Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 21.

25.03.2011 (08:30) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1492×

Kapitola 21. – Nečekaná návštěva

Ráno jsme se s Edwardem chystali do školy, ale už od doby, co vyšlo slunce, se mi tenhle den zdál nějaký divný. Měla jsem pocit, že dneska nepůjde všechno tak, jak by mělo jít, a začalo to už jen tím, že se Edwardovi nepovedlo na první pokus nastartovat.

„Dneska je nějaký divný den,“ prohlásila jsem do prázdného zvuku motoru auta.

„Jen proto, že zlobí motor?“ zeptal se mě Edward se smíchem na rtech.

„Ne, to je jen součást toho všeho,“ odpověděla jsem Edwardovi a dál koukala do prázdna.

„Čeho všeho?“ zeptal se mě nechápavě Edward.

„Nevím, třeba toho, že poslední dobou moc o Rektorovi není vědět, nebo potvrzování mojí teorie, prostě se mi to nezdá,“ zkusila jsem Edwardovi nějak vysvětlit moje pocity.

„A jak si na to přišla?“

„Můj špiónský instinkt mi napovídá, že se dneska něco stane a nebude to zrovna dobré,“ řekla jsem a vystoupila z auta.

„Co by se mělo stát?“ zeptal se mě Emmett hned za zády.

„Nevíme, jen Bella si myslí, že se dneska stane něco zásadního,“ řekl jim za mě Edward a my vešli do školy. Po celou dobu vyučování jsme to řešili, ale na nic zásadního jsme nepřišli, jelikož tahle intuice nebyla ničím podložená. S Edwardem jsme odjeli domů a já se šla pustit do souborů, co jsem si přetáhla z počítače na flashku ve velitelství Jádra. Sedla jsem si za počítač a projížděla záznamy, co jsem našla, ale potřebovala CD, abych mohla nové informace někam uložit, ale žádný jsem u nás nenašla.

„Edwarde, zajedu si koupit CD, jsem tu za chvíli,“ řekla jsem Edwardovi, který byl zabořený do nějaké knížky. Jen kývl hlavou a já už pomalu vyjížděla se svojí Audi do jediného pořádného počítačového obchodu v Seattlu. Cestou jsem přemýšlela nad tím, co jsem si myslela dneska ráno. Celý den se nic nedělo, a tak začala pochybovat o tom, že se dneska něco stane. Dojela jsem do obchodu a vybrala si nějaké CDčka. Šla jsem zaplatit, ale můj nos zaregistroval úplně novou upíří stopu. Podívala jsem se na to místo a uviděla tam muže s rubínovýma očima, který se dívá přímo na mě. Odtrhla jsem pohled od něj, zaplatila prodavači a rychle zmizela z prodejny. Jakmile jsem byla v autě, zavolala jsem Edwardovi.

„Bello, děje se něco?“ zeptal se mě do telefonu.

„Viděla jsem ho.“ Byla jsem schopná říct jen tohle.

„Viděla jsi koho?“ nechápal Edward. Můj mozek najednou začal fungovat a já si uvědomila, koho jsem to viděla.

„Nového Bosse, díval se na mě a stoprocentně poznal, že nejsem člověk, jako jsem to poznala já u něho,“ řekla jsem strašně rychle až nesrozumitelně Edwardovi do telefonu.

„Bello, buď tam, kde jsi a já pro tebe přijdu,“ nařizoval mi Edward.

„Ne, ty jeď za Alicí a Emmettem, informuj je o situaci a já zatím pojedu domů,“ řekla jsem mu.

„Ale co když tě bude sledovat?“

„Jsem také upír a navíc mám nejlepší vojenský a špiónský výcvik, jaký můžu mít,“ řekla jsem mu a ukončila hovor. Nastartovala jsem auto a rychle vyjela ze Seattlu na dálnici.

Dojela jsem před náš barák a rychle se dostala na základnu, kde už byla i Alice s Emmettem.

„Bello, já jsem tak rád, že ti nic není,“ rychle mě objal Edward.

„Myslíš, že tě sledovali?“ zeptal se mě Emmett.

„Ne. Myslím, že ne, nikoho jsem cestou necítila ani neviděla, jediné, co vím, je, že už na sto procent o nás ví Rektor,“ řekla jsem jim a Emmett se mnou jen souhlasil.

„No, ale podle toho, co vidím, o mně ještě nevědí, což nám pořád zajišťuje trochu náskoku,“ řekla Alice

„Máš pravdu, naší jedinou výhodou je tohle, musíme doufat, že to co zjistíš v Jádru, nás dostane přímo k Rektorovi,“ souhlasila jsem s Alicí a doufala, že jí brzo budou kontaktovat, aby se co nejdříve dostala k Rektorovi.

„Takže, já to budu zkoušet zevnitř a vy…“

„My po starém dobrém způsobu,“ dořekl za ní Emmett nadšený, že může jít do akce, ve které se hraje na život a na smrt.

„No jo, ale někdo to musí tady hlídat,“ nakousl Edward tohle téma.

„O to se postarám já, ty a Emmett půjdete po Rektorovi naším způsobem, Alice jako jejich člověk a já budu vaše spojka tady na základně, cokoliv budete potřebovat, já to zajistím,“ řekla jsem nadšeně z našeho vymyšleného plánu.

„Bello, tohle nemyslíš vážně,“ podíval se na mě Edward udiveně a mě zajímalo, co se mu na tom nelíbí.

„Proč?“

„Co když sem někdo přijde a ty se nebudeš moct bránit?“ navrhl.

„No, tak máme rodinu v podstatě hned za rohem,“ řekla jsem vesele.

„Přece jsme řekli, že rodinu zapojovat nebudeme,“ stál si na svém Edward.

„Dobře, máš pravdu, ale jestli pojedu s Emmettem já a bude nás chtít někdo najít, najde nás snadněji než s tebou, ty přece myšlenky slyšíš dřív než kroky, nebo se mýlím?“ argumentovala jsem.

„Znáš mě až moc dobře, ale to neznamená, že s tím souhlasím, jenom jsem prohrál,“ zasmál se Edward.

„Takže dohodnuto?“ zeptal se netrpělivě Emmett.

„Jasně, běž za Rose,“ řekla jsem mu a on vyšel ven z domu a za ním Alice.

„A co budeme dělat my?“ otočil se na mě Edward.

„No, řekla bych, že myslím na něco jiného než ty,“ řekla jsem mu a pomalu došla k našemu ringu.

„Chceš se prát?“ podíval se na mě šibalským pohledem Edward.

„Edwarde, já to myslím vážně. Měli bychom cvičit, jestli chceme Rektora a jeho nohsledy porazit,“ řekla jsem mu a začala se rozcvičovat, i když nemusím.

„Bello, ale já se s tebou prát nebudu,“ řekl Edward a posadil se na židli.

„Nechceš, ale budeš muset,“ zaútočila jsem na něj jako první.

„Opravdu si myslíš, že mě porazíš?“ zeptal se mě Edward, když se zvedl.

„No, stoprocentně jsem tě nenaučila všechno, co znám,“ řekla jsem mu a čekala, co Edward provede. Neměl se k žádnému útoku, a tak jsem začala já. Pokračoval v tom, co jsem ho naučila, a musela jsem uznat, že je dobrý, ale jak jsem řekla, on měl na tohle všechno jen pár týdnů, já skoro víc jak rok a i během misí jsem se učila nové věci. Použila jsem na něj výpad, co mě naučili mistři v Tibetu, a tím ho položila na zem.

„Tak co, pořád si myslíš, že tě nedokážu porazit?“ usmála jsem se na něj a podala mu ruku, aby se zvednul. Netušila jsem ale, jak bude Edward zákeřný, jakmile jsem mu podala ruku, chytnul ji a stáhnul mě dolů tak, že jsem ležela na žíněnce a on byl nade mnou.

„Opravdu věříš tomu, že nic neumím, když jsem chodil necelé století po vražedných misích?“ podíval se na mě Edward svým pohledem, kterému nedokážu odolat. Pak mě začal líbat na krku a celý můj vymyšlený tréninkový plán se neuskutečnil, ale zase jsme trénovali v něčem jiném. Takže, jsem opět zapomněla na všechny věci a různé problémy, co mě trápily, a prostě si jen užívala přítomnosti Edwarda. Ruku v ruce jsme vcházeli do školy a za námi šla Alice s Jasperem. Emmett s Rose už byli dávno uvnitř a já skoro nic nevnímala než Edwardovu přítomnost. Došli jsme k naší učebně a vešli dovnitř, když přišel profesor a houkl po třídě, aby ztichla, začala jsem konečně vnímat i to, co se děje mimo Edwarda, a tak jsem začala dávat pozor výkladu. Psala jsem si poznámky, když jsem si všimla, jak Edwardovi vypadla propiska z ruky. Věděla jsem, že se něco děje, ale nevěděla jsem co.

„Edwarde, co se děje?“ špitla jsem k němu.

„Jdou sem,“ řekl jen a já netušila, koho myslí. Jen jsem se na něj podívala a on pokračoval.

„Vůdci Jádra se pohybují po škole, slyším jejich myšlenky, hledají mě, tebe a Emmetta, o Alici neví,“ řekl mi rychle Edward.

„Myslíš, že je Alice viděla?“ zeptala jsem se Edwarda, ale ten jen zavrtěl hlavou. Najednou mě napadlo Alici napsat SMS. Rychle jsem vyťukala to, co jsem chtěla, a na mobilu se mi ukázalo, že jí to došlo.

„Slyším Aliciny myšlenky, už odešla ze školy, ale jde s ní Jasper,“ řekl mi po chvíli Edward.

„To je dobře, ale co budeme dělat my? Do konce hodiny čekat nemůžeme,“ ptala jsem se ho.

„Tak zkusíme simulovat nějakou nemoc, a pak tě doprovodím na ošetřovnu,“ navrhl Edward.

„Dobře, omdlívám, mám málo cukru v krvi,“ řekla jsem mu rychle a plácla sebou na zem. Ozvala se rána, jak jsem dopadla, a slyšela pohyb všech, aby na mě viděli dobře. Edward rychle odříkal to, co jsem mu řekla, a pak jsem cítila, jak mě zvedá do náručí, a nese mě ven ze třídy.

„Už mě můžeš postavit,“ řekla jsem mu pár metrů od třídy. Postavil mě a my šli směrem, který jsem určovala.

„Kam jdeme, tudy se k východu nejde,“ divil se Edward.

„Pro Emmetta, jeho sílu můžeme potřebovat, já ho vyzvednu, ty zatím sleduj vůdce, ať nás někde nevidí,“ řekla jsem mu a Edward mě ještě rychle políbil. Já jsem pak šla do třídy za Emmettem a bylo mi jedno, že jestli mě někdo potká, uvidí ze mě šmouhu, protože teď nebylo času na zbyt. Před Emmettovou třídou jsem nasadila smutný výraz a zaťukala na dveře.

„Dále,“ ozvalo se ze třídy, a tak jsem otevřela dveře.

„Dobrý den, já jsem tu za bratrem Emmettem, protože mi právě volala policie, že naši rodiče měli nehodu a jsou v nemocnici,“ řekla jsem rychle učiteli.

„Dobře, jestli za nimi musíte, můžete jít,“ řekl učitel a Emmett šel se mnou.

„Bello, co se děje?“ vytřeštil na mě oči Emmett.

„Vůdci, jsou tady na škole, musíme na základnu a vyřešit to, Alice jela pryč,“ řekla jsem Emmettovi rychle při tom, když jsme šli ze školy k Edwardovu autu, které na nás čekalo před školou. Nasedli jsme do něj a rychle odjeli.

„Kde jsou?“ zeptala jsem se Edwarda rychle.

„Chodili po druhém patře a my byli v přízemí,“ řekl jen Edward a dál jsme při jízdě mlčeli. Já jsem ovšem probírala to, co se za celou tu chvilku dělo. Nevěřila jsem tomu, že nás našli, a také tomu, že zatím Alici neprokoukli. Bylo tu nějak moc nesrovnalostí, na které jsem moc přijít nemohla, ale přestala jsem se tím zabývat. Prostě se tohle právě děje a to jediné mě teď zajímá. Dojeli jsme k nám domů, kde jsme měli i základnu. Otevřela jsem základnu a rychle zavolala generálu Walkerovi.

„Agentko Swanová, potřebujete něco?“ zeptal se mě generál.

„Máme tu problém, vůdcové Jádra nás našli a zjistili naše krytí školou, naštěstí agentka Cullenová prozrazená zatím není, což nám dává určitou výhodu,“ vysvětlila jsem mu v kostce naší situaci.

„Tak to je asi jediné, co je dobré, kdyby se něco dalšího dělo, volejte kdykoli,“ ukončil hovor generál. Edward pak ještě navrhl, abych zavolala Alici do bytu, jak se jí vede. Nechala jsem teda vytočit Alicino číslo a čekala na to, kdy se to spojí.

„Ahoj, to jsem ráda, že se mi ozýváte,“ řekla Alice strašně nadšeně, až se mi to nelíbilo.

„Ano, i já jsem rád, že se opět vidíme,“ podíval se do monitoru od videotelefonu Rektor v obležení několika vůdců, kteří hlídali Jaspera, aby nic neudělal.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 21.: