Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 10 - Seth, Leah a... Jacob

01.08.2010 (09:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3372×

10. Seth, Leah a... Jacob

July

Nemohla jsem už znovu usnout. Je asi sedm hodin ráno a já už nemůžu spát. To je na nic. Je toho na mě nějak moc. Nechápu, kde jsem, kdo jsem a co vlastně mám dělat. Bála jsem se dnešního dne jako nikdy ničeho.

Návštěva v quileutské rezervaci, setkání se svojí upíří rodinou… Byla jsem tady třetí den a můj mozek nestíhal pobírat to množství informací.

Ovšem největší starosti mi dělala návštěva u maminčiných přátel a Charlieho. Jediné, na co jsem si dokázala vzpomenout, byly děti, se kterými jsem si hrála jako malá. Ta jména mi připomněla máma. Seth, jeho sestra Leah a Jacob. Jenže už jsem si nevzpomněla, jak vypadají, jací jsou… Nepamatovala jsem si nic. Ale zapomínat je přece lidské. Musím se tím utěšovat. Neviděla jsem je dvanáct let. Zapomenout na ně bylo normální. I když teď se mi to vůbec nehodilo. Dokázala jsem si ve snu vytvořit jistou představu, ale oni budou vypadat jinak. To jsem věděla s naprostou přesností.

Moje unavené oči střelily k oknu. Sluníčko se schovávalo kdesi pod příkrovem hustých šedivých mraků a mně to na náladě moc nepřidalo. S povzdechem jsem odkopla peřinu, popadla věci na převlečení a šla se zavřít do koupelny.

…

Už dávno jsem snídala, když moje usměvavá matka přišla dolů. Uvařila si kafe a sedla si naproti mně. Přeměřila mě zkoumavým pohledem.

„Jak jsi spala, zlatíčko?" usmála se na mě.

„Šlo to," zabručela jsem. „Vítr byl strašně silný, budil mě," zalhala jsem. Přiznávat, že jsem nespala kvůli tomu snu, jsem nechtěla.

„Já spala dobře, ty špunty do uší jsou úplný zázrak," rozzářila se.

Aha, už chápu. „Hm," zabručela jsem na souhlas a radši se pořádně napila čaje. Doufám, že je tohle jasné znamení, že nemám náladu konverzovat.

Asi není.

„To nevadí, zvykneš si, July," překypovala moje máma energií, „a jak se těšíš dneska do rezervace? Bude to fajn, uvidíš."

„Hm," pokrčila jsem rameny a usilovně přemýšlela, jak odvést téma hovoru jinam. „A mami? Kde vlastně budeš pracovat?" napadla mě spásná myšlenka.

„Měla jsem štěstí, zítra se jdu představit od jedné lékárny v Port Angeles, tak snad mě vezmou," usmívala se dál.

„Snad jo," přikývla jsem, „v kolik tam zítra jedeš?"

„Ráno, ale…" zarazila se máma, „to tě nemůžu hodit do školy."

„To je v pohodě, mami, zvládnu to pěšky," ujistila jsem ji.

"Jsi moje zlato, víš? Ale pozítří tě už svezu," usmála se.

„To je v pohodě, mami, vážně," ujistila jsem ji znovu, „jdu se převlíknout." A opustila jsem kuchyň a rozeběhla se do pokoje. Plácla jsem sebou na postel a věděla, že teď už se z ničeho nevykroutím. Měla jsem sucho v krku, třásly se mi ruce, jako předtím než musím přednést nějaký veledůležitý referát, když mi jde o známku. Ale ne… Vlastně, tohle bylo mnohem horší.

…

Seděla jsem na zadním sedadle auta, na půl ucha poslouchala mámu, která si prozpěvovala společně s rádiem a moje vyděšené oči se dívaly z okna.

Když se začaly objevovat první domy v La Push, moje srdce přestalo skoro bít. Zavřela jsem pevně víčka, abych se nemusela dívat. Vteřiny ubíhaly a já měla pocit, jako by to byly hodiny. Máma zastavila. A já si dovolila podívat se. Stály jsme před krásným domkem a za pár vteřin se ze dveří vyvalil Charlie. Na tváři měl úsměv. Byl oblečený v uniformě a nejspíš se chystal do práce. Bylo pondělí 31.8., devět hodin ráno. Tohle bude na mém hrobě, protože dostanu infarkt.

Vystoupila jsem z auta a moje srdce se trochu uklidnilo, zatím tu byl jenom Charlie. „Ahoj, strejdo," vykouzlila jsem na tváři úsměv, „jedeš do práce?"

„Ahoj, Jul. Jen na chvilku, dneska jsem si kvůli vám vzal volno, ale musím ještě něco zařídit," odpověděl mi. Slyšela jsem otevírat dveře a zarazila jsem se. Moje máma se začala usmívat a já se otočila. Ve dveřích stála žena, asi v mámině věku. Tohle bude Sue Clearwaterová.

„Ahoj, Sue," pozdravila moje máma.

„Dobrý den," řekla jsem potichu.

„Ahoj, Mary, ahoj, July. Ty jsi opravdu vyrostla, stala se z tebe moc hezká holka," usmála se na mě a podala mi svou ruku. Vděčně jsem ji přijala.

„Děkuju," zrozpačitěla jsem na jejími slovy. Nikdy jsem nevěděla jak reagovat, když mě někdo pochválí. Naštěstí obyčejné díky stačily.

„Tak pojďte dovnitř, moje děti se tě nemůžou už dočkat," usmívala se a moje nervozita zase klesla o trošku níž. Sue mi byla opravdu sympatická. Vešla jsem za ní a za mámou do domu. V kuchyni příjemně hrálo rádio a na stolku bylo pět hrnečků kafe. Cestu mi zastoupil strašně vysoký kluk, nejdřív jsem se lekla, ale jeho úsměv mě přesvědčil, že se bát nemám. Váhavě jsem mu úsměv oplatila.

„Ahoj, já jsem Seth," napřáhl ke mně svoji velkou dlaň a pořád se zubil.

„July," usmála jsem se a přijala jeho ruku. Byla teplá. Teplejší než moje. Ale příjemná. Mně tady byla pořád zima.

„Jak se máš?" zeptal se konverzačně.

„Nervózně," přiznala jsem popravdě a něco v jeho očích mi ukázalo, že tenhle kluk je strašně hodný. Že to nedělá ze slušnosti, že mi chce opravdu pomoct. A já mu začala být vděčná.

„A proč?" pohodil tmavými vlasy a pořád se usmíval.

„To je na dlouho," pokrčila jsem rameny.

„Já čas mám, pojď si sednout," řekl a vedl mě do obývacího pokoje. „Tak povídej."

„Bála jsem se sem jet," vypadlo ze mě po chvíli. Jeho oči se začaly upřímně divit. A tak jsem pokračovala: „Zjistila jsem totiž, že si nic nepamatuju. Nepamatuju si tebe, tvoji ségru… nic. Všechno jsem zapomněla… A víš, nevěděla jsem, jak mě přijmete. Bála jsem se a pořád bojím."

Položil mi svoji horkou dlaň na rameno. „Bát se nemusíš, vážně. Všichni jsme se na tebe těšili. A že jsi zapomněla? To my taky, jen jsme byli od včerejška připravenější," zašklebil se.

„Sethe, můžu mít jednu osobní otázku?" zeptala jsem se a on přikývl. „Proč jsi tak vysoký? Kolik vůbec měříš?"

„No, kolem dvou metrů," ušklíbl se, „prostě jsem tak vyrostl. Asi tady máme všichni nějaký splašený hormony, jsme nějaký moc vysoký. Ale ty taky nejsi malá."

„No, vedle tebe si připadám jak trpaslík," připustila jsem.

„A kolik měříš? Trpaslíku," chytnul se pobaveně mé odpovědi.

„Jen sto sedmdesát pět," pokrčila jsem rameny.

„To je dobrý, Leah je skoro taky tak vysoká," odpověděl. A jen co to dořekl, do dveří přišla dívka. Bylo jí asi tak dvacet a byla opravdu krásná. Tmavé vlasy měla spletené do dvou kratších copů a měla o trošku tmavší odstín pleti než ostatní. Tedy než Seth a Sue. Já byla bílá jak stěna. Ten kontrast tu byl veliký. Pozdravila mámu a když mě uviděla, upřímně se její rty roztáhly do úsměvu.

Přišla ke mně a lehce mě políbila na obě tváře. „Ahoj, July, já jsem Lea."

„Ahoj," oplatila jsem jí úsměv. Teplota její kůže byla stejná jako u jejího bratra. Asi je to normální. Jenom já jsem věčně zmrzlá.

Leah se k nám přidala a začali jsme si všichni povídat. Já jim vyprávěla, jaké to bylo v Atlantě a oni mi zase vyprávěli o životě v rezervaci.

Asi po hodině a půl jsem měla pocit, že je znám. Že jsem našla spřízněné duše. Chovali se ke mně opravdu kamarádsky a mně připadalo, že jsem nikdy odsud neodjela.

Zrovna jsme si povídali a smáli se u toho, když jsem jim vyprávěla, jak jsem začala chodit na střední školu, když se ozval zvonek.

„Jdu otevřít," řekl Seth a jeho vysoké tělo se zvedlo z pohovky a šlo ke dveřím. Za chvíli se znovu objevil. „To je Billy a Jacob," oznámil své matce a na svoji sestru se zašklebil. Když jsem se zmateně otočila na Leu, viděla jsem na její tváři stejný úšklebek. Nevěděla jsem, co znamená.

Do dveří vjel muž na vozíku a usmíval se. Billyho jsem si pamatovala. Vypadal pořád stejně. Zjistila jsem, že na mě moje matka mluví. „July, pamatuješ si na Billyho Blacka?"

„Ano,“ přikývla jsem a vstala, abych k němu přišla. „Vypadáte opravdu dobře a myslím, že jste jediný, koho si vážně pamatuju," podala jsem mu ruku a on se na mě znovu usmál.

„Vidíš, Sue? Jsem osobnost," odpověděl potěšeně. Ale i mně se dostalo odpovědi: „July, ty jsi opravdu vyrostla do krásy. Jsi celá máma."

Znovu jsem zrozpačitěla: „To máma určitě ráda slyší."

Leah na mně viděla moje pochybnosti, a tak promluvila. Byla jsem jí v tu chvíli vděčná. „Billy, kde máte Jakea?"

„Ještě musel zamknout auto, nevím, proč mu to tak trvá," pokrčil rameny a přidal se k mámě a Sue.

Přesně v tu chvíli, kdy jsem zvedla oči ke dveřím, se v nich objevil. Byl to Jacob Black. Tím jsem si byla naprosto jistá. A v tu setinu vteřiny, kdy se naše oči setkaly, jsem měla pocit, že omdlím. Bylo to, jako by mě zasáhla vlna energie a totálně mě otupila. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči.

Jestli jsem měla pocit, že jsem se zbláznila včera, byla to lež.

Zbláznila jsem se teď.

Do něj.

Kapitola 9 * Kapitola 11

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 10 - Seth, Leah a... Jacob: