Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slepá a pošetilá 3/4 - Dvakrát jinak

15.09.2010 (19:30) • TwoFaceLady • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1401×

9. den po přeměně

„Dneska mi dali v nemocnici pořádně zabrat,“ prohlásil Carlisle, když se kolem druhé hodiny v noci vrátil z práce.

„Náš kraj zastihla invaze španělské chřipky a to už je za posledních pět let podruhé! Je mi to opravdu líto, Esmé, že jsme spolu na tvé první výročí nemohli strávit více času, ale nerad vidím lidi umírat, zvlášť když vím, že bych jim mohl v době, kdy předstírám spánek, zachránit život. Ani dnes se tu příliš nezdržím a poběžím zpátky. Mimochodem, kde je Edward? Stále trucuje ve svém pokoji?“

Mlčky jsem přikývla a povzdechla si.

„Byla jsem za ním a chtěla ho přemluvit, aby vylezl, ale nechtěl mě poslouchat.“ Teprve teď, když jsem to řekla nahlas, jako by na mě dolehla tíha pravdy.

„Carlisle, to já za to všechno můžu,“ řekla jsem a oči mě začaly pálit. Když jsem chtěla pokračovat, prodral se mým hrdlem první upíří vzlyk.

„Můžu za to, ale nevím jak… Edward se na mě zlobí…, ale proč? Nevím si rady…“

„Neplač, Esmé,“ začal mě chlácholit Carlisle. Přisedl si ke mně a nastavil mi své rameno. Okamžitě jsem mu na něj položila svou hlavu a dál se otřásala vzlyky. Nato mě objal kolem ramen.

„Určitě bude za pár dní všechno v pořádku. Promluvíte si spolu a všechno bude jako dřív. Uvidíš.“

„Jenže já nedokážu tak dlouho čekat! Už tyhle dva dny jsou pro mě utrpením…“

„To přeci není možné. Za těch pár dní, co jsi s námi, ti přece nemohl tolik přirůst k srdci,“ řekl Carlisle a marně se ve svém hlase snažil zamaskovat udivení a žárlivost.

„Ale ano. Nejspíš… Carlisle, já… nevím to určitě… zamilovala jsem se do něj,“ vykoktala jsem ze sebe a ucítila jak pode mnou Carlisle ztuhl.

„Nemyslíš si, že ses trochu unáhlila v dělání takových závěrů?“

„Snad. Ale ty jsi se taky unáhlil, když si mi tenkrát řekl, že upíři nemohou milovat. Neměl jsi žádné důkazy, že to tak je. A teď jeden, který dokazuje, že jsi se mýlil, sedí přímo vedle tebe,“ oponovala jsem mu, když jsem svůj pláč trochu zkrotila. Neodpověděl a nastala chvíle ticha, kterou prolomil až oznámením, že už je pozdě a měl by vyrazit zpátky do práce. Cože, vždyť právě přišel?

Když vycházel ze dveří, ani se na mě neohlédl, ale já za ním ještě zašeptala: „Měla bych mu to říct?“

„Myslím si, že díky zdejším slabým stěnám a svému daru už všechno ví,“ řekl hořce.

„A taky, že tvé city opětuje.“ Nato už jsem ho slyšela jak seběhl schody a popadl kabát a brašnu. Samozřejmě za sebou ještě práskl dveřmi. To z toho chce udělat tradici?

Pár vteřin po Carlisleově odchodu jsem ještě seděla na parapetu, ale déle jsem to nevydržela a upíří rychlostí jsem doběhla k Edwardovu pokoji. Když jsem stanula přede dveřmi, všechna sebejistota se ze mě vytratila. Co když Carlisle nemluvil pravdu? Co když jsem Edwardovi lhostejná? Možná jsem si všechnu jeho dosavadní přízeň jen namlouvala… Řekl, že jsem bezohledná…

S hlavou plnou takových otázek a úvah jsem lehce zaklepala na dveře. Neozvalo žádné vybídnutí, abych vstoupila, a tak jsem prostě do pokoje vešla bez něj. Stejně Edward už určitě dávno věděl, že ho přijdu “navštívit“. Když jsem za sebou zavírala dveře, nedal nijak najevo, že si je vědom mé přítomnosti, ale když jsem zamířila ke křeslu, na němž otočen k oknu seděl, sevřel ruce v pěsti. Zastavila jsem se pár kroků od něj a řekla do trapného ticha:

„Byla jsem tak slepá!“ Chvíli se zdálo, že moje poznámka zůstane bez povšimnutí, ale po chvíli Edward prudce vstal z křesla, přiskočil ke mně a zacloumal mnou se slovy:

„Byla? Ne! Ještě jsi, Esmé. Vůbec nic nevidíš!“ Na to mě pustil a pohlédl mi do očí. V jeho pohledu nebylo nic z jeho dřívější rozjařenosti, ba ani neskýtal žádné city. Prostě se na mě jen chladně podíval, otočil se a zamířil zpět ke svému křeslu u okna.

„Jenže já nevím, co bych měla vidět.“ Zoufalost, která protkala tuto mou větu, ho přiměla zastavit se. Neotočil se však, zřejmě čekal, že budu pokračovat.

„Mluvíš v hádankách. Já nevím, co bych podle tebe měla vidět. Poraď-“ Nedořekla jsem, protože v tom se na mě Edward znovu vrhl, popadl mě za předloktí a silně je stiskl.

„Tak ty nevíš, co bys měla vidět,“ řekl se sarkastickým úšklebkem.

„Dobře, poradím ti. Což takhle, že Carlisle je od chvíle, co tě přeměnil, do tebe bezhlavě zamilovaný, že pokaždé kdy se mu přiblížíš, se tě touží dotknout, přičichnout k tvým vlasů, okusit tvé rty, nebo že pokaždé, když setkají vaše pohledy, doufá, že právě ony tě zbaví té slepoty, že poznáš, co k tobě cítí a dojde ti, že ho vlastně taky miluješ a chceš s ním strávit zbytek věčnosti,“ chrlil ze sebe, rozpálen váhou těch slov.

„Jenže doufá marně. Jsi slepá a jemu tak způsobuješ šílená muka, která mu brání soustředit se na cokoli jiného, než na tebe. Kolikrát se ti už chtěl vyznat ze svých citů, ale bojí se, že ho odmítneš. Bojí se, že v tvé srdce už dostal někdo jiný. A ty jsi mu to dnes potvrdila,“ dořekl a šlehl po mně dalším chladným pohledem. A právě ten nasadil korunu celému jeho obvinění. V tu chvíli jsem se cítila nemožně, zato Edward zřejmě pociťoval zadostiučinění. Pustil mé ruce a čekala na mou obhajobu sebe sama. Jenže mě zrovna žádná nenapadala. Nedokázala jsem logicky uvažovat pod tíhou těch nařčení a netušených novinek. Nakonec jsem je vydechla:

„Jenže já miluju tebe.“ A tato věta opět prolomila hráz Edwardova sebeovládání.

„Ano, to je základní kámen celého Carlisleova trápení, chytrá holka. Miluješ mě, jenže to on nechtěl. Představoval si už od začátku, že budeš jeho, jenže ty sis zvolila špatného. Dokud si s námi nebyla, miloval mě Carlisle jako vlastního syna a já jeho jako otce. Jenže ty jsi naše vztahy zpřetrhala. Teď mě Carlisle nenávidí! A proč? Protože miluju jeho chráněnku. Ano. Esmé. Miluji tě jako ty mě, snad ještě víc, ale k čemu mi to je, když tím ubližuji svému otci. Nikdy nemůžeme být spolu, protože bych se Carlisleovi nedokázal podívat do očí a jeho myšlenky by mě utrápily k smrti. Dokážeš pochopit, co jsem ti teď vysvětlil, nebo jsi i hluchá a nic z toho jsi neslyšela?“

Věděla jsem, že kdybych ihned nezačala mluvit, na místě bych se znovu rozvzlykala, a tak jsem odpověděla:

„Ne, sluch mi ještě slouží dobře. Jenže -“

„Tím pádem nevím, co tu ještě děláš,“ chtěl aby to vyznělo bezcitně a lhostejně, ale jeho city se přeci jen vydraly na povrch a při posledním slově mu zakolísal hlas.

Pochopila jsem. Už tu nemám co pohledávat. Narušuji zdejší vztahy, a to mi nenáleží. Tak proč tu déle setrvávat? Uteču a najdu si jinou rodinu vegetariánů, řekla jsem si. Nebo budu žít sama, to by se mi alespoň nestalo, že někoho raním svou slepotou.

„Ne, počkej, Esmé. Ty nikam nepůjdeš. Uteču já. Už dlouho si říkám, jaké by to asi bylo, zkusit jiný způsob… života, než mi nabízí Carlisle. A teď se mi nabízí možnost uskutečnit to.“ Zatímco rozčíleně mluvil, se pomalu přibližoval k oknu, až stál těsně u něj a ruku natahoval ke kličce.

„To přeci nemůžeš,“ zarazila jsem ho naléhavě.

„Jsi tu déle než já a neměl bys hodit svou rodinu za hlavu jenom kvůli mně! Měla bych výčitky svědomí… Stýskalo by se mi po tobě.“

Nejednou jeho výraz zjihl a maličko se na mě nevesele usmál.

„Tak to na tom potom budeme stejně,“ řekl a zabral za kličku u okna. Už se chystal vyskočit, když náhle jako by si na něco vzpomněl a otočil se zpátky na mě.

„Esmé, slíbíš mi ještě něco, než odejdu? Možná se časem vrátím a možná taky ne, ale slib mi, prosím, že na mě – ať už to mezi tebou a Carlislem dopadne jakkoli – nikdy nezapomeneš.“

„Máš moje upíří slovo,“ šeptla jsem a oči mě začaly pálit.

„A můžu já po tobě chtít něco na rozloučenou?“

„Jen poroučej, má paní,“ vtipkoval zase jako dřív. Věnovala jsem mu výmluvný pohled a nemusel by ani být čtenář myšlenek, aby mu porozuměl.

Přiblížili jsme se k sobě a on uchopil mé dlaně do svých. Hned nato mi věnoval ten nejkrásnější dárek na rozloučenou. Polibek. Byl to úžasný pocit a já nechtěla přestat. Neodkázala jsem přestat. Pustila jsem jeho ruce a omotala mu je kolem pasu. On udělal to samé a zajel s nimi pod mou halenku. Nato náš polibek nabral na intenzitě a mě zalila vlna čisté vášně novorozených. Edward na tom byl dozajista stejně a rukama šplhal po mých zádech a nakonec mi je zapletl do vlasů. Já naopak sunula své ruce stále níž.

Byly to pohyby přirozenější než dýchání a já si přála, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Jenže tu nebyl nikdo, kdo by byl ochoten mé přání vyslyšet, a tak už po chvíli Edward spolu s kouskem mého srdce vyskočil z okna a zmizel v lese.

*

Milý deníčku,

doufám, že jsem se ti svým chování ještě nezprotivila. Aby byl můj příběh o hledání pravé lásky úplný, musím připsat ještě pár řádků.

Když jsem tě před pár chvílemi otevřela, nedokázala jsem si představit jaké to bude, přehrát si celý svůj dosavadní upírský život znovu od začátku. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že jsem si během psaní bezpočetněkrát spílala, vyčítala si své chování, ale také jsem se smála při vzpomínkách, ve kterých figuroval Edward v dobré náladě. Zatím jsem se dostala jen k devátému dni po přeměně, a protože mi zbývá už jen pár tvých listů, událostí dalších dní vezmu hopem.

Dny po Edwardově odchodu

Když člověku odejde někdo, na kom mu opravdu záleží, koho miluje, jsou pak strašlivá muka na denním pořádku. A nejen to. Onen opuštěný pak nemá vůbec chuť do života, přestane jíst, stýkat se s veřejností a dokonce nemá pomyšlení ani na spánek. Tomu se ale stejně nevyhne. Po proplakaných hodinách totiž sám usne vyčerpáním, ale další den se to všechno opakuje nanovo.

Tohle všechno jsem ještě jako člověk zažila. Jenže jak se v takové situaci chová upír? Netušila jsem, ale osud mi vše rychle vysvětlil.

Snad ještě několik hodin po jeho odchodu jsem seděla v křesle v jeho pokoji a nechala žal, vztek a rozrušení, ať si se mnou dělají, co chtějí. Stalo se tedy, že jsem chvíli plakala a vzlykala, pak zběsile tloukla pěstmi do opěrek křesla, potom zas plakala, ale třeba i jen seděla a koukala do prázdna. Po tu dobu mi hlavou prolétlo tolik sebeobvinění, výčitek svědomí a nadávek na samu sebe, že jsem si přála být zase člověkem, abych mohla taky usnout vyčerpáním a alespoň na chvíli se od všech myšlenek odprostit. Jenže to mi nebylo přáno a já se musela se vzpomínkami vyrovnat po svém.

V jednu chvíli jsem zadoufala, že by Carlisle mohl konečně po dvou dnech přijít domů, já bych se mu vyzpovídala, udobřila bych se s ním a (skoro) všechno by bylo v pořádku. Jenže pak jsem si vzpomněla, jak moc jsem mu ublížila, a vzdala se všech nadějí, že ho ještě někdy uvidím. Určitě si myslí, že jsem teď s Edwardem šťastní, milujeme se a doufáme, že ten starý mrzout už do našeho domu nikdy nevkročí, přemýšlela jsem. Možná že zjištění, že mu utekl jediný syn, by ho ranilo ještě víc než to, co si zrovna namlouvá. Je proto nejspíš lepší, že zůstává v nemocnici. Nedokážu si představit, že bych ho utěšovala, když sama ještě truchlím. Nato jsem se znovu rozvzlykala.

Po pár dnech (nepočítala jsem je - v tu chvíli jsem nedokázala ani vnímat, co dělám, natož pak trhat kalendář) přišla náhle změna. Pálení, které se zabydlelo v mém krku, náhle odsunulo do ústraní všechny emoce. Teď jsem dokázala myslet jen na jedno – krev. Potřebovala jsem ji, toužila jsem po ní, jenže nevěděla jsem jestli se zvládnu nakrmit sama. Možná, že na lišku bych si troufla, povzbuzovala jsem se. Neměla jsem na vybranou, musela jsem jíst, a tak jsem ani ne o minutu později vyběhla k lesu na svůj první samostatný lov.

Na kraji lesa jsem se zastavila. Kdesi nade mnou ve větvích se něco pohnulo. Nenamáhala jsem se čichem zjistit, co že to tam sedí. Snad nějaký pták nebo veverka. Ti by mě nenasytili. Vyběhla jsem proto pomaleji hloub do lesa a po chvíli ucítila vpravo od sebe vůni býložravce. Pomalu a tiše jsem zamířila  tím směrem a po pár metrech jsem na nevelikém paloučku spatřila malého kolouška. Kousek od něj se páslo šest srn a jelen, ale ani jeden z nich mě nezpozoroval.

Plížila jsem se borůvčím a schovala se na okraji paloučku za nízký keřík. Dál jsem si nevěděla rady. Nechala jsem tedy všechno na instinktu, který mi radil, abych čekala, dokud se ke mně kolouch neotočí zády. A jako na zavolanou v korunách stromů na protější straně mýtinky cosi zašramotilo. Koloušek zvedl hlavu a zvědavě se za tím zvukem otočil. A to byla ta pravá chvíle na útok. Napjala jsem všechny svaly a začala lovit.

Jakmile jsem skočila, srny mě spatřily a rozprchly se. Jen jelen zůstal a zmučeně koukal jak vysávám život z jeho potomka. Když jsem byla po pár vteřinách hotová, byl připravený zaútočit na mě a pomstít tak svého syna. Rozhodla jsem se zariskovat. Stále se ke mně blížil a když už byl skoro u mě, vyskočila jsem a skončila mu na hřbetě. Hned nato jsem se mu zakousla do krku a vysála i jeho.

Byla jsem na sebe neuvěřitelně pyšná. Skolila jsem úplně sama dva býložravce, opakovala jsem si stále dokola. Po chvíli ale moje euforie utichla. Pálení v krku totiž neustoupilo, ale pouze se zmírnilo. Ach ne, povzdechla jsem si, to budu muset ještě lovit? Plamen v krku mi okamžitě odpověděl. A tak jsem znovu zavětřila.

To ,co jsem ucítila, mě zaskočilo. Pár metrů vlevo ode mě seděl v koruně stromu upír. Upír, jehož pach mi byl dokonale povědomý, jen jsem ho zprvu nedokázala zařadit. Znovu jsem zavětřila a teď už jsem si byla jistá. V tu chvíli nade mnou opět převzala vládu euforie. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale instinkt mi radil ať zůstanu stát. Přijde sám.

Měl pravdu. Po chvíli upír seskočil ze stromu a vykročil ke mně. Moje fantazie začala pracovat naplno. Představovala jsem si, jak běžím k němu, skočím mu do náručí, prsty zabořím do jeho plavých vlasů a zasypu ho polibky. Jenže v tom jsem se rozcházela s instinktem, který říkal: Zůstaň, kde jsi.

Nakonec to tak bylo lepší. Když totiž došel až ke mně, nedal nijak najevo, že je rád, že mě vidí. Postavil se ke mně tak blízko, že se naše nosy téměř dotýkaly a propaloval mě chladným pohledem (to zní pěkně). Nevěděla jsem, co dělat. Po chvíli mlčení jsem se rozhodla, že začnu s vysvětlování. Sotva jsem však otevřela pusu, přitiskl mi na ni dva prsty a umlčel mě. Hned na to začal sám.

„Vím o všem. Když jsem před pár dny odešel, nešel jsem do nemocnice. Ukryl jsem se v lese za domem a po celou dobu vás pozoroval a poslouchal,“ řekl a počkal, až se čelist, která mi překvapením spadla, vrátí na své místo.

„Viděl jsem všechno. Vaši hádku, váš polibek, jeho odchod, tvé trápení… Rád bych na všechno zapomněl, ale nejde to. Trápí mě, že mě opustil syn, ale na druhou stranu mě potěšilo zjištění, že pro svého otce se vzdal své lásky. Přenechal mi tě. Jenže já nevím, jestli by bylo vůči němu spravedlivé tě milovat. Nevím, jestli si tě zasloužím.“ Poslední větu řekl šeptem, přesto naléhavě. Teď byl čas na mé vysvětlení.

„Vím, že svému srdci příliš nevěříš, ale není náhodou nejvyšší čas, abys ho začal poslouchat? Copak se ti už dost nevymstilo to, že jsi k němu byl hluchý? Zkus to, Carlisle. Poslouchej své srdce!“ řekla jsem a ruku mu položila na hruď, kde se nacházelo.

„Možná že jsem slepá, ale naslouchat umím. Právě teď tvé srdce říká, že pokud ti někdo nabídne ruku, měl bys ji přijmout. Pokud jeho rozhodnutí bylo svobodné, neohlížej se na následky. Čas všechny rány zahojí. To všechno říká, slyšíš?“ Přikývl a přiložil svou ruku na moji, kterou jsem dosud nechala položenou na jeho hrudi. Nato se do jeho pohledu vrátily emoce. Usmál se na mě, ale stále bylo vidět, že svádí vnitřní bitvu. Rozum nebo cit?

„Jenže ty miluješ Edwarda, tak k čemu mi je jeho pomocná ruka? Odešel, abychom mohli být spolu, jenže to přeci nejde, když ty mojí lásku neopětuješ...“

Chvíli jsem přemýšlela, jak mu všechno vysvětlit.

„Víš, když jsem před chvílí ucítila pach upíra, věděla jsem, že ho znám. Nedokázala jsem ho však přiřadit. Netušila jsem, jestli jsi to ty nebo Edward. Až když jsem znovu zavětřila, poznala jsem tebe. A v tu chvíli mě zalila taková vlna radosti, že jsem najednou zapomněla na události poslední dni a toužila obejmout tě a už nikdy tě nepustit. A naopak, když jsi nejevil žádnou radost, že mě vidíš, byla jsem naprosto zoufalá, daleko víc než po Edwardovu odchodu. Myslím, že mé srdce si vybralo. Ano, Edwardovi stále jedna jeho část patří, ten největší kus z něj je ale tvůj. Nevím proč mu trvalo tak dlouho, než mi naznačilo, kdo je moje osudová láska, ale myslím, že by to mohl být můj dar. Dokážu každého milovat. Někoho víc, někoho míň, ale každého aspoň trochu.“

V knihách bývá takováto chvíle zralá pro polibek, a tak jsem byla maličko zklamaná, když Carlisle jen rozpřáhl ruce a objal mě. Před chvíli jsem si to možná přála, jenže teď jsem chtěla něco víc.

„Tak to bylo objetí, které jsem ti dlužil. A tohle je přídavek,“ zašeptal a věnoval mi polibek. Byl plný touhy a dospělejší, než ten Edwardův. Jakmile se naše rty o sebe poprvé lehce otřely, ihned se dostavilo jiskření, které doprovází každý dotek dvou doopravdy zamilovaných. Víc nedokážu slovy vylíčit. Lásku totiž nelze popsat, láskou se musí žít. Musíš se proto, deníčku, spokojit s tím, že kdo ještě nikdy opravdu nemiloval, nepochopí.

Nakonec jsme nezůstali jen u polibků, protože ty zdaleka nedokázaly pojmout naši lásku. Když palouček začaly zalévat první sluneční paprsky, leželi jsme spolu v orosené trávě, oba nazí, a užívali blízkosti toho druhého. Polibky mapoval celé mé tělo a já mu vše oplácela tichými vzdechy. Ve chvíli, kdy slunce natáhlo paprsky až k nám, začaly tančit na naší kůži a svět se v tu chvíli zdál být dokonalý.

„Jsi nádherná,“ pošeptal mi Carlisle. „Ale obávám se, že spolu nemůžeme být.“

Náhle ve mě zatrnulo. Věnovala jsem mu nechápavý pohled.

„Chápej, jeden jsme slepý a druhý hluchý. Takhle to daleko nedotáhneme,“ dodal rádoby rozumně a zašklebil se na mě

„Můžeme se navzájem učit. Máme na to spoustu času,“ zasmála jsem se.

„Učit se?“ odporoval Carlisle jako líný žáček. „No tak dobře, ale počká to, že ano? Teď si dáme ještě prázdniny,“ řekl, šibalsky se na mě usmál a políbil mě na krk.

„Ty jsi ale neposlušný žák,“ zajíkla jsem se, když mě začal líbat čím dál níž.

„Ale že jsi to ty, tak udělám výjimku,“ zapředla jsem. A nejkrásnější chvíle mého nesmrtelného života mohla pokračovat.

Tak a to je konec. Doufám, že se tu našel alespoň pár lidí, kterým se moje povídka líbila a neutloukl by mě za takovou slaďárnu. Já bych se spíš klonila k té druhé možnosti, protože v posledních pár odstavcích už doslova z každé věty odkapával med, což sama úplně nemusím, ale píše se to hezky :D. Takže děkuju za všechny dosavadní komentáře a nemusíte jimi šetřit ani na tuhle poslední část. :))

Moje shrnutí