Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Síla osudu - 8. kapitola

16.11.2010 (07:45) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2678×

8. kapitola - Alice!

Prázdniny jsem strávil sám. Pořádně ani nevím, kde jsem byl, ale ve Forks ani v okolí to určitě nebylo. Většinou jsem se poflakoval po lese a snažil se nemyslet na nic, protože moje Bella mi byla vším, a když jsem ji teď ztratil, ztratil jsem všechno. Nemyšlení jsem dovedl k dokonalosti, až mi jednotlivé dny začaly splývat v jeden jediný.

Pak mi zavolala Alice, že bych se měl vrátit, abych mohl jít do školy. Ne že bych chtěl, ale Alici se to zdálo příhodné. Co jiného dělat s tolika přijetími? Tak jsem všechno nechal na ní s tím, že vybere školu, kam zaručeně Bella nepůjde. Kupodivu Alice souhlasila. Takže až zítra dorazím domů, popadnu nachystané věci a nechám se dovézt na první přednášku.

Jenže ve škole mě čekalo překvapení. Ve třídě, do které jsem právě vešel, seděla mezi dalšími dvaceti studenty i Bella. Alice se v tu chvíli tvářila jako já nic, já muzikant, což mi ovšem nezabránilo v tom, abych ji nevraždil pohledem. Raději se mi to ani nepokoušela vysvětlit a zajela na jedno ze dvou posledních volných míst. Na mě zbylo to vedle Belly.

Pomalu jsem se plížil učebnou na své místo. Ti, kteří mě sledovali, přemýšleli, proč vypadám jako před popravou. Trochu jsem se tak cítil. Bella mě celou cestu provrtávala pohledem, jako by se snažila uhodnout, co se mi honí hlavou. Já se o to ani nepokoušel.

„Co prázdniny, užila sis je?“ Bylo by neslušné se jí na nic nezeptat a ignorovat ji.

„Náramně, byla jsem u mamky v Jacksonvillu, užívala jsem si slunce, ale déle bych tam zůstat nemohla.“ Sklopila oči a pozorovala náramek na své ruce.

„Takže máš raději déšť a chlad?“

„Ne, ale zvykla jsem si. Tak moc, že by mi chyběly zamračené dny. Ze začátku to bylo skvělé, taková příjemná změna, ale po pár dnech mě to nějak začalo unavovat. Nezvládla bych žít na takovém místě, každé ráno vstávat za jasného světla a celý den nevidět na nebi ani malý mráček. Takové trochu depresivní, víš, jak to myslím?“ zeptala se s úsměvem. Odkýval jsem jí to, plně jsem rozuměl. Začal jsem ji podezřívat, že ví něco, co by neměla. Ale neměl jsem moc prostoru nad tím mudrovat, přišel profesor a začal výuku. Nebyla to taková zábava, ale nic jiného jsem stejně nečekal.

Výklad jsem poslouchal jen na půl ucha, spíš jsem se zaměřil na Alici. Přemýšlel jsem, čím bych jí ublížil víc – zničením oblíbeného Porsche nebo přeplněného šatníku. Jak se moje rozhodnutí střídalo, střídaly se i její vize. Ke konci hodiny seděla jako na jehlách, čekala, až nás profesor pustí, aby mi mohla moje destrukční choutky rozmluvit.

Nechal jsem Alici Alicí a doprovodil Bellu na další přednášku. Musím uznat, že mi to sestřička pěkně naplánovala, měl jsem stejný rozvrh jako Bella. Celou dobu kolem nás poskakoval ten mrňavý skřet, který si nechtěl nechat nic ujít a akorát se nám motal pod nohama. Ignoroval jsem jeho přítomnost a část své pozornosti stále věnoval jeho oblíbeným věcem.

Nakonec jsme Bellu doprovázeli celý den. Bylo by vyloženě sprosté nevšímat si jí nebo se s ní nebavit. Ale bylo to těžké. Zakázal jsem si se na ni dívat „zamilovaně“, jak to nazval ten mrňavý protiva. Její společnost pro mě nebyla tak nesnesitelná, jak jsem se bál, ale to neznamená, že bych s tím neměl ani žádné problémy.

Alici jsem vynadal až doma.

„Co si jako myslíš, že děláš?“ řval jsem na ni přes obývák.

„Co asi? Chodím do školy, užívám si přítomnosti své nejlepší kamarádky, snažím se tě rozptýlit? Vyber si!“ vracela mi to.

„Vzpomínám si, jak jsem ti jasně říkal, že chci chodit na školu, na kterou Bella chodit nebude!“ Můj řev přilákal zbytek rodiny, ale jakmile pochopili, o co jde, raději se zdekovali někam hodně daleko. V domě zůstal jenom Jasper, aby byl blízko Alici.

„Já si zase vzpomínám, že jsi jasně říkal, že chceš chodit na školu, na kterou půjde i ona! A vůbec nechápu, čeho dosáhneš tím svým řevem, takže si najdi nějaký strom uprostřed lesa, kde tě nikdo neuslyší!“ Tak ona ze mě ještě udělá blbce, který ani neví, co chce? Tak to teda přehnala! Začal jsem vymýšlet naprosto šílenou pomstu, jejíž vize dostaly mou sestru do kolen. Užíval jsem si to, dokud do pokoje nevběhl Jasper a nevrhl na mě vyčítavý pohled. V tu chvíli jsem si uvědomil, co dělám. Beze slova jsem vyběhl ven z domu a utíkal… pryč.

Jak jsem jen mohl být… takový hulvát. To jsem nemohl být já.

Ne, byl jsem to já.