Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Síla osudu - 3. kapitola

31.07.2010 (17:00) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1434×

3. kapitola – Bello? (Edwardův pohled)

„Bello?“

To snad není možné? Vždyť před chvílí umřela. Viděl jsem to. Tak proč tady sedí? Ne, nesedí, omdlela a svalila se na silnici. Já už asi nejsem upír. Napřed ji málem přejedu a teď ji nechám spadnout.

Opatrně jsem ji vzal do náruče a posadil do auta. Za chvíli jsem už parkoval před domem a nesl ji do mého pokoje. Cestou na mě všichni vrhali nechápavé pohledy a následovali mě. Položil jsem ji na postel a chtěl volat Carlislea, ale ten už stál vedle mě. Začal ji prohlížet, ale zatím se nezabýval tím, jak se sem dostala. O ostatních to říct nešlo. Jejich myšlenky byly stejně zmatené, jako ty moje. Až na Alici, která se momentálně topila ve vizích. Bylo jich hodně a rychle se střídaly, skoro jsem to nestíhal sledovat.

Bella se probudí za pět minut. Nikoho nezná, je zmatená, neví, kde je.

Alice je pořád její nejlepší kamarádka.

Já s nikým z rodiny nemluvím, vyhýbám se jim.

Jen tyhle tři jsem pochytil. Ale nikde jsem Bellu nelíbal, nikde jsem nebyl v její společnosti ani se nikdy nestane upírem. Tohle tam nebylo. Tohle byla úplně jiná Bella, už nebyla moje.

„Půjdu zavolat vlky, měli by o tom vědět,“ zašeptal jsem a vyběhl z domu. Během pár minut jsem stál na hranici a čekal, jestli mě někdo najde. Škoda, že nemají mobily, lépe by se s nimi komunikovalo. Naštěstí jsem nemusel čekat dlouho, protože z lesa proti mně vyšel vlk.

„Potřebuji mluvit se Samem. Mám počkat?“ Vlk varovně zavrčel a odběhl. Měl jsem chvilku času, tak jsem se probíral Alicinými vizemi. V podstatě se mi splnilo jedno z mých přání – konečně můžu nechat Bellu žít normální život. Nebude si muset volit mezi mnou a smrtí, teď ke mně nic necítí a když ji nechám být, nejspíš ani nic neucítí.

„Co chceš?“ vytrhl mě Sam z přemýšlení. Přišel jako člověk spolu se dvěma dalšími vlky – Jacobem a Paulem.

„Nevím, jak se to stalo, ale našel jsem Bellu.“ Sam se na mě podíval jako na blázna a zvažoval, jestli by mělo smysl zavřít mě do blázince. Ostatní vlci na tom byli podobně.

„Počkej, vysvětlím ti to. Jel jsem ke Swanům domů, abych… však víš co, a málem jsem přejel nějakou dívku. Byla to ona. Stejně vypadá, voní a nemůžu jí číst myšlenky. Hned omdlela, tak jsem ji odvezl k nám, aby se na ni Carlisle podíval. Už je vzhůru, ale nevím, co jí poví. Jestli ji chcete vidět, můžete jít se mnou,“ dodal jsem, protože mi nevěřili.

„Dobrá, jdi napřed.“ Za chvíli za mnou běželo šest vlků, prostě mi nevěřili. Ani Bellu, ani mír. Mysleli si, že je to past a chceme je zničit. Nádhera, opravdu. Vešel jsem do domu a nechal otevřené dveře, přijdou sami, až se přemění. V obýváku na mě čekala skoro celá rodina kromě Carlislea a Alice.

Najednou Rosalie začala vrčet. Jasně, došla společnost. Nedivím se jí, já sám bych se nechoval lépe, ale mohla by se alespoň trochu ovládat. Vrhl jsem na ni varovný pohled, ale ona se akorát urazila. Vystřelila z místnosti, jako by jí za patami hořelo. Esme se omluvně usmála a pokynula návštěvě, aby se posadila. Ta mírně neochotně zavřela dveře a sedla si na pohovku a do křesel a čekali.

„Za chvíli by měli přijít dolů, aby se dohodlo, co bude dál,“ informovala nás Esme a dál si nás nevšímala. Všichni napínali sluch, aby slyšeli, co se nahoře děje.

„Zatím jsme jí neřekli, kdo jsme, ani o vás, tak se snažte chovat normálně. My se zařídíme podle jejího přání, takže pokud se s námi nebude chtít stýkat, vyhovíme jí. S Alicí ještě řeší nějaké detaily, takže vám můžu říct, co se stalo,“ upoutal naši pozornost Carlisle, který právě scházel schody.

„Nevím, jak to vysvětlit, ale jakoby pocházela z jiného světa, podobného tomu našemu. V té její realitě jsme se nikdy nepřestěhovali do Forks, takže ani vy jste se nestali vlci. V podstatě ani nevíme, jestli jsme tam existovali, teda jako my upíři. Edwarde, měl by sis s ní jít promluvit, dohodli jsme se, že bude pokračovat v tomhle životě, ale nevím, jestli se všemi detaily. Prosím, počkejte ještě chvíli.“ Poslední věta platila vlkům. Zvedl jsem se a odešel nahoru.