Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 48 - Kdo to byl?

26.09.2010 (08:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2672×

48. Kdo to byl?

23:50, Salt Lake City, letiště

Když se mi povedlo sehnat letenku do Atlanty, myslela jsem, že se štěstím zblázním. Odlétala jsem sice až v půl druhé, ale bylo mi to úplně jedno. Těšila jsem se, až si odpočinu a až ráno dosednu na letiště v Atlantě, budu doufat, že mě Andy s Kate nechají pár dní u sebe. Obejdu si známá místa, budu si užívat teplo, které mi ve Forks chybělo. Atlanta byla vždycky slunečná. A horká.

Na sucho jsem polkla. Už zase. Dost, dost a ještě jednou dost!

Nepomohlo to.

Vybavila jsem si Jacobovu tvář. Jeho rty. Jeho ruce. Jeho oči. Laskavá slova.

Samozřejmě, že jsem zase plakala. Jako pokaždé. Ale tentokrát jsem si máčela rukávy od mikiny.

Se mnou tu na let čekalo poměrně dost lidí. Cítila jsem vůni horké kávy, čerstvého pečiva, k uším mi doléhaly rozhovory mezi ostatními… Moje tělo si zvyklo na málo jídla. Na málo mluvení. Od té doby, co Jacob odešel, jsem neměla chuť. Na nic a nikoho.

Každá holka by mi možná záviděla ta čtyři kila, která mi za ty dva měsíce zmizela. Ale žebra, která se každým dnem rýsovala stále zřetelněji, byla důkazem toho, že jsem zhubla až moc. Moc dobře jsem viděla na fotkách - na těch, na které jsem si zakazovala dívat se - jak jsem vypadala, když bylo všechno v pořádku.

Teď jsem byla příliš hubená, měla kruhy pod očima a už v nich nebyla ta jiskra jako před tím. Vlasy dávno ztratily svůj lesk, třepily se, kroutily na všechny strany. Nebyl na mě moc hezký pohled. Opravdu ne.

Snažila jsem se na nic nemyslet, i když to šlo dost těžko. Přemýšlela jsem, jestli bych nemohla udělat něco pro to světlo, které mě pořád opanovávalo. Vždycky, když jsem se rozzlobila, samozřejmě.

Přitiskla jsem si ruce ke spánkům, jako před měsícem v lese. Zavřela jsem oči, mnula si intenzivně spánky a soustředila se.

Nic. Ticho. Žádný pocit se ve mně nemísil. Zamračila jsem se. Tohle mě nebaví! Proč všechno funguje v nepravou chvíli? To k tomu potřebuju upíra nebo vlkodlaka? Sakra práce! Takhle se nic nenaučím a třeba umřu úplně zbytečně. Fakt bomba.

Ani jsem si nevšimla, že se ručička pomalu blíží k jedné hodině.

Když začali pouštět do letadla, ulevilo se mi, že si konečně trošku odpočinu. Měla jsem místo u okna. Schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči.

Usnula jsem hned po tom, co se letadlo vzneslo do vzduchu.

Atlanta, úterý 25.5., 7:50

„Promiň, já -" snažil se říct Jacob, ale já zavrtěla hlavou a přitiskla svoje rty na ty jeho.

„Nic neříkej, Jaku," vydechla jsem, „zapomeň na to. Zapomeň na všechno, co se stalo. Budeme to řešit potom. Líbej mě, usmívej se - nepřipomínej mi, že jsi odešel."

Jeho tmavé oči ho usvědčily. Toužil po mně stejně jako já po něm. Pousmál se, soustředěně mi dal pramen vlasů za ucho. A pak mě políbil. Hněvivě se zmocňoval mých rtů. Když přešla veškerá agresivita ve vášeň, tiše jsem zasténala. Kusy oblečení z nás padaly neuvěřitelnou rychlostí a když si mě přitiskl na své horké tělo, myslela jsem, že už nic lepšího nemůže existovat.

Omyl.

Existovalo něco mnohem lepšího. A to bylo ve chvíli, kdy jsem ucítila, že se naše těla spojila v jedno…

Když jsem rozlepila oči, nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem. Pak to se mnou škublo a já si uvědomila, že se nacházím v letadle. Podívala jsem se z okna. Atlanta se akorát rozkládala pár kilometrů pod námi. Ale sluníčko nesvítilo, nebe bylo šedivé a husté mraky nevypadaly vůbec přívětivě.

Snažila jsem se ze všech sil nemyslet na ten sen, co se mi zdál. Ale nešlo to. Klepaly se mi ruce. Strašně jsem po Jacobovi toužila. I přes tu bolest, která mou projela vždycky, když jsem si vzpomněla na jeho jméno, vybavila si jeho tvář, bych byla schopná mu ve vteřině odpustit. Jen kdyby se vrátil.

Prosím, Jaku, vrať se. Miluju tě.

Když letadlo dosedlo na přistávací dráhu, konečně mě probralo. Pak všichni pomalu vystupovali. Já popadla svůj batoh a šourala se uličkou mezi sedadly. Pak do mě někdo vrazil.

„Hej!" zaprotestovala jsem a v tu chvíli ztratila rovnováhu.

Zachytily mě dvě hodně horké paže. „Promiň," omlouval se můj zachránce. V naději, že by to byl někdo, koho znám (dobře - v naději, že by se moje přání vyplnilo a Jacob se vrátil) jsem se dychtivě otočila.

„V pohodě," ujistila jsem ho. Stál přede mnou ten kluk z autobusu.

„Fakt se omlouvám," usmál se.

„To je v pořádku, díky, že jsi mě nenechal spadnout," pousmála jsem se.

„Všiml jsem si tě už v autobusu, proč jsi letěla do Atlanty? A odkud jsi? Z Portlandu?" ptal se nenuceně.

„Ne, z Forks. V Atlantě mám kamarády a zrovna máme ve škole volno." Pokrčila jsem rameny. Šli jsme pomalu k východu. „Odkud jsi ty?"

„Z Portlandu," usmál se, „žiju tam s tátou a mámou. Babička bydlí v Atlantě, tak ji jedu navštívit."

„Aha. Neuraž se, ale vypadáš trošku…" hledala jsem vhodná slova.

„Jako indián?" zašklebil se.

Přikývla jsem.

„Poloviční," potvrdil mi to, „táta se odstěhoval za mámou z jedné rezervace."

„Tak to jo," pousmála jsem se. Zajímalo by mě z jaké rezervace. Neměl tak horké ruce jako Jacob nebo Seth. Ale možná jen, že jsem byla hodně promrzlá. Moje ruce zase připomínaly dva kusy ledu, a tak by mi připadalo horké cokoliv.

V terminálu letiště jsme se rozloučili a já se vydala na autobus, který mě zaveze někam do města.

Za třicet minut jsem vystoupila na zastávce před školou. Těsně jsem se minula se školním autobusem, který přivezl hodně lidí. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat tam, kde jsme bydleli.

Pomalým krokem jsem se vydala ze zastávky, když v tom mi někdo sáhnul na rameno.

„July? Jsi to ty?" ozval se nadšený hlas.

„Andy?" Otočila jsem se a na tváři se mi objevil upřímný úsměv.

„Co tady, proboha, děláš?" Nadšeně mě objal.

„Nemáme do konce týdne školu, tak jsem se rozhodla vás navštívit," lehce jsem zalhala.

„Jak dlouho jsi sem jela? Dva dny? Pojď, musíš být unavená, vezmu tě k nám domů." Popadl mě za paži a táhnul zpátky k autobusu.

„Počkej, musíš do školy," snažila jsem se namítat.

„Škola se na jeden den beze mě nezblázní," zašklebil se.

Sedli jsme si a čekali, až se autobus rozjede. „Jak se máš?" vyzvídal.

„Nic moc," smutně jsem se ušklíbla.

„Je to vidět," ujistil mě, „vypadáš hrozně."

„Díky za kompliment," usmála jsem se.

„Ne, fakt," bránil se, „jsi strašně hubená a vypadáš nemocně."

„To je v pohodě, časem se to zlepší." Mávla jsem rukou.

Nezlepší, nic se nezlepší. Vím to.

„Snad jo," usmál se.

„A co ty? Jak žiješ?"

„Prvák je to nejhorší, co mě mohlo potkat," zazubil se.

„A co Kate?"

„Ségra tady není," zachmuřil se jeho obličej, „potom, co jsi odjela, se začala chovat strašně divně. Teď je až do konce školního roku ve Francii."

„Aha." Pokrčila jsem rameny. Bylo zvláštní, že mi o tom nic nenapsala.

„A jak dlouho se zdržíš?" dodal veselejším tónem.

„Tak do pátku - v neděli musím být doma. Jdu do školy." Udělala jsem znechucený obličej.

„Jsem rád, že jsi tady," nadhodil.

„To já taky, ve Forks bylo teď poslední dobou smutno," povzdechla jsem si.

„Mrzí mě to s tím Jacobem." Chlácholivě mi položil ruku kolem ramen.

„To se nedá nic dělat," lhala jsem statečně.

„Ty maily v posledních dvou měsících byly trošku odlišné. Je mi to fakt líto."

Andy si zřejmě domyslel i to, co jsem nepsala. Příliš mě chápal.

Skousla jsem si ret. „Snad se to někdy spraví."

„Snad jo," pousmál se.

Nespraví. Už navěky to zůstane takhle.

Tak ne na věky, ale do srpna, kdy umřu. A umřít za někoho, koho milujte víc než svůj život - to za to přece stojí.

Jacobovi se nic nestane.

I když umře spoustu dalších lidí. Sobecky budu bránit Jacoba až do posledního nádechu. Jedině Jacob přežije ten masakr.

Leda pokud by se mi podařilo přesvědčit ostatní, aby mě nebránili. Aby mě nechali umřít.

„… tak co si o tom myslíš?" Najednou jsem začala vnímat, že Andy na mě celou dobu mluví.

„Jasně, super," souhlasila jsem nadšeně. Sice jsem absolutně netušila, o čem Andy mluvil, ale… no a co?

„Fakt to zvládneš?" ujistil se překvapeně.

„Jo," přikývla jsem rychle.

„Takže ti to nebude vadit - přece jen do tý školy chodit musím," ušklíbl se.

Oddechla jsem si. Naštěstí snad šlo o to, že budu muset zůstat sama celý den. To mi nevadilo - o sebe se umím postarat.

Kapitola 47 * Kapitola 49

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 48 - Kdo to byl?: