Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 1 - Forks

10.07.2010 (18:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3582×

1. Forks

Pátek 28.8. Atlanta, 9:30

„Mami? Můžeš mi prosím na pár minut půjčit tu izolepu? Chci zalepit pár svých krabic," podívala jsem se na svojí klečící matku. Horlivě dolepovala poslední krabice před příjezdem druhého vozu stěhováků. Zřejmě jí nedošlo, že i já bych si ráda dobalila. Jedu taky.

„Ale jistě, July, tady máš. Já se zatím dojdu napít," zvedla se a podala mi lepenku.

Vrátila jsem se k sobě do pokoje. Bylo vidět, kde na zdech byly obrázky a plakáty, na koberci se dalo poznat, kde stála skříň. To všechno bylo na cestě do Forks. Všechen náš nábytek, který jsme si braly sebou, byl někde za Atlantou a uháněl dálnicí do Seattlu. Tam, kde za hodinu budu nejspíš i já.

Nemohla jsem uvěřit té náhodě. Před třemi lety odjížděla Bella do Forks. Dobrovolně. A já dělám teď to samé. Kvůli mámě. Od té doby, co táta umřel a Will se odstěhoval, tak ten velký dům nemá smysl. A máma si tu připadala tak strašně sama… Rozhodnutí, že pojedeme za strejdou Charliem, bylo více než jasné.

Ale mně se nechce. Opustit sluníčko, to vedro, co bylo na konci prázdnin tady v Atlantě, bylo skoro, jako by mě někdo vraždil. Ve Forks jsem byla naposledy, když mi byly asi tak čtyři roky. To je před dvanácti lety. Nepamatovala jsem si nikoho, koho jsme tam tenkrát znaly. Už jsem ani nevěděla, jak vypadá Charlie. Ale pochybovala jsem, že se něco změnilo. Zelená a hnědá všude, kam se podíváš, málo slunce, déšť, zima… To všechno se změnit nemohlo.

Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, vím, proč se tam stěhujeme. Will bydlí na Aljašce. Máma doufá, že přijede na návštěvu, když budeme blíž. Z posledního telefonátu jsme se dozvěděly, že si někoho našel. Jmenuje se Tanya, jestli si dobře pamatuju to jméno. Je to zvláštní jméno, ale co… pokud je hodná a milá, nezáleží na tom, jak se jmenuje, no ne?

A já doufám, že uvidím Bellu. Podle posledních Charlieho informací je na vysoké škole na Aljašce, společně s Edwardem. Mrzelo mě, že jsem tenkrát nemohla přijet na svatbu, psala jsem Belle dopis… Nevím, jestli jí došel. Od té doby, co jsem se s ní loučila ve Phoenixu, pár dní předtím než jela za Charliem, jsem ji neviděla. Snad je šťastná.

Sedla jsem si k jedné krabici a pootevřela víko. Byly tam učebnice, eseje a všechno, co bych mohla možná ještě potřebovat. Fixou jsem napsala škola a přelepila spáry krabice izolepou. Jestli to bude chtít někdo ukrást, tak ať.

„Nikdy se tam nedostane,“ zašklebila jsem se.

Škola. Toho jsem se taky bála. Střední škola ve Forks měla kolem 350 studentů. Tolik bylo v prváku tady na gymnáziu. Vím to. Byla jsem mezi nimi. Možná štěstí, že se stěhujeme tak brzy. Moc kamarádů jsem si nestihla udělat. Jen jedno mě bude mrzet. Katie tady zůstává. Kate je moje nejlepší kamarádka už od základky. Ano slib, že si budeme mailovat, dodržím. Ale bude mi chybět to naše chození na koncerty, nakupování, dělání úkolů… Všechno má svou daň. Doufám, že jen co bude mít ve škole volno, tak přijede. O Forks se s radostí podělím.

Musím začít snášet krabice dolů. Ještě by mě moje myšlenky donutily se mámě vzepřít, a to by asi nebylo nejlepší. Už takhle si vyčítá, že odjíždíme. A já jí pořád ujišťuju, že bude ve Forks šťastnější. Ona ano. Ale já asi nikdy.

Dneska je opravdu krásně. Sluníčko svítí, přála jsem si, aby bylo dneska hezky. Chci si na Atlantu zanechat ty nejlepší vzpomínky. Naposledy se rozhlídnu po zahrádce a obejdu dům. Musím si všechno zapamatovat. Těch šestnáct let tu bylo krásně.

„July?" zavolala máma.

„Minutu," zahučela jsem zpátky a nastavila tvář paprskům sluníčka. Už odmala jsem měla pocit, že mě s ním něco pojí. Vždycky, když svítilo, tak jsem měla dobrou náladu. Když bylo zamračeno, nebylo mi dobře.

„July!" ozvala se znovu.

„Ježiš," zamumlala jsem potichu. „Minutu!" zakřičela jsem zpátky.

„Ne minutu! Hned!" oznámila mi nekompromisně.

Takže jsem se vzdala opalování a šla zpátky. „Co potřebuješ?"

„Pomoz mi nosit ty krabice, už přijeli," řekla.

U branky stál jeden z těch stěhováků a v rukou měl desky. „Paní Swanová?" zazubil si na mojí matku.

Swanová. Jo, tomuhle příjmení jsem se nevyhnula. Když před čtyřmi lety táta umřel, máma se chtěla vzdát jeho příjmení. Nechtěla, aby se trápila už jen, když se podepíše. A mně ho změnila taky. Takže odteď jsem slečna July Swanová. Není nad to, mít rodné příjmení své vlastní matky. Bráška se měl. Byl tou dobou už dospělý a máma za něj nemohla nic rozhodnout. A když se před rokem odstěhoval na Aljašku, měl tuplem klid.

Takže pokud bude někdo pochybovat, proč jsem se přistěhovala do Forks, stačí, aby si zjistil moje příjmení, a hned to bude jasné. Neteř šéfa policie. Úžasné…

„July, nad čím tam přemýšlíš?" vytrhl mě nervózní hlas mé maminky.

„Už nad ničím," zamumlala jsem a začala pomáhat.

Rozhodně nebyl čas přemýšlet nad věcmi, které mě děsily, až přijedu do Forks. Vlastně… Uvažovala jsem včera večer nad tím, proč je bráchovi pětadvacet a mně šestnáct. Tím chci říct, proč je mezi námi devítiletý rozdíl? Asi se na to mámy budu muset někdy zeptat. Jsem šíleně nedočkavá a zvědavá. V normálních ohledech. Na Forks nemůže být nikdo šíleně zvědavý a už vůbec ne nedočkavý.

„Vezmi si věci do auta, zlato. Pojedeme," roztržitě se na mě usmála máma.

„Jo," přikývla jsem.

Hodila jsem si na zadní sedadlo batoh a dvoulitrovku vody. Bude to dlouhá cesta. Pokud to zvládneme za necelý den, budeme na tom dobře. Ještěže už mám řidičák a můžu řídit, bude to rychlejší… Než čekat až si máma odpočine… a vůbec, bylo by to na dlouho.

Máma si nervózně hodila tašky do kufru. Měla kruhy pod očima, nejspíš toho v noci moc nenaspala. Je ze všeho toho zařizování už vyčerpaná. Potřebuje si odpočinout.

„Mami? Já teď budu řídit, ano? Jsi unavená," prohlásila jsem a přendala si věci na sedadlo spolujezdce.

Maminka se na mě vděčně podívala: „Díky, andílku." A pocuchala mi vlasy. Teď abych si ten cop dělala znova. Ale to je jedno, ať už jedeme. Nechci se tu ještě víc zdržovat. Mrzelo by mě to o to víc.

13:59, někde u Nashvillu

Už jedeme asi čtyři hodiny. Máma si vzadu spokojeně spí a já nejspíš budu muset vzít benzín. Proč je to sakra takhle daleko? To jsme se rovnou mohli přestěhovat na Aljašku. Ušklíbla jsem se do zpětného zrcátka. To by asi neměl bráška radost. Pochybuju, že se stěhoval na druhý konec Spojených států, kvůli tomu, aby bydlel vedle nás. Tak kolik je hodin? Na palubní desce svítí dvě hodiny odpoledne. Zkusím řídit co nejdéle. Máma si potřebuje odpočinout. Alespoň mám čas přemýšlet nad tím, co mě čeká ve Forks.

Pamatuju si, že jsme jezdili k moři. Do indiánské rezervace. La Push se jmenovala. Charlie a táta chodili na ryby s někým odtamtud. Nemůžu si vybavit vůbec nikoho. Ani nevím, jestli jsem tam někoho znala.

Moje naděje, že bych mohla poznat někoho, že bych tam měla vůbec nějaké kamarády, se rozplynula s mou nevědomostí.

Takže Forks a La Push byla jedna velká neznámá. Kterou si nemůžu dosadit do žádné rovnice, ze které něco vyleze. Výsledek by se hodil. Alespoň bych věděla, do čeho jdu. Jenže já nevím nic. Že mě to nepřekvapuje…

Sobota 29.8. Port Angeles, 17:40

„July, vstávej," hladilo mě něco po tváři. Nejspíš mámina ruka.

Drc.

„Jau," zkřivila jsem tvář bolestí. O okno jsem se praštit nemusela.

„Jsi v pořádku?" zeptala se máma a snažila se nerozesmát.

„Jo, jen jsem se trochu praštila do hlavy. Kde to jsme?" zadívala jsem se z okna.

„V Port Angeles. Za hodinu jsme ve Forks," oznámila mi máma.

„Aha," hlesla jsem potichu.

A je to tady. Sluníčko se schovalo. Normálně… ehm, tedy v Atlantě… touhle dobou ještě svítilo, zacházelo až v osm, půl deváté. V době, kdy jsem se vracela domů. Ale tady jsem slunce hledala marně. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Jako by moje hlava byla v mracích a moje paprsky se nemohly dostat na zem. Stejně jako jsem nemohla vydolovat úsměv.

Bylo to na nic.

Zavřela jsem oči a chtěla znovu usnout. Nechtěla jsem se dívat na tu přírodu kolem sebe.

Ale to se mi nepovedlo.

Moc dobře jsem si všimla té cedule - Vítejte ve Forks. Připadalo mi to, jako naschvál. Jely jsme kolem policejní stanice a já si vzpomněla na Charlieho. To místo mi připadalo povědomé.

Ale jen povědomé. To mi nestačilo. Chtěla jsem to tady znát, abych se ze všeho nezbláznila.

Za zatáčkou se objevil bílý domek, před kterým stála dvě stěhovací auta. Dorazily jsme.

Jsem ve Forks, jsem…

… jo, odteď je tohle můj domov.

Prolog * Kapitola 2

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 1 - Forks: