Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slepá Houslistka - 22 – Našel jsem tě

10.08.2010 (09:30) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6670×

22 – Našel jsem tě

Edward

Bloudil jsem chodbami Volterského hradu a přemýšlel, co pro mě znamená život bez mé polovičky, když jsem zaslechl někoho hrát. Poznal jsem housle, ale nevzpomínal jsem si, že by někdo ve Volteře uměl na něco hrát. Musí to být někdo nový.

Skladba byla velice smutná, až to rvalo mé už tak rozervané srdce, ale pomalu se skladba vytrácela a nahradila ji hned jiná. S prvními tóny jsem se zarazil v pohybu a pořádně se zaposlouchal. Tuhle skladbu jsem znal, ale ne na housle, nýbrž na klavír a ještě ke všemu to byla moje skladba pro Bells. Její ukolébavka. Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu a svojí největší rychlostí se vydal k místu odkud, se skladba linula.

Zastavil jsem se před dveřmi nějakého pokoje, bez přemýšlení a zaklepání otevřel dveře. Před oknem stála dívka s kaštanovými vlasy, které jí ve vlnách spadávaly až do pasu a hrála na housle. Její myšlenky jsem neslyšel a to mi dodávalo naději, že je to ona.

„Bello?“ zašeptal jsem. V tu chvíli přestala hrát a otočila se na mne.

„Asi jste si mě s někým spletl, pane. Nejmenuji se Bella, ale Izzi,“ řekla nezaujatě. Přišel jsem k ní blíž a moje ruka samovolně vzala tu její a přitiskl jsem si jí na tvář.

„Zavři oči,“ požádal jsem ji.

„Proč bych to dělala?“

„Neptej se a prosím zavři oči,“ naléhal jsem na ni.

„Neznám vás, pane, a zavření očí je nebezpečné,“ mlela si pořád svou. Díval jsem se upřeně do těch jejích modrofialových očí, které nahradily její hnědé a nevidomé. Začal jsem se topit v jejich hlubinách.

„Prosím,“ šeptl jsem. Vzal jsem její ruku do své a pořád se jí díval do očí. Pomalu jsem vedl její ruku po svém obličeji a ona zavřela oči. Měla soustředěný výraz, jakoby něco tahala ze vzpomínek a na mém obličeji se objevila i její druhá ruka.

Pomalu jako poprvé přejížděla bříšky a studovala každý kousíček. Najednou se její výraz ve tváři změnil a zděšeně si rukama přikryla ústa.

„Edwarde?“ zašeptala sotva slyšitelně.

Jenom jsem se zářivým úsměvem přikývl. Na nic jsem nečekal, pohotově ji chytil kolem pasu a přitáhl k sobě. Vůbec se nebránila, ba naopak, ještě víc se ke mně přitiskla a její tělo se začalo otřásat vzlyky. Držel jsem ji co nejpevněji, jako by se měla každou chvíli rozplynout a svojí hlavu měl zabořenou v jejích vlasech.

Po nějaké době jí přestaly otřásat vzlyky a pomalu začala zvedat hlavu. Její oči se upřely do mých a já se opět začal topit v těch modro-fialkových hlubinách. Naše hlavy se začaly pomalu přibližovat, ale když jsem byl od ní jediný milimetr, zazvonil mi v kapse mobil. Omluvně jsem se na ní podíval a vytáhl ten neutichající přístroj z kapsy.

„Alice!“ zavrčel jsem potichu. Bela se jenom uchichtla.

„Potřebuješ něco hodně důležitého? Jinak si mě nepřej,“ zavrčel jsem do telefonu a při tom pořád visel očima na Belle.

„Tak promiň, že tady trnu hrůzou jestli jsi na živu. Už před jakou dobou mi zmizela tvoje budoucnost, naposledy jsem tě viděla vejít do nějakých dveří a pak nic. Prostě černo!“ vrčela pro změnu Alice na mě.

„Alice, promiň, ale to jsem nevěděl,“ rychle jsem se omlouval.

„Kde jsi a proč tě nevidím?“ ptala se podrážděně.

„Za to můžu já,“ řekl můj anděl stojící naproti mně a zabodával oči do země.

„Ty tam s někým jsi? Kdo je to? Edwarde!“ křičela Alice do telefonu, když jsem ji neodpovídal.

„Vydrž,“ řekl jsem Alice.

„Co prosím?“ ptala se rozhořčeně.

„Prostě chvilku vydrž!“ Tentokrát jsem to zavrčel.

„Tohle ti jen tak neprojde!“ syčela do telefonu.

„Bello, jak jsi to myslela, že za to můžeš?“ Pomalu jsem přešel k ní a zvedl jí hlavu za bradu, aby se mi dívala do očí.

„Bello? Edwarde, tobě už vážně hrabe?“ slyšel jsem Alice v telefonu.

„Štít, jeden z mých darů,“ řekla naprosto nezaujatě.

„Darů? To je jedno teďka to řešit nebudeme, nejdřív musím vyřešit Alice.“

„Jak mě musíš vyřešit a vůbec co se to tam děje?“ dožadovala se odpovědí Alice na její množství otázek.

„Postupně, Alice, nejdříve vyřešíme tvoje vidění. Takže zaprvé, nevidíš mě, protože jsem nejspíš chráněný štítem, a za druhé, nezbláznil jsem se, opravdu jsem našel Bellu a nesnaž se mě najít.“

„Bellu? Naší tvojí Bellu? Edwarde, tohle mi nemůžeš udělat! Já ji chci vidět přivítat se s ní!“ brebentila do telefonu.

„Ne, Alice, teďka ne. Chceme si spolu promluvit, takže se vrátím až zítra.“

„Proč mi tohle děláš?“ stěžovala si „Dobře. Ahoj zítra,“ řekla jednoduše a položila mi to.

Moje pozornost opět patřila jenom Belle.

„Jak jsi to myslela s těmi dary?“ ptal jsem se hned.

„To, že mají upíři dary, asi víš.“

„Samozřejmě, sám mezi ně patřím.“

„Opravdu?“ ptala se se zájmem.

„Ano, Aro mi pořád nabízí místo v gardě. Dokážu číst myšlenky,“ řekl jsem jako by nic.

„Číst myšlenky?“ vyděsila se.

„Tobě jsem je nikdy číst nedokázal, probíral jsem to s ostatními v rodině, ale na rozumné vysvětlení jsme nepřišli, až teďka, když jsi mi řekla, že jsi štít, tak jsem to pochopil.“

„Předpokládám, že nejsi jediný z rodiny kdo má nějaký dar,“ dedukovala.

„Ne nejsem. Alice vidí do budoucnosti, ale je to subjektivní a Jasper dokáže vycítit a ovlivňovat emoce,“ řekl jsem jí o mých dvou nadaných sourozencích.

„A ostatní?“ ptala se dál.

„Nevím, jestli se to dá považovat za dary, ale každopádně se od ostatních upírů tím liší.

Tak třeba Emmett je silnější než kterýkoliv upír, dokonce ani Felix by na něj neměl, kdyby měl Emmett bojový výcvik. Esme se chová jako pravá matka, je laskavá a mateřská. Carlisle necítí lidskou krev, říká, že to je stoletím praxe, ale já si o tom myslím svoje a Rosalie? Když ji blíže poznáš, zjistíš, že jí jde o rodinu, prostě má o ni strach a je schopná za ni dát i život. Jo a ještě žádná upírka se nemůže rovnat její kráse, to bylo až do teďka.“ Začal jsem se pomalu přibližovat k Belle. Asi poznala můj záměr a nesnažila se ucuknout, jenom na mě hleděla a čekala. Překonal jsem poslední milimetry a spojil naše rty.

Prvotní něžné políbení se začalo stávat dravějším a žádostivějším, už nebyla křehký člověk, ale upír tak jako já. Přitáhl jsem si jí ještě blíž k sobě, tak aby mezi námi nebyl ani milimetr vzduchu a Bella se vůbec nevzpouzela, spíš naopak, ještě víc se snažila přitisknout ke mně.

Kdyby nás nevyrušilo zaklepání na dveře, líbali bychom se bůhvíjak dlouho.

Bella se podívala na dveře a začala se soustředit.

„Co chceš?“ zavrčela najednou.

„Dneska je ples, tak jsem myslela, že budeš chtít pomoct s přípravou,“ ozval se za dveřmi hlásek, Jane. Docela jsem se zděsil, když vezmu, jak se jí Bella zeptala.

„Dobře, ale dej mi ještě minutku,“ poprosila ji Bella.

„Máš ji mít,“ řekla Jane.

„Edwarde, na plese po mně Aro chce, abych si vybrala manžela a já se s ním už kolikrát kvůli tomu hádala, prostě jsem nechtěla nikoho jiného než tebe. Milovala jsem tě jako člověka a s přeměnou se to naopak ještě upevnilo. Takže jsem se tě chtěla zeptat, jestli by ti nevadilo, že mu řeknu o tobě, když se zeptá znovu,“ ptala se mě a v očích měla strach.

„Budu ten nejšťastnější upír pod sluncem, ale o ruku tě chci požádat já,“ řekl jsem šťastný jako blecha.

„Tak už jdi za svou rodinou,“ strkala mě Bella ke dveřím.

Přede dveřmi jsem se ještě otočil, rychle ji políbil a otevřel dveře, kde stála, Jane. Jakmile mě uviděla, vyvalila oči a těkala pohledem mezi mnou a Bellou.

„Ahoj večer,“ řekl jsem Belle a už jsem mířil k sobě do pokoje.