Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha V.

05.07.2010 (12:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2409×

Seděla jsem ve svém pokoji a i když jsem si zakázala myslet na minulost, tak jsem se neovládla a myslela jsem na svou nejlepší přítelkyni, na Alici. Tolik mi chybí. Je to už čtrnáct dní a já jsem si s ní za tu dobu nemohla popovídat a ani ji vidět. Přemohla mě chvilková slabost a já jsem zapla telefon, který jsem od chvíle, kdy jsem mířila neznámo kam, nezapnula. V tu chvíli jsem si říkala, že mobil musím zničit, ztratit, zapomenout a nevím co ještě, ale nemohla jsem se odpoutat od posledního stébla, které mě drželo s minulostí. Jako bych doufala, že se všechno vrátí zpět a já budu opět šťastná...

Ale Bello, zázraky tohoto typu neexistují, to by sis taky mohla pamatovat. Stiskla jsem tlačítko pro zapnutí telefonu a můj nový mobil, který mi darovala Alice, se s lehkým tónem přihlásil do sítě. Všimla jsem si, že mám slabý signál, ale nijak jsem se nedivila, protože jsem v podzemí. Jsem v podzemí hradu a v takových sklepeních signál moc nebývá. Zvedla jsem se ze židle a mobil jsem položila na stůl. Vydala jsem se ke dveřím a chtěla jsem jít zpět do knihovny, kde jsem poslední dobou trávila spoustu času, ale zastavila mě melodie telefonu, který se rozehrál a skladbou Cry for you mi oznamoval, kdo volá. Věděla jsem, komu jsem přiřadila tuhle melodii, ale přemýšlela jsem, zda mám hovor přijmout.

Nebuď zbabělec, říkala jsem si v mysli, ale nebylo to tak lehké provést. Udělala jsem malý krok směrem ke stolu, po něm druhý i třetí, ale strach mi přikázal se otočit, a tak jsem se vrátila znovu ke dveřím. Stála jsem tam s rukou na klice a přemáhala jsem se, abych šla pryč, abych nezvedla ten telefon, na jehož druhém konci byl někdo, kdo by mi všechno připomněl. Pustila jsem kliku a přešla jsem až ke stolu. Skladba pomalu dohrávala a já jsem seděla na židli a nevěděla, co mám vlastně dělat. Proklínala jsem se za to, že jsem telefon spustila a tím porušila to, co jsem si řekla, ale bylo to silnější, než já.

Zvedla jsem telefon a přiložila jsem si ho k uchu zrovna ve chvíli, kdy byla melodie u konce. Stiskla jsem tlačítko, kterým jsem přijala hovor.

„Bello! To jsem ráda, že jsi to vzala!“ vykřikovala má nejlepší přítelkyně do telefonu. Mělo mě hned napadnout, že když telefon zapnu, tak ona to ve svých vizích uvidí, ale je na to příliš pozdě. Tiše jsem stála a ani jsem nedýchala, jen jsem poslouchala její souvislé brebentění a přemlouvání, abych se vrátila zpět.

„Bello, tak řekni něco!“ vykřikla.

„Co chceš, Alice?“ zeptala jsem se utrápeným hlasem, protože s jejím hlasem se mi v hlavě promítaly i vzpomínky na minulost, na můj život, na mé přátele, na mou rodinu.

„Co chci?“ zeptala se šokovaně. „Chci, aby jsi se okamžitě vrátila domů. Tam, kam patříš a to mezi nás!“ vypěnila a já jsem mohla na dálku cítit její vztek.

„Promiň mi, Alice, ale já nemůžu. Vyřiď prosím všem, že je mám ráda, ale nemůžu se vrátit. Udělala jsem něco moc zlého a přišla jsem o všechno, co jsem měla. Nevolej mi a nehledej mě, prosím,“ řekla jsem zoufale a ukončila jsem hovor. Nestačila jsem ani odejít z místnosti a už mi znovu zvonil telefon. Byla to Alice, protože skladba nelhala, ale já jsem to podruhé už vzít nemohla. Bylo mi líto to, co se chystám udělat, ale musela jsem. Vzala jsem do ruky mobil a jediným stiskem jsem ho rozdrtila. Pak bylo ticho. Chtěla jsem si sednout do křesla a plakat nad svým osudem, ale nemělo by to význam. Plakat nemůžu, protože jsem studená a chladná jako led. Nemám city, nemůžu plakat.

„Bello?“ ozvalo se ode dveří. Otočila jsem se za hlasem a viděla jsem Jane, která stála ve dveřích. Ani jsem si nevšimla, že přišla, ale to je vlastně jedno.

„Ano?“

„Aro tě volá,“ řekla a odešla. Hned jsem vyšla za ní. Tmavé chodby mi po době, kterou jsem zde strávila nepřišly už tolik cizí a já jsem si pomalu začala zvykat.

„Bello, mám pro tebe úkol,“ řekl, když jsem vstoupila do místnosti, ve které se shromáždilo poměrně velké množství upírů.

„Jaký úkol?“ zeptala jsem se a rozhlédla jsem se po místnosti. Byli tu upíři, které jsem neznala. Vyhledala jsem Aleca, který se stal mým přítelem. Stál v Arově blízkosti, stejně jako Jane a já. Viděla jsem radostný výraz v Caiově tváři a bylo mi jasné, že dojde k boji. Proto je tu tolik upírů, tohle je příprava na bitvu!

„Půjdeš spolu s naší armádou, Alecem a Jane,“ řekl. „Jak jsem již řekl, tak musíme udržovat pořádek a ten narušují jistí upíři. Tvá moc se jistě bude hodit, protože tvůj štít uchrání naše upíry, před nepřátelskými.“

„Je tam snad někdo, kdo by mohl svým darem někoho z nás ohrozit?“ zeptala jsem se.

„Možná, ale to se ještě dozvíš. Můžete vyrazit,“ řekl a všichni se hromadně přesouvali. Připojila jsem se k Jane a Alecovi, kteří šli v předu. Cítila jsem respekt, kteří tu ostatní vůči nim chovali a nejen vůči nim, ale i vůči mně. Zvláštní, protože jsem nikdy nikomu nic neudělala a přesto jsem postrachem...

„Kam vlastně jdeme?" zeptala jsem se Aleca, který se na malý moment ještě zdržel a já jsem na něj počkala.

„Jdeme mimo stát," odpověděl rychle, ale neupřesnil mi to, kam přesně jdeme.

„Kdo bude hlídat ve Volteře, když mi všichni jdeme pryč? Vždyť jde s námi celá armáda, tak kdo se tu postará o trojici?" divila jsem se, že jsou tak nezodpovědní, ale Alec se rozesmál. Byl to chladný smích.

„Bello, to si vážně myslíš, že bychom tu nechali Ara, Caiuse a Marcuse bez ochrany?" ptal se mě. Hned mi bylo jasné, že tu ještě někdo zůstává. Chápavě jsem se usmála, a pak už jsme letěli za ostatními.

4. kapitola - Shrnutí - 6. kapitola

Kapitolu přidávám po delší době, ale snad jste na tuto povídku ještě nezanevřeli. :-) Budu ráda za každý komentář, který tu necháte. :-)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha V.: