Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 4. kapitola

10.09.2013 (20:45) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 4281×

Byla středa odpoledne, seděla jsem ve svém bytečku zalitým sluncem a pilně studovala italštinu. Nechci se nijak vytahovat, ale základy už mám zmáknuté a najíždím na lekci pro pokročilé. Je neuvěřitelné, co udělají tři týdny v zahraničí.

Přesně tak, už uběhlo dvacet dva dní od mého setkání s lordem Ferrini a mě ještě stále přepadají chvíle, kdy na něho myslím. Nechápu sama sebe. Proto jsem se za tu dobu zcela ponořila do své diplomové práce a nesoustředila se na nic jiného kromě ní, zčásti mi plán „rozptýlení“ vycházel.  

Bohužel, katedrálu Nanebevzetí Panny Marie jsem dosud nenavštívila. Čekala jsem, že mi Ferrini zavolá, nebo mi dá nějak vědět, že mám vstup zajištěn, ale od mé návštěvy jsem ho neviděla. Abych se přiznala, čekala jsem to. Byla to od něho jen planá slova, aby se mě zbavil.

Akorát jsem si četla o minulém čase, když se mi rozvibroval mobil a spustila se písnička od Taylor Swift I knew you were trouble. Na displeji mi naskočila rozesmátá fotka mé matky. Usmála jsem se a hovor přijala.

„Haló? Mami?“

„Ahoj, zlatíčko,“ ozval se ze sluchátka mámin zvonivý hlas. S Renée jsem naposledy mluvila po mém příjezdu. „Tak jak se ti tam líbí? Je všechno v pořádku? Vím, žes mi psala e-mail, ale přesto mi všechno pověz.“

„Je to tu úžasné, mami, s Amerikou se Itálie nedá vůbec srovnávat. Nejraději bych tu zůstala napořád.“

„To ať tě ani nenapadne, to už bychom se vídaly tak jednou za rok!“

„Neboj, do Států se vrátit musím tak jako tak, čeká mě promoce, víš, jestli tedy udělám závěrečné zkoušky.“

„Dceruško, jsi nejpilnější studentka, jakou znám, zvládneš je levou zadní.“

„Přeceňuješ mě,“ zasmála jsem se do telefonu.

„Nic takového! Znám svoji dceru.“

„A co Phil? Jak se má?“

„Daří se mu moc dobře. Konečně dostal smlouvu! V Jacksonvillu na Floridě, je to famózní. Akorát se poohlížíme po nějakém domku.“

„To je dobře, jsem ráda, že mu to vyšlo. Vám oběma.“

„Já taky. Musím přiznat, že už mě to pendlování přes Státy unavovalo. Těším se, až budu zapouštět kořeny v našem novém domově.“

„Ty, mami? Co skočí po každém dobrodružství, které se ti naskytne? A zapouštět kořeny? Nevěřím!“

„Dobíráš si vlastní matku?“

„No dovol? Pouze konstatuji skutečnost.“

Obě jsme se zasmály. „Stýská se mi, Bello. Ráda bych tě viděla.“

„Mně, taky, mami. A nikdo neříká, že mě sem nemůžeš přiletět navštívit.“

„Vidíš, to mě nenapadlo.“

„A problém vyřešen.“ Opět jsme se krátce zasmály.

„Budu muset končit, Philovi začíná důležitý zápas.“

„Dobře, vyřiď mu, že mu držím palce.“

„Určitě. Mám tě ráda, Bello.“

„Já tebe taky, mami. Brzo se ozvu.“

„To doufám,“ zasmála se a típla to. Pousmála jsem se a odložila mobil.

Maminka byla skvělá. Renée Higginbothamová Dwyerová se narodila v Downey v Kalifornii a rodiče se jí v útlých letech rozvedli, já jsem poznala pouze babičku Marii. Její seznam koníčků je nekonečný, i když u žádného dlouho nevydržela. Mamka je velice milující, nevyzpytatelná, ztřeštěná žena, která se do všeho vrhá po hlavě a nemyslí na následky. Jako třeba před třemi roky, kdy se připravovala na seskok padákem a až ve vzduchu si uvědomila, že jí výšky nedělají dobře. A její kulinářské umění je to samé v bledě modrém.

Když jsem se od ní stěhovala k Charliemu, trhalo mi to srdce, ale ona měla Phila a ten jí ve všem pomáhal. Byli spolu šťastní, a pořád jsou, takže jsem ráda, jak jsem se tehdy rozhodla. Hřeje mě pocit, že jsem jí pomohla ke štěstí.

Povzdychla jsem si, promnula si spánky a vrátila se do přítomnosti. Tlustá učebnice italštiny mi spočívala v klíně a mě čekal ještě dobrý kus práce. Pustila jsem se do toho.

≈ 

Byly dvě odpoledne, sobota, a Jess napadlo, že bychom si mohly vyjet do nákupního centra. Seděly jsme u mě na balkóně, Jess kouřila svoji jednotýdenní cigaretu a podávala návrhy.

„Bello, mně už dochází nápady. Proč všechno zavrhuješ?“

„Protože nehodlám strávit tři hodiny v autě kvůli nákupům!“

„A proč ne? Tady v okolí žádný pořádný obchoďák není, budeme si muset zajet.“

„Jess,“ zakňučela jsem a opřela se v plastové židli. „A co kdybychom se podívaly na internet? Třeba něco najdeme.“

„Tam jsem se koukala nejmíň tisíckrát, říkám ti, nejbližší nákupní možnosti jsou dvě stě šedesát kilometrů odtud.“

„Musí tu být něco bližšího,“ odfrkla jsem si, a abych svá slova dokázala, zvedla jsem se a přesunula se k laptopu v obýváku. Jess zůstala sedět a protočila oči.

Do vyhledávače jsem si zadala „nákupní centrum“ a čekala na výsledky. Nějakou dobu jsem surfovala po stránkách.

„Há! Vidíš, Jess? Něco jsem našla, pojď sem!“

Jessica s nechutí típla cigaretu a přisedla si vedle mě na gauč. „Tak ukaž.“

„Centro Commerciale I Gigli, devadesát čtyři kilometrů od Volterry, to bych ještě zvládla. Je v Campi Bisenzio.“ Jess se nahnula blíž k obrazovce a přečetla si informace o obchoďáku.

„Je moc malé.“

„Malé?!“ vyjekla jsem zděšeně. „Jestli si myslíš, že jsem stavěná na mega nákupy, tak tě zklamu, nejsem v žádném případě!“ zakřičela jsem dopáleně. „I tohle by na mě bylo moc, ale kvůli tobě jsem ochotná se obětovat.“

„Ty toho naděláš, Bello, myslela jsem, že bys tu své názory ohledně nákupů mohla změnit. Itálie je přeci centrum módy.“

„Možná, ale mě móda nezajímá.“

„Jsi hrozná.“

„Ty víc.“

Začaly jsme do sebe šťouchat, až se to změnilo v menší holčičí bitku. Převalovaly jsme se na sedačce a pak spadly na zem, přičemž jsem se bouchla o stůl a Jessica o nohu od křesla.

„Fajn, stop, vyhrálas!“ zakvílela pode mnou Jess a já se zasmála, slezla jsem z ní. Stouply jsme si a já si třela bolavé místo na hlavě, budu tam mít bouli.

„Takže jedeme do Campi Bisenzio?“

„Jasná věc,“ kývla jsem s úsměvem na rtech, „jestli tedy pořád chceš jet nakupovat.“

„Samozřejmě,“ odfrkla si skoro uraženě má kamarádka, „kdyby ne, nenechala bych tě zmuchlat mi mou oblíbenou blůzku.“ Její komentář mě pobavil. „Kde ses vůbec naučila takové chvaty?“

„Mám otce policajta, chodila jsem na lekce sebeobrany.“ Pokrčila jsem rameny, ale Jess na mě zírala, jako by mi na hlavě vyrašily rohy. „No co?“

„Začínáš mě děsit,“ dodala. Dala jsem oči v sloup. „Aspoň to má něco do sebe, přeprala jsem tě.“

„Gratuluju,“ zavrčela a v zrcadle si opravovala svůj účes neúčes.

„Fajn,“ řekla a otočila se zpátky na mě, „skočím si pro kabelku a vyrazíme. Sraz u mého auta za deset minut.“ Přikývla jsem a Jess odešla.

„Ty si musíš rozhodně koupit, padnout ti jako ulitý,“ nabádala mě Jessica, když jsem se jí ukazovala ve zkoušených džínách.

Tohle byl již asi čtyřicátý krám, do kterého mě zatáhla, a já už toho měla plné kecky. Bylo půl sedmé večer, centrum se pomalu vyprazdňovalo, ale Jess si dál velebila v procházení nejluxusnějších a zároveň i neznačkových obchodů.

„Mně je to jedno,“ vzdychla jsem si unaveně a vrátila se do kabinky. Oblékla jsem si své oblečení a vyšla ven.

„To by nemělo,“ pokárala mě a vytrhla mi vyšisované úzké džíny z ruky. „Jdu je zaplatit, ber to jako dárek.“ Jess si to rázovala k pokladnám a já na ni čekala před obchodem, opřená o zábradlí s rozhledem na celé centrum.

„Tady je máš,“ pronesla slavnostně, když se vrátila, a já připojila tašku k dalším asi dvěma tuctům v mých dlaních.

„Už tě to nebaví, viď?“

„Asi poslední dvě hodiny,“ přitakala jsem.

Odfrkla si. „Nevím, proč k tomu máš takovou averzi, vždyť je to osvobozující!“

„Možná tak pro moji kreditku,“ zabrblala jsem.

„Všechno jsme koupily ve slevách.“

„To je jedno.“

„Ty jsi ztracený případ, Bello. Fajn, poslední etapa a jedeme domů.“

„Celá etapa?“ zhrozila jsem se.

„Dva tři krámy, ty ještě zvládneš,“ odbyla mě Jess a donutila mě vydat se do obchodů se spodním prádlem.

„Ale ne, tam nejdu,“ začala jsem protestovat, když jsem si všimla názvu obchodu: Victoria's Secret.

„Ale jdeš. A neodmlouvej.“ Doslova mě tam odtáhla a po vstupu se počala ihned přehrabovat v části výprodeje, kde byly pětasedmdesáti procentní slevy. Já tam stála ověšená taškami jako vánoční stromeček a pozorovala ji.

„Mohu vám pomoci?“ oslovila mě prodavačka v černém kostýmku. Asi jsem tu vypadala moc nápadně.

„Ne, ne, jen čekám na-“

„Ach ano, potřebuje nějaké krajkové spodní prádlo, komplety,“ skočila mi do toho Jess. Kde se tu vzala tak rychle?

„Ale jistě, jakoupak máte velikost?“

„Sedmdesát B,“ odpověděla za mě Jessica. Potichu jsem zavrčela.

„Ovšem, jděte do převlékacích kabinek, něco vám přinesu.“

„A pokud by to bylo možné, se slevou, prosím,“ dodala Jessica, ani trochu se při těch slovech nezastyděla.

„Jak si přejte,“ odkývala jí to prodavačka a přemístila se do zadní části obchodu.

„Tak pojď, čeká tě zkoušení.“

Zapadla jsem do kabinky a příštích patnáct minut se dokola převlékala. Něco bylo velké, něco malé, anebo mi to jednoduše nesedělo. Nakonec jsem si vybrala tři soupravy.

„Jess, já na ně ale nemám,“ šeptala jsem jí cestou k pokladně.

„A nemůžou ti rodiče založit?“

„Jess! Nebudu žadonit o peníze rodičům, jsem samostatná!“

„Kvůli Victoria's Secret bys mohla udělat výjimku.“  

„Jess, prosím, pojďme odtud.“

„Ne, Bello, potřebuješ něco hezkého. Co kdyby si tě rozbalil nějaký sexy Ital jako bonbónek a objevil pod těma novýma hadříkama tvé ubohé, bavlněné spodní prádlo?“

„Mám ho ráda, je příjemné a praktické.“

„Na praktičnosti není nic přitažlivého.“

„Nechystám se s nikým hupsnout do postele.“

„A co kdybys potkala svýho lorda?“

Její otázka mě vykolejila a donutila sklapnout. Co bych dělala? Odhodila veškerou svou hrdost a vrhla se na něho. Zlíbala bych ho od hlavy až k patě, strhala z něho oblek od nějakého známého návrháře a nechala ho, aby si se mnou dělal, co chtěl. Byla bych mu po vůli, dovolila mu naprosto všechno a-

„Bello,“ zatřásla se mnou Jess, „nějak ses nám zasnila,“ uchechtla se a já zrudla až po kořínky vlasů. Ježíš, nad čím jsem to zas přemýšlela?! Tohle jsou zakázané myšlenky, Bello, zapamatuj si to konečně!

„Nedělal bych vůbec nic, odmítl mě, víš, takže je to nanejvýš nepravděpodobné.“

„Co ty víš, nikdo neví, co nám vesmír přinese.“

„To je fuk, už je to za mnou, definitivně.“

Nepřesvědčivě se zašklebila. „Jasně, to vykládej někomu jinému. No nic, ty teď hezky vysolíš sumičku euríček a koupíš si tyhle soupravy. Jestli ne, setkáš se s božím hněvem.“

„Nesnáším tě,“ prskla jsem na ni, sebrala jí vybrané kousky a zamířila s nimi k pokladnám.

„Prdy, kecy, beďary!“

Skoro neslyšně jsem zakňučela a dělala, že ji neznám. Prosím, ať tu nikdo neumí anglicky a nerozuměl jí!

Když mi platební terminál odebral částku peněz z účtu, zalitovala jsem své kapitulace s Jess. Ale už bylo pozdě.

„Takže jsem o dvě stě dvacet šest euro lehčí, spokojená?!“ vyjela jsem na Jess před vchodem do krámu.

„Naprosto,“ odpověděla mi vesele, nedotčená mým tónem hlasu. „Končíme tedy, uznávám, že tvé dnešní výdaje byly vysoké, proto jedem domů.“

„Óh! Díky, Bože!“

„Ale ještě jedna věc.“

„Cóóó zas?“ zakňučela jsem nevrle.

„Převlékneš se do jedné z těch soupraviček.“

„Ani mě nenapadne,“ zaprotestovala jsem okamžitě.

„Chci ti dokázat, že jsou mnohem pohodlnější než ty tvé… hnusy.“

„Jedeme jenom domů, k čemu by to bylo?“

„Nevadí, že tě v ní nikdo neuvidí. Budeš ji mít na sobě a vědět, že jsi hezká jak zvenčí, tak pod. Toť podstata věci.“

„Vždyť je to zcela zbytečné.“

„Neremcej a pojď, pomůžu ti.“

Aniž by dbala mých protestů, táhla mě na dámské toalety, kde nás zamkla v kabince pro vozíčkáře.

„To se nedělá, co když sem zrovna přijede někdo na kolečkovém křesle?“

„Tak počká jako každý druhý občan.“  

„Jsi bezcitná.“

„A ty odmlouvavá, šup, svlékat.“

Za pomoci své asistentky jsem se převlékla do krajkového rudě červeného kompletu a zahalila ho jednoduchými bílými šaty, co jsem si dnes koupila. Když už, tak ať to má říz, ne? Přes ně jsem si vzala džínovou vestičku pod prsa a obula si nové tmavě modré semišové lodičky s páskem přes nárt. Vysoké podpatky nemusím, ale tyhle botičky byly opravdu krásné.  

„No vidíš, vypadáš úžasně. A tak hrozné to nebylo, ne?“

Musela jsem dát Jess za pravdu, cítila jsem se báječně. Žensky a přitažlivě. „No jo, hlavně neříkej: Já ti to říkala!“

Zasmála se. „Nebudu, ale ty uznej, že se v tom cítíš líp.“

„Přiznávám.“

„No vida, tak teď už můžeme vyjet domů.“

S Jess jsme se pomalu přesunuly ke garážím a já si užívala pohledy, kterými mě muži cestou časovali.  

Do Volterry jsme přijely při západu slunce, a když jsme zastavovaly před naším domem, všimla jsem si luxusního sportovního auta, co stálo na druhé straně ulice. Ve světě motorů se nevyznám, ale myslím, že to byl Aston Martin. Auto bylo sportovní, ryze mužské a černé. A jeho majitel akorát vystupoval a z očí si sňal sluneční brýle. Krve by se mi v té chvíli nedořezal. Ten muž byl lord Edward Ferrini!

Mí drazí čtenáři, doufám, že se vám má dnešní kapitola líbila, a že se těšíte na pokračování. Všem bych chtěla poděkovat za předešlé komentáře a zároveň za vysoký počet návštěvnosti. Jen mi je trochu líto, že je mezi nimi tak vysoký rozdíl. Byla bych moc ráda za každičký smailík, kterým byste mě poctili. LadyS. :)

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 4. kapitola: