Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Siberian Heart - 2. kapitola

06.10.2010 (22:00) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2340×

2. dílek

Zaparkovaly jsme auta do garáže, kde už bylo připravené jedno volné místo navíc, a vešly jsme do domu…

Bella

Zvláštní pocit, když někam přijedete a první kdo vás uvítá – a to tam prakticky ještě ani nejste – je malá křenící se upírka. Přiznávám, že jsem měla původně v plánu strávit ve Forks pár poklidných odpočinkových let, osvobozených od jakéhokoli nadpřirozena, nepřirozena a těch ostatních ‚věcí‘.

Ale vypadá to, že s Alice by mohla být alespoň zábava, nehledě na to, že si nebudu muset nic hledat.

Přesto sama nechápu, jak je možné, že teď sedím v autě v přímém závěsu za ní a jedu do domu, který jsem nikdy neviděla, za upíry, které vůbec neznám, do městečka, pro které jsem se rozhodla na křižovatce před pár hodinami.

Za necelých pár minut jsme dorazily do obrovské garáže připomínající spíš malý rodinný dům. Ještě než se stihly zatáhnout dveře, vykoukla jsem ven a ohromeně hodnotila velkou, skoro celou prosklenou vilu. Byla kouzelná a působila tak nějak elegantně.

Otevřela jsem kufr a posbírala svých pár zavazadel. Alice za mnou zavřela a společně jsme vešly do úzké chodby zakončené obrovskou moderně zařízenou místností s černým pianem uprostřed.

„Tohle je obývák, sem můžeš, kdykoli budeš chtít, je to taková místnost pro všechno. Tam ty dveře vedle schodiště vedou do kuchyně, ta je taky plně k dispozici.“

„Kuchyně? Já myslela, že upíří nejí,“ napadlo mě a musela jsem se usmát.

„Hra na lidi. Ostatně, jestli chceš zůstat na jednom místě delší dobu… Mimochodem Esme, představím ti ji, velmi ráda vaří a byla nadšená, že bude mít pro koho. Prosím, nechej jí při tom,“ prohodila a směřovala mě ke schodišti. „Zatím tu nikdo není, nejspíš budou na lovu nebo v práci,“ prohodila ještě.

„V práci?“ To mě trochu překvapilo, ostatně moc pracujících upírů neznám. Neznám žádného.

„Jojo. Esme je architektka, baví ji to, navrhovala i tenhle dům. A Carlisle zase pracuje v nemocnici, má až neuvěřitelnou schopnost odolávat lidské krvi. Mimochodem je z nás taky nejstarší.“

„A ti ostatní?“ napadlo mě, když jsem vcházela do pokoje v druhém patře. Místnost byla zařízená stejně jako zbytek domu. Skleněná stěna, světlý koberec, velká černá postel s bílým povlečením, černá skříň, komoda, malá knihovnička, dvě křesla a psací stůl. Až mě překvapilo, jak moc se mi tu líbí.

Alice tiše dosedla do křesla a spokojeně se rozhlížela kolem sebe. Na upíra mi připadne dost optimistická a v pohodě. Hm…

„Ostatní chodí do školy. Všichni jsme moc mladí – vypadáme mladě, na to abychom mohli předstírat, že máme školy, praxi a podobně.“

„Jinak díky za pokoj, je krásný a v ideálním místě,“ pochvalovala jsem si. „Mimochodem, kolik jsem dlužná za ubytování a jídlo?“

„Cože?“ vyhrkla Alice, až jsem nadskočila, a vytřeštila na mě oči. Po chvíli se naštěstí uklidnila. „Bells, my máme hodně peněz. Carlisle je doktor a já vidím pohyb akcií na burze dopředu, takže si nemusíš dělat starosti.“

„Ale to nejde, Alice. Říkala jsi, že to je něco jako ubytovna, a tam by po mě nájem chtěli, takže kolik?“ snažila jsem se, neboť bych určitě neměla dobrý pocit z toho, že bydlím v úplně v cizím domě zadarmo.

„Ehm, no. Bells, to je sice pravda, ale mi nejsme lidé a tím se věci trochu mění. Máme přece na všechno celou věčnost, tak proč se zbytečně zabývat penězi,“ koktala. „Moc dobře víš, že u lidí jako jsme my, není problém peníze sehnat, tak co na tom.“

Právě jsem si představovala, jak se jako obří kočka v zářícím bíločerném kožichu vloupám do trezoru národní banky.

„Prostě tu bydli a bav se, jako mi ostatní. O nic dalšího se nestarej. Pohoda.“ Začínala jsem mít neblahý pocit, že mi Alice něco tají. Ale teď to asi stejně nevyřeším. „Za chvíli se vrátím. Klidně se vybal a zabydli se. Pá.“

Chvíli jsem stála na tom stejném místě a koukala na křeslo, ve kterém ještě před chvíli seděl malý koktající upír.

Nezbylo mi teda než si vybalit věci a naskládat je do poliček a skříní v pokoji. Pročísla jsem si vlasy a rozhodla se počkat na Alice. Ale ta nepřicházela, akorát zespoda se ozývaly čísi hlasy. Na malý papírek jsem teda naškrábala, že se jdu proběhnout a do hodiny budu zpátky.

Položila jsem ho na postel a rozešla se k zavřeným dveřím pokoje. Otevřela jsem je, otočila se a opět za sebou zavřela. Kroky mě bezmyšlenkovitě směřovaly ke schodišti. Na schodech jsem ještě zaregistrovala zaraženého upíra s bronzovými vlasy a vykulenýma zlatýma očima.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a obešla ho.

Dům je skutečně perfektně zařízený, zajímalo by mě, jestli Esme bude taky tak příjemná jako Alice. Hm… Vyšla jsem před dům a směřovala do lesa.

Trošku mě však hlodal pocit něčího pohledu v zádech. Automaticky jsem se otočila a za skleněnou stěnou pokoje hned vedle toho mého zahlédla čísi siluetu. Vzpomněla jsem si na upíra ze schodů, který neuměl ani pozdravit. Po chvíli však silueta zmizela, nebo se spíš přemístila na jakousi palandu přímo za stěnou a vzala do ruky něco, co z dálky vypadalo jako kniha.

Nechala jsem to být a pokračovala v cestě. V dostatečně vzdálenosti od domu jsem udělala z oblečení malou ruličku a schovala jí do křoví. Vyklepané bosé nohy se změnily na huňaté bělostné tlapky a už jsem si to rázovala přes hustou a pro lidi ne moc přístupnou krajinu.

Příjemný pocit. Naprosto dokonalý a nenahraditelný. Tolik svobody, prostoru a čerstvého vzduchu. Musím Alice poděkovat, že mě sem dotáhla, protože ještě v tom bistru jsem si nebyla tak docela jistá, jestli zakotvím zrovna tady.

Běžela jsem napříč hlubokým lesem a rozhlížejíc se po okolí přebrodila malou ne moc hlubokou říčku. Tlapy se mi nořily do měkké hlíny a ocas lehce povlával ve vzduchu. Kličkovala jsem mezi hrubými kmeny a přeskakovala povalené stromy.

Veškerá idylka skončila v okamžiku, kdy jsem zahlédla obrovského hromotluka s černými kudrnatými vlasy a zaslechla:

„Hele, Jaspere. Ten je co? Obrovská kočka. Tak schválně, kdo ho dostane jako první.“ Co? To si snad děláš srandu! Blbí upíři.

Rozběhla jsem se, jak nejrychleji to šlo a prchala zpět k domu. Jednu zatáčku jsem však nevybrala tak, jak jsem plánovala, a to mě dost zpomalilo. Hromotluk po mně skočil a já na něj zavrčela, což na jeho tváři kupodivu vykouzlilo úsměv. Drápy se mi instinktivně zaryly do hlíny, což rozdrásalo vlhkou zem pod našima nohama. Ocasem jsem kolem sebe mlátila jako umanutá - neměla jsem sebemenší ponětí, proč to dělám.

Překulila jsem se na něho a obrovskou tlapou ho praštila přímo přes obličej. To ho na chvíli vyvedlo z míry a já měla čas se postavit a udělat pár kroků dále.

„Ty vole, ten má ale sílu,“ prohodil hromotluk a já měla pocit, že ho to snad nadchlo. Jakýsi blonďák jen postával opodál a řehtal se jako urvaný. Když mé uši zaregistrovaly upírovy rázné kroky, nezbylo mi, než se otočit. Skočila jsem po něm a roztrhala mu tak triko.

Páni, ale postavu má skutečně k nakousnutí, to ale nic nemění na tom, že… Au… Má skutečně velkou sílu.

Ještě chvíli jsme se tam převalovali a vrčeli na sebe, než mě to skutečně přestalo bavit. Tak nějak mi najednou došlo, že mi prakticky nemůže skoro nic udělat, a zastavila jsem se. Oba na mě naprosto nechápavě pohlédli a evidentně přemítali, jestli se jim to zdá, nebo ne. Já přemítala o jejich duševním zdraví, protože ty pohledy…

Chtěla jsem se otočit a prostě odejít, ale v tom se hromotluk z ničeho nic rozběhl a skočil mi po krku. Zakousl se, ale téměř v tom samém okamžiku se zakuckal. Pustil mě a začal plivat mou krev všude okolo. Blonďák tam jen tak stál a nevěřícný pohled stále neopouštěl jeho tvář. Odstoupila jsem od dusícího se upíra a zatřepala hlavou, abych zahnala lechtivé šimrání, způsobené hojením ranky.

„Pitomci,“ ozvalo se najednou pár metrů od nás. Hromotluk se přestal dusit a mě do výhledu vstoupila Alice. „Moc se omlouvám, oni o tobě ještě nevěděli,“ řekla a na hřbet mi položila nějakou košili a krátké kalhoty. Odcupkala jsem se tedy obléct a z dálky slyšela rozzuřený hlásek Alice, jak se jim to snaží vysvětlit. Myslím, že jsem mezi hlasy zaregistrovala i nějakou dutou ránu. Hm...

„Bomba,“ prohodil naprosto fascinovaně ten hromotluk, když jsem konečně vylezla z houští a došla k nim. Nejdříve ke mně natahoval ruku, ale pak mě objal a zatočil se mnou. „Rád tě poznávám, jsem Emmett a tohle je Jasper,“ řekl a pokynul k blonďákovi. Kývla jsem na něj a zpozorovala jeho zamlklý nevěřícný pohled - stále nevěřícný pohled, chvílemi jsem se vracela ke svým úvahám o jejich duševním zdraví...

„Bella,“ řekla jsem jen. „Moc ti to nechutnalo, co?“ vzpomněla jsem si na ten malý incident s kousnutím.

„Hm… Bylo to pěkně hnusný. Promiň… Takže nová sestřička Bells. Hm, to zní dobře. Myslím, že s tebou bude sranda. Už teď tě mám rád. Co tak malý závod domů?“

„C-co, sestřička?“ prohodila jsem a nechápavě se zašklebila.

„Emmette. Nech si ty vtipy. Prosím tě. To, že u nás Bella bydlí, ještě neznamená, že si z ní hned musíš dělat srandu,“ řekla Alice. Emmett se nejdříve zatvářil naprosto nechápavě, ale pak se jen usmál a pokračoval.

„Ok, ale malý závod bychom si dát mohli ne?“ odvětil. S povzdechem jsem se podívala zpátky na houští a vydala se směrem k němu.

„Proto jsem vzala jen tak jednoduché věci,“ prohodila Alice pyšně a opět mě obdařila tím vševědoucným úsměvem. Znovu jsem se teda přeměnila a oblečení popadla do tlamy. Samozřejmě co nejjemněji, nějak mě obcházel pocit, že jí na něm záleží. Teda jestli ten soucitný pohled spolu se slabým syknutím, kdykoli se byť jen kousíčkem ono oblečení dotklo keře, vystihuje slovo záleží, pak je to tak.

Všem moooc děkuji za komentíky k prvnímu dílku (viz. perex;).

Chcete pokračování?? Zanechte otisk tlapky... ;))

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Siberian Heart - 2. kapitola: