Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slepá a pošetilá 2/4 - V hádankách

11.09.2010 (15:15) • TwoFaceLady • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1057×

5. den po přeměně

Hned, jak jsme vyšli do zahrady, začali jsme s Edwardem závodit. Běžela jsem nepatrně rychleji než on, a to ho zřejmě popudilo. Když mě delší dobu nedokázal dohonit, přikrčil se a skočil na mě, až mě povalil na zem.

„Haha, můj dnešní první úlovek. Páni, to je ale kus!“

„No tak, Edwarde, copak neumíš prohrávat?“ naoko jsem se mu posmívala. Chvíli mi jen hleděl do očí a četl mi myšlenky. Mimo jiné i tu, jak je mi jeho dotek příjemný. Ach ne…

„Ne, neumím,“ řekl po chvíli zkroušeně, když se zpoza křoví vynořil Carlisle, který nás teprve teď doběhl. Tehdy jsem nepochopila jeho slova ani jejich příčinu a se smíchem jsem se zvedla ze země a zahlaholila: „Podívejme tady na starouše, jaký má ztrápený výraz, to on zjevně neumí prohrávat, že?“ Myslela jsem to samozřejmě jako vtip, ale Carlisleovi to jen prohloubilo vrásky smutku.

„No tak, dědoušku, nesmíš brát všechno tak vážně.“ Ani nevím, kde se tenkrát ve mně ta provokativní nálada vzala, nikdy dřív jsem taková nebývala. Snad mě tak změnil Edward, snad to bylo tím, že jsem novorozená, ale Carlisle to (na rozdíl od Edwarda, který se nenápadně uculoval) zřejmě nepochopil. Dodala jsem proto ještě: „Usměj se trochu, trápení tvé andělské tváři na kráse nepřidá.“ Přiskočila k němu, prsty mu zvedla koutky úst a roztáhla je do širokého úsměvu. „Tak je to lepší! A teď pojďme lovit. Nějak mě z té rozjařenosti vyhládlo.“

Dnes už bylo lovení lehčí než minule a troufla jsem si i na jelena, ovšem jen s pomocí Carlislea, který se jinak ode mě držel dál a celou dobu se s Edwardem o něčem tiše dohadovali. Nepřikládala jsem tomu zbytečnou důležitost – no co, dlouho se neviděli, tak si chtějí popovídat.

Ráno šel Carlisle opět do práce a já konečně mohla Edwardovi položit otázku, která mě tížila během celého lovu.

„Dneska v lese, po tom závodu… řekl jsi, že neumíš prohrávat,“ pronesla jsem do ticha, když jsme opět seděli v knihovně. „Asi jsem tě úplně nepochopila. Tvářil jsi se tak… zdrceně. Mělo to nějaký –“

„Ne, můžu tě ujistit, že ta věta žádný skrytý význam neměla,“ řekl příliš horlivě.

„Nezní to zrovna přesvědčivě.“

„Prostě tomu věř!“ osopil se na mě.

„Promiň, já jenom měla dojem, že mi něco tajíš.“

„Jestli tady někdo něco tají, tak to rozhodně nejsem já.“

Tou poslední větou mi nasadil brouka do hlavy.

6. den po přeměně

Šestý den proběhl podle pomalu se zabíhajícího rozvrhu. Doktor ráno odešel do práce, my s Edwardem zasedli ke knihám a setrvali tak až do Carlisleova návratu. Moc jsme spolu za tu dobu nemluvili, jen pokud chtěl Edward zkritizovat spisovatele, jehož kniha se mu právě dostala pod ruku nebo já, když jsem vzdychala nad romantikou v mých knihách. Až když přišel Carlisle promluvil ke mně Edward přímo.

„Esmé, zůstaň teď, prosím, na chvíli tady. Potřebuju si s Carlisleem o něčem promluvit.“

„Jak si přeješ,“ zavolala jsem za ním, když sbíhal po schodech dolů do haly. Stejně díky svému upířímu sluchu uslyším každičké jejich slovo, pomyslela jsem si. A taky že ano.

„Co -“ vyhrkl Carlisle sotva za sebou zavřel vchodové dveře.

„Nic, Carlisle. Přísahám, že nic, a ty víš, že bych ti nikdy nelhal.“

Chvíle ticha.

„Jistě, máš pravdu. Jsi můj syn, už jen kvůli tomu bych ti měl věřit. Ale pochop… Tobě je teprve sedmnáct a Esmé dobrých šestadvacet.“

„Carlisle, moc dobře víš, že tohle není ten pravý důvod. Navíc, u upíra věk nic neznamená.“

„Opět máš pravdu. Dobře, nechme toho,“ ukončil Carlisle pro mě naprosto nesmyslný výslech a začal stoupat po schodech, a pak zamířil za mnou do knihovny s Edwardem v patách. Oba dva popadli jednu z mnoha knih, sedli si do svých křesel a nastala tichá domácnost.

7. den po přeměně

 Asi se z těch dvou zblázním. Carlisle brzy ráno odešel z knihovny, aby si sbalil věci do práce a Edward, namísto toho, aby využil chvíle, kdy jsme spolu sami, se mlčky zvedl z křesla, přešel k oknu, posadil se na vnitřní parapet a pokračoval v dosavadní zábavě – totiž mlčení. Až když jsem slyšela prásknutí vchodových dveří, což značilo, že Carlisle odešel do práce s ne moc dobrou náladou, odvážila jsem se Edwarda zeptat, co se mu stalo. Ale ani jsem svou otázku nestačila vyslovit a už vyštěkl: „Nic. Nic mi není.“ A dál zarytě mlčel a koukal do zahrady. Byla jsem si jistá, že časem se o svém problému rozhovoří sám, a tak jsem se opět ponořila do čtení s myšlenkou, že jestli ale bude dál jen mlčet, tak do večera přelouskám celou knihovnu.

Velké kukačkové hodiny v obýváků právě ohlásily čtvrtou hodinu odpolední a já už byla celá zmožená ze všech těch písmenek. Odložila jsem tedy můj dnes už pátý román a chystala se přejít oknu a posedět tam chvíli s Edwardem. Sotva jsem však knihu zaklapla, naskytl se mi překrásný výjev. Po všech stěnách knihovny přebíhala prasátka v barvách duhy. Zmateně jsem hledala zdroj toho všeho, až mi pohled padl na Edwarda. Stále seděl na parapetu a rukama si objímal pod bradou skrčené nohy. A právě jeho ruce způsobovaly všechnu tu krásu. Měl totiž manžety košile ohrnuté až k lokti a celé předloktí tak vystavoval slunci, jehož paprsky teď tančily po jeho kůži. Stejně tak na obličeji a odhaleném krku. Stěží jsem se dokázala přemáhat, abych k němu nepřiskočila a nezačala prsty mapovat všechna ta třpytivá místa na jeho těle, ale nakonec jsem samu sebe přesvědčila, že by to bylo moc troufalé a nezdvořilé. Tak jsem prostě jen seděla a bažila se ho pohledem.

„Takže i ve chvíli, kdy ti Carlisle vysvětloval, proč se na slunci třpytíme, jsi se věnovala spíš jeho vzhledu, co?“ řekl posměšně Edward po chvíli poslouchání mých ostudných myšlenek. Provinile jsem sklopila oči, ale nevydržela jsem se moc dlouho dívat na koberec a opět jsem stočila pohled na Edwarda. Ach, jak se mi líbí! Už si přesně nevzpomínám, jakými všemi nadávkami jsem se po téhle myšlence zahrnula, ale pro Edwarda to byla zřejmě poslední kapka.

„Proč to děláš, Esmé? Proč si nadáváš za pravdu? Možná, že kdyby sis jí konečně přiznala, některým z nás by se ulevilo. Takhle to k ničemu nevede!“ křičel na mě vztekle a když skončil, prudce zatáhl záclony a vyběhl z knihovny, přičemž za sebou nezapomněl prásknout dveřmi, zřejmě po vzoru svého otce.

Večer se doma na chvíli zastavil Carlisle a já mu vypověděla, co všechno se dnes stalo. Ale ani když jsem si to znovu zrekapitulovala, nebyla jsem o nic moudřejší. Když jsem se zeptala Carlislea, jestli on tomu všemu rozumí, věnoval mi jen záhadný pohled, při kterém koukal jakoby skrze mě, a přesto přemýšlel nad mou otázkou. Chvíli na mě ještě takhle koukal a potom se mlčky odebral do svého pokoje.
Už jsem se v tom pomalu začínala ztrácet. Co se to v téhle domácnosti děje? Kdybych to tenkrát věděla, byla bych nejspíš hned utekla. Utekla bych od nich pryč, jen abych dál nerozvracela jejich vztah. Jenže já nevěděla, že jsem toho všeho příčinou. Možná jsem to tušila, ale tenkrát jsem byla tak zaslepená, že jsem si to nechtěla přiznat. 

Druhý týden

8. den po přeměně

Takže, mám za sebou první týden v nové kůži a musím říct, že jsem opravdu spokojená. Na krev už jsem si celkem zvykla. Zrovna tento den ještě před úsvitem jsme byli s Carlisleem (který byl po celou dobu trochu duchem nepřítomný) lovit. Byla to taková skromná oslavička mého týdenního výročí. Edward nešel, byl totiž už druhým dnem zavřený ve svém pokoji a trucoval. Proč, to jsem ani já, ani Carlisle nevěděli. Včera, když jsem spolu seděli v knihovně, ho moje myšlenky nějak pobouřily a od té chvíle s námi už nepromluvil.

Carlisle odešel do práce a já tak měla celý den pro sebe. Vzpomínám si, že mě to tenkrát moc netěšilo. Stokrát radši bych se bavila s Edwardem… A víš, co jsem, deníčku, udělala pak? Řekla jsem si: zajdu za ním a promluvím si s ním. Nic mě totiž netrápí víc než myšlenka, že se souží kvůli mně.

„Pošetilá Esmé, pošetilá!“ měl bys odpovědět.

Moje „promlouvání si“ s Edwardem trvalo velmi krátce. Jakmile jsem vyšla z knihovny na chodbu, a už jsem slyšela, jak na mě ze svého pokoje křičí: „Kolikrát ti mám opakovat, že mi nic není?!“ Nenechala jsem se tak rychle odradit a zamířila k jeho dveřím.

„Slyšíš mě, Esmé? Jdi pryč!“

„Nepůjdu, dokud mi nevysvětlíš, co se ti to včera stalo, že se teď chováš jako starý mrzout, který se rozhodl, že má života po krk,“ křikla jsem na něj se špetkou rozhořčení v hlase.

„Tak ty mi nejdřív vysvětli, proč jsi tak bezohledná.“

Na to už jsem nenašla odpověď, a tak jsem jen šeptem prohodila: „Věčně se tu schovávat nemůžeš.“

Nato jsem se vrátila do knihovny posadila se na stejný parapet jako včera Edward a přemýšlela nad jeho poslední větou. Proč pořád mluví v hádankách? Jak to myslel, že jsem bezohledná? Nedokázala jsem si vzpomenout, kdy jsem se za těch pár dní, co spolu žijeme, k němu chovala bezohledně.

Nemohla jsem se dočkat, až přijde Carlisle z práce a snad mi celou situaci objasní. A taky že se tak stalo.

Moje shrnutí