Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skryto v duši 3. kapitola

13.07.2010 (19:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2054×

3. kapitola – Duše upíra

Zrovna jsme seděly na pohovce v jednom malém motelu blízko lesa. Pochopila jsem, že svou žízeň dokážu ovládat a Victorie taky. Stejně tu krom nás a majitele nikdo nebyl.

Byly jsme tu už hodinu a hodinu mlčíme.

„Jak jsi to předtím myslela, že ho dokážeš najít?“ zeptala jsem se najednou. Vzpomněla jsem si na náš roztržitý rozhovor tam v lese.

„Hodně toho ještě nevíš. Mě proměnili kvůli mému daru a nejinak to bylo u tebe. Ale narozdíl od nich, já tvůj dar znám, ale oni můj ne. Byla jsem u nich půl roku a nedokázali nic zjistit. Sama nevím jestli je to dar... Ale cítím duše. Každého z nás, ať je to člověk nebo upír. Podle síly duše odhadnu, kde se ta osoba skrývá. Dokážu každého najít na metr přesně. Je to něco jako stopování. Dokonce se můžu zaměřit na určitý dar. U tebe jsem ho poznala hned. Štít se bude hodit...“

„Štít? A jak to přesně myslíš?“ Usmála se na mě, vůbec jsem nechápala, jak to vlastně je! Duše? Edward říkal, že upíři nemají duši.

„Prostě stačí, když se zaměřím na jistý dar a dokážu ho najít. Nevím přesně, jak to funguje. Volturiovi mysleli, že jsem obyčejný stopař, proto jsem je přestala zajímat. Ale u tebe jsem pochopila, že tohle je můj dar. Po tom, co Cullenovi zabili Jamese... Jsem odešla, ale pak jsem tě dokázala najít. Šla jsem za tvou duší, ve které se skrývá tvá silná podstala, přesněji řečeno tvůj dar,“ dokončila svou řeč. Takže může najít opravdu kohokoliv? Zůstala jsem na ni civět a v hlavě jsem měla jako vymeteno, a po chvíli taky přeplněno. Jestli opravdu dokáže najít kohokoliv, kdo má dar. Člověka... Úpíra... Edwarda...

„Vím na koho myslíš, dokážu ti ho najít, ale jen pokud chceš,“ řekla tiše a tím rozvířila palbu otázek v mé hlavě. Chci ho najít? Opravdu touží mé srdce ho znovu spatřit? Nebo je příliž mrtvé? Zakroutila jsem hlavou.

„Nechci ho vidět, opustili mě, podruhé...“

„Chápu tě,“ řekla tiše a pak se postavila k oknu.

„Pomalu se rozednívá, měly bychom vyrazit.“ Zvedla jsem hlavu a podívala se k oknu. Sluneční paprsky začaly protrhávat noční temnotu. Postavila jsem se a beze slova jsem následovala svou společnici. Neslyšně jsme prošly okolo vrátného, který podřimoval, a pak jsme se rozběhly do lesa. Užívala jsem si tu rychlost a Victorie taky. Zastavily jsme se až hodně daleko za hlanicemi Kanady.

„Kam přesně jdeme?“ zeptala jsem se a pomalu zastavila.

„Chci ti něco ukázat, kousek odtud cítím silný potenciál. Může se nám hodit!“

„Jak to myslíš hodit? Tohle si musíme promyslet! Nemůžeš jen tak někoho proměnit a říct mu ,přidej se k nám!′“ můj hlas zněl opravdu překvapeně. Ale tohle opravdu nemůže.

„Proč ne? Její schopnost je dokonalá!“ Šlehla jsem po ní naštvaným pohledem.

„Tak hele, Victorie! Nebudeme jen tak lítat po světě a zbrojit armádu, je to hnusné,“ zavrčela jsem na ni.

„Možná je to hnusné, jak říkáš, ale uvědom si, co se v téhle době děje? Kdo všechny ovládá a manupuluje s nimi? Jsme jen loutky, a to každý z nás a bez vyjímky!“ odpověděla mi a dál pokračovala v cestě.

Vydala jsem se za ní, i když neochotně. Ale má pravdu. Jsme jen pěšáci ve válce upírů. Pořád to začíná stejně. Někdo někoho nenávidí, pak si najde armádu upírů a snaží se ty zmetky zničit. Ale ti zmetci na to přijdou a celou armádu zlikvidují! Jo, to jsem si vybrala život, ale něco dělat musím, jinak bych zešílela.

Opravdu jsem měla vše, ale to už je dávno. Jednou jsem byla šťastná, ale jen když tu byl Edward. Ale pak odešel a se mnou to šlo z kopce. Doslova a do písmene. Následovalo kamarádství s Jacobem a pak návrat reality v podobě Alice a následná cesta do Volterry... Nejvíc mě překvapila jeho žádost o ruku, možná proto odešel. Myslel si, že ho dostatečně nemiluji, proto si ho nechci vzít. Ale jak šeredně se pletl. Já ho milovala tím okamžikem ještě víc, jen jsem se bála... Bála jsem se reakce rodiny... Ale, když opustil Forks nadobro, bylo vše ještě horší... S Jacobem jsem se přestala stýkat úplně, uzavřela jsem se do sebe. S níkým jsem nechtěla mluvit, nejedla jsem. A když mi řekli o smrti mámy a Phila, už ze mě zbyla jen chodící mrtvá schránka, tak jak tomu je teď.

„Opravdu si myslíš, že má upír duši?“ zeptala jsem se do tíživého ticha.

„Já si to nemyslím, já to vím. Jak myslíš, že jsem tě pak našla? Jak jsem tě mohla sledovat? A nejen tebe, plně si uvědomuji, kolik let jsem promrhala. Kdybych věděla, že něco podobného umím... Možná by bylo vše jinak a Volturiovi by už neohrožovali rodiny a normální lidi.“

„A oravdu chceš být jako oni? Chceš mít vlastní armádu novorozených a zničit tak tolik lidských životů? Co když to bude matka, která má někde dítě a rodinu? Uděláš jí to, co oni udělali tobě?“ Zastavila se a podívala se mi zpříma do očí. Viděla jsem v jejích očích zmatek, ale i odhodlanost, stesk, pochopení... Jak může tohle jeden upír cítit najednou?

„Já nevím...“ řekla po chvíli ticha. Lehce jsem se usmála, možná ještě není tak ztracená jak jsem si myslela.

„Ale něco dělat musíme, to je tu chceš nechat? Po tom všem, co udělali?“

„Já nevím...“ odpověděla jsem stejně jako ona mně. Tohle byla dost prekérní situace, ale vyřešit se musela. Jedna část mé mysli chtěla okamžitě běžet do Volterry a vymlátit z nich duše a pak se nechat zabít, ale ta druhá, mnohem podstatnější část, se jim toužila pomstít. Celá tahle skládanka mi dávala smysl. Už jsem možná pochopila, proč Cullenovi odešli. Bylo to určitě kvůli Volturiům, to oni nás rozeštvali a měli by za to zaplatil. Ale jak!

„Mám nápad, není sice nic moc, ale snad ujde,“ řekla jsem. „Co tak se jich ptát? Je přece hodně lidí, co žít nechtějí nebo se chcou zbavit nemoci, nebo já nevím co. A mezi nima budou určitě lidé s nějakou schopností. Prostě jim řekneme, co jsme zač a jaké mají možnosti. Nebudeme jako Volturiovi, vše bude dobrovólné a plně na nich. Co ty na to?“ Nadzvedla obočí, ale mlčela.

„Je to dobrý nápad!“ snažila jsem se ji přesvědčit.

„Tak dobře, ale vyzkoušíme to hned. Je to už kousek. Tahle dívka bydlí na konci lesa, hned první barák v ulici.“ Protočila jsem oči a pak jsme se tam vydaly. Proč to tedy nezkusit. Ale už nás vidím.

'Ahoj, my jsme upíři. Nechceš se k nám přidat? Víš je to dokonalý neživot, papáš lidičky nebo zvířátka, už žádné zákony a předpisy. Prostě užasný život! Proč do toho jen nejít!' Začala jsem se svým myšlenkám smát. Tak takhle to opravdu nepůjde! Musím vymyslet mnohem lepší plán.

„Jakou schopnost vlastně má?“ zeptala jsem se ve chvíli, kdy jsme přicházely k domu. Bylo něco po svítání, ale naštěstí bylo zamračeno.

„Dokáže vymazat a přeorganizovat myšlenky. Tahle schopnost je fakt síla, bude se hodit, už podle toho, co jsi říkala. Jestli jim chceš říct pravdu, je třeba zařídit, aby ti, co nechtějí, prostě zapomněli!“ Zůstala jsem na ni nevěřícně hledět. Tak tohle je opravdu něco! Asi až teď jsem si plně uvědomila její schopnost. Mazat paměť? Připadám si jak v nějakém pitomém americkém filmu, až na to, že jsem v Americe vyrůstala.

Kdybyste mi kdysi řekli, že jsou upíři, vlkodlaci a jiné zrůdy, asi bych se vám vysmála, ale teď? Je to to nejpřirozenější, co znám a ještě dlouho znát budu!

„Jak ji poznáš?“

„No... To je složitější, ale myslím, že ji poznám hned.“ Obě jsme se přikradly k otevřenému oknu a nakoukly. Zatím tam bylo ticho. Co byste taky chtěli v šest ráno? Pak jsme ladným a tichým pohybem vyskočily do kuchyně. Je zvláštní, jak mi zmizela má přirozená nemotornost.

Šla jsem za ní až do prvního poschodí. Nakoukla jsem do jedněch dveří a spatřila tam spící pár. Mohlo jim být tak okolo třiceti. Ale když mě do nosu udeřila jejich vůně, raději jsem utekla do dalšího pokoje. Tak už stála i Victorie. Tvářila se zklamaně, a když jsem se pořádně porozhlédla po pokoji, pochopola jsem proč. Obrovskýma modrýma očima se na nás dívala drobná tmavovláska. Mohlo jí být sotva pět let, a to možná ani tolik ne.

„Ahoj, broučku,“ špitla jsem směrem k ní a raději zadržela dech.

„To je ona?“ zeptala jsem se ještě tišeji Victorie. Ona jen přikývla a dál hypnotizovala tu malou holčičku.

„Asi máme smůlu, měly bychom jít. Děsíme ji,“ pokračovala jsem, ale Victorie nereagovala. Chytila jsem ji za ruku a škubla. Málem jsem jí ji vyrvala z ramene, ale nepohnula se...

„Vezmeme ji s sebou!“ vyhrkla najednou a přiskočila k té bezbranné holčičce.

„To nemyslíš vážně?!“ zavrčela jsem na ni. Dítě začalo plakat. Taky jsem k ní přišla a snažila se tu malou uklidnit.

„No tak, maličká! Neplakej, bude to vše v pořádku. Jsme kamarádky, ano?“ pohladila jsem ji po vláscích. Ale jestli si Victorie nepohne, dopadne to špatně. Predátor ve mně se začal pomalu, ale jistě probírat. Mírně jsem se zachvěla.

„Victorie! Proboha! Necháme ji tady, vrátíme se, ale až vyroste! To se chceš tahat po světě s dítětem? Nejsme školka, uvědom si to!“ Znovu jsem ji chytila za ruku a tentokrát se nechala v klidu odvést, ale celou cestu do lesa, nepromluvila. Moc dobře jsem ji chápala. Taky ztratila holčičku, ale opravdu tu nejsme od toho, abychom se staraly o mrňata. Tohle bude ještě hodně velký boj, ale jestli chceme něčeho dosáhnout, je třeba spolupracovat!

Já vím... Není to nic moc, ale snad se Vám díleček líbil a zanecháte tady aspoň smajlíka...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skryto v duši 3. kapitola: