Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 9.

19.07.2010 (12:00) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1240×

Kapitola 9. – Bomba

S Emmettem jsme ihned zavolali na velitelství a nahlásili jsme to, co jsme právě teď slyšeli. Jakmile se to plukovník dozvěděl, dal vědět šéfovi FBI a ten nám pak zavolal.

„Dobrý den, vy jste agenti Swanová a McCarter.“ Rozsvítil se monitor s hlavou ředitele FBI. Jenom jsme kývli.

„Dobře, dnešní schůzka s vůdci FBI by se měla konat v hotelu Ambasor. Měli by tam být všichni vůdci, ale já jim teď vyšlu nouzový kód, aby tam nikdo nejezdil,“ vymyslel ředitel FBI.

„Ne, to nedělejte, protože někdo z nich může být v Jádru a dát jim tak echo, aby bombu nepoužívali,“ nařídil mu Emmett.

„A to je tam mam poslat jako ovce na porážku? To si snad děláte srandu,“ rozčiloval se ředitel.

„Ne, srandu si neděláme, protože víme, že vůdci i agenti Jádra se ukrývají uvnitř bezpečnostních agentur, a proto musíme riskovat i za cenu nějakého života,“ vysvětlila jsem mu stručně.

„A to mám jako riskovat životy svých lidí?“

„Nic lepšího nemáme,“ řekl za mě Emmett.

„Dobře, a co tedy budete potřebovat?“ zeptal se nás kajícně ředitel.

„Jde o bombový útok, tak bych navrhoval psy, jelikož ti dokážou bombu najít rychleji než my a pyrotechnika,“ nadiktoval mu Emmett. Ředitel si to zapsal.

„A jak to provedete?“ zeptal se nás. Emmett na mě kouknul, abych něco rychle vymyslela, ale já už tady nad tím přemýšlela.

„Jak to provedeme, jelikož nevíme, kdo je od vás z Jádra a my víme, kdo má bombu nastražit, a nepotřebujeme, aby nás poznal, půjdeme tam v převlečení, kamery necháte úplně normálně běžet, ale až přijdeme, budu potřebovat nějakou místnost, odkud budu moct napíchnout kamery a přesměrovat signál na můj počítač. Vy mezitím povedete schůzi, jakoby se nic nedělo a kolem místnosti budou chodit psy. Agent McCarter se pak jakoby náhodou podívá do místnosti i se psem a já to celé budu sledovat z té místnosti na monitoru a kdyby se stalo, že bomba je přímo uvnitř zasedání, vyvedeme vůdce třeba kvůli úniku plynu, a bombu zneškodníme, kdyby zase byla někde uvnitř budovy, vy budete pokračovat normálně ve schůzce a my ji zničíme tam, kde je. Celou dobu budeme spojeni zubním mikrofonem a sluchátkem v uchu, abychom vzájemně věděli, co se děje. To je vše,“ zakončila jsem svoji dlouhou řeč a ředitel na monitoru jen tleskal.

„Výborně agentko, opravdu výborně, máte můj obdiv,“ řekl mi ředitel a my jsme ještě domluvili úplné detaily, jako kdy přijedeme, za co budeme převlečeni, a tak různě.

„Tak, teď na převleky!“ zvolal vesele Emmett a už se hrnul ke skříni, kde byly všemožné paruky a hadry. Já jsem šla za sociální pracovnici a Emmett za mého zákazníka. Já jsem šla za blondýnu a Emmett si nasadil krátké, do všech stran trčící, zrzavé vlasy.

„Ne Emmette, v tomhle nechoď nebo naše maskování prozradím,“ prosila jsem ho.

„Ale no tak, zase nevypadám tak hrozně,“ argumentoval mi.

Emmett si ještě nasadil nějaké, ne moc seriózní oblečeni, co jsme tu našli. Já si nasadila nějaké tílko s opravdu velkým výstřihem, až jsem se divila, že mi z toho prsa nelezou ven, minisukni a k tomu lesklé černé, nad kolena vysoké, kozačky na jehle. Ještě jsem se nalíčila a moje hra byla dokonalá.

„Jo a mě říkej, že já vypadám hrozně, podívej se na sebe. Tak za kolik?“ smál se Emmett.

„Za deset deset.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a my se konečně rozešli k autu, které nám ředitel poslal. Nechali jsme se dovézt až do Seattelu před hotel Ambasor. Vystoupili jsme a Emmett mě vedl přímo do budovy. Dovedl nás na recepci, kde jsme se potkali s ředitelem.

„Tak tady si ji vedu, největší mrchu v okolí,“ řekl Emmett řediteli a já jen koukala.

„Dobře, pojďte za mnou,“ řekl nám ředitel a dovedl nás do hlavní úklidové místnosti. Kde už čekali psovodi se psy, a jeden měl dva.

„Tak, já teda jdu začít schůzi a tady v tom sešitě máte hesla ke kamerám.“ Ukázal mi ředitel a pak odešel na schůzi. Emmett dostal pár základních informací, jak se má k psovi chovat a jak mu nařizovat příkazy. Já jsem mezitím vypnula kameru ze zasedací místnosti a přesměrovala její signál na můj počítač, stejně tak jsem to udělala s ostatními a měla tak dokonalý přehled o všem, co se v téhle budově šustne.

„Dobře, psovodi, už můžete jít pátrat nejdříve kolem té místnosti a pak i kolem, jeden nebo dva půjdou i ven, a jakmile něco zachytíte, zavolejte mi na tohle číslo a já tam pošlu pyrotechnika,“ řekla jsem jim a na tabuli, co tu byla, jsem napsala svoje pracovní číslo. Psovodi se rozešli a já jsem Emmettovi pomohla se převlíknout do dalšího převleku.

„A proč musím vypadat jako dědek, který šel vyvenčit psa a spletl si to s bytovkou?“ ptal se mě Emmett, když jsem mu přidělávala falešné šedivé fousy.

„No, protože jsem to tak vymyslela,“ odpověděla jsem mu. A podala mu nějaký kostkovaný svetr plus vestičku. Ještě dostal hůlku a brejle tlustý jako popelníky a mohl se jít projít do zasedací místnosti. Když mi přišla zpráva, že těsně kolem místnosti nic není, vyslala jsem Emmetta ven a sledovala jeho počínání na kamerách.

„Řediteli, jde k vám agent a vypadá jako starý dědula,“ informovala jsem ředitele a sledovala Emmettovo kulhání na monitoru. Kdybych nevěděla, že je to on, řekla bych si, co je to za dědka a jeho psa. Párkrát se i málem přizabil o hůlku a pak pokračoval. Když došel ke dveřím zasedačky, dělal zvuk s klíči, jako když otevírá zámek. Pak otevřel dveře a rychle vstoupil do místnosti. Ředitel se na něj podíval stejně jako ostatní vůdci. Emmett rychle pustil psa a ten začal očichávat místnost.

„Pane, co tu děláte? Nespletl jste si dveře?“ zeptal se jeden z vůdců.

„Tohle není můj byt, roh deváté a desáté?“ zeptal se Emmett chraplavým hlasem.

„Ne, to je o ulici výš,“ oznámil mu další vůdce.

„Ježišku, tak to se moc omlouvám a já měl pocit, že už je tohle můj dům, sakra, co se dá dělat, tak promiňte, že jsem vás vyrušil,“ řekl Emmett a chystal se k odchodu, ale ten pes to ještě neměl prohledaný.

„Emmette, zdrž to, nemáme to prohledaný ještě všechno,“ řekla jsem rychle Emmettovi.

„Prosím vás, můžu se ještě zeptat, kudy bych se dostal do, a sakra jak byla ta adresa, nemůžu si vzpomenout, myslím, že začínala na A nebo že by na E, ne to asi na A, neznáte nějakou ulici na A, prosím můj mozek už si toho moc nepamatuje, víte, musím s tím chodit i k doktoru a já starý člověk si už nepamatuju už ani ulice, kam jsem to jen dopracoval…“ stěžoval si Emmett a já se smála, jaký kraviny může vymyslet.

„Emmette, stačí dobrý už to ten pes má,“ řekla jsem Emmettovi, když už se viděla, že se k němu vrátil bez výsledků.

„No, to je jedno, že nevíte, jak se ty ulice jmenují, já se hold zeptám jinde a nezlobte se, že jsem rušil,“ řekl jim Emmett a rychle zmizel.

„Hrál jsem dobře?“ zeptal se mě Emmett, když šel směrem ke mně.

„Naprosto přesvědčivě hlavně, jak si měl výpadky paměti,“ řekla jsem mu a v tu chvíli už byl tady.

„Mě by ale stejně zajímalo, kam tu bombu umístili.“ Sundával si Emmett svoje maskování.

„Jo, to mě taky.“

Postupně jsem od psovodů dostávala zprávy, že nikde, kde byli, není. Ale ještě mi zbýval poslední. Schůzka pomalu končila, když mi zavolal poslední psovod.

„Agentko, když jsme se procházeli kolem větrací šachty, pes začal štěkat, a tak si myslíme, že by to mohlo být tam,“ oznámil mi úplnou novinu a já se teď musela rychle rozhodnout.

„Dobře, díky,“ řekla jsem mu a zaklapla mobil.

„Prý je to ve větrací šachtě,“ řekla jsem Emmettovi.

„Tak to jsme, ty víš kde.“

„Nejsme, půjdu tam já a pyrotechnika na telefonu,“ řekla jsem mu můj plán.

„Je to nebezpečný.“

„Stejně tak jako to nechat vybuchnout,“ namítla jsem mu.

„Dobře, zachraň nás, ale vrať se živá, a to máš rozkazem,“ usmál se na mě Emmett.

Vytočila jsem číslo na pyrotechnika a obeznámila ho se situací. Emmettovi jsem dala rychle nějaké instrukce a protože jsme byli v úklidové komoře, měla jsem přístup do větrací šachty snadný. Sotva jsem se ale vešla do průduchů, a tak jsem měla co dělat, abych se vůbec dostala nad místnost. Jakmile jsem podle větracích otvorů dorazila nad zasedačku, uviděla jsem přímo na mřížce sedět bombu.

„Bello, právě jeden odchází a já porovnávám obličeje,“ oznámil mi Emmett v jednom uchu.

„Agentko, už jste u bomby?“ zeptal se mě pyrotechnik do druhého ucha.

„Ano, jsem tu a leží přímo na mřížce větracího otvoru,“ řekla jsem mu rychle.

„Dobře, vidíte nějaký časovač nebo něco tomu podobné?“

„Je tu odpočet přímo na ploše monitoru od notebooku, zbývají asi poslední čtyři minuty,“ řekla jsem zděšeně, když jsem to zjistila.

„Vedou od toho nějaké dráty?“

„Jo, do C-4 a do počítače.“

„Do počítače? Ten bude sloužit asi jako spínač a kolik je tak je asi té C-4?“

„Odhadem tak deset deka.“ Prohlédla jsem si pořádně tu výbušninu.

„Dobře, podle popisu to vypadá tak, že spínač je v počítači nastavený na dobu až se doodpočítají poslední sekundy a my musíme nějak zneškodnit ten počítač nebo bude po nás,“ řekl mi povzbudivé věci pyrotechnik.

„Jasně, ale jak, na vypnutí to asi bude reagovat, tak musíme zničit celý systém, škoda, že sebou nemám tu flešku se všema různýma virama, ale možná, že by šlo nějaký stáhnou z netu,“ uvažovala jsem nahlas. Zkusila jsem jít na internet a našla jsem stránku, které se všichni, co vědí, co dokáže, vyhýbají. Vlezla jsem na ni a nechala počítač nakazit pro počítač smrtelným virem. Během minuty počítač zkolaboval a bomba se zastavila. Já jsem pak odpojila dráty z výbušniny a znovu lezla ven.

„Jsem v pohodě a bomba je zneškodněná,“ řekla jsem a v uchu jsem slyšela jásot a potlesk více než dvou lidí. Když jsem vylezla z větracího průduchu, všichni mi ještě blahopřáli. Dokonce už tu byl i ředitel a všichni psovodi. Pak se všichni rozešli a my se s Emmettem převlíkli do svých původních převleků. Znovu jsme nastoupili do připraveného auta a nechali se odvést až před dům. Vždycky při takových akcích mám pocit, že jsem ráda, že žiju a nic se mi nestalo. A zrovna takový pocit mám i teď, jsem ráda, že žiju. Hned po příjezdu jsem si zamluvila koupelnu a dala si pěkně dlouhou koupel i s bublinkama. Chvíli jsem se tam jen tak válela a užívala si toho, že nám sem dali vířivku. Pak ale někdo zaklepal. A do dveří vlezl Emmett s rukou na očích.

„Já se nedívám, ale přišel Edward a má o tebe prý strach,“ řekl mi Emmett.

„Tak ho pošli do mého pokoje a řekni mu, že jsem tam za chvíli,“ nakázala jsem Emmettovi. Rychle jsem tedy udělala to, co jsem potřebovala a vylezla ven v županu.

„Bello, já jsem měl o tebe strach, nezvedala si mi mobil a já nevěděl, co je s tebou,“ řekl mi Edward hned, jak jsem vlezla do pokoje.

„Jo promiň, asi jsem si na chvilku zdřímla a nevnímala hodiny, ale jsem živá, a to je přece hlavní, ne,“ řekla jsem mu a sedla si vedle něj na postel. Naklonil se ke mně a lehce mě políbil na tvář.

„Moc hezky voníš,“ zašeptal a začal mě líbat, já jsem spolupracovala, ale on byl čím dál tím chtivější a vášnivější. Při záklonu mi spadl ručník z vlasů a ty se okamžitě dostaly mezi nás. Cítila jsem na něm, že chce víc a já jsem hrála s ním. Položil mě na postel a začal mě líbat i na krku. Začala jsem cítit, jak se jeho ruce pomalu přesouvají ke šňůrce, kterou na mě drží můj župan.

„Edwarde, zatím ne,“ šeptla jsem mu skoro do ucha, jelikož jsem si uvědomila, kam až by mohl zajít. On se narovnal a já mu přímo koukala do jeho zlatých očí, ve kterých svítilo vzrušení, ale i jisté zklamání z toho, co se právě děje.

„Promiň, nechal se unést,“ omlouval se mi, i když nic neudělal.

„Ne, omlouvat bych se měla já, ale víš, na mě je ještě brzy, moc se neznáme,“ vymýšlela jsem si důvody proč ne.

„Tak já už radši půjdu, ujistil jsem se, že ti nic není, a tak už můžu jít.“ Vstal z postele a scházel schody dolů.

„Počkej, doprovodím tě.“ Sešla jsem za ním. Doprovodila jsem ho až ke dveřím a tam jsem ho políbila na rozloučenou. Nasedl do svého Volva a já si počkala, až zajede za zatáčku. Pak jsem zalezla do baráku a šla do obýváku za Emmettem.

„Rušná chvilka,“ zasmál se Emmett a koukal na krk. Kde se mi za tu chvilku stihl vytvořit cucflek.

„Haha.“ Radši jsem šla znovu k sobě do pokoje, kde jsem dodělala to, co jsem chtěla udělat, než přišel Edward. Pak jsem šla spát.

Čas ubíhal a duben vystřídal květen. Já a Edward jsme zatím zůstali tam, kde jsme skončili tu noc, co jsem zničila bombu. S Alicí jsem jezdila na pravidelné nákupy, kde jsem se vždycky dozvěděla něco o tom, co ke mně Edward cítí a že je ráda, že já jsem na tom úplně stejně. Jako jednou na nákupech pro změnu v Port Angeles.

„Víš, že mi to připadá už strašně dávno, co si přijela jsem do Forks a začala si chodit s mým bratrem, ale jsem za to hrozně ráda,“ řekla mi znovu ohranou písničku Alice.

„Jo, já taky, myslím, že na můj ex na něj ani za, já nevím co, nemá, oproti němu byl nula a tak různě,“ řekla jsem jí na to něco novějšího než obvykle.

„Nedávno jsem u tebe viděla řidičák, na kterém máš napsáno, že máš narozeniny 13. května, což je tento pátek. Proč si mi nic neřekla,“ vyzvídala Alice a mě celkem překvapilo, že našla můj falešný řidičák, ještě že mám pravý na základně, která je furt pod zámkem.

„No, proč jsem ti neřekla, asi jsem na to jenom zapomněla,“ vymyslela jsem ten nejohranější způsob výmluvy.

„Ale tvoje osmnácté narozeniny se musí oslavit, takže už teď je jisté, že u nás bude pro tebe připravená oslava,“ řekla zvesela Alice.

„Asi už vím, proč si mě znovu vytáhla na nákupy.“ Zasmála jsem se a Alice také. Pak jsme pokračovaly do dalších obchodů, ale nekupovaly jsme žádné party věci, prý proto, abych byla překvapená. Po návratu domů jsem měla opět několik nových věcí, až jsem neměla, kam to pomalu dávat.

Páteční večer nadešel a Edward pro mě a Emmetta zajel, aby nás odvezl na mojí narozeninovou party. Už i cesta byla vyzdobená. Jenom jsem se podívala na Edwarda, který se tvářil nešťastně a Emmetta, který koulel očima.

„Tohle je jenom začátek,“ upozornil mě Edward. Jakmile jsme přijeli před dům, věděla jsem, proč mě varoval. Všude kolem to bylo vyzdobené, až hrůza ale i přes to, to bylo celkem pěkné. S Edwardem jsme prošli ruku v ruce domem až do obýváku a pro Emmetta si přišla Rose. Na to jak to bylo vyzdobené, byli tu jenom Cullenovi a já s Emmettem. Alespoň to proběhlo v rodinném kruhu. Hned po přípitku na moje zdraví a po všech blahopřáních jsem se dostala k rozbalování dárků, ke kterému mě donutili. Od Edwardových rodičů jsem dostala velmi drahou a cennou knihu o soudnictví. Edward jim prý řekl, čím se chci stát. A od Jaspera Alice a Rose jsem dostala soupravu šperků, která obsahovala náušnice náramek a prstýnek. Edwardovo dárek jsem si nechala až na konec. Když jsem otevřela krabičku, ve které byl zabalen. Vykoukl na mě černý samet, na kterém se blyštil řetízek podle puncu 14-karátového bílého zlata s přívěškem ve tvaru srdce na kterém bylo vyryto I ♥ you a to srdíčko bylo uděláno z několika malých asi diamantů.

„Edwarde, děkuju, opravdu moc děkuju,“ řekla jsem mu a políbila ho.

„Alespoň můžeš mít moje srdce stále u sebe,“ řekl mi a políbil mě znovu.

„Emmette, a teď tvůj dárek,“ řekla Alice.

„Tvůj dárek zase najdu někde schovaný po baráku, viď,“ řekla jsem, jak jsme to s Emmettem vždycky měli, ještě před tím, něž jsme se stali agenty, mi vždycky schoval dárek někde po našem baráku, buď do koupelny, nebo ke mně do postele. „Až ho najdu, tak ti ho ukážu, neboj, o nic nepřijdeš,“ řekla jsem Alici a ta vypadla, že jí to stačí. Pak se pustila hudba a Edward mě vyzval na další náš tanec. Tentokrát se to ale obešlo bez nuceného povídání a my jsme jen tak beze slov tančili do rytmu písně. Ostatní se připojili až po chvilce a když už bylo něco k půlnoci, odvezl nás Edward zpět domů. Až když jsem si byla jistá, že odjel, zavřela jsem dveře a odnesla si dárky do pokoje.

„A co dárek od tebe?“ zeptala jsem se ho.

„Ten bude, až na tvoje pravý narozeniny, a ne falešný,“ řekl mi Emmett a zašklebil se na mě.

„Jo, je to hrůza, že jsem to neutajila, takhle jsem oslavila 13. května svoje falešný osmnáctý narozeniny, ale moje pravý jsou až 13. září,“ stěžovala jsem si, ale spíš jen pro sebe.

„Jo, a ještě ke všemu ne osmnáctý ale dvacátý, ještě že už jsem dvacítku oslavil v březnu,“ řekl Emmett a tím mi připomenul, že moje dvacítka už se blíží.

„Moc dobře si to pamatuju, s Peterem jste se tak opili, až jsem vám musela pomáhat vás podepírat a ty si ještě ke všemu spal u nás na gauči. Opravdu veselá noc,“ připomenula jsem mu, co se stalo.

„No, tak jsme trochu uklouzli, to se stane každému,“ namítl mi Emmett.

„Víš co, nechme toho, jdu spát,“ řekla jsem mu a vyběhla schody ke mně do pokoje. Ještě jsem se stavěla v koupelně, a pak rovnou do postele.

„Jsem rád, že ho nosíš,“ řekl mi ráno před školou Edward, jakmile uviděl přívěšek na mém krku.

„Taky mám pořádně velký důvod.“ Políbila jsem ho na přivítanou. Pak jsme pokračovali směrem do školy, tak jako posledních několik týdnů.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 9.: