Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 62 - Někde mezi nebem a zemí

17.10.2010 (18:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2314×

62. Někde mezi nebem a zemí

22:50

Trvalo mi snad celou věčnost, než jsem se donutila vylézt ze sprchy, protože jsem byla podivně promrzlá. Což bylo zvláštní - byl červenec, přes den bylo určitě kolem třiceti stupňů. Oblékla jsem se do pyžama a vlezla pod peřinu. Chtělo se mi strašně spát, ale nemohla jsem zavřít oči.

Jacob někde seděl. Na tváři měl netrpělivý výraz, prsty bušil o koleno. Měl na sobě košili. S kravatou.

Byla to jako rána z čistého nebe. Najednou jsem viděla Jacobův obraz. Vzpomněla jsem si na Alici. A ani jsem nevěděla proč. Otočila jsem se na bok, cíp peřiny jsem si dala pod hlavu. Jako by mi nestačil polštář. Zazívala jsem a konečně se mi začala klížit víčka.

***

22:50

Jacob seděl v letadle. Byl netrpělivý, a proto se snažil svůj pocit ventilovat tím, že bušil prsty o svoje koleno. Necítil se zrovna ve své kůži. Měl na sobě košili, sako a kravatu - hlavně aby vypadal jako někdo, kdo cestuje po světě. Aby se nikdo nevyptával. Letadlo, do kterého nasedl, mělo v Paříži přistát už před půlhodinou. Všechno bylo krásně vypočítané. Dvě hodiny mezi oběma spoji - jeho a Julyiným. Začal si hrát s prstýnkem na své levé ruce. Chtěl být co nejdřív u ní na hotelu. Čím víc času stráví o samotě, tím hůř. Nikdo už nebyl tak naivní, aby ji nechali bez Jacoba - a samotnou. A jako nejlepší řešení se ukázalo poslat Jakea za July.

„Vážení cestující, právě přistáváme na letišti Roissy, připoutejte se prosím," ozvalo se z reproduktoru.

Jacob si rychle zapnul pás. Čekal. Chtěl být co nejdříve v taxíku. Hlavně už pryč od té dlouhé cesty.

„Děkujeme vám za využití našich služeb, společnost Air France se s vámi loučí a přeje příjemný pobyt, nashledanou," ozvalo se těsně potom, co letadlo zastavilo.

Jacob se z letadla prodral jako první, prošel bez problémů odbavovací halou a s taškou přes rameno vyběhl do studené pařížské noci. Chytnul si taxi a pak jen čekal, až se konečně dostane do středu Paříže.

Eiffelova věž svítila do dálky, světla se odrážela v řece Seině a Jacob sledoval spousty lidí, kteří se procházeli nočním městem. Zítra bych ji mohl vzít na procházku, prolétlo mu hlavou a usmál se.

Když auto dorazilo před hotel, Jacob zaplatil, rychle se rozloučil a spěchal ke dveřím. Prošel dveřmi dovnitř - překvapilo ho, že nebylo zamčeno - a rozhlédl se po prázdné recepci. Cítil se velmi zmateně.

„Dobrý den, máte nějakou neduhu?" ozvalo se mu za zády lámanou angličtinou.

Jake chvíli přemýšlel nad významem věty a když mu došlo, že mu chce dotyčný pomoci a ptá se, jestli nemá problém, pousmál se a otočil se: „Samozřejmě. Dnes sem měla přijet moje… žena a moje letadlo přiletělo teprve před půlhodinou. Potřeboval bych klíče od pokoje."

Poslíček se usmál: „Zahovoruju pana majitele."

„Děkuju," usmál se Jacob.

Poslíček přešel k telefonu, který byl na recepci a vytočil číslo. Pak do něj překotně mluvil francouzsky.

„Pan majitel semhle teďkons trefí," zazubil se poslíček.

„Děkuju vám za ochotu," kývnul hlavou Jacob.

„Nejste zač," odpověděl.

„Stejně děkuju," zamumlal Jacob.

„A vy odkud přifáral jste?" zeptal se zvědavě drobný mužík.

„Ze Států," snažil se Jacob trpělivě odpovídat.

„Á, to já vědět, kde být. Moc fajne stát," pokýval hlavou.

„Jo, to je," řekl Jacob a ulevilo se mu, když viděl postaršího pána, jak vchází do místnosti.

„Dobrý den, pane White," podal mu ruku, krátce mu ji stiskl.

„Jak víte…"

„Vaše manželka mi říkala, že dnes přijedete," přerušil ho Georges.

„Ano, vím," zasmál se potichu Jake a podal mu doklady na ověření totožnosti. Nesnášel svoje fiktivní jméno. Jack White. Jako by si z něj Bella udělala legraci. Místo černé - bílou a místo Jacoba - Jack.

„Tady jsou klíče a prosím vás, potichu. Celý hotel už spí," usmál se Georges.

„Děkuju vám," poděkoval Jacob a s taškou v jedné ruce, s klíčem v druhé se vydal k výtahům, aby mohl July překvapit.

Tiše odemknul dveře a pak za sebou otočil zámkem. V úzké chodbičce si sundal sako, rozvázal kravatu, zul si boty, tašku nechal ležet tam, kde mu vypadla z ruky a přešel k pootevřeným dveřím. Srdce se mu rozbušilo závratnou rychlostí, sedl si na kraj postele a pohladil July po paži.

***

Ze spánku mě probudilo tiché bouchnutí dveří. Obrátila jsem se na druhý bok a chtěla zase usnout. Když v tom se matrace lehce zhoupla a já na ruce ucítila slabý hřejivý dotek.

„Jaku?" zamumlala jsem.

„Ahoj," zašeptal.

V tu chvíli jsem byla probuzená. Nezajímalo mě, že jsem ještě před pár hodinami byla unavená. Teď tu byl Jacob. Přijel - byl se mnou. To stačilo. Vrhla jsem se mu kolem krku, hlavu mu položila na rameno a užívala si jeho blízkosti.

„Jsem tak ráda, že jsi tady," šeptla jsem a uvolnila mu knoflík u košile. Košile? Moment! Vyskočila jsem od něj tak velkou rychlostí, že byl i on sám překvapený.

„Co se děje?" nechápal.

„Máš košili," vypadlo ze mě roztřeseným hlasem.

„No a?"

„Viděla jsem to. Někde jsi seděl, měl jsi na sobě ještě kravatu - byl jsi strašně nervózní," mluvila jsem rychle.

„Kdy to bylo?" zajímal se a natáhl ke mně ruce. Vrátila jsem se zpátky k němu a přitulila se co nejblíže.

„Chvilku před jedenáctou," vzpomněla jsem si.

„To jsme zrovna přistávali na letišti," řekl Jacob.

„Už to řešit nebudu, slibuju," pousmála jsem se. Přejela jsem svými rty po jeho krku. Slyšela jsem jak se mu zrychlil dech. „Půjdeme spát?"

„Dojdu se jenom osprchovat," nadzvedl mě a posadil na postel. „Hned jsem zpátky," ujistil mě a ještě mě lehce políbil.

Lehla jsem si a zívla. Byl to těžký den, vypadal, že bude strašně smutný, ale skončilo to dobře. Tohle budou ty nejlepší dny mého života.

Když se za pár minut Jacob vrátil a já si s ním mohla proplést prsty, přitisknou se k němu a cítit jeho ruku kolem pasu, věděla jsem, že takhle nějak musí vypadat úplný ráj.

„Dobrou noc," šeptala jsem.

„Dobrou," odpověděl mi.

Zdálo se mi, že je všechno naprosto dokonalé.

Kapitola 61 * Kapitola 63

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 62 - Někde mezi nebem a zemí: