Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 20.

31.12.2010 (18:00) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1401×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Kapitola 20. – Teorie

V D.C. byl obvyklý den, bylo lehce pod mrakem a sem tam vykukovalo slunce. Alice nás na to připravila, a tak jsme všichni na sobě měli krátké kabátky s kapucí, která nás dostatečně zakryla a k tomu černé kožené rukavice.

„Tak, co budeme dělat teď?“ položil otázku Edward.

„Zajdeme si pro vybavení,“ navrhl Emmett a my naseli do taxi, které jsem mezitím zatavila.

„Ke mně nebo do kanclu?“ zeptala jsem se Emmetta.

„K tobě, máš tam lepší vybavení,“ řekl mi Emmett a já řidiči řekla, kam má nás odvézt.

Cesta zabrala něco kolem půl hodiny a já s Emmettem ji strávili, probíráním toho, co bude lepší s sebou vzít za zbraně.

„Rád vás znovu vidím, paní Petnová,“ prohlásil recepční, který mě znal ještě pořád jako Peterovu manželku.

„Prosím, teď už jen slečna Swanová, rozvedli jsme se,“ řekla jsem rychle recepčnímu a vlezla za ostatními do výtahu. Vyjeli jsme do desátého patra, které bylo úplně pod střechou, a já odemkla svůj starý byt.

„A pro co jsme sem vlastně šli?“ zeptala se Alice.

„Pro tohle,“ řekla jsem a naťukala kód na dveře, co vypadaly jako dveře od obrovské skříně. Jen co se dveře otevřeli, viděla jsem, jak jen Edward s Alicí koukají.

„Co to sakra je?“ nechápal Edward.

„Normální vybavení špionova bytu,“ řekla jsem jen a vešla do svého šatníku, ve kterém byli různé zbraně, pistole, nože, taky se tu nechal najít meč, tyč a nějaká poloautomatická kulovnice.

„Jdeme po Rektorovi, který má pod palcem každou zločinnou organizaci, tak si snad nemyslíte, že půjdeme nevybavení,“ řekl Emmett a už se hrnul pro různé zbraně a zásobníky.

Podívala jsem se, co má Alice na sobě, a podle toho jsem volila, co jí mám dát. Jelikož jsme měli s Alicí stejnou velikost nohy, půjčila jsem jí svoje vylepšené lodičky a podala jí k tomu pár nožů, které se přesně vešli do mezery v podpatku. Dále jsem jí podala pás s noži na kotníky a místo pásku, měla pásek se zásobníky, co vypadal jako obyčejný hodně přezdobený. Já si vzala to samé, ale ještě jsem si do vlasů přidala jehlice s jedovatými hroty. Edwarda si vzal do parády Emmett a kluci vyšli podobně vybaveni jako my.

„Očekáváme nějakou přestřelku?“ zeptal se Edward.

„Jeden nikdy neví,“ odpověděla jsem mu a my vyšli z bytu.

I když mám ledovou kůži, při pohybu jsem na sobě cítila ledově ostré nože a za pasem svojí pistoli. Podle informací, co jsme dostali, jsme se dostavili na místo, kde by mělo být nové velitelství Jádra.

„Alice, tebe jedinou pravděpodobně neznají, tak to musíš zkusit ty,“ řekla jsem Alici a Alice došla k bezpečnostnímu zařízení, které bylo opatřeno kamerou.

„Dobrý den, co si přejete?“ ozval se ženský hlas.

„Jaderná reakce na slunci, z vodíku udělá helium,“ řekla Alice heslo, které mělo být pro ty, co se chtějí stát členy Jádra. Dveře se otevřeli a my s Alicí rychle proklouzli dovnitř. Procházeli jsme chodbou, když jsme uslyšeli blížící se kroky. Všichni kromě Alice jsme se rychle někam schovali a pro Alici si přišel jeden ze členů Jádra.

„Dobrý den, slyšel jsem, že se k nám chcete přidat,“ řekl ten chlapík.

„Slyšel jste správně, dostala jsem jeden tip, že když chci udělat něco dobrého pro svoji zemi, mám sem zajít,“ lhala Alice, jako když tiskne.

„Smím vědět vaše a toho, od koho jste dostala tenhle tip, jméno?“ zeptal se chlapík.

„Jsem Alice Petnová, tip jsem dostala od svého bratra Petera Petna,“ pokračovala Alice dál.

„Peter Peton ale zemřel před několika měsíci, pokud se nemýlím,“ říkal takovým nedůvěřivým tónem ten chlapík.

„Ano, ale než se vyřešila závěť a podobné věci, hrozně dlouho to trvá,“ zamaskovala to rychle Alice a odcházela s tím chlapíkem někam do kanceláří. My jsme chvíli počkali, a pak se vydali budovou dál a hledali různé stopy, které by nám pomohli najít Rektora. Rozdělili jsme se, ale svým způsobem, jsme stále byli při sobě. Měli jsme odposlech, a tak jsme věděli o každém kroku. Procházela jsem kolem dveří, na kterých bylo napsáno „Commander“, věděla jsem, že jde o Chicagského vůdce Jádra, a zrovna ve své kanceláři nebyl, a tak jsem tam vlezla.

„Zrovna jsem narazila na jeden počítač z hlavních vůdců Jádra,“ oznámila jsem jim do sluchátka a zkusila se něj nabourat. Nebyl to velký problém, protože byl zapnutý a byl zrovna načtený na server s názvem tajné. Vzala jsem svojí flešku a překopírovala všechny dokumenty, co by mohli být zajímavé. Pak jsem viděla disk na serveru s názvem Rektor, ale z tohohle počítače jsem tam neměla přístup okamžitě. Musela jsem zadat heslo a to není zrovna jednoduché odhadnout.

„Nevíte, co by mohl mít Rektor za heslo?“ zeptala jsem se jich přes odposlech a čekala na jejich reakce.

„Zkus jeho jméno Aaron Urban,“ dal mi tip Edward a já ho vyzkoušela.

„Nic, jeho jméno není to heslo, co datum, kdy bylo jádro založeno?“ navrhla jsem.

„Ale já nevím, kdy bylo založeno Jádro,“ řekl mi Edward do sluchátka.

„Tak to zkuste najít a já to zkusím najít taky,“ řekla jsem a prohledávala různé složky Commanderova počítače. Po chvíli jsem našla soubor s názvem propagační leták. Otevřela jsem ho a objevil se mi soubor pdf a tam byla i historie. Naštěstí tam byl i datum vzniku. Zkusila jsem datum vzniku a světe div se, dostala jsem se na server s názvem Rektor. Složky a soubory na serveru jsem stáhla do flešky, na které bylo tak akorát místo, a odpojila jsem se a nepozorovaně vyšla z místnosti. S Edwardem a Emmettem jsme se sešli před vchodovými dveřmi a čekali jsme na Alici, která ještě odpovídala na nějaké otázky. Poslouchala jsem je a byla připravena, když tak Alici poradit, co říct.

„Slečno Petnová, kde v současné době bydlíte?“ zeptal se ten chlapík, co jí přijímal.

„V Seattlu,“ odpověděla Alice.

„Kde pracujete?“ pokračoval v otázkách.

„Jako sekretářka v CIA.“

„Sekretářka?“ divil se.

„Sekretářky vědí všechno,“ odpověděla mu Alice a on jí propustil, ještě mu měla dát číslo a Alice byla do pár sekund u nás.

„Čí to byl nápad, mě nechat napospas tomu chlapovi, který ze mě udělal člena Jádra?“ Podívala se na mě Alice.

„No tak promiň, ale tebe jedinou Rektor nezná, a navíc mít špeha uvnitř Jádra bude naše výhoda,“ vysvětlila jsem jí a znovu v tom viděla jen to dobré.

„Dobře, když to vidíš takhle,“ pokrčila ramenama Alice a my jeli do mé bývalé kanceláře.

Když jsme přijeli, už na nás na recepci čekal generál Walker.

„Dobré odpoledne, týme,“ pozdravil nás a my pokračovali v cestě do kanceláře za ním. V kanceláři jsme mu podrobně řekli, co se stalo, a co jsme zjistili zajímavého, já jsem do počítače vložila flešku a ukázala generálovi překopírované soubory z jejich počítače. Generál se zdál být překvapen naší úspěšností, a když jsme mu řekli, že se Alice stala součástí Jádra, jeho radost byla neuvěřitelná. Soubory jsem mu překopírovala pro tým expertů, kteří se z toho budou snažit vytáhnout, co nejvíce a já jsem si nechala kopie na flešce, protože je budu zkoumat u nás na základně. Generál ještě nechal zařídit byt pro Alici v Seattlu, aby naše lež byla dokonalá, a nechal jí vyrobit i doklady na jméno, co jim napovídala. Když jsme odcházeli, bylo něco kolem šesté a jeli jsme ještě ke mně do bytu, kde jsme sundali naše špionské vybavení, a následně odletěli domů do Forks. Alice se nemohla dočkat Jaspera, Emmett Rose a já jsem si užívala Edwardovi přítomnosti přímo v letadle. Hned po příletu jsem šla s Edwardem lovit. Měla jsem lidského pachu až po krk, a tak jsem se potřebovala zklidnit. Edward lovil hned vedle mě, a tak jsem ho mohla pozorovat, jak to dělá. Když uviděl, že se na něj dívám, usmál se na mě a já byla opět jak v sedmém nebi. Pak ke mně přišel a začal mě líbat. Nakonec jsme se ocitli v baráku nad základnou v mém pokoji. Jediné, co nás vyrušilo z neuvěřitelného okamžiku byl budík, který byl nastavený tak, abych všechno stíhala do školy. Zaklapla jsem ho a nenechala se tak rušit. Nakonec nad námi ale vyhrála povinnost, a tak jsme se chystali do školy. Edward běžel domů a já si mezitím vzala něco na sebe. Za chvíli už byl tady a čekal na mě ve svém Volvu. Ve škole nám říkali o tom, abychom se chystali na maturitu a průběžně se učili a ne jen těsně před zkouškami. Moc jsem je neposlouchala, jelikož maturitu mám už za sebou, i když jsem ji v podstatě dělala na koleni mezi misemi. Po škole jsme u nás na základně měli poradu. Museli jsme zhodnotit stopy, co jsme našli a ty, co jsme generálovi říct nemohli. S Edwardem jsem na základně byla jako první, ale brzo po nás dorazila Alice s Emmettem.

Alice nám říkala, co všechno jí řekli, a co všechno od ní budou vyžadovat. Měla to být návštěva jejího bytu v Seattlu, pak to měla být nějaká zkouška, jestli je schopna někoho odstranit, když se Jádru nebude líbit. Edward opět zjistil, že se po základně Jádra pohybovali nějací upíři a nebyl to jen Rektor, ale i někdo jiný.

„Vidíš, to opět potvrzuje moji teorii o tom, že Rektor přeměnil svoje nové vůdce a chce toho využít ve svůj prospěch,“ řekla jsem Edwardovi.

„Já vím, jenom se bojím toho, co by stalo, kdyby to byla pravda, jich by bylo osm včetně Rektora a my jsme jenom čtyři,“ řekl mi Edward.

„Tak já si vezmu pět vůdců a vy každý jednoho,“ zasmál se Emmett.

„Jo to víš a všechny zásluhy budou tvoje, co?“ řekla jsem Emmettovi.

„No, a co teda říct zbytku rodiny?“ navrhl znovu Emmett.

„Emmette, nezbláznil si se, přece nebudu riskovat Jasperovo život,“ zarazila ho Alice.

„Jo, to je pravda,“ řekl Emmett sklesle, protože si uvědomil, že ve zbytku rodiny je i Rose.

„A co tedy uděláme, aby jsme přežili?“ zeptala jsem všech.

„No, to zatím nevím,“ odpověděla Alice a nikdo další už nepromluvil, alespoň ne na tohle téma.

„Tak, pojedeme domů?“ zeptal se mě Edward. Nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět, protože jsem už doma byla.

„Ty už chceš jet?“ zeptala jsem se Edwarda, když už Alice a Emmett vyšli ven před dům.

„No jasně. Těším se na to, až budeme sami u mě v pokoji…“ nenechala jsem ho to dokončit.

„Sami?“ zopakovala jsem slovo, co se mi do té věty nehodilo.

„Ano, sami, v takových mezích, jak jen to jde,“ upřesnil mi Edward slovo sami.

„Aha, už chápu,“

„Co se ti na tom nelíbí?“ zeptal se mě zoufale Edward, protože stoprocentně něco tušil.

„Edwarde, já mám tvou rodinu opravdu ráda, líbí se mi, ale nemusím ji mít pořád za zadkem, obrazně řečeno. Víš, když někdo řekne být sami, já a myslím si, že spousta dalších si vybaví byt nebo dům, ve kterém jsou opravdu jen oni,“ vysvětlovala jsem Edwardovi, co pro mě znamená být s někým sama.

„Dobře, řekněme, že to chápu, co bys chtěla abys udělal?“ zeptal se mě Edward a tvářil se u toho celkem vážně.

„Vadilo by ti hodně, kdybych chtěla, abys se sem přestěhoval?“ zeptala jsem ho menší oklikou.

„Přestěhovat se sem?-“

„Jo, já vím, že to bude oběť, protože si byl v podstatě pořád se svojí rodinou, ale zase bychom tu byli jen my dva,“ skočila jsem mu do řeči, protože jsem měla potřebu, mu to nějak vysvětlit.

„Ne, nebude to velká oběť. Vlastně jsem si myslel, že je to dobrý nápad, navíc to k nim nemáme daleko, jako oni k nám,“ řekl Edward a já ho samou radostí objala a políbila ho.

„Takže souhlasíš?“ ptala jsem se ho mezi polibkem.

„Bude to naše malý hnízdečko lásky,“ řekl Edward.

„Tak co, vy dva, půjdete už nahoru nebo tam budete navěky,“ zakřičel na nás Emmett.

„Jo, už jdeme,“ zavolala jsem na něj zpět.

„Alespoň, si přivezu věci,“ zasmál se Edward a já jsem s ním vyšla na denní světlo.

Nastoupili jsme do auta a odjeli, teď už jen do domu Edwardovy rodiny. Během cesty jsme to ještě probrali a Alice s Emmettem souhlasili. Když jsme přijeli, oznámili jsme to i ostatním a ti také souhlasili, i když se to neobešlo bez slov jako, že nám budeš chybět a podobně. Naštěstí je uchlácholilo to, že to mají tak dvacet minut cesty autem k nám. Edward si vzal svoje věci a já jsem mu s nima pomáhala do auta. Pak jsme se rozloučili a odjeli k nám domů, kde jsme to tuto událost patřičně oslavili.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 20.: