Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 24 - Výčitky

27.08.2010 (07:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2995×

24. Výčitky

04:55

Otočila jsem se na druhý bok a při pohledu na okno, za kterým bylo šero a strašlivá mlha, jsem bolestivě zasténala. Natáhla jsem se po mobilu a hodiny na něm mi neúprosně hlásily téměř pět hodin ráno.

Byla to právě hodina, co jsem usnula. A moje oči protestovaly, nechtěly se znovu zavřít a dovolit mi ještě pár minut spánku.

Cítila jsem se strašně. A ani všechna slova, která jsem znala, nevystihovala přesně moji náladu. Nesnášela jsem se za to, co se stalo včera. Nesnášela jsem to uvědomění, že Jacoba miluju. A zároveň ho zbožňovala.

A i přes to všechno - byla tady ještě jedna bolest. Větší než všechny ostatní. Trhalo mě na kusy, že už Jakea nikdy neuvidím. Že jsem ho ztratila.

Že už nikdy mě na dobrou noc nepolíbí na čelo a bude se na mě usmívat. A že jsem rozbila to, co bylo mezi ním a Leah.

Zavřela jsem oči, protože se mi zase plnily slzami. To, co jsem provedla Lee by neudělal nikdo, žádná kamarádka a my jimi bezpochyby byly. Předtím, než se stalo tohle. Bolelo mě používat minulý čas.

A ani tohle všechno nestačilo vysvětlit tu nenávist, kterou jsem k sobě cítila - bylo tady něco mnohem horšího. Moje mysl se zaobírala představami, jak je Jacob se mnou. A to pro mě muselo být ještě horší.

Kdybych ho mohla obviňovat z toho, že má na tom všem vinu, možná by mi to pomohlo. Ale on na tom žádnou vinu neměl, to jen já si o to řekla. To uvědomění, že ho miluju, byla jako rána z čistého nebe a v tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než aby udělal, to co se mezi námi stalo. Než aby spojil naše rty a už mě nikdy nepustil ze svého spalujícího objetí.

Vstala jsem a jako bez duše se doplazila do koupelny. Překvapovalo mě, že ještě chodím po dvou, že mě ty pocity nesrazily na kolena. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Od téhle chvíle bych mohla patřit ke Cullenovým. Byla jsem bledá jako stěna za mnou, kruhy pod očima byly hluboké jak moře pod útesem dole v La Push.

Srdce se mi při těch myšlenkách sevřelo stejnou tísní a já lapala po dechu jako ryba na suchu.

Jediné, co by vadilo, bylo moje bušící srdce, tak by mě ostatní poznali. Ale na první pohled bych zapadla, očí by si nikdo nevšiml.

Měla jsem snad i shodnou teplotu těla. Moje prsty na rukou byly jako kusy ledu. A celá jsem se třásla. Byla mi zima. Neskutečná zima.

Pustila jsem si proud horké vody a ten mě šlehl přes prsty jak oheň. Pálily mě, ale nechávala jsem je ohřát. Bezděky se mi vybavila Jacobova horká náruč a díra, která se rozpínala na místě, kde mi prudce tlouklo srdce, se prohlubovala.

Rychle jsem vypnula příval teplé vody a vypotácela se z koupelny. Došlo mi, že nejsem na chodbě sama. Máma se opírala o dveře svého pokoje a smutně se na mě koukala.

„Co se stalo? Ublížil ti někdo?" šeptala a mluvila velmi pomalu. Asi abych se nelekla a neutekla.

„Ne," zasípala jsem, protože mi došel vzduch, „mami, to já ublížila. Nechci… se o tom bavit."

„Dobře," přikývla, „mám tě dneska hodit do školy?"

„Když budeš tak hodná," poprosila jsem ji potichu. Představa, že se Jake opravdu ukáže a já bych utíkala jako malá holka…

Strašně se bojím, bojím se za to, co jsem provedla. Neumím se postavit tomu, co se stalo. Prostě to nesvedu.

„Udělám ti kakao," šeptla a prošla kolem mě. Kdybych mohla, usmála bych se. Vždycky, když jsem byla jako mála smutná, máma mi udělala kakao. Povídaly jsme si a všechno se vyřešilo. Ale teď se nevyřeší nic. Vůbec nic…

13:40, školní jídelna

„Vážně nebudeš nic jíst?" ptala se mě Eli starostlivě.

„Nemám chuť," zakroutila jsem hlavou.

Chvíli přemýšlela, pak se beze slova zvedla a zmizela. Za pár vteřin se vrátila s tácem plným jídla. „Vím, že nemáš chuť. Ale nepomůže, když nebudeš nic jíst. A slibuju, že se to nějak vyřeší," řekla s úsměvem.

Vděčně jsem se na ni podívala. Její optimismus mě pobízel. „Ale já vážně…"

„Prostě něco sníš," přerušila mě a zase si sedla naproti.

„Díky," zamumlala jsem.

„Netrap se. S Jacobem se to nějak vyřeší," ujišťovala mě.

„O tom nepochybuju, ale já provedla fakt něco strašnýho," na sucho jsem polkla a prudce zatřepala hlavou, protože jsem zase cítila slzy.

„Prostě neodolal," zašklebila se Elis.

„No jo," rezignovaně jsem oči zabořila do svého tácu.

„Jen jez. Já ti pak se vším pomůžu," slíbila.

„Potom je co? Matika, že jo?" zeptala jsem se a moje nálada klesla zase pod absolutní nulu.

„Bohužel ano," ušklíbla se.

16:25, parkoviště před školou

Když jsme s Elis vyšly ze školy, drobně pršelo. Rozhlédla jsem se po parkovišti a obě jsme zamířily k autu. Eli odemkla a já si sedla na sedadlo spolujezdce.

Viděla jsem ho.

Seděl v Rabbitu, na protější straně parkoviště, nezúčastněně se snažil sledovat dění kolem sebe, snažil se nedívat se na mě. Ale ani to mi nepomohlo, abych se necítila ještě hůř.

„Sakra," procedila jsem mezi zuby.

„Co se děje?" zeptala se Eli.

„Je támhle," kývla jsem hlavou do strany, ignorujíc ty bodavé útoky na moje srdce.

„Kde?" rozhlédla se kolem.

„V tom Rabbitu, asi tři auta od nás," sklopila jsem oči.

„Hm," řekla po chvilce, „tak to sis vybrala dobře. Je celkem hezkej." A já si uvědomila, že Jacoba ještě neviděla. Vždycky jsem byla ve škole dřív než ona.

„Kdyby jen to," zasténala jsem bolestně, „je milej, hodnej… Je to úplně nejlepší kluk na světě."

„A?" podívala se na mě.

„A ať si myslíš cokoliv, já si ho nezasloužím," povzdechla jsem si a útoky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Srdce se mi sevřelo tísní. „A navíc má Leu. Možná…" … pokud jsem to nezkazila. A já to zkazila.

Elis si jen povzdechla a nastartovala. Celou cestu ke mně domů jsme strávily mlčením.

„Tak se uvidíme zítra, snaž se na to tolik nemyslet. Dělej všechno ostatní," radila mi.

„Budu se snažit," slíbila jsem jí.

„Hodně štěstí," popřála mi upřímně.

„Dík," pousmála jsem se a ještě jí strojeně zamávala, než jsem za sebou zavřela dveře. Ulevilo se mi, že nás Jacobovo auto nepronásledovalo. Chtěla jsem být zase chvilku sama.

Což se mi nepovede. Jak jinak.

Bella v tu chvíli stála kousek ode mě, obličej úzkostně stažený. „Půjdu si to s ním okamžitě vyřídit," cedila naštvaně mezi zuby.

„Jake za to nemůže, Bello," obhajovala jsem ho unaveným hlasem, „jestli chceš někoho zabít, dej si mě. Dobrou chuť." Ušklíbla jsem se.

Zašklebila se: „Až jindy, nemám zas takovou žízeň."

„Fajn, beru tě za slovo," odplazila jsem se na pohovku. "Kde je ten tvůj čtenář myslí?" zeptala jsem se.

„Přijde, zdržel se. Říkal, že si musí něco zařídit," pokrčila rameny. Ale mně se zdálo, že jí tak úplně jedno není, že odešel. A ona zřejmě neví kam.

„Fajn, takže ti pak řekne, co se stalo. Promiň, nemám sílu to vysvětlovat," zamumlala jsem, „cítím se jako ta největší zrádkyně světa."

„To nebude tak horký," položila mi své studené dlaně na má ramena.

„Horký ne. To už totiž dávno shořelo," povzdechla jsem si a zavřela oči.

„Chceš si jít lehnout?" zeptala se.

„Ne, půjdu si udělat úkoly a mámě uvařit večeři, než se vrátí domů," zvedla jsem se.

„Večeři si vezmu na starost, uč se," doporučila mi.

„Tak děkuju," kývla jsem. A pak mě něco napadlo. „Bello? Nějak jsem na to v tom zmatku posledních dní zapomněla… Vy můžete jíst naše jídlo?"

„Ne, je to jako bys jedla bláto. Takže to sníš, ale je to odporný," zašklebila se.

„Aha, jen jsem potřebovala vysvětlení, protože Will s Tanyou to bez problémů spolykali," odpověděla jsem.

„V pořádku," přikývla s úsměvem. Ale já neměla náladu a ani sílu jí ho oplatit.

Kapitola 23 * Kapitola 25

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 24 - Výčitky: