Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 55 - Zatmění

03.10.2010 (07:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3137×

55. Zatmění

úterý 1. 6., 17:07

Bylo pět hodin, když skončila poslední hodina. Pomalu jsem si hodila věci z lavice do batohu a zvedla se. Třída byla skoro prázdná. Jenom Elis na mě čekala. Popadla mě kolem ramen, jako už tolikrát a vedla mě k východu.

Pořád jsem se modlila, aby se vrátil.

„Chceš svézt?" zeptala se.

„To je dobrý, já se radši projdu," řekla jsem potichu a snažila se přebít znovu svoje myšlenky. Nemohla jsem je zastavit. Každou minutu, každou vteřinu jsem myslela jenom na Jacoba. A byl pryč. Už skoro dva měsíce čekám, že se vrátí, že si uvědomí, že mě miluje, že beze mě nemůže žít... jako já bez něj… A on se nevrací. Útěk do Atlanty nepomohl, všechno bylo k ničemu. Jsem akorát zoufalejší.

„Jul, nemám jít s tebou?" dívala se na mě starostlivě.

„Ne, díky, Eli. Staráš se o mě skoro pořád, potřebuješ taky chvilku volna," pokusila jsem se o úsměv.

„Jak myslíš, kdyby něco, zavolej, můžu dneska přijít, když jsi sama doma," nabídla mi.

„Zavolám, děkuju," vděčně jsem se na ni podívala.

„Tak já jdu, až dorazíš domů zavolej," řekla potichu, „no, a nebo ne... vlastně nemusíš." Slyšela jsem nadšení v jejím hlase a najednou zmizela.

Moje oči pořád sledovaly dlažbu před školou, až narazily na něco zajímavého. Na kola motorky. Rychle jsem přestala hypnotizovat zem.

A zalapala po dechu, protože mi došel kyslík. Zatmělo se mi před očima a rychlé bušení mého srdce nešlo zastavit.

Byl tam. Stál tam, opíral se o motorku a vypadal unaveně.

Jacobe, křičelo moje srdce. Jacobe… Jaku! Myslela jsem, že se zblázním.

Byl tady, vrátil se.

Sklopila jsem hlavu a do očí se mi nahrnuly slzy. Prošla jsem kolem něj a už jsem se na něj nepodívala.

Dneska - chápala jsem najednou Collinovu hádanku. Dneska se Jacob vrátil.

A já bych nepřežila, kdyby znovu odešel.

Věděla jsem, že jde za mnou. Zastavila jsem se. Možná, že bych nepřežila, kdyby znovu odešel, ale teď se vrátil. Pomalu jsem se otočila. Stál asi deset metrů ode mě. V jeho očích byla tak obrovská bolest, že jsem mu ji chtěla uvěřit. Rozeběhla jsem se. Skočila mu do roztažené náruče. Tiskla jsem ho k sobě největší silou, jaké jsem byla schopna. „Jaku, vrátil ses mi," šeptala jsem a po tvářích mi stékaly slzy.

„Promiň mi to," odpověděl.

„Nic neříkej, prosím," zvedla jsem své oči k jeho strhané tváři, „usměj se. Na chvilku."

Jeho koutky úst se nepatrně zvedly. „Nemůžu," zakroutil nešťastně hlavou.

„Tak mě polib, prosím," lehce jsem mu přejela prsty po tváři.

Lehce spojil naše rty a mně se zamotala hlava. Prsty jsem mu vjela do vlasů a přitiskla si ho blíž k sobě. Polibky přidaly na intenzitě. Drtil mě svými rty a nehodlal mě pustit. Já nic jiného nechtěla.

Chtěla jsem takhle zůstat napořád.

„Neměla jsi mi věřit ani jeden jediný řádek," vydechl. Pevně mě objímal a líbal do vlasů.

„Vezmu tě domů," řekl po chvilce a sednul si na motorku. Jednou rukou pořád svíral moji dlaň.

„Dobře," svolila jsem, rychle jsem svoje ruce obtočila kolem jeho pasu, aby mohl vyjet. Jakákoliv blízkost mi vyhovovala. Nechtěla jsem ho pustit. Bála jsem se, že mi zase zmizí a moje srdce přestane bít, jako tehdy, když to udělal poprvé.

Smykem zastavil před domem. Pomohl mi slézt dolů a vypnul motor. Dívala jsem se na něj a nechápala. „Řekni mi, že neodejdeš… Prosím," šeptala jsem potichu.

„Dnes ještě ne," připustil po chvilce.

„Pojď se mnou, prosím… Neodjížděj nikam, potřebuju tě mít u sebe," šeptala jsem pořád dál.

Láska, která mě kdysi zaplavovala až po konečky prstů, se znovu probudila, když jsem se mohla dívat do jeho upřímných očí. Moje srdce poprvé šťastně udeřilo. Ožilo, když se dotkl mé paže.

Poté rozvážně slezl z motorky. Všechny jeho pohyby byly až přehnaně pomalé a opatrné. Záhy jsem pochopila proč. Celý se třásl. Má vlkodlačí láska se třásla a já nevěděla, jak jí pomoci. Lehce jsem mu položila dlaně na ramena a donutila ho, aby se na mě podíval. „Poslouchej mě, Jacobe Blacku. Chci, abys byl se mnou a zapomněl na to, co se stalo, rozumíš? " mluvila jsem jasně. Děkovala jsem Bohu, že se mi netřásl hlas.

Přikývl a nepatrně se usmál. Pak mě krátce políbil na čelo.

„Chci, abys byl tím, do koho jsem se zamilovala a pořád miluju. Nechci si připustit, že už mě …" polkla jsem, „… nemiluješ." Říct to nahlas pro mě bylo těžší než si to uvědomovat. I když stál blízko, zachvátila mě strašná panika.

Jeho horká dlaň mě pohladila po tváři a v očích zahořely jeho veselé ohníčky. Jeho rty se roztáhly do úsměvu. „Miluju tě," zašeptal, „vždycky jsem tě miloval a nikdy nepřestal."

Věřila jsem mu. Neměla jsem důvod o tom pochybovat.

Musela jsem ho políbit.

Naše rty se tiskly k sobě, jako kdyby to bylo to poslední na světě, co existuje.

Vyhoupl si mě kolem pasu, aniž by přerušil spojení našich rtů. Ani jsem nevěděla jak, ale otevřel dveře a nesl mě po schodech nahoru do mého pokoje. Postavil mě na zem. Lapala jsem po dechu, jeho blízkost mi nedovolovala nadechnout se. Ucítila jsem jeho ruce na svých bocích a jediný pohled do jeho ztmavlých očí mě přesvědčil.

„Udělej to," vydechla jsem.

„Nemůžu,“ zamumlal mi do rtů.

„Alice bude mít radost,“ podotkla jsem tiše.

Krátce se zasmál a já uslyšela škubnutí. Tričko ve dvou kusech dopadlo na podlahu mého pokoje.

Přitáhla jsem si jeho hlavu blíž a musela jsem svými rty ochutnat ty jeho.

„Pokračuj," pobídla jsem ho a další zapraskání látky mi napovědělo, že jeany jsou taky na kusy. Jeho ruce mi bloudily po zádech a pokoušely se rozepnout podprsenku. „Nezdržuj se," lapala jsem po dechu. Jacob moje přání ihned splnil. Přestal bojovat se zapínáním a škubl. Naléhavě mě políbil. Přitiskla jsem se k němu a cítila jsem, jak mu na rukou naskočila husí kůže. Jacobovi…

Opřel si čelo o moje a díval se mi do očí.

Podařilo se mi vsunout ruce mezi naše těla a uvolnit knoflík a zip na jeho tříčtvrťácích. Litovala jsem, že nemám takovou sílu jako on, abych z něj jeho kalhoty strhla, protože jsem se taky nechtěla zdržovat. Svezly se mu ke kotníkům a jediné, co stálo mezi tím, aby si mě vzal, byl jen jediný kousek prádla. Klekl si na kolena a přitáhl si mě k sobě.

„Rychle," poprosila jsem ho, a když jsem ucítila jeho rty na svém břichu, neovládla jsem se a z mého hrdla unikl tichý sten. Poslední praskání látky a já věděla, že už nic v cestě nestojí tomu, abych mohla svoji touhu po něm uskutečnit.

Lehce mě položil do peřin. Opálené, vypracované tělo, které se ke mně tisklo, jeho sametové rty, které mě líbaly, jeho steny, kdykoliv jsem se k němu přitiskla víc a já věděla, že jestli to neudělá hned, nevydržím to. Pomalu mě položil na záda a já se mohla v jeho tmavých očích ujistit, že cítí to co já. Pomalu do mě pronikal, a když jsem ucítila, že už je mou pevnou součástí, horečnatě jsem zalapala po dechu. Musela jsem vyhledat jeho rty.

„Jen chvíli, lásko,“ zašeptal a zastavil mě, „jinak to skončí příliš brzy.“

Dlouze mě políbil, užíval si, jak jsou naše těla propletená do jediného. „Jaku,“ sténala jsem jeho jméno mezi polibky. „Prosím,“ žadonila jsem.

Konečně udělal ten nepatrný pohyb. Svým počínáním mě nutil zaklánět hlavu, zatínat nehty do jeho ramen. Cítila jsem jeho rty na svém hrudníku. Byli jsme příliš pomalí, příliš opatrní.

Nešlo to vydržet. Nešlo to zvládnout. Nemohli jsme…

Jen o trochu jsem zrychlila pohyby svých boků a odpovědí mi byl Jacobův hlasitý výkřik.

Tempo se začalo přirozeně zrychlovat. Cítila jsem, že jsem blízko, příliš blízko. Jacob vyhledal moji ruku, propletl si se mnou prsty a položil naše spojené dlaně na polštář nad mou hlavou.

Přála jsem si, abych takhle zůstala napořád. Pohled do jeho ztmavlých očí touhou, jeho horké tělo, blízkost…

Zbylo jediné. Touha, narůstající vzrušení, rozechvělost, něžnost, láska.

„Nenech mě křičet,“ zaprosila jsem.

Začal se věnovat mým rtům, tlumil moje steny, stejně jako já tlumila ty jeho. V okamžiku, kdy mi vjel volnou rukou do vlasů a toužebněji se přitiskl k mým rtům, věděli jsme oba, že bude brzy konec.

Zrychlili jsme. A v tom okamžiku, kdy opustil má ústa, mě dostihla nečekaně silná vlna rozkoše, přiměla mě vykřiknout a prohnout se v zádech. Roztřásla jsem se pod tím intenzivním pocitem, který tak dlouho ležel pohřbený uvnitř mě samé. Slyšela jsem z dálky vykřiknout své jméno a tíhu Jacobova těla na svém, zabořil mi tvář do vlasů a něco šeptal.

Pořádně jsem začala vnímat, až když mě horkost Jacobova těla na pár vteřin opustila a pak si mě stejně roztřesený Jake přitáhl do náruče a začal něžně líbat. „Miluju tě," zašeptal.

Přejela jsem láskyplně dlaní po jeho zpocené tváři. „Taky tě miluju, Jaku.“

„Odpustíš mi někdy?"

„Já už ti odpustila dávno," usmála jsem se, „už celou věčnost se modlím, aby ses mi vrátil."

Paprsky zapadajícího slunce mi zasvítily do očí. Přimělo mě to vnímat na chvíli něco jiného než Jakea. „Ono svítí?" překvapeně jsem se podívala z okna.

„Už dva měsíce jako by nevyšlo," zamumlal si pro sebe Jacob a já ucítila jeho rty na spánku. Mým tělem projelo další zachvění.

„Počkej," šeptla jsem a vykulila překvapeně oči. Slunce se začalo zmenšovat a do něj se začal míchat černý stín.

„Zatmění," pousmál se Jacob, „den kdy se spojí Slunce a Měsíc právě přišel."

Otočila jsem se zpátky k němu s úsměvem na tváři: „Tak to bychom měli oslavit, co myslíš?"

Nedala jsem mu jedinou možnost, aby protestoval, protože jsem se k němu přitiskla a naléhavě ho políbila.

Radši to na Vás nechám tiše působit... berte to tak, že se všechny věci musí vyvíjet i vztah July a Jacoba =) Důležité je, že díky tomu došlo na ten vesmírný úkaz, který možná něco napovídá... kdesi mezi řádky =)

Tyhle části povídek jsou pro mě jedny z nejtěžších... Šlo mi o to ukázat tu lásku a touhu mezi nimi, která vygradovala po Jacobově nepřítomnosti =)

Kapitola 54 * Kapitola 56

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 55 - Zatmění: