Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Síla osudu - Prolog + 1. kapitola

Děj navazuje na Zatmění. Edward prohraje boj s Victorií, která Bellu zabije. Edward jede k Charliemu domů, aby mu vše vysvětlil, ale na silnici někdo sedí. Tak vyleze z auta a zjistí, že kouká na Bellu. Ta ho ovšem nepoznává, ani neví, kde je. Nakonec ji odveze ke Carlisleovi, kde jim Bella vypráví svoji poslední vzpomínku.
Nakonec pokračuje ve svém životě v této realitě, ale s Edwardem nechodí. Zůstane to tak, nebo se dají znovu dohromady?
Jsou osudové věci vždy osudové? Zabrání něco jejich naplnění?

1. kapitola – Marný boj (Edwardův pohled)

Seděli jsme ve stanu. Před chvílí jsem poslal Setha pryč, nemohl tady déle vydržet. Musel jsem se docela přemáhat, abych ho nenásledoval, ale udržela mě zde Bellina přítomnost. Zůstal jsem s ní a objímal ji, když jsem zaslechl dvoje myšlenky – jedny pomstychtivé a druhé zamilované, mírně nechápající.

Vyskočil jsem ze stanu, Bellu přitiskl zády na skálu a sám si stoupnul před ni. Blížila se Victoria ještě s jedním upírem. To nebyl tak velký problém, dva upíry bych měl zvládnout. Za chvíli vystoupili z lesa. Victoria se na nás podívala, usmála se a o krok ustoupila.

Jasně, snaží se mě zabavit tím klučinou – Rileym –, který přišel s ní. Přistoupil jsem na její hru a začal se pomalu přibližovat k druhému upírovi. Zároveň jsem kontroloval myšlenky obou dvou, jestli nechystají něco jiného.

Náš boj byl skoro vyrovnaný, měl jsem jen o trochu navrch. To se zřejmě příčilo Victorii. Nehodlala riskovat, že Rileyho nakonec přesvědčím o pravdě –, že ho jen využívá. Z kapsy kalhot vytáhla mobil a rychle někoho prozvonila. Vůbec na to nemyslela, v podstatě nemyslela na nic jiného, než na nejkratší cestu k Belle. Se mnou vůbec nepočítala, byl jsem zničen, znehybněn, zapomenut. Nebyl jsem podstatný, teda aspoň do chvíle, než bude Bella zničena. Pak se chtěla kochat mojí bezmocí, mým smutkem ze ztracené partnerky. Na to se těšila.

Pokračoval jsem v boji a přesvědčování, když jsem si uvědomil další myšlenky. Patřily sedmi dalším upírům, kteří se postupně vynořovali z lesa. Na chvilku se zastavili a podívali se na svoji vůdkyni. Ta jenom trhla hlavou mým směrem. Všichni se na mě vrhli, proti takové přesile jsem neměl šanci. Čekal jsem, až mě roztrhají na malinkaté kousíčky, ale jenom mě pevně chytili a otočili čelem k Belle, která se tiskla na skálu a v očích se jí zračil strach. Pohledem těkala ze mě na Victorii a zpátky, po tvářích jí začaly stékat slzy a jen tiše kroutila hlavou, jako by nemohla uvěřit tomu, co vidí.

Ve vteřině u ní stála Victoria a tiskla si ji na hrudník. Smála se na mě a bavila se mojí marnou snahou dostat se z upířího sevření. Rusovláska se skláněla ke krku mojí lásky a přemýšlela, jestli si má trochu pohrát nebo ji zabít a zdrhnout. Nakonec neodolala a zakousla se. Bella jen slabě vykřikla a pak již nereagovala. Upadla do bezvědomí. Victoria hltala její krev a smála se mi. Zuřil jsem tak jako nikdy. Nevím, jak se mi to povedlo, ale vytrhl jsem se všem upírům naráz a rozeběhl se k Belle.

Victoria se přestala smát, jen co mě spatřila volného. Dlouho se nerozmýšlela a vrazila mojí lásce ruku doprostřed hrudníku a vytáhla ven něco zkrvaveného – její srdce. Posměšně mi ho hodila k nohám a začala utíkat. Dohnal jsem ji pár skoky a jediným pohybem jí urval hlavu, která se odkutálela daleko do lesa. Za chvíli už z ní nezbylo nic než pár kousků, které nešlo ani poznat.

Otočil jsem se k ostatním upírům a všiml si pískového vlka, jak zírá na Bellino tělo. Zvedl hlavu a žalostně zavyl. Z dálky se mu odpovědí ozvalo několik stejně žalostných zavití od zbytku smečky. Přestal jsem si ho všímat a svoji pozornost věnoval zbývajícím upírům, kteří se za tu dobu ani nehnuli z místa. Začal jsem je systematicky likvidovat jako jejich vůdkyni. Pomáhalo mi to uvolnit vztek, který se uvnitř mě hromadil. Ale čím víc upírů jsem zničil, tím byl větší.

Když jsem zničil pátého upíra, zjistil jsem, že jsem sám jen s vlkem, který přede mnou začal couvat. Bál se. Trochu jsem se uklidnil a šel k Belle. Ležela pod skálou v nepřirozené pozici, ruce a nohy pozohýbané v divných úhlech. V hrudníku měla krvavou díru velikosti mojí pěsti. Celé její okolí bylo zakrvácené, ale protože Victoria vysála většinu krve, ležela na čisté a nepošpiněné zemi. Ve tváři měla neutrální výraz, oči zavřené. Kaštanové vlasy rozhozené kolem obličeje byly plné hlíny. A kousek před ní leželo na kamenných úlomcích její srdce.

Vzal jsem ho a položil na díru v hrudníku. Opatrně jsem ji zvedl a rozeběhl jsem se ke zbytku své rodiny. Celou cestu jsem měl v hlavě prázdno, uvnitř jen rostl vztek. Na mě, že jsem ji neochránil, že jsem ji vystavoval takovému nebezpečí. Ještě jsem nebyl schopný truchlit. Nejspíš jsem stále doufal, že ji Carlisle dá nějakým zázrakem dohromady, ona obživne a otevře oči. Ale v tom nejmenším a nejzapadlejším koutku své mysli jsem věděl, že odešla pryč napořád a nic mi ji nevrátí.

Nakonec jsem přece jen doběhl na louku k mé rodině. K jejímu zbytku, protože bez ní už nikdy nebudeme úplní. V jejich tvářích jsem viděl jen nekonečný smutek a lítost. Jejich myšlenky byly naprosto stejné. Přiběhla ke mně Alice a nastavila ruce. Nechápu, jak jsem mohl Bellu pustit, ale za chvíli už ležela na kraji louky pod dekou. Všichni ostatní teď po mě vrhali zdrcené pohledy a čekali, kdy se zhroutím. Ještě pořád si pamatovali moje chování, když jsme se odtud odstěhovali posledně.

„Ještě musíme vyřídit tohle, pak si pojedu promluvit s Charliem. A potom…,“ řekl jsem ploše a větu ani nedokončil. Alice už stejně všechno ví, ale vymlouvat mi to nebude. Upřel jsem pohled přes louku a čekal. Ostatní udělali to samé.

Ani nevím, co jsme jim řekli. Byl jsem schopný zaregistrovat jenom přítomnost Jane, ale pak jsem nevnímal. Probral mě až Carlisle, když se mě při odchodu dotkl. Rozhlédl jsem se kolem. Nikdo tu již nebyl. Rozeběhl jsem se domů pro auto. Nasedl jsem a vyjel. Bylo chvilku po obědě, zataženo, trochu mrholilo. Bella u nás měla zůstat ještě jeden den.

Cestou jsem si zkoušel připravit, co Charliemu řeknu. Ani si neumíte představit, jak moc jsem si přál, aby mi jeho puška mohla ublížit. Určitě mě bude chtít zastřelit a já bych se nebránil, kdybych věděl, že umřu. Jenže jsem upír. Upír, kterého skoro nic nezničí.

Když jsem se celý zoufalý rozhodoval pro pravdu, málem jsem do něčeho na silnici vrazil. Ještě na poslední chvíli jsem stihnul zabrzdit. Půl metru před předním nárazníkem seděla na silnici dívka. Skrčené nohy si tiskla k hrudníku, dlouhé tmavě hnědé vlasy jí spadaly přes obličej a rukama si chránila hlavu. Okamžitě jsem vyskočil z auta a začal zjišťovat, jestli jí nic není.

„Není ti nic? Co tady děláš? Nechceš někam odvézt?“ ptal jsem se naléhavě zaskočen vlastní nepozorností. Evidentně očekávala náraz a jí si jí nevšiml. Ani jejích myšlenek, které na mě měly křičet. Ona na moje slova dlouho nereagovala, a když zvedla hlavu, málem jsem dostal infarkt.

„Bello?“

Autor: LLilith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Síla osudu - Prolog + 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: