Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha X.

05.08.2010 (18:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2287×

Zaparkovala jsem své auto před dům. Na místo, kde parkoval Charlie. Vystoupila jsem z auta a podívala jsem se na dům, který stál přede mnou v celé své kráse. Je téměř neskutečné, že se na něm nic nezměnilo. Možná byl trošku starší, ale přesto byl neuvěřitelně podobný tomu, co si pamatuji. Bylo na něm vidět, že je renovovaný, ale přesto stále krásný. Nejdříve jsem se prošla po zahradě a okolí. Celá zahrada byla zarostlá vysokou trávou, o kterou se nikdo nestaral. A v ostatních domech už moc lidí nebydlelo, ale mně to nevadilo. Z kapsy jsem vytáhla klíč od mého nového domova a pomalu jsem jej vložila do zámku.

Nevím, co jsem čekala, ale pomaloučku jsem otevírala dveře a vstoupila jsem se zavřenýma očima. Rychle jsem za sebou zabouchla a otevřela jsem oči. První, co mě uhodilo do obličeje, byl prach, který se zde nacházel. Ale to bylo pochopitelné, když tu už dlouho nikdo nebyl. Prošla jsem se po všech pokojích a zjistila jsem, že některé jsou nové, zatímco obývací pokoj a ložnice Charlieho, jsou téměř stejné.

Odložila jsem si na jednu z kuchyňských židlí bundu a kabelku. Nečekala jsem na zázrak, který by způsobil, že se vše uklidí samo, zatáhla jsem všechny rolety. Pro úklid jsem použila svou upíří rychlost, takže jsem musela mít zataženo, aby mě nikdo neviděl. I tak mi to trvalo poměrně dlouho, protože jsem si mezitím obtelefonovala různé obchody s nábytkem a doplňky, ze kterých jsem si objednala potřebné věci.

Po třech dnech jsem mohla říct, že je tenhle dům podobný tomu, ve kterém jsem vyrůstala. Byl skoro stejný! Vybavení jsem se snažila nakoupit stejné, jaké jsme používali. A podařilo se mi to. Posadila jsem se na gauč, nehnutě jsem seděla. Vzpomínala jsem na to, jak jsem v zimě spadla na ledě. Na to, jak jsem tu žila, když jsem byla člověk. A jak moc jsem toužila po tom, být upírem. Vzpomínky na Culleny mi přivodily úsměv na tváři. Zavzpomínala jsem i na Jacoba. Určitě měl dlouhý a spokojený život. Vlkodlaci, jak mi jednou řekl, nestárnou hned, ale po dlouhé době, když odezní jejich vlkodlačí moc, zestárnou. Našel někoho, do koho se otiskl? Někoho, kdo mu neublížil tolik, jako jsem mu ublížila já?

Napadlo mě, že bych možná měla s vlkodlaky uzavřít stejnou smlouvu, jakou s nimi uzavřel Carlisle… Přeci jen bych mohla vstoupit na jejich území, tak s nimi budu raději za dobře. Nasedla jsem do svého auta a vyjela jsem do známých míst. Netroufla jsem si zajet do domu, kde jsem trávila velkou část svého života, ale jela jsem po silnici, která vedla do La Push. Těsně před hranicí, kterou jsem si velmi dobře pamatovala, protože mě tady kolikrát Edward vyzvedl, když jsem jela za Jacobem, jsem zastavila. Zašla jsem do lesa a po hranici, která patřila Cullenovým, jsem běžela lesem. Netrvalo to dlouho. Za chvíli se ke mně přidali velcí vlci, kteří hlídali, abych nepřekročila hranici, která patřila jim. Zastavila jsem se.

„Přicházím v míru,“ řekla jsem. Velký šedý vlk, který se krčil přede mnou v obranném gestu, se začal smát. Tedy, byl to kašlavý štěkot, ale pamatuji si, že se takto Jake smál. Poznala jsem spoustu věcí, které souvisí s vlkodlaky.

„Ráda bych s vámi uzavřela dohodu. Mohu mluvit s někým, kdo je váš Alfa?“ zeptala jsem se a viděla jsem překvapení v jejich vlčích očích. Vlci se na sebe podívali a ten, který stál přede mnou, přikývl na souhlas.

„Děkuji,“ řekla jsem zdvořile. Trochu mi vadilo, že si vedu monolog, ale chápala jsem, že mi nevěří, protože jsem upír. Jejich přirozený nepřítel. Z lesa se ozvalo zavytí, které se neslo mezi stromy, a já jsem pochopila, že patřilo dalším vlkům. Nebyla jsem si jistá tím, jestli jim budu moci věřit, když budou v převaze. Natáhla jsem kolem sebe štít, který nepřekročí. Velcí vlci, které nesly mohutné tlapy, šli ladnou chůzí. Až se mi to zdálo neuvěřitelné. Jeden z nich mi byl obzvlášť povědomý. Jeho hnědá srst a mohutné tělo, kterému dominoval postoj velitele. To byl jejich alfa a mně šíleně připomínal Jacoba! Kdyby tady byl před lety, tak jsem si myslela, že jsou to dvojčata, bratři. Bylo tu celkem osm vlků, kteří se postavili do obranného postoje a ukryli alfu, který se nejspíš přemění. Netrvalo to dlouho. Zůstala jsem překvapením stát s otevřenou pusou. On byl skutečně jako Jakeův dvojník!

„Jacobe?“ vydechla jsem a on se na mě tázavě podíval.

„Nejsem Jacob. Jsem Billy Black, alfa této smečky. Jakou dohodu chceš uzavřít?“ zeptal se a zkoumal mě pohledem. Ano, teď je mi jasná ta podoba. Billy Black musí být Jacobův potomek, který převzal roli, která patřila Jakeovi.

„Jsem Isabella Volturiová,“ začala jsem tím, že jsem se představila.

„Chci s vámi uzavřít mír. Dovolte mi pobývat v tomto městě a já slibuji, že nenapadnu žádného člověka. Nepiji lidskou krev, ale zvířecí. Dovolte mi pobývat na území, které můžete postrádat, já slibuji, že nebudu dělat nejmenší problémy.“

„Žádáš po nás smlouvu, kterou mohu uzavřít až potom, co se poradím s ostatními. Zítra se sejdeme na tomto místě a my ti povíme, jak se rada rozhodla,“ řekl prostě. Myslela jsem si, že se bude chtít poradit s radou starších.

„Zítra v tuto dobu,“ řekla jsem a otočila jsem se, abych se vrátila ke svému autu. Slyšela jsem, jak se přeměnil. Nedalo mi to, musela jsem se otočit, abych ho naposledy viděla. Když jsem se otočila, tak jsem uviděla hnědého vlka, který se díval za mnou. Když si mě všiml, tak se rozeběhl za ostatními, kteří už zmizeli mezi stromy. Doběhla jsem ke svému autu, ale nenasedla jsem do něj, neodjela jsem domů. Probíhala jsem lesem a ulovila jsem první srnu, která mi přeběhla přes cestu. Cítila jsem úlevu, když jsem uhasila hlad. Pak jsem ji pohřbila. Dostala jsem se blízko k domu Cullenových a neodolala jsem pokušení.

Co nejtišeji jsem prolezla lesem, ale bylo mi jasné, že tu nejsou, protože jsem nikde necítila jejich pach. Byl tu klid, který rušil jen zpěv ptáků v korunách stromů. Vylezla jsem na silnici, která vedla až k jejich domu. Tam jsem zůstala stát. Dívala jsem se na krásný dům, který navrhovala Esme. Podle všeho byl dlouhou dobu opuštěný. Plevel si volně prorůstal zahradou, o kterou se má upíří matka tak ráda starala. Chtěla jsem vstoupit dovnitř, ale nebyla jsem si jistá, jestli můžu. Proč ne? Možná jsem odtud tak rychle utekla. Nikdo tu není a nikdo se to nedozví. Oni se sem jistě hned tak nevrátí, takže na to nikdo nepřijde. Můj pach odvane vítr…

Z květináče, který byl vedle dveří, jsem vytáhla klíč. Byl pořád na stejném místě. Odemkla jsem dveře a vstoupila jsem do pokoje. Bílé stěny, igelity přikrytý nábytek. To všechno mi připomnělo mou minulost. Najednou mě popadla slabost a musela jsem pryč. Zavřela jsem dveře a klíč jsem vrátila zpět. Utíkala jsem až ke svému autu a rychlostí blesku jsem dojela domů. Nevím, co se se mnou stalo, ale musela jsem pryč. Cítila jsem smutek. To nesmím! Slíbila jsem si, že na to nebudu myslet, protože nemám jediný důvod k tomu, abych se trápila. Já k tomu důvod nemám!

9. kapitola - Shrnutí - 11. kapitola

Budu ráda, když tu necháte nějaký komentář.

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha X.: