Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silné pouto - 12. díl

03.07.2010 (13:15) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1475×

Nessie, nevím, jak ti to mám říct, a tak jsem se rozhodl napsat ti zprávu. Už od prvního dne, kdy jsem tě uviděl na školním parkovišti, jsem se do tebe zamiloval, ale pak jsem tě viděl líbat se s tím Jacobem a strašně mě to ranilo. Nechci ti dávat na výběr mezi mnou a ním, protože vím, že si vybereš jeho, ale chci, abys věděla, že o tebe budu bojovat, ať to stojí cokoliv. Když mi dáš najevo, že nemáš zájem, nechám tě být. Ale uvědom si, že tím raníš mé city a naše přátelství. Miluji tě. Thomas

Tak tohle jsem opravdu nečekala. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Co mám dělat?

Seděla jsem na židli jako přibitá a četla zprávu pořád dokola… Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, že ke mně Thomas něco cítí? Choval se spíše jako můj přítel, aspoň to tak vypadalo… Jedno ale vím jistě, Jacob se tohle nesmí nikdy dozvědět!

Šla jsem si kolem půlnoci lehnout a snažila se usnout, ale nešlo to. Stále jsem musela myslet na tu zprávu… Budu si s ním muset co nejdříve promluvit.

Ráno mě vzbudil Jacob, tak jak jsem to měla ráda… Polibkem.

„Dobré ráno.“ Pohladil mě po vlasech a usmál se na mě tím nejkrásnějším úsměvem, který uměl jen on.

„Dobré.“ No nevím, jestli pro mě zrovna bylo dobré, protože jsem toho moc nenaspala… Na nočním stolku se hlasitě rozdrnčel můj telefon. Koukla jsem se na displej a nestačila se divit…Thomas! Křečovitě jsem držela mobil v ruce a nevěděla co dělat.

„Ty to nezvedneš?!“ zeptal Jacob.

„Ne, je to nějaké neznámé číslo,“ odpověděla jsem a zmáčkla červené sluchátko.

„Nessie, jsi v pohodě?!“ zamával mi rukou před obličejem.

„Jo, jen jsem o něčem přemýšlela.“ Spíše o někom, ale to mu nemohu říct. „Půjdu si dát sprchu.“ Vymanila jsem se z jeho náručí a vydala se do koupelny… Dala jsem si pořádnou sprchu, abych se trochu vzpamatovala a zapomněla na tu včerejší událost… Jacob, už byl z postele venku a zrovna, když jsem vcházela do pokoje, nesl snídani, kterou jako vždy připravila Esmé… Míchaná vajíčka, tousty, pomerančový džus a pár kousků cukroví, které byly nádherně ozdobeny. Zalezla jsem do postele, Jacob vedle mě a oba jsme se pustili do té vynikající snídaně.

„Nebude ti vadit, když s Emmettem, Jasperem a Edwardem půjdu na lov? Musím se trochu proběhnout.“ Dojedl poslední sousto a položil talíř na noční stolek.

„Ne, jen jdi. Už dlouho sis nikam nevyrazil. Já mezitím zabalím dárky.“

„To znamená, že budeš celý zbytek dne chodit v balícím papíru, s mašlí a nápisem Pro Jacoba?“ Šibalsky se na mě usmál.

„Podle toho, jestli si byl celý rok hodný a zasloužíš si takovýhle dárek.“

„A co menší úplatek?“ Začal mě vášnivě líbat. Po chvíli nás vyrušil Edward.

„Nevěděl jsem, že jste zaneprázdněni,“ omlouval se, ale já mu na to neskočila. Moc dobře jsem totiž věděla, že už stojí před dveřmi asi pět minut a zrovna v tom nejlepším musel vejít.

„Ale jo, věděl,“ řekla jsem rozčíleně a šla se do šatny obléci.

„Jacobe, chtěl jsem ti jenom říct, že za deset minut vyrážíme. Tak se už nezaneprázdňuj, protože na tebe nebudeme čekat věčnost,“ řekl se smíchem a odešel.

„Pozor! Můj otec dneska srší vtipem!“ Mluvila jsem schválně hlasitě, aby to nepřeslechl.

„Nessie! Já to slyšel!“ ozval se ze zdola a s ním i smích ostatních.

„Tak ta dneska jede!“ uslyšela jsem Emmetta, který se stále smál. Smích ho ale po chvíli přešel, protože, jak znám tátu, nahodil zase ten svůj vražedný pohled… Na mě to ale poslední roky nezabírá, protože vždycky, když se na mě podívá tímhle pohledem, musím se začít smát. Nevím proč, ale připadá mi to legrační. Asi proto, že vím, že by mi táta nikdy nic neudělal.

„Musím už jít,“ oznámil mi Jacob smutným hlasem.

„Tak si to tam užij.“ Na rozloučenou jsem ho dlouze políbila a šla ho odprovodit dolů.

„Vyrážíme!“ volal radostně Emmett a vyběhl z domu ven.

„Kluci v šest je večeře! A ne, že přijdete pozdě!“ upozorňovala je Esmé.

„Neboj, o vše se postarám,“ uklidňoval ji Edward a vlepil Belle pořádnou pusu na rozloučenou… Tak oni na veřejnosti můžou a my s Jacobem ne.

„Nezdá se ti, že je ta holka čím dál tím víc drzá?“ zeptal se jí šeptem. Máma se zasmála a odpověděla. „To víš, už to není naše malá holčička.“

„Bohužel,“ dodal táta. „Tak se tu zatím mějte… V šest už budeme sedět u stolu, neměj strach Esmé.“ Ještě jednou se na mámu usmál a vyrazil ven za ostatními.

„Začíná dámská jízda!“ vykřikla nadšeně Alice.

„Tím myslíš balení dárků?“ zeptala se máma znuděně.

„No to taky, ale co kdybychom si ještě od práce odpočinuly pořádnou diskotékou?!“ Alice dvakrát zatleskala a rázem se z našeho obýváku stal taneční parket. Všude blikala barevná světýlka a uprostřed celé místnosti visela velká disko koule. Ani nevím, jak to všechno stíhla… Než jsme se stačily rozkoukat, ozvaly se první tóny písničky, která nás všechny rozpohybovala. Dokonce i Sue, což jsem se divila. Nikdy předtím jsem ji tančit neviděla.

„Co se to tady děje?!“ V místnosti se objevil Charlie se Sethem a vyjeveně na nás hleděli. Hudba utichla a obývák byl z minuty na minutu v původním stavu.

„Myslím, že máme mužskou společnost,“ zašeptala máma Alici, která to jako vždy rychle vyřešila.

„Charlie, co kdybyste si se Sethem zašli na basketbalový zápas, který se koná ve sportovním centru Hampshiru?“ Charlie se podíval na Setha a ten jen souhlasně přikývl.

„Tak dobře, už vás nebudeme rušit.“

„A Charlie…“ Esmé to ani nestihla dopovědět, protože jí do toho Charlie skočil. „V šest už budeme sedět u stolu.“ Charlie se Sethem odešli a naše párty mohla pokračovat. Tančily jsme tak dlouho, dokud neskončila poslední píseň z Alicina cédéčka… Posedaly jsme si na sedačku a čekaly, co dalšího má pro nás Alice připravené.

„Doufám, že se vám pohodlně sedí. Mám pro vás menší předvánoční dárek.“ V ruce držela nějakou kazetu. Strčila ji do videopřehrávače a posadila se k nám… Na televizi vyskočil název Svatba roku… Obraz byl poněkud divný.

„Emmette! Co s tou kamerou proboha děláš?!“ No jo Rosalie, ta aby někoho nesekýrovala.

„Jestli ti to nevadí, já bych ji s dovolením převzal.“ Podle hlasu jsem poznala, že je to děda Charlie… A to už byl vidět Emmett stojící vedle Rosalie, která vypadala jako princezna.

„Počkat! To je Edwardova a Bellina svatba!“ vykřikla nadšeně Rosalie. Alice se jen šibalsky usmála.

„Tak kde je ta nevěsta?“ Charlie stál před dveřmi nějakého pokoje a pomalu je otvíral. „Bello!“ vykřikl úžasem… Máma vypadala jako vystřižená ze svatebního časopisu… Alice kolem ní pobíhala a stále na ní něco upravovala. Bylo to docela srandovní… Pak do místnosti vešla babička Renée a něco nesla.

„Alice, přinesla jsem něco starého a zároveň modrého.“ Vytáhla z krabičky nádhernou modrou třpytivou sponu a opatrně ji vsunula mámě do načesaných vlasů.

„Patřila babičce Swanové,“ dodal Charlie.

„Reneé jste poklad… Šaty máš nové, takže zbývá jen ještě něco půjčeného.“ Vytáhla ze šuplíku bílý krajkový podvazek. „A chci ho vrátit!“ dodala.

„Reneé, Charlie, měli byste se jít už posadit. Za chvíli začíná obřad,“ upozornila je Rosalie a zase někam zmizela.

„Holčičko moje, doufám, že vám to s Edwardem vydrží… Mám tě moc ráda.“ Babička mámu objala a v tom okamžiku se vypnula kamera. Ale ne na dlouho. To už měl, ale kameru v parádě někdo jiný, neboť Charlie vedl mámu dolů po schodech. Byla tak nádherná! Před nimi ladně sestupovala Alice a usmívala se na všechny strany. Květinová výzdoba vypadala krásně a vše s ní bylo dokonale sladěno. No jo, Alice… Za chvíli už stála máma u táty a oba odříkávali svůj slib. Pak přišel novomanželský polibek a blahopřání hostů. Po posledním blahopřání se objevil nápis Konec… Esmé měla slzy na krajíčku a Rosalie taktéž… Když jsem spatřila na kazetě babičku Reneé bylo mi moc líto, že s námi nemůže strávit Vánoce. Kvůli té sněhové vánici zrušili lety, a tak se sem nemá jak dostat. Autem je to na těch zasněžených silnících dost riskantní.

Alice vyskočila z pohovky a rychle promítání zastavila. „Zbytek si pustíme někdy jindy, protože máme menší skluz.“ Hodiny ukazovaly půl páté!

„Půl páté?! Já ještě nemám přichystanou večeři!“ Esmé se rychle zvedla a pádila do kuchyně. Sue se vydala za ní a my ostatní jsme se daly do balení dárků.

Skončila jsem o půl šesté. Vtrhla jsem do šatny, kde jsem měla nachystané šaty, do kterých jsem se rychle převlékla a upalovala do koupelny se trošku upravit. Zrovna, když jsem vycházela z koupelny, Jacob seděl na posteli a snažil si uvázat kravatu. Odtrhl oči od práce a udiveně na mě hleděl.

„Vypadáš úchvatně,“ vypadlo z něho po pěti minutách.

„Děkuji… Nechceš pomoct?“ Vzala jsem saténovou kravatu do ruky a ovázala mu ji kolem krku… Ještě smyčku a je to!

„Díky,“ poděkoval a posadil si mě na klín… V tom obleku vypadal k sežrání.

„Nemáš za co. Měl bys oblek nosit častěji.“

„Pokud se ti v něm líbím, budu ho nosit klidně každý den.“ Políbil mě a svalil nás na postel.

„Jaku, měli bychom už jít. Za čtvrt hodiny máme sedět u stolu a my se tady válíme.“

„Víš, kolik věcí se dá za čtvrt hodiny stihnout?!“

„Teď na to není vhodná doba… Jdeme!“

„Nessie,“ zakňoural.

„Jdeme!“ Vstala jsem a vydala se dolů. Jacob utíkal hned za mnou… Ruku v ruce jsme spolu kráčeli dolů do obýváku, kde na nás čekal zbytek rodiny.

„Moc vám to spolu sluší.“ A nebyla by to Alice, kdyby nás spolu nevyfotila.

„Nessie, pojď sem! Někdo za tebou přišel!“ volala na mě máma… Co když je to Thomas?! Pomalu jsem došla ke dveřím a opatrně nakoukla ven… Byl to on!

„Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem.

„Čau,“ odsekla jsem… Máma do mě nenápadně šťouchla loktem a varovně se na mě podívala.

„Nechám vás o samotě,“ řekla a odešla. Rychle jsem za sebou zavřela dveře, aby nás nikdo neslyšel, a nejistě vkročila na verandu.

„Co tady děláš?! Nemáš být náhodou s vašima?!“

„Dojel jsem tak do poloviny cesty a zapadl do závějí, tak jsem se vrátil zpět a náhodou jsem jel kolem vašeho domu, a tak mě napadlo, že… Že bychom si mohli promluvit.“

„Počkej, počkej… Jak víš, že tady bydlím?! Ty mě špehuješ?!“

„No… Tak trochu.“

„To si ze mě děláš srandu, ne?! Ne jenom, že mi chceš rozbít vztah, ale taky mě šmíruješ, jo?!“ Byla jsem totálně vytočená.

„Nessie, uklidni se! Vysvětlím ti to!“ Chytil mě za ruku, ale já se mu okamžitě vysmekla.

„Jak mi chceš tohle vysvětlit?! Víš co, už si nemáme spolu co říct a ani nebudeme… Nazdar!“ Otočila jsem se a chtěla odejít, ale on mě zarazil.

„Počkej, prosím.“ Oči měl skleněné a každou chvíli vypadalo, že se rozbrečí.

„Co mi ještě chceš?!“

„Chci se ti omluvit za ten email. Byl jsem trochu opilý a nevěděl jsem, co dělám… Ale to, co je tam napsané, je pravda.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, držel mě v objetí a začal mě líbat. V tom okamžiku se otevřely dveře.

„Nessie?!“ vykřikl nevěřícně Jacob. Okamžitě jsem se od Thomase odtrhla a vlepila mu pořádnou facku, ale v tu dobu už tam Jacob nebyl.

„Už tě nikdy nechci vidět! Nesnáším tě!“ křičela jsem.

„Však ty přilezeš! A mimochodem, docela dobře líbáš. Doufám, že si to někdy zopakujeme.“

„Vidím, že se z tebe vyklubal pěkný hajzl… Padej odsud a už se nikdy nevracej!“ Zabouchla jsem za ním dveře a rozbrečela se jako malé dítě.

„Nessie, co se děje?!“ Vůbec jsem mámě neodpověděla a utíkala dál nahoru po schodech do pokoje. Svalila jsem se na postel a rozbrečela se ještě více.

„Nessie, sluníčko moje, otevři mi prosím.“ Nakoukla jsem z pokoje do chodby a uviděla tu známou tvář, která mi tolik chyběla… Reneé se od té doby, co jsem ji viděla naposledy, vůbec nezměnila.

„Babi!“ Okamžitě jsem se jí vrhla kolem krku. „Tolik jsi mi chyběla.“

„Ty mě taky beruško… Můžu dovnitř?“ zeptala se nejistě.

„Samozřejmě!“ Vzala jsem ji za ruku a usadila do svého křesla.

„Tak povídej. Co se stalo?“ Řekla jsem jí úplně vše do posledního detailu.

„Kde je Jacob? Musím mu to vysvětlit.“

„Nessie, obávám se, že s tebou teď mluvit nebude.“

„Ale já mu to musím nějak vysvětlit!“ Do očí se mi znovu nahrnuly slzy, ale nechtěla jsem, aby to viděla. Přeci už jsem velká holka! Nebo tak aspoň vypadám. Ale uvnitř si připadám stále jako ta malá holčička, která potřebuje něčí pomocnou ruku… Sklopila jsem hlavu a slzy mi stékaly po tváři dolů na šaty. Babička mě chytila za bradu a zvedla mi hlavu tak, aby se mi mohla podívat do očí.

„Zlatíčko, neplakej. Uvidíš, že se dá zase vše do pořádku,“ otřela mi slzy a povzbudivě se na mě usmála. „Teď se dej trošku dohromady a pak půjdeme společně dolů na večeři, ano?“

„Dobře.“ Otřela jsem si rozmazané oči a šla se do koupelny trochu upravit.

Líbil se vám tento díl? Pokud ano, nechejte mi prosím komentík. Budu moc ráda!

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silné pouto - 12. díl: