Co prožívá Edward?
22.08.2010 (08:15) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1621×
6. kapitola - Bolest
Nedokážu popsat, jak mizerně jsem se cítil. Přišel jsem o smysl své existence hned dvakrát. I moje bolest byla dvakrát větší.
S její smrtí bych se vyrovnal. Nevím jak, ale snažil bych se žít dál, protože by to tak chtěla. Nějak bych to… překonal.
Ale vidět ji, jak ode mě odchází, nechce se mnou mít nic společného, vědět, že ke mně nic necítí, to mě ničí. Ne, to není ten správný popis. Je to peklo na Zemi, pomsta krutého osudu, bezcitného boha, který si se mnou hraje a baví se mým utrpením. Je to tisíckrát horší bolest než přeměna, milionkrát horší bolest, než jakou jsem cítil ve Volteře před rokem.
Nikdo z rodiny mě nenechá odejít, natož zemřít. Ani jeden by si to neodpustil. Všichni vědí, jaký budu, už to zažili. Ne, oni počítají s tím, že to bude stokrát horší, ale mýlí se.
Už teď s nikým nemluvím, a to odešla před pár minutami. Jaké to bude za den, týden, měsíc? A co teprve rok?
Měl bych se od ní držet co nejdál. Nastoupit na nějakou školu, kam určitě nepůjde, abych ji nemusel vídat. Dát jí šanci na život. Na život normálního člověka, jaký jsem si pro ni vždycky přál. O jakém jsem pro ni snil. Bude to těžké, ale musím to zvládnout.
Možná je to takhle opravdu správně. Třeba někdo vyslyšel moje prosby. Ano, tohle je ta správná cesta, po které musíme oba jít.
Všichni jsme strávili noc se svými myšlenkami. Teda kromě mě, ale za to já opravdu nemůžu. Všichni mysleli na Bellu a na mě. Jejich myšlenky byly zoufalé a zároveň radostné, plné očekávání. Chtěli, aby naše láska pokračovala. Chtěl jsem utéct, ale něco mě drželo doma. Nejspíš to byla Bellina vůně vycházející z postele. Lehl jsem si do ní a vdechoval poslední zbytky slábnoucího pachu. Dá se říct, že jsem usnul, protože jsem přestal vnímat okolní svět.
Probudil mě až zvonící telefon. Volala mi Alice. Rozuměl jsem jí jenom to, že Bella jede za vlky. Pak se mi zatmělo v mozku náhlým návalem žárlivosti.
To psisko ji může mít! Může jí být nablízku a ona s ním chce být! Kdo ví, proč jim jejich vztah nevyšel v té realitě, odkud pochází, ale teď má možnost to zkusit znovu. A já se ještě dobrovolně vyženu do exilu a dám tomu podvraťákovi možnost, šanci…
Kolikrát se ta bolest ještě zvětší?
Alice dorazila během pár minut a všichni odjeli daleko do hor na lov. Ani nevím, jestli se mě ptali, ale nejspíš jim byl jasný můj názor na tyhle jejich aktivity. Pomalu jsem se uklidňoval vzpomínkou, že jí to jednou se psem nevyšlo, tak nemá důvod zkoušet to znovu.
Z mého „spánku“ mě vyrušil až zvonek. Automaticky jsem otevřel dveře. Stála tam moje Bella! Ne, počkat, tahle už není moje. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Jak se k ní mám chovat? První reakce je obejmout a políbit, ale to nejde.
„Ehm… promiň, pojď dál.“ Inteligentní řešení, že?
„Ahoj, je doma Alice?“ zeptala se.
„Ne, jsem tady sám, ostatní jeli nakupovat někam do Seattlu.“ Co jí jen může chtít? A jak to, že tu sestra nestepuje za dveřmi?
„To je škoda, chtěla jsem se jí omluvit. Mohl bys jí, prosím, vyřídit, že jsem tady byla a jestli by se za mnou nemohla zítra stavit? Prosím?“
„Mohl. Potřebuješ ještě něco?“ Skvělé, ona si pozve domů moji sestru. Na mě kašle, nic ke mně necítí. Ani lásku, přátelství, ani nenávist. Musím zmizet, nebo se z toho zblázním.
„No, dneska jsem byla za Jakem.“ Zavrčel jsem. Myslím, že si toho všimla, ale já jsem to ignoroval. „Prý mi dal nějaký náramek a chtěl by, abych ho měla. Jestli ti to teda nevadí,“ pokračovala.
„Ne, nevadí, hned ti ho donesu. Posaď se, prosím.“ Pomalu jsem vyšel do svého pokoje a našel náramek se dvěma přívěsky. Pomalu jsem sešel a našel ji zírající na klavír.
„Umíš na něj hrát?“ zeptal jsem se a vtiskl jí náramek do dlaně.
„Ne, ale vždycky jsem chtěla.“ Odmlčela se a prohlížela si řetízek s dřevěným vlkem a kamenným srdcem. „Jake mluvil jen o jednom přívěsku.“
„Ten druhý je ode mě, ale můžu ho sundat, jestli ho tam nechceš.“
„Ne, nechám si ho, jestli ti to nevadí.“
„Nevadí. Mám ti zahrát?“ Najednou jsem měl trochu chuti do života. Ani jsem nečekal na její odpověď. Zahrál jsem pár skladeb, ale pak se ozvala ukolébavka. Nechtěl jsem ji hrát, ale už nešlo přestat. Část jsem jí opakoval stále dokola, abych nedošel ke konci.
A pak jsem byl zase sám. Ani nevím, kdy odešla. Ani nevím, jestli se se mnou loučila.
Autor: LLilith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Síla osudu - 6. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!