Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 42 - Bouřka

18.09.2010 (07:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2609×

42. Bouřka

pátek 1. 1., Tacoma, 13:40

Unaveně jsem si promnula oči a podívala se ven z auta. Trošku mě to překvapilo. Během těch čtyř dnů v Denali tady napadla hromada sněhu. Připadalo mi to poněkud zvláštní.

„Ten sníh."

„Jo, zajímavý, co?" pousmál se Jacob. Od včerejška měl výbornou náladu. Od Setha se dozvěděl, že návštěva proběhla, takže se můžeme vrátit domů. To já se bála. Bála jsem se toho, co přijde.

Teď, když jsem věděla, proč to všechno je, jsem z toho byla nešťastná.

Ale možná, že bylo dost času na to, abych si teď užívala svoje štěstí, svou svobodu. Až přijde čas umřít, tak z toho bych měla být nešťastná. Ztratím Jacoba, mámu…

A tím to začalo. Od téhle myšlenky se začal odvíjet můj nový život. Byla jsem si jistá, že letos umřu. A proto jsem dělala to, co jsem chtěla stihnout za celý svůj život… Teď.

Dny ubíhaly… To, co se dělo s mou kůží, bylo pořád stejné. Záře, záře, záře… Snažila jsem se být všímavá, aby mi neutekla žádná změna. Naučila jsem se trochu ovládat. Přibližování k zářivým předmětům mi nedělalo problémy.

O návštěvníkovi se toho moc nevědělo. Jen, že to byl Felix z gardy Volturiových. Zmizel stejně rychle jako se objevil. Ulevilo se mi, že to nebyl Demetri. Ten by byl schopný mě vystopovat. Našel by mě na Aljašce.

Každý den jsem sledovala svoji šťastnou mámu, Elis, Setha, Leu a samozřejmě Jacoba. Měla jsem pocit, že pokud nestrávím každou vteřinu v jeho blízkosti, ztratím tak všechno, po čem jsem toužila.

A pak tu byla další věc, která mě trápila. Kterou bych se v šestnácti nikdy nezabývala. Ale i přesto mě ty myšlenky přepadaly, když jsem trávila odpoledne u Emily.

Dítě.

Můj mozek se odbíhal dívat do budoucnosti. Na roky dopředu jsem věděla, že chci mít s Jacobem děti. A pokud se můj čas krátí, chtěla jsem udělat to jediné, co jsem musela. Udržet Jacoba naživu - i v případě, že já tento svět opustím.

A tím, kdo ho tu bude držet, je naše dítě. Jake by neměl to srdce ho nechat bez rodičů, bude potřebovat jeho lásku, jako jsem ji teď potřebovala já.

Ale nevěděla jsem, jak bych to měla všechno udělat. Bála jsem se. A strach je to nejhorší, co vás může potkat. Svazuje ruce i mysl.

Čas letěl neskutečnou rychlostí. Bylo hrozně těžké vymyslet, jak připravit mámu na to, že bude babičkou a já v zápětí umřu... Do toho mi moje farmaceutická víla dávala přednášky o tom, že to s Jakem bereme hodně vážně. A tak jsem každý den poslušně polykala prášky, aby se tou babičkou opravdu nestala.

Což ani nemusela dělat, s Jakem jsme se nemilovali. Takže tady rozhodně nehrozilo, že by se něco takového stalo. Ale máma je máma.

Každý den jsem čekala, že se to zvrtne. Že až přijdu na návštěvu ke Cullenovým, jako každé pondělí, uvidím Alici s očima vytřeštěnýma do místnosti a budu vědět, co to znamená.

Ale ještě se tak nestalo.

Alice, Rose a Bella ze mě měly panenku na hraní. Alice si vždycky pohoršeně odfrkla, když viděla moje nehty. Krátké a odlakované. Každé pondělí jsem seděla půl hodinu v křesle a Alice mě upravovala podle svých představ.

A já každé úterní ráno seděla u okna s odlakovačem. Jediným štěstím bylo, že Jacob byl u mě v pokoji, tudíž moje osobní manikérka nemohla vidět, jak se snažím zničit její veledílo.

Všechno probíhalo beze změny. Až do jara…

pátek 27. 3., 17:50

Ozvalo se zahřmění a já nadskočila.

„Bude bouřka," konstatovala jsem.

„Jo," souhlasil Jacob, ale ze země se nezvedal. Naopak dál se probíral mými vlasy a usmíval se. „Chceš jít domů?" Rozhlédla jsem se po lese. A pak našpulila pusu a zakroutila záporně hlavou.

„Myslel jsem si to," zašklebil se Jake.

„Přijdeš dneska večer?" změnila jsem téma.

„Rád bych, ale nejdřív musím na hlídku. Dneska mám směnu," pokrčil rameny.

„Dobře," smutně jsem se usmála.

„Lásko?" ozval se po chvilce přemýšlení.

„Ano?"

„Co kdybys dneska přespala u nás," navrhnul, „bude to bezpečnější a mně se navíc dneska nechce šplhat do okna."

„Budu muset zavolat mámě," zamračila jsem se.

„Nemusíš, Lea už jí volala," usmál se vesele.

„Aha," pronesla jsem už o poznání radostněji a objala ho kolem krku. Vjela jsem mu rukou do vlasů a přitáhla si jeho tvář blíž k té svojí.

Zajíklo se mi srdce, když naše rty spojil. Cítila jsem, jak se usmívá, když můj splašený tep přehlušil kde co. I další hrom. Samolibě se usmál, když viděl, jak popadám dech po tom krásném polibku. A pak mě políbil ještě jednou. Zatočila se mi hlava.

A najednou mi na tváře dopadly kapky deště. Neochotně jsem se odtrhla od těch krásných rtů a vstala. Mezi stromy se objevil pískově žlutý vlk. Jazyk vesele vyplazený, pobavený pohled v očích. Milovala jsem, když se Seth usmíval. I jako vlk.

A pak se jeho oči prázdně stáhly a z hrdla se ozvalo srdceryvné zavytí. Moje dobrá nálada se ztratila. Vyděšeně jsem se podívala na Jacoba, ale ten zavrtěl hlavou, rozeběhl se do lesa a pak už jsem viděla jen cáry trička, jak se rozletěly po mýtince.

Najednou se za mými zády ozvalo hrozivé vrčení. Na sucho jsem polkla a otočila se. Na druhém konci mýtiny, mezi stromy, stála upírka. Černé vlasy jí lemovaly obličej, rudé oči se na mě upíraly s jasným cílem - zničit mě.

Najednou se po mém boku objevili dva vlci. Nemohla jsem se dívat na to, jak Jacob se Sethem jdou proti té upírce. Měla jsem o ně strach. A v tu chvíli se to všechno stalo.

Začala mě bolet hlava, přitiskla jsem si ruce na spánky. Bylo to zvláštní, věděla jsem, kdo to je.

„Bree," šeptla jsem potichu, „proč tě sem poslali?" V jejích očích se mihlo překvapení.

„Jak víš, kdo jsem?" Zuřivé vrčení na pár vteřin přestalo, zachytila jsem Jacobův ustaraný a Sethův stejně překvapený pohled. Ale snažila jsem se nevnímat je.

„Vím o tobě všechno," slyšela jsem sama sebe říkat. A hlavou mi projela vlna paniky. Jak to můžu vědět?

„Vážně?" pohrdlivě si odfrkla. Povedlo se mi získat čas, věděla jsem to. Za mými zády se ozvalo další vrčení a Bree o krok ucouvla.

„Myslíš, že jinak můžu vědět, že tě tenkrát na louce ušetřili, abys jim jednou mohla posloužit jako někdo, koho obětují? Třeba právě teď?" zvedla jsem jedno obočí, jako by to bylo nad slunce jasné.

Jako by to bylo nad slunce jasné...

Pro Boha…

Přestala jsem přemýšlet nad tím, na co jsem právě přišla, a udělala něco, co jsem nechápala. Z mých rukou jako by vyšlehl pramen světla a do stromu vedle Bree uhodil blesk. Rozřízl ho vejpůl, ale nic nehořelo. Bree si mě vyděšeně přeměřila pohledem, ale v tu chvíli z mých rukou vystřelil další záblesk oslepujícího světla a ona byla na pár vteřin slepá. Toho využili vlci a já radši sklopila oči, abych se na to nemusela dívat. Za pár vteřin bylo po všem.

Bylo mi Bree líto… Už teď si moje svoboda vybírala oběti. Když jsem znovu zvedla oči, Leah zrovna zaklapla zapalovač a rychlým krokem ke mně došla.

„Co to bylo?" zeptala se skepticky.

„To kdybych věděla," pokrčila jsem rameny, „bylo to jako by mě najednou osvítilo slunce. Jako bych viděla všechno ze shora. Věděla všechno, co Bree kdy provedla. I to jak se jmenuje. A pak to světlo..." zvedla jsem si k tváři svoje dlaně. Byly ledové - tak ledové jako mohlo být tělo umírající upírky.

„Pojď, vezmeme tě domů," popadla mě do náruče a dala se do běhu. Dva velcí vlci nás chránili - každý z jedné strany. Než jsme se dostali k Jacobovi domů, byla jsem promočená na kost. Jake si pro mě za pár minut přišel, oblečený, s velkým ručníkem a vzal mě do své horké náruče. Přitiskl rty na moje čelo a nesl mě k sobě do pokoje.

„Lásko, neboj se, no tak," tišil mě a já si uvědomila, že se celá klepu.

„Co se stalo? Co se to se mnou děje?" mluvila jsem potichu.

„Nic, neboj se," pohladil mě po mokrých vlasech a lehce políbil na rty. Pak mi rozepnul mikinu, sundal promočené boty, ponožky a jeany - zabalil mě do deky a houpal mě ve své náruči tak dlouho, dokud jsem neusnula.

Kapitola 41 * Kapitola 43

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 42 - Bouřka: