Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 14. kapitola

03.10.2013 (09:30) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4962×

Nemůžu uvěřit, že si fotím pohlaví, běželo mi hlavou, když jsem si před zpola odhaleným rozkrokem nastavila čočku foťáku v mobilu. Zaostřila jsem a jediným dotykem se vyfotila. Obrázek nevypadal špatně, odhaloval pouze můj nový šperk, který jsem se chystala poslat Jess v MMS. Což mi zabralo asi patnáct vteřin.

„Hotovo, odesláno,“ oznámila jsem jí do telefonu. Slíbila jsem jí, že se po dokončení mysteria ozvu, a když jsem jí pověděla o piercingu, chtěla ho ihned vidět a donutila mě poslat fotku.

„Jo, jo, akorát mi přišla- No do prdele! To je bombový!“ vypískla rozjařeně, až jsem si musela oddálit mobil od ucha. Zasmála jsem se a opřela se o stěnu vedle záchodu. Bylo deset ráno a já stála v Edwardově super luxusní koupelně. Včera se mě ptal, zda chci jet do svého bytu nebo k němu, zvolila jsem Palazzo Ferrini, jak jinak.

„Tobě se líbí?“

„Ještě aby ne! Je to šik a sexy! Bože, chci ho taky!“

Znovu jsem se zasmála.

„Jess?“

„No?“

„Jenže já ti neřekla to nejdůležitější.“

„A to je probůh co? Když ne tahle ozdůbka?“

„Vyznal mi lásku. Pod hvězdami při tanci.“

„Kecáš!“

„Ach Jess! Zrovna hráli nějakou pomalou klavírní skladbu a my se pohupovali do rytmu a objímali. A on mi řekl, že mě miluje. Bylo to šíleně romantické.“

„Ááá! Nemůžu tomu uvěřit!“

„Byl to ten nejkouzelnější večer v celičkém mém životě, Jess. I s tím nahým zadkem a piercingem v přirození.“ Uchechtla jsem se a vyhoupla se na mramorový pult vedle umyvadla. Tiše jsem však sykla bolestí, jak jsem si hnula s piercingem. Na sobě jsem měla pouze Edwardovo tričko, do kterého bych se vešla třikrát, a zasněně se opřela o zeď. „Kdybys ho při tom viděla…“

„Umím si to živě představit.“

„Ach Jess, já ho hrozně miluju.“

„Tak to máš štěstí, že ti vyznal lásku.“

„Ani nevíš jaké. Já… cítím se tak plná euforie! A-a-a štěstí a… hlavně lásky.“

„Jsem ráda, že jsi šťastná, Bello.“

„Bello?“ Edwardův sametový hlas se ozval zpoza zavřených dveří a mé srdce poposkočilo. Přendala jsem si mobil do druhé ruky.

„Jess, budu muset končit,“ šeptla jsem do telefonu a na vteřinu zakryla sluchátko.

„Už jdu, chviličku,“ křikla jsem na Edwarda zpátky a seskočila z pultu. Plosky nohou mi pleskly o zem a já si vrátila mobil k uchu.

„Jasně, jasně, tak já tě už nebudu dál otravovat. Děkuju, žes mi zavolala.“

„Vždyť jsem ti to slíbila.“

„Já vím. Jsi nejlepší kamarádka.“

„Nápodobně.“

„Tak zatím,“ rozloučila jsem se s ní a típla to. Přešla jsem ke dveřím, otevřela a v zorném poli se mi naskytnul pohled na polonahého Edwarda; stál ke mně zády a oblékal si kalhoty. A protože chodí naostro, měla jsem přímo skvostný výhled na jeho mocné pozadí, které se vlnilo při činnosti svalů. Bohužel mi ho zakryl lem kalhot a navždy ukryl pod béžovou látkou. Taková škoda. Zacinkal pásek a Edward se otočil.

Byl tak nádherný, vážně, hezčího chlapa jsem v životě neviděla. Jeho rozložitá hruď s širokými rameny byla pastva pro mé oči, stejně tak vypracované břicho a paže.

„Lásko, už jsi dotelefonovala?“

„Jo, no, Jess je neodbytná,“ zasmála jsem se a zatočila s mobilem v ruce. Položila jsem ho na noční stolek a vydala se k Edwardovi, objala ho kolem pasu a natiskla se k němu pánví.

„Opravdu už musíš jít?“ zeptala jsem se ho nevinně a propalovala ho skrze řasy očima. Vyzývavě jsem si skousla dolní ret a zahákla mu ukazováček za poklopec. Nadzvedla jsem jedno obočí.

„Bello,“ zavrčel a drapnul mě kolem zad.

„Stačilo by mi pár minut. Já mám sice utrum, ale ty ne.“

„Nezlob,“ zavrčel a já se zachvěla. Přisál se mi na krk, po čemž jsem slastně zavzdychala.  

„Odpoledne se vrátím,“ řekl a odtáhnul se, rezignovaně jsem si sedla na postel. Edward přešel do otevřené šatny a z jedné z šatních skříní si vyndal bílou košili. Navlékl si ji, pozapínal knoflíčky, přičemž poslední dva u krku nechal rozepnuté, a ohrnul si rukávy. Poté se obul a vrátil do ložnice, přisednul si vedle mě.

„Můj dům je ti celý k dispozici, Bello, chovej se tu jako doma. Kdybys něco potřebovala, obrať se na Domenica, mého majordoma. Já se vrátím kolem třetí.“

„Dobře.“ Nahnula jsem se a políbila ho. Polibek mi vášnivě oplatil. Nějakou chvíli jsme se přesladce líbali, ale poté naše rty rozpojil.

„Musím jít.“

„Vím, tak běž.“

Zvednul se a u dveří se zastavil. „Ciao.“

„Ahoj.“ A dveře za ním klaply.

Rozmrzele jsem sebou plácla na matraci a čučela do stropu. Fajn, takže co budu celý den dělat?

Začala jsem ranní hygienou. Když jsem se omyla a oblékla do svého, rozhodla jsem se pro soukromou prohlídku. Palazzo Ferrini mě od začátku fascinovalo, a nyní jsem měla možnost si ho úplně sama, v soukromí, projít. Můžu si zde prošmejdit nejzapadlejší komůrky a zkoumat obrazy z bůh ví jakého století, aniž bych měla někoho za zadkem. Prostě bomba, pro studentku historie něco jako výlet do Disneylandu pro dítě. 

Vyšla jsem na dlouhou chodbu, která se táhla celým západním křídlem, a vykročila vpřed. Míjela jsem spoustu dveří, za kterými se ale většinou ukrývaly hostinské pokoje nebo mále soukromé salónky, nic zajímavého. Sešla jsem hlavní mramorové schodiště a dala se doprava. Velké dvojité ořechové dveře vedly do něčeho, co zřejmě představovalo obývací pokoj, ale mně to připomínalo místnost pro bankety. Moc nobl a načančané. A historické. Miluju dějiny, ale nábytek raději preferuji moderní.

Přešla jsem pokoj ke druhým dveřím a vyšla ve vedlejší chodbě. Cestou jsem obdivovala malebné obrazy a tapety, kterých jsem si tu všimla již při první návštěvě. Bože, připadalo mi to jako věčnost.

Zahnula jsem doleva a sešla točité schodiště. A dostala se rovnou do kuchyně plné zaměstnanců, kteří ustali ve své práci a stočili svou pozornost ke mně.

„Áh… Dobrý den,“ pozdravila jsem všechny s širokým umělým úsměvem a trapně zamávala.

„Zabloudila jste, slečno?“ zeptal se mě chlapík s vysokou bílou čepicí na hlavě. Asi vrchní kuchař.

„Já? Ne ne, jen jsem… dostala hlad,“ vyhrkla jsem první věc, která mě napadla. A vlastně to ani taková lež nebyla. Když nad tak přemýšlím, opravdu jsem začínala mít hlad.

„Ach, jistě. A máte chuť na něco konkrétního?“

„Ani ne,“ broukla jsem.

„V tom případě někoho pošlu s něčím nahoru.“

„To byste byl moc laskav,“ poděkovala jsem a dala se na ústup. Jakmile jsem všem zmizela z dohledu, rozběhla jsem se směrem, kterým jsem přišla.

„Uf,“ vydechla jsem si nahoře, zpátky v přeumělkovaném obýváku, a kecla si do obří sedačky. Hmm, možná vypadá okázale a staromódně, ale sedí se v ní božsky.

Ani ne za pět minut už mi služebná přinesla tác plný palačinek s marmeládou a mlékem. Mňam. Takové dobrůtky si nechám líbit.

Po dojedení jsem se rozvalila na téže sedačce a přemýšlela, co dál. A jediné, co mě napadlo, bylo zeptat se služebnictva, co tu obvykle Edward dělá.

Zvedla jsem se a zazvonila na zvoneček na provázku, připadala jsem si při tom hrozně pitomě a aristokraticky zároveň. Jéééžíš.

„Madam?“ ozval se známý hlas za mými zády. Otočila jsem se a naproti mně stál Edwardův starý majordomus, kterého už jsem dobře znala.

„Buon pomeriggio. Domenico, že?“

„Ano, madam.“

„Dobře, takže Domenico, mám takovou malou otázku. Co tu obvykle Edward dělá? Teda, jak zde tráví svůj čas?“

„Můj pán doma moc nepobývá, je velice pracovně vytížen, ale pokud se mu naskytne volno, relaxuje v bazénu či si promítá filmy v soukromém kině. Anebo hraje na piano v hudebním salónku, tím se baví nejčastěji.“

„Vy-v-vy tu máte bazén? A kino? Uau, chci říct, páni. Netušila jsem, že v palácích jsou bazény. Výřivky možná, ale rovnou plavecký bazén?“

Majordomus mlčel a já se podrbala na hlavě.

„A mohl byste mě tedy zavést ke kinu? Ráda bych si něco pustila.“

„Bude mi potěšením. Prosím, následujte mne.“

Společně jsme prošli polovinu paláce, než jsme se dostali do žádané promítárny. A když jsem vešla dovnitř, nestačila jsem zírat. Připadala jsem si tu jako mini Cinemacity.

„Slečno Swanová-“

„Prosím, oslovujte mě Bello.“

„Jak si přejete, signorino. Seznam filmů najdete v elektronické čtečce na prvním sedadle. Budete si přát popcorn?“

„Popcorn? No jasně! A Colu máte taky?“

„Ano, slečno Bello.“

„V tom případě beru obojí.“ Domenico se uklonil a odešel. Já si z prvního sedadla zvedla tablet, nebo něco velice podobného tabletu, a ťukla na obrazovku. Ta se jako zázrakem rozsvítila a v menu mi nabídla přehrát filmy. Dala jsem ano a jejich seznam se mi naskytnul v italském i anglickém jazyce. Super.

Jenom půl hodina mi zabrala, než jsem si vybrala konkrétní film. A rozhodnutí padlo na romantickou komedii v angličtině v hlavní roli s Channingem Tatumem a Amandou Bynes – Super náhradník. Ťukla jsem na ikonku a promítací plátno přede mnou se rozsvítilo. Film začal a při úvodních titulkách mi donesli popcorn s Colou. Prostě jedno slovo: ráj.

Když film skončil, rozhodla jsem se absolvovat ještě jeden, takže jsem si dalších pár minut pročítala seznam. A jeden konkrétní na mě vybafnul hned v začátku. Usmála jsem se a klikla na něho. Titanic jsem nikdy v kině neviděla, a protože ten film zbožňuju, musí to být úžasná podívaná. A já jsem natěšená jako malá holka.

„Jacku,“ zachroptěla Rose, když si všimla světla z jednoho vracejícího se záchranného člunu. „Jacku…“

 Hlasitě jsem popotáhla a srkla si zbytku Coly.

„Jacku,“ zatřásla Rose zmrzlému Jackovi zápěstím v přeseknutých poutech. „Jacku, je tu člun,“ šeptala mu nakřáplým hlasem vehementně.

Slzy mi už tekly proudem a potichounku jsem si s Kate Winslet odříkávala její slova.

V Rosině tváři se mihlo pochopení. „Jacku, Jacku!“ snažila se ho probudit, ale on byl již dávno mrtvý. „Jacku… Jacku,“ brečela Rose, „Jacku, je tu člun.“

Vzlykala jsem, jako by mi zabili rodiče. Bože, takhle scéna mě vždycky dostane.

Spustila se písnička od Celine Dione - My heart will go on a mně naskočila husí kůže po celém těle. Ach proboha, teď to přijde!

„Jacku,“ brečela promrzlá Rose a stále Jackovi třela zápěstí. Scéna na vteřinu přeskočila k záchrannému člunu, který se otáčel směrem od nich, a několik lidí v něm odsunovalo mrtvá těla ve vodě, aby mohli proplout.

Rose brečela, přestože jí netekly slzy, a opřela si tvář o ruku, z úst jí přitom vycházel bílý kouř. Opět to přeskočilo na scénu s ujíždějícím člunem, když vtom Rose otevřela oči.

Srdce mi poposkočilo.

„Vraťte se. Vraťte se,“ zasípala tichounkým hláskem a zvedla hlavu. „Vraťte se! Vraťte se!“ snažila se volat, když slyšela křičet muže ze záchranného člunu, zda je někdo naživu. Třikrát zakřičela: „Vraťte se! Vraťte se! Vraťte se!“

„Haló! Slyší mě tady někdo?!“ pokřikoval muž z posádky Titaniku, který stál ve člunu s baterkou v ruce.

„Nic tady není, pane,“ řekl mu někdo za zády.

„Vraťte se! Vraťte se!,“ křičela ubrečená Rose. Podívala se na Jacka a… začala si uvolňovat ruku vloženou v jeho zmrzlé dlani.

Plná srdcervoucích emocí jsem hlasitě brečela a snažila si utírat proudy slz, které mi stékaly po tvářích a skapávaly mi na šaty.

„Nikdy nezapomenu,“ zašeptala Rose, když se Jack počal propadat do hlubin oceánu. „Slibuju,“ špitla a políbila mu ruku. A Jack zmizel v černočerných hlubinách Atlantiku.

Rose brečela a přesunula se k okraji dřevěné trosky z Titaniku, na které ležela, a spadla do ledové vody. Snaživě se pokoušela dostat k jednomu mrtvému, který měl na krku píšťalku a-

Někdo mě chytil za ramena a já zděšeně vykřikla.

„Bello! Bello, miláčku, co se děje?! Proč pláčeš?“ Edward si klekl naproti mně a chytil mé dlaně v klíně do svých. Nevěřícně jsem ho pozorovala a vzlykala. Kde se tu probůh vzal? Tak z ničeho nic?

„No…“ popotáhla jsem, „to Jack. On, on umřel! A s Rose už nebudou moct být nikdy spolu.“ Znovu jsem se rozbrečela, a tak si Edward sedl na semišovou sedačku vedle mě a přitáhl si mě do náruče.

„Pššt, ššš, zlato, je to jen film. Ššš.“ Pevně jsem se k Edwardovi přitiskla a zmáčela mu bílou košili. Ještě štěstí, že jsem se ráno nemalovala.  

Edward sáhl vedle sebe a vypnul film.

„No tak, klid, už je dobře.“

Tulila jsem se ke svému Jackovi a představovala si, že jsem Rose. A že náš příběh skončí dobře.

„Edwarde?“ zakřehotala jsem.

„Ano, lásko?“

„Chci se s tebou milovat, hrozně moc. Jako Jack s Rose v autě.“

Edward zasténal a líbl mě do vlasů. „Já bych strašně rád, ale bolelo by tě to. A to nemohu dopustit.“

Též jsem zasténala a políbila ho pod bradou. „Jenže já tě potřebuji.“

„Nestačí, když tě objímám?“ Jeho hlas postrádal na škádlivosti a mně došlo, že svou otázku myslí smrtelně vážně.

„Když mě stiskneš pevněji, tak ano.“ Edward se na mě něžně usmál a zesílil své objetí. Spokojeně jsem si povzdychla a popotáhla, jak jsem v sobě dusila pláč z filmu.

„Miluji tě, Edwarde,“ pronesla jsem tichounce, „a kdybych tě měla ztratit, nepřežila bych to.“

„Neztratíš mě,“ zašeptal mi do ouška, „nikdy tě neopustím, jen když mě o to požádáš.“

„Nikdy!“ vyhrkla jsem. Krátce, se špetkou smutku, se zasmál. A já si plně uvědomila, že muž, kterého neskutečně miluji, má víc tajemství, než bych si přála.

Hrozně moc se omlouvám za časovou prodlevu, ale jelikož jsem teď byla týden nemocná, ve škole toho na mě nahrnuli snad dvě tuny a vůbec jsem nestíhala. Psala jsem jeden test za druhým, byla asi třikrát zkoušená, a to všechno za tři dny. Prostě katastrofa. Teď už by se to ale mělo zlepšit, protože mám všechny hrůzy za sebou a čeká mě víkend, o kterém si hodlám všechno dohnat. Co se týče patnácté kapitoly, mám ji rozepsanou a snad ji do pátku dopíšu i opravím, ale kdyby ne, nejpozději do neděle ji dám ke schválení.

Doufám tedy, že jsem vás dlouhým čekáním neotrávila a že si mou povídku ještě rádi přečtete. Vaše autorka LadyS.

P. S. Moc moc moc vám všem děkuji za komentáře, vím, že je to možná otřepaná fráze, ale pro mě je to nesmírná pocta vidět, jak se jejich počet zvyšuje. Takže ještě jednou moc děkuju. :) 20 komentářů limit

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 14. kapitola: