Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slepá a pošetilá 1/4 - Po andělsku

05.09.2010 (15:45) • TwoFaceLady • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2268×

Milý deníčku,

jsi opravdu užitečný dárek k výročí prvního měsíce mé nové existence, což mi připomíná, že budu muset Carlisleovi znovu poděkovat - jsem mu opravdu vděčná a nejen za tebe, ale za všechno, co pro mě kdy udělal, včetně mé přeměny. Říkal, že když si do tebe budu poznamenávat své zážitky a vzpomínky, lépe se vyrovnám se svou novou existencí. Tak to tedy zkouším a začnu úplně od začátku. Hezky dopodrobna, abych si uvědomila, jaká jsem byla slepá a pošetilá a propříště se zdržela chyb, který ovlivňují moji budoucnost. Doufám, že se mnou budeš mít trpělivost.

Tvá nová majitelka, Esmé

1. den po přeměně

Myslela jsem si, že když si člověk vezme život, nečeká ho už nic pěkného. Přijde do pekla, kde bude navždy přikládat pod kotle ostatním hříšníkům a bude ho sžírat myšlenka, že kdyby se neunáhlil a nespáchal sebevraždu, mohl by teď sedět na obláčku a hezky z výšky koukat na svět pod sebou. Čekala jsem, že nějak takhle skončím i já, jenže opak byl pravdou.

Když jsem se probudila po chvílích strávených ve společnosti neskutečné agónie, byla jsem ráda, že člověk může umřít jednou, protože ta bolest, která mou smrt doprovázela, byla šílená. A teď, když jsem ji měla za sebou, jsem se bála otevřít oči. Bála jsem se toho, co spatřím. Bála jsem se, že moje teorie o peklu a nebi jsou skutečné. A o to víc jsem byla překvapená, když jsem otevřela oči do večerního šera. Po chvíli mžourání jsem spatřila strop zdobený freskami. Že by v pekle byli takhle luxusně zařízení? I když fresky se spíš hodí do nebe? Tak přeci jen jsem skončila tam nahoře? Nedělala jsem si zbytečné naděje, ale přeci jen jsem se donutila zvednout na lokte, abych zjistila, jestli kolem neuvidím plující beránky a na nich buclaté andělíčky. Už si nevzpomínám, zdali mě tenkrát víc překvapilo to, co jsem spatřila, nebo to, jak ladně a zcela bez námahy jsem se dokázal pohybovat. Obojí mě ale dokonale vyvedlo z míry.

Nacházela jsem se v místnosti s přepychovým zařízením, které k sobě sice navzájem úplně neladilo, ale přesto nepůsobilo nepatřičně. Vyřezávaný nábytek stál na napohled hebkém koberci a byl přiražený ke stěnám, které byly zdobené tapetami. U stropu visel skleněný lustr s žárovkami, což bylo znamení, že tuto místnost musí obývat nějaký zámožný člověk. A taky že ano.

Když jsem hlavu malinko stočila doleva, padl mi pohled na Carlislea, který tenkrát schován za tlustou knihou seděl ve velkém křesle vedle knihovny, která zabírala skoro celou stěnu. Pochvíli zřejmě vycítil můj pohled a vykoukl zpoza knihy. První, co mě v tu chvíli napadlo, bylo: Ha, anděl, takže jsem přeci jenom na Výsostech!

Plavé vlasy měl tehdy strčené za ušima a medovýma očima klouzal po mém těle s vyjeveným výrazem ve tváři, který mě trochu udivil. Plná touhy po zjištění, co ho na mě tak ohromilo, jsem se rozhlédla po zrcadle. Našla jsem ho na protější stěně a snad ani nemusím popisovat, jaké mě zachvátily pocity, když jsem se poprvé po přeměně spatřila. Už před ní jsem sice byla krásná (alespoň to tvrdila moje maminka), ale teď jsem byla přímo nádherná. Prvních pár vteřin jsem ani nechtěla uvěřit, že ten odraz v zrcadle je můj. Pak ke mně tiše přistoupil Carlisle a řekl jen:

„Neuvěřitelné, že?“. Ano, chtěla jsem odpovědět, ale natolik mě zaujal jeho melodický hlas, že jsem nebyla schopna slova. Nechal mě chvíli srovnat si všechny dosavadní poznatky v hlavě, a pak mi začal vysvětlovat, čím jsem se stala a co vše mi nová existence umožní a o co mě naopak ochudí. Když skončil, nevěděla jsem, jestli být naštvaná – chtěla jsem se přeci zabít, ne se stát zrůdou -, nebo být překvapená – v ten moment jsem si říkal, že překvapení asi bude po dobu mé nové existence na denním pořádku -, nebo nevěřícná – co když je to jen pouhý nemístný žert - ale pohled, který mi co chvíli věnoval, mě zbavil všech pochybností. Ač se to zdálo být neuvěřitelné, mluvil pravdu.

Pár chvil nato se na mě přišel podívat Edward. Byl stejně jako Carlisle ztělesněním krásy, jen z jeho očí nekoukala taková sečtělost a moudrost, ale dětské uličnictví a rozpustilost. Carlisle mi vysvětlil, že je to tím, že je upírem teprve krátce (samozřejmě na upíří poměry). Když jsem mu podávala ruku, choval se trochu ostražitě, ale nakonec mi i sebejistě pohlédl do očí. A v tu chvíli jsem poprvé zapochybovala o Carlisleově teorii, že naše mrtvá srdce nedokáží milovat.

A tak jsem poznala svou novou rodinu.

2. den po přeměně

Tento den jsem vyrazila na svůj první lov po boku Carlislea. Edward byl lovit předevčírem, a proto zůstal doma, ponořen do knih. Sotva jsem vběhla do lesa, vyzkoušela jsem všechny své nově nabyté schopnosti – rychlý běh, mrštnost, sílu, ale nejvíc mě překvapil můj dokonalý čich. Hned na první pokus jsem ucítila srnku, která se pásla jen pár metrů od nás a s Carlisleovou pomocí jsem jí čistě skolila a vysála. Její krev byla tak lahodná!

Následovaly ještě další tři srny a pila bych dál, kdyby mě Carlisle nezarazil. Řekl tehdy: „Myslím, že to by pro dnešek mohlo stačit.“ Když zpozoroval můj smutný výraz, dodal: „Ale neboj se, za pár dní vyrazíme znovu, budeš se však muset živit trochu střídměji a různoroději, abys nenarušila potravní řetězec.“ A usmál se na mě tak, jak to umí jen on – po andělsku.

3. den po přeměně

Dnes mě poprvé nechal Carlisle s Edwardem samotnou. Prý si nemohl dovolit více jak dvoudenní absenci v práci, vždyť v jeho nepřítomnosti v nemocnici umíralo mnoho lidí, kterým by jinak mohl pomoci. A tak bylo na Edwardovi, aby mi zajistil zábavu. Rozhodl se pro prohlídku domu. Vila, která se mi teď stala domovem, byla opravdu honosná, i když ne příliš zařízená, což mi Edward hned vysvětlil.

„Jako upíři nemůžeme zůstat příliš dlouho na jednom místě, a proto se nezatěžujeme kupování přílišného nábytku. Komu by se to pak chtělo stěhovat?“ řekl a usmál se na mě tak, jak to umí jenom on – po andělsku. Počkat, tady není něco v pořádku, řekla jsem si tehdy. Takže mám dva anděly. Jenže upíři by neměli mít právo mít ani jednoho anděla, ale já mám dokonce dva. A to teprve pár dní po své přeměně!

Z takových úvah mě po chvíli vytrhl Edward.

„Nedělej si starosti. Já mám taky svého anděla.“ To větou mě zaskočil tak, že jsem málem přepadla přes zábradlí balkonu, ze kterého jsem se kochala zahradou.

„Co… cože jsi to říkal? Copak… já řekla něco nahlas!“ vykoktala jsem a začala se proklínat. „Měli jste mě s Carlislem upozornit, že k upířím vlastnostem patří i to, že mluví, aniž o tom ví!“ dodala jsem a byla ráda, že se nedokážu červenat, jinak by mi v tu chvíli mohlo i rajče závidět.

„Ale ne. Copak ti Carlisle neřekl o mém daru? O tom, že dokážu číst myšlenky?“ zeptal se s podivem.

„Já si vlastně nevzpomínám,“ řekla jsem a začala usilovně přemýšlet. No ovšem! Když mi Carlisle popisoval dovednosti upírů, zmínil se i o darech. Říkal, že i Edward nějaký má, ale v tu chvíli jsem spíš přemýšlela o jeho andělském vzhledu, než abych vnímala, co říká. A teď když jsem si na to vzpomněla, tak jsem toho ihned zalitovala, protože Edward se samozřejmě hned dozvěděl jak o něm i o Carlisleovi smýšlím. Až po chvíli trapného mlčení jsem se odvážila mu pohlédnout do očí, ale on předstíral, že nic neslyšel a věnoval mi něžný pohled. Takhle mi to moc nezlehčuješ, poslala jsem mu v mysli.

„Netuším, co tím myslíš,“ řekl s šibalským úsměvem. Nemám právo na dva anděly, dřív nebo později si mezi nimi budu muset vybrat. Už teď se té chvíle bojím.

„Já se jí naopak nemůžu dočkat,“ zašeptal anděl číslo dvě.

4. den po přeměně

Carlisle opět v časných ranních hodinách vyrazil do práce a nechal mě napospas čtenáři myšlenek. Rozhodla jsem se dnes neztrapnit svými myšlenkami, proto jsem hned po Carlisleově odchodu odešla do knihovny a vytáhla jsem první knihu z police, co mi přišla pod ruku. Teď Edward neuslyší z mé hlavy nic než nějaké lékařské poučky.

Člověk by řekl, že upíra nic nevyleká (ano, jsem si vědoma toho, jak divně tahle věta zní) , ale já sama jsem byla ve chvíli, kdy jsem si poklidně četla usazená v křesla a znenadání ke mně tiše přiskočil Edward a zakryl mi dlaněmi oči, důkazem toho, že to není pravda.

„Baf!“ zašeptal mi do ucha. „Hádej kdo.“

„Hmmm…“ hrála jsem zamyšlenou. „Zřejmě princ na bílém, který mě přišel vysvobodit ze spárů téhle příšerně nudné knihy?“

Zasmál se, ale stále mě nenechal otevřít oči.

„Špatně, hádej znovu.“

„Tak tedy hrozivý upír, který se mi právě snaží utrhnout hlavu?“

„Jsi blízko, ale stále ne.“

„Ááá už to mám. Jsi můj anděl. Ne, vlastně jeden z mých andělů,“ řekla jsem zahanbeně při vzpomínce na včerejšek.

„Tak se mi to líbí. A teď když už zase vidíš, zahoď tuhle bibli, nebo-co-to-je, a nech si ukázat nějaký pořádně romantický román od odborníka. To jsem jako já,“ řekl a teatrálně se mi uklonil. Vtipný tedy je, to se mu musí nechat. Jen aby to nebylo jen tou jeho novorozeností. Ale v takovém případě bychom toho měli hodně společného. Možná víc, než s přemoudřelým Carlislem…

Zbytek dne jsme pak strávili čtením. Edward se usadil na opěradlo mého křesla a vzájemně jsme si předčítali zajímavé repliky z knih a nesmírně jsme se bavili. Carlisle se vrátil kolem jedenácté hodiny a s ním i realita. Pálení v krku, které jsem si s Edwardem nechtěla připustit, se teď vrátilo a zvýšilo svou intenzitu.

„Carlisle, já…“ Nevěděla jsem jak zformulovat svůj dotaz, nakonec jsem prostě vybafla: „Mám hlad.“

Odpověděl pohotově: „Tak to je tedy nejvyšší čas na další lov. Co takhle jít všichni společně. Posledních pár dní jsme se skoro neviděli.“ Vypadalo to, že toho má na srdci víc, než řekl.

„Skvělý nápad,“ přizvukoval hned Edward, „A můžeme vyrazit třeba hned, dokud je ještě tma.“