Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sleduj, takhle se to dělá! - 7. kapitola

05.02.2012 (19:00) • FriendToRain • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1050×

Zmateně jsem zamrkala do okolního světla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že nejsem ve svém pokoji, ale u Edwarda. Snažila jsem si vzpomenout, jak jsem se dostala do postele, ale včerejší odpoledne a večer mi splývaly do jedné rozmazané šmouhy protnuté pláčem a následnou únavou. Nezvládla jsem to tak, jak bych si přála. Jakmile jsem mohla, všechna ta pomyslná stavidla uvnitř mě povolila a rozpadla se. Nemohla jsem zastavit pláč, ani když mě k sobě Edward tiskl a šeptal mi, že všechno bude dobré.

Věřila jsem mu, bezmezně, ale v tomhle se pletl. Nemohlo to být dobré.

Vzpomínala jsem na to, jak jsem se táty poprvé zeptala na mámu. Bylo mi pět a i v tak nízkém věku jsem si všimla, jak se jeho tvář při zmínce o ní změnila. Ztvrdla a chvíli vypadala, jako tvář někoho o hodně staršího. Pak se přemohl a usmál se. Tenkrát mi řekl, že má příliš práce, takže nemůže být se mnou. Tehdy mi to stačilo a už jsem se víckrát nevyptávala. Vždycky se mi vybavil Charlieho obličej, který mi v dalších otázkách zabránil.

Jenže teď to nebylo stejné. Já nebyla pětiletá holčička, co naivně věřila pohádkám. Stála jsem nohama pevně na zemi a věděla jsem, že ať už měla Renée jakýkoliv důvod k odchodu, nic na světě ho neodčiní. Nemohla smazat ty roky, kdy jsem potřebovala mámu… To prostě nešlo, ani kdyby se sebevíc snažila.

Do očí se mi znovu nahrnuly slzy, když jsem opět došla k tomu samému závěru. Nejsem a nikdy nebudu schopná jí odpustit. Ale to nebylo to, co mě nutilo k pláči. Neměla jsem k ní žádný vztah, necítila jsem k ní vůbec nic.

Tady šlo o Charlieho. Když bude s ním, už to nebude takové, jako dřív. Už nikdy nezažijeme další nudné odpoledne plné deště u ještě nudnějšího sportovního přenosu. Už nebudu otráveně brblat nad tím, že ponožky dává do prádla až po třech dnech, co je má na sobě.

Už nebude nic.

Popotáhla jsem nosem a skoro ve stejný okamžik vedle mě seděl Edward. Natáhl ke mně ruce v jasném gestu, které jsem víc než vřele uvítala. Nechala jsem se vytáhnout do jeho náruče a hlasitě vzlykla, když mě pevně objal. Tohle bylo to, co jsem potřebovala k tomu, abych se mohla alespoň trochu uklidnit.

„Ššš, Bello, ššš,“ tišil mě a palcem pravé ruky mě hladil po mokré tváři. Připadala jsem si hloupě, nechtěla jsem ho zatěžovat svými problémy, i když se mi při každé příležitosti snažil říct, že to tak vůbec nemám brát. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Ubrečenou, červenou a naprosto nedokonalou v porovnání s ním.

„Jsem hrozná,“ zakňučela jsem a rozvzlykala se ještě víc. Tahle chvíle byla tak pitomá a všechny emoce uvnitř mě tak rozporuplné, že jsem plakala a do toho se slabě usmívala nad svou vlastní hloupostí.

„Nejsi hrozná,“ zamumlal mi do vlasů. „Jsi smutná, to je pochopitelné.“ On mi to moc neulehčoval. Za tu dobu, co jsem ho znala, jsem si celkem snadno navykla na to, že udělá v podstatě cokoliv, aby mě uklidnil, potěšil, nebo umlčel. Řekl by cokoliv, jen abych se cítila líp. V jiné chvíli by mě to samozřejmě těšilo, ale teď… jsem si jen připadala ještě hůř.

„Jsem strašná,“ stála jsem si tvrdohlavě za svým. O kousek jsem se od něj odtáhla a utřela si do rukávů oči a nos. Musela jsem vypadat nádherně. Rozcuchaná a ubrečená. Divila jsem se, že to nebyl on, kdo se odtáhl jako první.

„Dobře, jsi strašná,“ souhlasil se mnou nakonec, ale protože se při tom kouzelně usmíval, i cizí by poznal, že svá slova nemyslí ani trochu vážně. Fňukavě jsem se uchechtla. Nevěděla jsem, co bych si počala, kdybych ho neměla. Pravděpodobně by ze mě byl bezdomovec. Nebo ještě hůř, musela bych zakopat svou hrdost a zůstat doma s ní. Z té představy mi po zádech přejel nepříjemný mráz.

Pořád jsem se nemohla zbavit dojmu, že mě něco neviditelného dusí. Bylo to tady, uvnitř mě i kolem nás, a tisklo mi to hrdlo. Chtěla jsem to zahnat, utéct od toho, ale nešlo to.

„Měl bys mě vyměnit,“ pousmála jsem se a popotáhla. Nevím, jak to udělal, ale najednou mi podával papírový kapesníček. Jen jsem překvapeně pozvedla obočí, ale nekomentovala to. Jen jsem mu němě poděkovala a vysmrkala se.

„Proč bych to dělal?“ zamumlal něžně a dvěma prsty mi odrhnul vlasy z čela. „Jsi přece moje.“

„Jo?“ ujišťovala jsem se. Ten vtíravý pocit, že jsem zbytečná a nechtěná, mě užíral celý večer… Proč by mě jinak vlastní matka opouštěla? Protože o mě nestála, nechtěla mě. To vědomí bylo ještě těžší zpracovat, než když tady nebyla. Nezlehčovala mi to.

„Samozřejmě, Bello,“ vydechl a políbil mě na spánek. Byla jsem ufňukaná a doopravdy jsem se divila, že tu se mnou ještě je, že to vydržel a s křikem neutekl před mými nesmyslnými výlevy. „Nevyměnil bych tě za žádnou jinou,“ broukl a usmál se. Tím úsměvem, který patřil šťastnému sedmnáctiletému klukovi a který mi pokaždé rozbušil srdce.

„Tak jo,“ souhlasila jsem a rozhodila mu ruce kolem krku. Dala jsem mu pusu na špičku ucha a rychle se odtáhla. „Vážně vypadám strašně,“ mručela jsem omluvně, když jsem slézala z postele a hledala v cestovní tašce svou hygienickou taštičku.

„Bello,“ chtěl protestovat a protáčel u toho oči.

„No co, musím se s tebou alespoň snažit držet krok,“ nedala jsem se a jen ve svém starém tričku a tříčtvrtečních teplákách, které Alice přiváděly do infarktových stavů, odběhla do koupelny. Měla jsem pravdu, vypadala jsem příšerně. Všechen ten pláč a nedostatek klidného spánku se na mně viditelně podepsal.

Opláchla jsem si obličej a vyčistila zuby. Hned jsem cítila víc normálně, i když k dokonalosti jsem měla hodně daleko. Rozčesala jsem si vlasy a stáhla si je vzadu do uzlu, nemínila jsem si s nimi dávat příliš práce, i když Alice z mého pokusu o ležérnost nejspíš trefí.

Do Edwardova pokoje jsem si jen odnesla věci, on už tam nebyl. Zdola už něco krásně vonělo, a protože jsem tu byla jediná, kdo ocenil lidské jídlo, bylo mi jasné, že je pro mě. Z toho pocitu, že se o mě takhle starají, mi chvíli bylo znovu do breku, ale překonala jsem se a s úsměvem vešla do kuchyně. Edward už ke mně nesl talířek s teplými vaflemi, které nádherně voněly. Na sobě měl zástěru a vypadal… úžasně. Tak domácky, a k tomu všemu ten jeho věčný úsměv. Nemohla jsem odolat a taky se usmívala.

„Snídaně pro mou paní,“ řekl mile a postavil přede mě talíř. Začervenala jsem se.

„Slečnu,“ opravila jsem ho. Znejistěl a já zákonitě taky, ale pak se zaskočeně rozesmál, což mi moje zamotaná hlava nepobírala. Už se k tomu dál nevracel, sedl si na stoličku vedle mě a pozoroval, jak jím. Byla jsem z toho celá nesvá, dokonce víc, než obvykle. Možná že kdybych ho tak trapně neopravila, byla bych na tom jinak. Ale jakmile jsem ochutnala jeho veledílo, slastně jsem přivřela oči. Byla změna, že jsem si nemusela snídani pracně připracovat sama. Většinou jsem neměla čas a tak jsem se odflákla něčím studeným z ledničky. Tohle bylo o něčem úplně jiném.

Teplé jahody a maliny se šlehačkou uklidňovaly mé nervy. Co na tom, že to byla absolutní kalorická bomba. Dokázala jsem myslet jen na to, jak si mě Edward rozmazluje. Líbilo se mi to.

„Co bys dneska chtěla dělat?“ zeptal se zvědavě, otevřený všem možnostem. Dokousala jsem sousto a polkla, než jsem mu odpověděla.

„Nevím,“ zamumlala jsem popravdě. Neměla jsem na nic náladu. „Co bys chtěl dělat ty?“ Rozpustile se usmál, oči se mu rozzářily. Skoro jsem se bála toho, co vymyslel. Naše představy hezkého odpoledne se často lišily.

„Vezmu tě do města,“ začal nadšeně. „Můžeme jít někam na oběd, zajít do kina, nebo se podívat do knihkupectví. Můžeme dělat všechno, co jen budeš chtít.“

„Všechno, co budu chtít?“ zamumlala jsem a rádoby smyslně si olízla šlehačku ze rtů. Nakonec jsem to nevydržela a zahihňala se. Edwardovi se evidentně ulevilo. Natáhl se přes prostor mezi námi a lehce mě políbil, i když jsem byla celá upatlaná.

„Cokoliv,“ přisvědčil.

Toho by se dalo nějak využít.

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sleduj, takhle se to dělá! - 7. kapitola: