Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 12 - Překvapení

03.08.2010 (08:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2871×

12. Překvapení

22:30

Venku byla tma jak v pytli.

Hm. Dobrý zjištění po třech hodinách koukání do prázdna.

Seděla jsem v křesle a snažila se na nic nemyslet. Ale všechno mi v hlavě blikalo jak neonový nápis uprostřed noci. Ne všechno. Jen jedna věc. Jeden člověk.

Jacob! křičelo moje vnitřní já. Ale rozum říkal: Vzpomeň si na Leah, nemáš prostě šanci. Ani malou. Musela jsem se smířit s tím, že moje štěstí mě opustilo. Nejspíš hodně dávno, protože mám pocit, že mi nic nevychází. Taky proto, že musím zítra do školy. Fuj, škola. Od otevřeného okna se ozval tichý smích.

Ahoj, Edwarde.

„Ahoj, July, tak jak ses dneska měla?" Slyšela jsem ho a během setiny vteřiny stál přede mnou.

„Proč se ptáš, když už to dávno víš?" odpověděla jsem otázkou. Jen pokrčil rameny.

„Jen tak," usmál se.

„Bavíš se mým neštěstím?" zazubila jsem se na něj.

„Na to, že je to neštěstí, tak to bereš nějak moc optimisticky," odpověděl, ale úsměv mi vrátil.

„Škola je sice děsná věc, ale to se snad přežije," mávla jsem rukou.

„Tak jsi připravená?" kývnul hlavou směrem k oknu.

„Oknem?" vykulila jsem oči.

„Jak jinak," rozhodil rukama, „chceš jít dveřmi?"

„Já ale nevyskočím," bránila jsem se.

„Vlez mi na záda," prohodil.

„Tak prosím," urazila jsem se a sedla si zpátky.

Edward se rozesmál: „Tak jsem to nemyslel. Ne obrazně. Já to myslel doslova." A zase se začal smát.

„Aha," zašklebila jsem se, „promiň."

„V pohodě," mávnul rukou.

„Tak se připrav, nejsem zrovna žádný pírko," drcla jsem do jeho ramene. A musela si protáhnout prsty. Bylo to jako drcnout do šutru. Zase se začal smát.

„Jak myslíš. A zavři oči. Radím ti, hned."

Přikývla jsem a pevně zavřela víčka. Opatrně si mě hodil na záda a já ucítila jen závan větru, a pak jsem radši neposlouchala. Přemýšlela jsem, jak rychle musíme asi běžet, protože mi začala být pořádná zima.

Najednou jsme se zastavili a já se odvážila otevřít oči. Stáli jsme před dveřmi a na schodech seděl člověk nebo upír. Když nás uviděl, zvednul se a já v něm poznala Jacoba. No, to je mi teda překvapení. Páni.

„Jaku?" vytřeštila jsem oči. Prudce se mi rozbušilo srdce.

„Ahoj, July," usmál se a kdybych se pořád pevně nedržela Edwarda, tak se složím.

Edward se začal potichu smát. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, že se mi směje! Nesměj se mi! okřikla jsem ho v duchu.

„Já se směju vám oběma," obeznámil mě se situací a za vteřinu jsem stála vedle něj. Vyměnila jsem si s Jacobem zmatený pohled, ale to už nás Edward pobízel, abychom šli dovnitř.

Moc se mi nechtělo. Bála jsem se.

„Bojíš se?" zahučel vedle mě Jake.

„Jo. Bojím se, že mě nebudou mít rádi," zašklebila jsem se.

„Jsi praštěná, víš to?" vrátil mi úšklebek a dal mi ve dveřích přednost.

„Normálně bych ti poděkovala, Jaku, ale nemohl bys jít teď první?" poprosila jsem ho.

„Pro tebe všechno," zamumlal a šel přede mnou.

Kdybys to myslel vážně, přála bych si tebe. Ale to Lee nemůžu udělat.

Rozhlédla jsem se po domě. Dveře do kuchyně byly otevřené, slyšela jsem z nich nějaký hluk. Obývák, který byl středem všeho, byl plný lidí. Skoro. Bylo jich tu pět? Šest?

První z nich byl upír s tmavými vlasy a velkými svaly. Ale Jacobovy se mi líbily víc. Viděla jsem, jak Edward zadržuje smích. Ani jeho kamenná tvář mu v tom nepomáhala. V duchu jsem na něj vyplázla jazyk. Vedle toho tmavovlasého stál anděl. Ta dívka měla krásně vlnité světlé vlasy, rty namalované výraznou rtěnkou a oči obtažené vrstvou řasenky. Kdyby tohle udělal někdo z lidí, vypadalo by to zvláštně. Jí to slušelo. Vedle ní stála Bella a usmívala se. Na pohovce seděla drobná dívka s krátkými vlasy a vedle ní světlovlasý upír, který se roztržitě usmíval. A poslední v místnosti, koho jsem neznala, byla žena s krásnými, lesklými, bronzovými vlasy a milým úsměvem. Najednou všichni přestali ve svých konverzacích a všechny oči se upřely na mě. Všichni, až na tu krásnou blonďatou dívku, se na mě usmáli, jen ona měla rty spjaté do úzké čárky.

První, kdo se zvedl, byla ta žena. Připlula ke mně rychlým krokem a pořád se usmívala. Natáhla ke mně ruku.

„Jsem Esmé, ráda tě poznávám, July." Zadívala jsem se jí do zlatavých očí, které i přesto, že nebyly lidské, byly plné něhy.

„Já Vás taky ráda poznávám," oplatila jsem jí váhavě úsměv a stiskla její chladnou ruku.

Uslyšela jsem, jak všichni zatajili dech a i Jacob přestal na chvíli dýchat. Nechápala jsem proč. Ale Esmé dál pokračovala: „Tykej mi, zlatíčko," usmála se a na řadu přišel další upír. Byl to ten svalnatý.

„Jsem Emmett," zahlaholil a zubil se, „vítej v rodině."

„Ehm, díky," usmála jsem se na něj a on mi stiskl ruku. Znovu se všem rozšířily oči. Nechápala jsem. Asi čekali na reakce daného upíra, aby mě náhodou neodpravil hned na místě. Asi.

„Jsem Alice," přitančila ta drobná dívka a usmívala se. Nebyla nijak zvlášť rozčilená, rozrušená… To se ovšem nedalo říct o tom blonďákovi, který ji doprovázel.

„Jasper," procedil mezi zuby a byla vidět snaha o úsměv.

„Jasper se musí trochu víc ovládat a ty opravdu dobře voníš," vysvětlila mi Alice a z Edwardových úst uniklo tiché zasyčení.

„Už jsi to udělala podruhé. Jsi nepoučitelná." Zmateně jsem koukala z jednoho na druhého. O čem se tu sakra baví?

„Skoro stejnou větu pronesla, když k nám poprvé přišla Bella," zazubil se Emmett.

„Aha," usmála jsem se. Proti mně stála ta blonďatá upírka.

„Jsem Rosalie," podala mi svou chladnou ruku a krátce tu moji stiskla. Snažila jsem se v jejích očích vyčíst, co proti mně má, ale nějak jsem to nedokázala rozpoznat. Nechápala jsem.

„Nevšímej si jí, ono ji to přejde," zašeptala Alice, která stála pořád vedle mě.

Podívala jsem se na Jacoba, který stál z druhé strany. Jestli jsem si někdy představovala, jak vypadá věta vraždit pohledem, tak tohle byl přesně její příklad. Netvářil se vůbec nadšeně. Nevěděla jsem, co dělám, ale měla jsem potřebu uklidnit ho. Lehce jsem mu svou rukou stiskla jeho paži. Otočil se na mě a pousmál se. Ale v pozorování Rosalie nepřestal.

„Sedni si, July," usmívala se Esmé.

Jacob se vedle mě automaticky posadil. Sice jsem to neřekla nahlas, ale jsem ráda, že je tady se mnou. Cítím se jistější. I když to vypadalo, že nikomu nevadím. Až na Rosalii, samozřejmě. Bella si sedla z druhé strany a jemně mi položila ruku kolem ramen.

„Vidíš, je to celkem fajn, nemyslíš?" šeptla mi.

„Jo," přikývla jsem. Z kuchyně vyšel světlovlasý muž. Držel v ruce dvě skleničky s pitím.

„Vítej, Jacobe," usmál se a podal mu obě skleničky. Asi aby měl volné ruce. Asi určitě.

„Jsem Carlisle," podal mi ruku a já se dívala do jeho milých očí.

„Jsem ráda, že Vás poznávám," řekla jsem upřímně.

„Tykej mi, prosím, připadal bych si zvláštně," zasmál se. „Kdyby se ti cokoliv stalo, Jul, ptej se v nemocnici po mně."

„Vy... ehm… ty pracuješ v nemocnici?" zaujala mě jeho věta.

„Ano," usmíval se a sednul si do křesla.

„A tobě nevadí ta krev?"

„Za ta století praxe si zvykneš být imunní," pokrčil rameny. Jacob do mě lehce drknul loktem a podal mi jednu sklenici.

„Díky, Carlisle," usmála jsem se na toho sympatického upíra.

„Nemáš za co," oplatil mi úsměv.

Esmé si šeptala s Alicí, obě se něčemu zrovna smály. Esmé se na mě zadívala a pohodila svými bronzovými vlasy: „Jsi opravdu rozkošná, zlatíčko."

„Děkuju," zrudla jsem rozpaky a nechala si spadnout vlasy přes obličej, aby ta červeň v mých tvářích nebyla tak vidět.

„Koukám, že to máte v rodině," zašklebil se Emmett. Edward se rozesmál.

„Bella se taky pořád červenala, viď, miláčku?" vysvětlil jednou větou a já cítila, jak se atmosféra uvolnila. Bella se tiše rozesmála, čímž potvrzovala Edwardova slova.

Zvedla jsem hlavu, když jsem si byla jistá, že se moje červená už celkem ztratila. Cítila jsem, že mě něco udržuje v takovém zvláštním oparu. Jelikož jsem pochopila, že Edwardovo čtení myšlenek je jakýmsi darem, začala jsem uvažovat, jestli moji, řekněme lhostejnost k mému strachu, že mě nebudou mít rádi, někdo ovlivňuje.

„Jasper," odpověděl tichým hlasem Edward na moje myšlenky. Zadívala jsem se na toho blonďáka, který stál u okna a díval se ven. Jen co zaslechl své jméno, otočil se do místnosti.

„Jaspere, ty ovlivňuješ to, co cítím?" zeptala jsem se přímo a všichni se na mě zaujatě zadívali. I Rosalie, ale její výraz se záhy změnil zase na netečný, skoro až nenávidějící.

Během sekundy stál přede mnou a sednul si do tureckého sedu. Zadíval se na mě a pak klidným, tichým hlasem promluvil: „Dokážu ovlivňovat emoce, dokážu tě udělat šťastnou, ale i velmi rozzlobenou."

„A proto cítím, že jsem přestala mít strach z toho, že mě nebudete mít rádi?" zeptala jsem se potichu. Uslyšela jsem opovržlivé zamlaskání a tiché:

„Ale, to jsi nemohla myslet vážně." Poznala jsem podle hlasu Alici. Zachytila jsem ve svém zorném poli Esmé, jak nesouhlasně kroutila hlavou. Emmett se pořád zubil.

„Jistě," přikývl a pokračoval, „dokážu poznat, jak se cítíš, a pak to i ovlivnit."

„A funguje to stejně jako na principu toho, co má Edward?"

„Podobně," souhlasil Jasper, „nejsme jediní, kdo je v naší rodině nadaný." Já překvapeně vykulila oči.

„Fakt?" Jacob se vedle mě rozesmál. Drcla jsem do něj loktem a naoko rozzlobeně se na něj podívala. Omluvně se zašklebil a čekal.

„S tebou si to vyřídím později, protože si mi dneska odpoledne lhal," řekla jsem s klidem a otočila se na Jaspera.

Kapitola 11 * Kapitola 13

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 12 - Překvapení: