Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 15 - Pomoc v pravou chvíli

18.08.2010 (19:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2735×

15. Pomoc v pravou chvíli

Půl sedmé ráno. Mámino auto nikde a za okny místo svítání jen mlha a mlha. A já mám hodinu a půl než půjdu do školy. Mám to krásně načasované. Ve škole budu asi v půl deváté a jelikož začínáme v devět, tak to bude pohodička. Pohoda… To jistě. Pohoda to nebude ani náhodou. Bojím se. Já to přiznat můžu. Prostě se bojím. Nechce se mi do školy. Ani za nic.

Po tom včerejšku se cítím ještě víc zmatená. Mám v hlavě tolik věci na přemýšlení a nic mi nedává smysl. Absolutně nic. Zvlášť jsem se pozastavovala nad těmi třemi světy. Došla jsem k názoru, že je jedno, jestli do každého patřím. Byla to hloupost. Pořád to byl jen jeden svět a to můj. I když se skládal z upírů, lidí a něčeho, co jsem zatím netušila.

Pořád to byl můj svět a oni do něj patřili.

A pořád jsem měla dost času. Mohla bych si uvařit kafe, to mi alespoň zvedne tlak. Vsadím se, že takhle po ránu bude hodně nízko…

…

Sedím v obýváku a čekám na smrt. Za pár minut se totiž budu muset zvednout a jít do školy. A to bude moje poprava. Ten dnešní den nemůžu přežít.

Prostě nemůžu, to nejde. Neexistuje absolutně nic, co by mi dokázalo vyřadit mozek z provozu a být na pár hodin otupělou. Nic.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a dovnitř někdo vešel. Myslela jsem, že je zamčeno. Tak asi nebylo.

Otočila jsem se a moje srdce se zběsile rozeběhlo. Ve dveřích stál Jacob. Jestli jsem před pár vteřinami říkala něco o vyřazení z činnosti, tak myslím, že jedině Jacob to dokázal. Nevnímala jsem kromě něj nic. „Ahoj," řekla jsem, když jsem měla pocit, že už mám dostatečně vzduchu na nadechnutí.

„Ahoj," usmál se a já v duchu počítala, kolik vteřin bude trvat, než to se mnou sekne.  „Tak jedeme? Nebo budeš hrát nemocnou a zůstaneš doma?"

„Radši bych měla jakoukoliv nemoc, ale nejít tam první den je docela blbý, nemyslíš?" podívala jsem se do jeho veselých očí.

„No, to asi jo," uznal, ale usmívat se nepřestal. „Tak pojď," kývnul hlavou ke dveřím.

Zvedla jsem se a cítila, že čím blíž mu jsem, tak mi moje nohy odmítají poslušnost. Kolena se mi podlamovala a na ruce jsem vlastně zapomněla… Ty se mi třásly tak, že jsem nechápala, jak můžou ještě držet pohromadě. Zavřel za námi dveře a já spatřila stát na příjezdové cestě motorku. „Ta je tvoje?" vydechla jsem.

„Jo. Sám jsem si ji opravil," přikývl a do batohu mi hodil klíče a zapnul zip.

„Tak to jsi dobrej," zvedla jsem palec. A on se rozesmál.

„Díky, baví mě to," řekl.

„Jaku, jsi si jistej, že se na té motorce udržím?" zeptala jsem se. Měla jsem z té jízdy respekt.

„Stoprocentně, chytneš se mě kolem pasu a nesmíš mě pustit. Bude to v pohodě," povzbuzoval mě.

Kolem pasu? Pane Bože! Potřebuju vzduch. Chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnila a podařilo se mi frekventické bušení srdce alespoň trochu snížit.

„V pohodě? No jak myslíš, bude to na tebe, když umřu," zašklebila jsem se.

„Já bych tě nenechal," zakroutil se smíchem hlavou a pak potichu dodal, nejspíš pro sebe, „to bych totiž ani já nepřežil."

Jistě, hned mi to došlo. Bella by ho zakousla v první minutě. Co minutě? Vteřině! A to já bych Jakeovi nikdy neudělala.

Pevně jsem mu obtočila své ruce kolem jeho pasu. Hlavu jsem mu zabořila do ramene, protože koukat se na cestu bych asi nezvládla. Takhle jsem si mohla užívat Jacobovy přítomnosti. Promiň, Leo, tohle je mých dnešních pět minut. Na tom přece není nic špatného, když si denně vezmu jen pět minut s Jakem o samotě. Za to mi nikdo ublížit nemůže. Uvědomila jsem si, že na mě Jacob mluví. „Prosím? Promiň, neposlouchala jsem." A taky jsem si uvědomila, že už dávno jedeme.

„Ptal jsem se, jestli nemáš strach," řekl, ale ta věta byla položená spíš jako otázka.

„Jaku, jelikož mám zavřený oči, tak nevím. Ale věřím, že ty bys…" zmlkla jsem. Tohle už říct nesmím. Ani nevím, jak bych to dokončila, aby to nevyznělo, tak jak bych si přála. Že ty bys nikdy nedovolil, aby se mi něco stalo…

„Co bych?"

„Radši nic," ušklíbla jsem se a ještě pevněji stiskla víčka k sobě. Přitiskla jsem se k němu blíž a vnímala jen jeho.

„Jak myslíš," ozval se pobaveně.

Připadalo mi to jako nepatrná chvilka s Jacobem, než jsme zastavili. „To už jsme tady?" řekla jsem a moje tvář posmutněla.

Jacob se otočil a zachytil můj výraz: „Je ti to líto? Zítra můžu taky přijet." Ale usmíval se. Spokojeně se usmíval. Zvykla jsem si, že hodně věcí asi nepochopím.

„To po tobě chtít nemůžu, už jsem ti to říkala včera. Ale děkuju," lehce jsem ho pohladila po rameni a slezla z motorky. Moje dlaň pořád příjemně brněla od toho doteku.

„Nechtěla bys dneska přijet do La Push?" zeptal se.

„Uvidím, v kolik budeme končit, možná, že se stavím," slíbila jsem a moje srdce zase začalo bít závratnou rychlostí. I když bylo zajímavé, že je ještě rychlejší než po celou cestu. Myslela jsem, že rychleji už to nejde.

„Tak ahoj, alespoň zavolej, jak jsi dneska dopadla," usmál se.

„Dobře," řekla jsem a musela se taky usmát. V Jakeově přítomnosti bylo nemožné cítit se smutně, pořád se smál a šířil dobrou náladu…

Lehce mě pohladil prsty po tváři. Tělem mi projela horká vlna, která se pod kůží šířila jak láva. Usmál se, nastartoval a za chvíli byl v nedohlednu. Otočila jsem se ke škole a povzdechla si. Zachytila jsem pohled nějaké blondýnky, která kolem mě nasupeně prošla, skoro do mě vrazila.

„Nic si z toho nedělej, závidí ti," ozval se vedle mě Edward.

Co tady děláš? podivila jsem se.

„Jdeme tě s Bellou doprovodit, nejdřív musíš k řediteli a ona nechtěla, abys šla sama," odpověděl.

Jo, díky. A závidí? Nechci se ptát, jak jsi na to přišel, to je jasný, ale proč? zamračila jsem se.

„Závidí ti Jacoba," zašklebil se, „myslí si, že s ním chodíš. Přemýšlela, jak ti ho přebrat, Jake se jí moc líbil."

„Ještě nějaká dobrá zpráva?" zeptala jsem se podrážděně. Chodit s Jacobem. To bylo něco nedostižného.

„Chodí s tebou do třídy," oznámil mi Edward.

„Hm, dík," povzdechla jsem si. Já mám fakt štěstí.

„Tak pojď, jdeme," vyzval mě a zkušeně mě provedl školou, abych si vyřídila jisté formality. Bella čekala před ředitelnou, její oči byly onyxové, vyděsily mě. „Neměla jsi sem chodit," šeptla jsem jí potichu.

„To je v pořádku, ještě to zvládám," usmála se na mě.

„Tak dobře," pokrčila jsem rameny.

Dveře se otevřely. „Ach, pane Cullene, paní Cullenová…" rozzářil se ředitelův obličej, „slečno Swanová, vítejte."

Nepatrně jsem protočila oči a pomyslela si něco jako vlezdoprdelka. Edward se za mnou tiše rozesmál. Tím potvrdil, že mám pravdu.

„Tak pojďte dovnitř," mávnul rukou a vyzval nás ke vstupu.

…

Seděla jsem ve třídě, v zadní lavici úplně sama. Kolem mě to žilo. Všichni se objímali, vyprávěli si zážitky z prázdnin. Ta blondýnka, kterou jsem viděla ráno, stála v hloučku svých kamarádek a tiše si něco špitaly. Neuměla jsem číst myšlenky jako Edward, ale jejich nenápadné pohledy byly jasným znamením, že mluví o mně. Za pět minut začínala hodina. Naší třídní byla slečna Goffová, učila španělštinu, jak jsem se dozvěděla. Nikdy jsem se španělsky neučila, proto jsem byla zařazená k prvnímu ročníku a můj rozvrh byl trošku jiný. Ale ještě jsem nevěděla jaký, ten jsem měla dostat záhy.

Očima jsem hypnotizovala vzorek na dřevěné lavici a čekala na rozsudek smrti, pokud se budu muset představovat.

Někdo lehce zaťukal na desku lavice. Proti mně stála sympatická tmavovláska. „Ahoj, jsem Elis," usmála se, „mohla bych si k tobě sednout?"

„Jasně," oplatila jsem jí úsměv a posunula se, aby měla místo. „Jsem July."

„Já vím," přikývla, „bylo to hodně těžký přestěhovat se?" upřela na mě svoje tmavé upřímné oči.

„Lehčí než jsem si myslela, ale Atlanta mi bude chybět. To sluníčko," zasnila jsem se a pak jsme se obě rozesmály.

Blonďatá dívka z rána se po nás otočila a já věděla, že mě Elis zachránila. Zachránila před jistou smrtí, protože ta blondýna by šla přes mrtvoly, aby mě shodila dolů. A získala Jakea. Ale já věděla jednu věc, pokud by ho měla dostat ona, bude mít smůlu. V tom případě jdu do boje já.

Elis do mě drcla a kývla hlavou k blondýnce: „To je Megan a asi si dokážeš odvodit, co v téhle třídě představuje." Eli mluvila potichu, takže ji nemohl kromě mě nikdo slyšet.

„Nemá mě ráda," odpověděla jsem jí stejně.

„Něco ti závidí, představuješ pro ni nejspíš velký riziko," řekla a v tom do dveří vešla slečna Goffová. Alespoň podle Edwardova popisu by to mohla být ona.

Zhluboka jsem se nadechla

Mysli na Jakea, poručila jsem si a nervozita trochu ustoupila.

Kapitola 14 * Kapitola 16

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 15 - Pomoc v pravou chvíli: