob byl pryč.

Moje ruce se automaticky rozzářily světlem a světlo postupně naplnilo celou místnost. Byla prázdná.

Roztřesenýma rukama jsem si rychle natáhla jeany, vzala si první tričko, které jsem nahmatala, abych ke konci zjistila, že mě tu Jacob zamkl a nenechal mi klíč. „Jako by někoho mohly zamčené dveře zastavit," odfrkla jsem si dotčeně a vrazila si ruce do kapes. V pokoji se stejně, jak jsem pomyslela na tmu, roztáhla opět černota. Otevřela jsem dveře na balkón. Nelíbilo se mi, že musím šplhat po okapech, ale nic jiného jsem udělat nemohla. Co když se Jacobovi něco stalo?

Stáhlo se mi hrdlo a do očí mi vyhrkly slzy. To ne, nic se mu nestalo… určitě ne.

Děkovala jsem Bohu, že parapety oken byly blízko od sebe, jinak bych se asi zabila. Když jsem seskočila na volterrskou dlažbu, ulevilo se mi.

Bez rozmyslů jsem se rozeběhla k hlavní bráně, která byla nedaleko toho malého hotýlku, kde jsme bydleli. Průchod pro pěší byl pevně zavřen. Naštvaně jsem zalomcovala závorou.

„Signorina?! Che volete?" ozvalo se za mnou.

„Co prosím?" otočila jsem se.

„Slečno, co si přejete?" zopakoval anglicky ten muž v uniformě.

„Můj přítel, nešel ven? Nemůžu ho nikde najít, neviděl jste ho?" vrhla jsem po něm svůj zoufalý pohled.

„Nikdo se nemohl dostat ven ani dovnitř, signorina, brána zavírá o půlnoci," ujišťoval mě.

„Aha, asi jsem se mu ztratila já. Děkuji vám za pomoc," usmála jsem se na něj a snažila se zaretušovat svůj strach. Pokud se Jacob nemohl dostat ven, tak je někde ve městě.

„Prego, signorina," zasalutoval a pokračoval dál v obchůzce.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se vydat Jacoba hledat do ulic Volterry. Byla jsem si vědoma, že mi tady hrozí nebezpečí. Zvlášť od osob, oblečených v kápi, ale musela jsem Jacoba najít, i kdyby mě to mělo zavést k samotnému Arovi.

„Signorina!" zavolal na mě strážník.

„Ano?"

„Neměla byste se tu potulovat da sola, i když je toto jedno z nejbezpečnějších měst, zločin nikdy nespí," zažertoval.

„Nebojte se, strážníku, půjdu do hotelu," zalhala jsem a věnovala mu svůj úsměv.

„Grazie," poděkoval a odešel.

A mně začala nejdelší noc mého života.

Italštinu berte opravdu s obrovskou rezervou - slovníky i překladače říkají pokaždé něco jiného a popravdě jsem z toho sama dost zmatená =D Snažila jsem se vybrat to, co se mi nejvíc líbilo =D Ale jestli je to správně... to už netuším =)

Signorina?! Che volete? - Slečno, co si přejete?

Prego, signorina - Prosím, slečno.

da sola - sám/ sama

Grazie - Děkuji

Kapitola 64 * Kapitola 66

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 65 - Poslední den: