Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola noci 21. kapitola

23.02.2011 (16:45) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2908×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Ten hlas patřil Alecovi Volturiovi.

„Ahoj, Alecu, co potřebuješ?"
„Nic, to nemůžu přijít pozdravit svou kamarádku?"
„Ale ano to víš, že můžeš, jen se to teď trochu nehodí." Snažila jsem se na něj být milá, ale jeho arogantní a sebevědomá přítomnost mě už tolik nebrala.
„Co máš teď tak důležitého na práci?"
„A co je tobě do toho?"
„Ale no ták, Bello, nedělej se. Já tě viděl jak si asi nějak před měsícem nebo dvěma, byla na našem místě."
„My máme nějaké místo?"
„Neříkej, že jsi zapomněla. Učebna číslo 24 předposlední lavice a náš první polibek."
„Jo tohle…“ vzpomněla jsem si, to bylo zrovna, když se mi Edward vyhýbal. „No neboj, nic si od toho neslibuj, jen tak náhodou jsem šla kolem a vzpomněla jsem si na staré časy. A jestli to je vše co jsi potřeboval, tak já už jdu." Otočila jsem a chtěla sáhnout po klice, jenže mi Alecova ruka přistála na paži a zabránila mi v tom. „Co ještě chceš?!“ vyštěkla jsem na něj podrážděně. Stáli jsme a hleděli si z přímo do očí, najednou mě hrubě políbil a přilepil na dveře. Chvíli jsem si neuvědomovala, co se děje, proto bylo velmi nečekané, že moje ruka vylétla a zastavila se až o jeho tvář.
„Co si to dovoluješ?“ zařval na mě Alec a mnul si tvář.
„Co ty to děláš?! Jak si dovoluješ mě líbat! Běž si za někým, kdo o tvou přítomnost stojí, protože já to rozhodně nejsem!“
„Za to zaplatíš!“ zavrčel a nafoukaně odkráčel.

Konečně jsem vešla do knihovny a hned jsem je spatřila. Alice a Jasper seděli v obětí plném polibků, to rovnou mohli zůstat na pokoji.
„Ahoj,“ upozornila jsem na mou přítomnost, když mě pohled na ně z protějšího křesla přestával bavit.
„Jé ahoj, Bells,“ pozdravila mě rozzářeně Alice, které pomalu růžověly tváře.
„No tak já vás raději nebudu rušit,“ řekl Jasper a políbil Alice na rozloučenou.
„Co potřebuješ?“ zeptala se Alice, jen co za Jasperem klaply dveře.
„Nic, jen si popovídat se svou kamarádkou.“
„Děláš, jako bychom si nepovídali celou věčnost.“
„Však to je pravda, naposledy jsme si povídala po těch bláznivých koních.“
„Ne, ne! Každý den spolu snídáme a večeříme!“
„No právě sedíme a jíme vedle sebe, nic víc! Už to není jako dřív, že jsme byli nerozlučná dvojka. Teď to je pouze ty a Jasper! Nikdo jiný tě nezajímá, nerozhlídneš se a nepomůžeš své kamarádce, když na tom není dobře!“
„To není pravda! Jenom závidíš, že teď jsem to já, kdo má kluka-“
„Promiňte, nechtěl jsem vás vyrušit. Alice máš jít za panem Volturi,“ přerušil ji nějaký mladý moroj.
„Za kým?“
„Za panem Arem Volturi a hned teď.“ Jen co to dořekl tak odkráčel a Alice se bez jediného ohlédnutí vydala za ním.

Tahle schůzka nedopadla podle mých představ. Původně jsme se měli pořádně zasmát, vyprávět si historky z posledních týdnu, připomínat si naše krásné časy a být zase nerozlučná dvojka. Místo toho jsme se od samého začátku hádali, vyčítali si blbosti a vůbec to nebylo jako dřív. Jsem ráda, že nás ten moroj přerušil. Vůbec netuším, kam až by to zašlo…

Stále jsem seděla na křesle v rohu knihovny. Byl tu klid, nikdo si mě nevšímal. Mohla jsem tady lépe přemýšlet, v pokoji by na mě padla strašná deprese a nejspíše bych šmírovala Alici.

Musela jsem zalapat po dechu, tak jak už dlouho ne. Já jsem necítila naše pouto, už zase! Tentokrát jsem Alici nepřehlížela, ale neustále na ni myslela, spíš na naší hádku. Musím přijít na to jak je možné, že nic necítím! Ani zlost, smutek, radost, vůbec nic. Na tož abych se mohla přemístit do její mysli. Musím někoho najít a svěřit se mu s mým problémem. Na mysli mi hned vyplula Edwardova tvář.

Klepala jsem na jeho dveře od pokoje, ale nikdo se neozýval. Vydala jsem se k základně strážců.
„Dobrý den, potřebuju pomoct. Je tu strážce Cullen?“ vypálila jsem ze sebe, jen co se otevřely dveře, ve kterých stála Renée Swanová, moje matka.
„Ahoj, Bello, také tě ráda vidím,“ řekla svým profesionálním hlasem a obličejem. Neprojevila ani kapku radosti, tak jsem se také pokusila o vážnou tvář.
„Je tady strážce Cullen?“
„Není, jel s princeznou Badicovou, na návštěvu jejího strýce lorda Daškova.“
„Do prdele,“ ulevila jsem si a byla na odchodu.
„No tak mladá dámo!“ zastavila mě matka, otočila jsem se na ni. „Za prvé: Nemluv sprostě a za druhé: Co si potřebovala, tak důležitého?“
„Tobě může být jedno, jak já mluvím.“ Dneska nemám náladu na kárání od své mamy, teď řeším horší problém. Ale s tím by mi mohla teoreticky pomoct. „Potřebuji mluvit s Alicí nebo s Ed- s Cullenem.“
„A proč?“ Těžko se hledala dostačující odpověď, když sama přesně netuším, proč je to tak důležité. Jen mám blbý pocit, že něco přehlížím. Třeba měla Alice bouračku a je v obrovské takové krizi, kvůli které nefunguje naše pouto. Ale to mě spíš rovnou vtáhne do mé mysli. Jakoby Alice byla v nebezpečí, ale někdo mi chtěl zabránit to vědět. Nějaký nevítaný host, něco cizího, neznámá síla. Možná, že sama si to přibarvuju a pouze si něco namlouvám. Prostě chvíli počkám a nechám to plavat.
„Už nic nepotřebuji,“ odpověděla jsem a byla na odchodu.
„Nechceš jít se mnou na jídlo?“ zastavila mě mama.
„Ech, co?“ nebyla jsem si jistá, zdá dobře slyším.
„Neděj, že jsi hluchá. Jdeš se se mnou najíst?“
„No… Tak dobře,“ souhlasila jsem a následovala ji do školní jídelny. Sedli jsme si do úplného rohu jídelny, po cestě jsme si nabrali nějaké jídlo. Bylo pěkně nepříjemné, jak se za námi každý ohlížel…

„Co tady vůbec děláš?“ vypadlo ze mě jen, co jsem polka kousek hranolky.
„Vezmeš si aspoň vidličku, když už si dáváš pouze hranolky? Zavolali mě sem. Kvůli důvodu, do kterého ti nic není.“
„Nehraj si na vzornou maminku. Když je to tak velký tajemství, tak mi raději nic neříkej. Ještě by si kvůli tomu mohla pokazit tvou skvělou pověst.“ Nandala jsem si plnou pusu hranolek, abych se uklidnila a neřekla něco, čeho bych později litovala. Dnes je nějaký divný den, jen se s každým hádám.
„Nebuď drzá! Jsem tvoje máma a měla by si za to být ráda!“ Zakuckala jsem se a byla opravdu ráda, že mám plnou pusu.

„Ne!! Pomoc! Au, to bolí!“ Proti mně stál nějaký moroj s nažhaveným železem a tlačil mi ho na paži.

Lapala jsem po dechu, opět se přede mnou zjevil obličej Renée.
„Co ti je? Co se stalo?“ ptala se jen, co se mi sklidil dech.
„Já, já nevím. Měla jsem záblesk. Někdo mě pálil. Rozžhaveným železem do paže,“ snažila jsem se ze sebe souvisle dostat, ale moc se mi to nedařilo. Při zmínce o paži, jsem si ji zkontrolovala, nic tam nebylo. To bylo určitě naše pouto! Alici se děje něco zlého, ale kde je Edward?!
„Mami, Alice je v nebezpečí!“
„Ale prosím tě, jak si na to přišla?“
„No přece přes naše pouto! Už asi hodinu nebo dvě nefungovalo a teď jsem zahlédla, takový záblesk. Byla jsem připoutaná k židli, křičela o pomoc a zároveň bolestí, protože nějaký moroj měl rozžhavený železo a to mi přikládal k paži. Mami ona je v nebezpečí!“
„V klidu nebuď hysterická! Všechno je v pořádku. Kdyby se něco dělo, tak už o tom máme hlášení a je s ní vážně dobrý strážce. Nemáš se čeho obávat. To se ti jen zdálo, asi sis toho vzala poslední dobou hodně, proto necítíš vaše pouto.“
„Ty mi nevěříš!“ rozkřikla jsem se, až se pár lidí otočilo.
„Isabello, uklidni se a pojď si promluvit na vhodnější místo.“ Vyšli jsme z jídelny a zamířili na základnu strážců, nikdo tam nebyl. Posadila jsem se naproti mamce.

„Ne prosím, neubližujte mi. Už ne…“ můj hlas zanikl do smíchu moroje stojícího proti mně a v rukou stále držel rozžhavený železo.
„No tak udělej, co po tobě pán chce,“ prohlásil hlubokým hlasem druhý moroj, který stál opodál.
„Pán?“ odfrkl si, mně tolik známý hlas. „Vždyť to není ani moroj! Je to nějaký kříženec, co pije krev a má nemoc lidí!“ pokračoval dál svázaný Edward. Seděl v rohu obklopen dvěma strigoji. Od kdy můžou být strigojové a morojové pohromadě v jedné místnosti. Aniž by to morojové přežili?
„Co si to dovoluješ? Takhle mluvit o našem pánovi?! Buď rád, že jsi pod jeho ostrahou, jinak by si byl už mrtvý!“ zavrčel nějaký strigoj u Edwarda a dal mu ránu po zátylku, až z toho Edward omdlel. Zděšením jsem vykřikla a opět se ke mně nakláněl moroj s rozžhaveným železem.

„No ták Bells, prober se!“ slyšela jsem hlas své matky.
„Mami! Oni jsou ve vážném nebezpečí! Lord Daškov je drží, chce něco po Alici a Edward tam je také! Jsou tam dva strigojové a dva morojové! Jeden z těch morojů ovládá oheň! No ták mami…“
„Bello zastav! Slyšíš vůbec, co říkáš za kraviny? Lord Daškov, který je vážně nemocný, aby je držel? Proč by to vůbec dělal? A Morojové a Strigojové pohromadě? Měla bys jít spát a odpočinout si.“ Tu poslední větu řekla, jako ustaraná matka, až mě to zahřálo u srdce.
„Mami, ale ty to stále nechápeš! Proklouzávám do její mysli! Cítím, vidím, slyším to, co ona! My jsme propojené! Chápeš to?“ Už jsem na ni skoro křičela, když někdo vyšel do dveří.
„Ahoj, Renée.“
„Ahoj, Alberto,“ pozdravili se jako nejlepší kamarádky. Alberta byla hlava strážců u nás na škole.
„Bello,“ pozdravila mě Alberta, pozdrav jsem jí opětovala pouhým kývnutím hlavy.
„Alberto? Máme nějaké spojení s Daškovem?“ zeptala se máma.
„Jo máme. Proč potřebuješ něco?“
„Jen se potřebuji ujistit. Pomůžeš mi?“
„Co ujistit? Není u něj náhodou princezna Badicová?“ ptala se zmatená Alberta.
„No právě. Jen akutně potřebuju zkontaktovat Edwarda, ale on nijak nereaguje.“ Nereaguje? To znamená, že mamka se o to už pokoušela? A, že já mám pravdu!
„No dobrá pojď,“ vybídla Alberta mámu.
„Nevadilo by, kdyby Bella šla s námi?“ Alberta chvíli přemýšlela a nakonec přikývla. Vydali jsme se ke skříni, tou jsme prošli do nejúžasnější místnosti, jakou jsem kdy viděla. Samé obrazovky čudlíky apod.
„Zkusíme ještě jednou Edwarda.“
Alberta pomačkala nějaké tlačítka a na velké obrazovce se ukázala Edwardova tvář s informacemi o něm.
„Nereaguje,“ prohlásila zasmušeně Alberta. Každý strážce, který byl ve službě, měl v sobě zabudovaný čip. Čip byl zabudovaný pod kůží na paži. Díky čipům jsme se mohli dorozumět snadno a rychle. Alberta opět pomačkala nějaká tlačítka, na obrazovky vyskočila mapa s červenou tečkou, která se pohybovala a hledala svůj cíl.
„Sahara? Co by dělal v Sahaře?“ divila se Alberta, když počítač našel svůj cíl.
„Někdo mu musel vytrhnout čip a přesunout ho,“ konstatovala matka, už zase měla tvář profesionálky. „Alberto, zkontaktuj všechny nepotřebné strážce na akademii. Já se pokusím zkontaktovat Diega, ten teď pracuje u lorda Daškova,“ rozdala máma pokyny, bylo vidět, jak se naplno ponořila do akce. Nikdy jsem neviděla, že by Alberta přijímala rozkazy, když se o to někdo pokusil, vždy to dopadlo špatně, ale teď ne.
„Bello, běž na stranu, teď tu bude zmatek a zkus se spojit s Alicí.“ Máma mi věřila a to mi hodně pomohlo k odhodlání.

Rozhlížela jsem se po černé místnosti a v duchu volala o pomoc. Edward byl znovu v bez vědomí. A Bella si na mě ani nevzpomene, protože jsem na ni byla hnusná. Ale to vše jen kvůli němu… Rozvzlykala jsem se a dveře se opět otevřely, místnost se rozsvítila, dlouhou dobu se mé oči museli přivyknout záři žárovky. Konečně jsem rozeznala dvě osoby stojící naproti mně. Byli to ti strigojové, kteří hlídali Edwarda. Skláněli se nade mnou, s připravenými zuby, krvelačným, hladovím pohledem. Chystali se mě napadnout a to znamenalo můj konec. Můj konec, nebo mojí záchranu, že už nebudu prožívat ty muka.
„Nikdo nám nic neudělá, ten starý nás už nebude moc vypátrat a jen tak odolávat její královské krvi, je nemožné,“ šeptal jeden druhému, byli jako zhypnotizovaní.
„Až řeknu teď, aby toho zbylo na oba stejně,“ šeptal druhý strigoj a jed mu kapal ze špičky zubů.
„Tří, dva, jedna, teď.“



Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola noci 21. kapitola: