Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 2.

13.05.2010 (09:30) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1264×

Kapitola 2. – Začátek mise

Po asi čtyř hodinové cestě letadlem jsme přistáli na soukromém letišti pár kilometrů od Forks. Mezitím v letadle nám ještě plukovník předal informace o tom ,v jakých třídách jsme, a kde najdeme náš dům, jak se jmenují agenti, kteří nám dělají rodiče, a ještě nám řekl, že se jim podařilo nainstalovat kamery do jejich domu. Vystoupili jsme z letadla a s agenty, kteří nám dělají rodiče jsme se potkali v autě, které nás má eskortovat na místo. Po vystoupení z auta jsme začali hrát, abychom neprozradili krytí.

„To je ten dům, kde bydlíme?“ zeptala jsem se na oko agentky Archerové.

„Jo, doufám že se ti líbí.“ Jenom jsem kývla hlavou a pokračovala směrem do domu. Emmett se držel hned za mnou. Jakmile se zavřely dveře, už jsem tu zase mohla velet. Agenti nám ukázali, kde co je a zavedli nás do sklepa, kde jsme měli základnu. Základna obsahovala několik počítačů a různých věcí, které agent na misích nutně potřebuje. Naštěstí už se den blížil ke konci, a tak jsem si šla lehnout.

Ráno jsem se probudila jako první, a tak jsem se šla připravit do školy. Pak jsem probudila Emmetta. Naši rodiče už byli pryč, protože jeli na služební cestu. Nasnídali jsme se, a pak jsme vyrazili do školy. V garáži jsme narazili na Emmettův Jeep.

„Jé, oni ho jsem přivezli. Tak ,Bello, nastupuj, jedeme do školy,“ přikázal mi Emmett, a tak jsem nastoupila. Když jsme přijížděli ke škole, vzpomněla jsem si na svůj poslední den ve škole.

„Pamatuješ si na náš poslední den ve škole?“ zeptala jsem se Emmetta.

„Na ten bych nezapomenul do konce života. Taky kvůli němu mám tuhle práci.“ Zaparkoval na parkovišti. Byli jsme tu celkem brzo, hlavně kvůli tomu, abychom všechno prozkoumali a vyřešili u ředitele. Nejdřív jsme zašli za ředitelem. Už byl informován o tom, že jsem přijedeme. Pak nás poslal za sekretářkou. Ta nám dala dané rozvrhy. Měla jsem mít stejný, jako náš objekt. Emmett měl stejný jako jeden jeho sourozenec. Myslím, že se jmenoval Jasper Hale. Pak jsme se zase vydali ven a procházeli se po okolí školy. Narazila jsem na blízký park, a tak jsem tam zašla. Pořád jsem myšlenkami byla u svého posledního dnu ve škole. Byla hodina počítačů.

Já a Emmett jsme byli kamarádi snad už od školky. Seděli jsme spolu u jednoho počítače a měli jsme zrovna hodinu, kde jsme se učili pracovat s internetem. Byli jsme na Googlu a hledali jsme informace o našem státě. S Emmettem jsem to měla za pár minut, a tak jsme začali brouzdat po netu. V rámci hledání jsme vlezli na stránky bílého domu a zkoumali vládu, když nám najednou vyjelo okno s tím, že chce heslo. Zkusila jsem mojí oblíbenou číselnou kombinaci, a ono to fungovalo. Vždycky jsem byla dobrá v počítačích a matika mi šla sama o sobě.  Ale neotevřela se data s počtem obyvatel za určitý rok, ale kompletní data o Státech. Všechny tajné informace teď byly k přečtení na našem monitoru. S Emmettem jsme se na sebe koukli a hned to vypnuli. Hodina na počítačích byla poslední, a tak jsme se rozdělili a šli domů. Nedalo mi to, a tak jsem na ty stránky vlezla ještě jednou. Když jsem, ale zkoušela to samé heslo nefungovalo to. Věděla jsem, že programy v počítačích jsou vlastně algoritmy. Proto jsem si na papírek napsala to heslo a v knížkách, co měl taťka doma, jsem si našla, co to algoritmus je. Zkusila jsem různé výpočty a vyšlo mi asi pět různých čísel. Zkusila jsem nejdříve první, pak druhý, a až na třetí se mi to povedlo. Mohla jsem si přečíst informace, které ví jen pár lidí na světě. Zavolala jsem Emmettovi, a ten za chvíli přišel. Společně jsme se divili tomu, že je to tak jednoduše zabezpečené. Týden se nic nedělo, až pak 1. dubna si mě a Emmetta vyžádali do kanceláře ředitele. V kanceláři bylo hodně lidí a ředitel se tvářil, tak že by nás nejradši zabil. Nakonec jsme se dozvěděli, že záznamy, které jsme viděli byli zabezpečeny moderním způsobem heslování. Heslo se prý měnilo každou hodinu a každý týden se měnil algoritmus. Byli překvapeni, že jsme to dokázali my a nabídli nám dohodu. Buď budeme na do smrti drženi někde v cele, nebo se přidáme k CIA. Zvolili jsme si to druhé.

„Bello, za chvíli bude zvonit, tak pojď,“ vytáhnul mě z myšlenek Emmett.

„Jo, jo,“ vytrhla jsem se ze zasnění.

Vyšla jsem z parku a šla s Emmettem po boku do školy. Bylo těsně před zvoněním a na parkovišti byl už mrak lidí. Všichni na nás koukali. No jo, jsme pro ně atrakce, přijeli sem noví obyvatelé, a to se asi v tomhle městě tak často neděje. Prošli jsme parkovištěm a v budově jsme se rozdělili každý na svojí hodinu. Já jsem šla do severního křídla a Emmett šel o patro výš, ale svým způsobem jsme byli stále u sebe. Zubní mikrofon a téměř neviditelné sluchátko v uchu. Se zvoněním jsem vstoupila do třídy, kde už bylo jenom jedno volné místo. Zrovna vedle našeho objektu. Nedalo se nic dělat, a tak jsem si sedla vedle něho. Naštěstí jsem měla sluchátko na druhé straně než byl on, a tak nebylo vidět. Z batohu jsem si vytáhla sešit abych si mohla psát poznámky, když přišel učitel. Představil mě třídě, a pak začal vykládat. Při psaní data do sešitu jsem zjistila, že je prvního dubna. Zrovna dneska je tomu tři roky, co se živím tím, že zadržuji ty, co nedodržují zákony. Při většině výkladu, co měl učitel, jsem po oku pozorovala Edwarda Cullena, co dělá, jak se chová, a tak podobně. Ta fotka, kterou jsem viděla na monitoru z řidičáku originálu moc neodpovídá, ale co se dá dělat. Teď bych potřebovala, aby se o sobě rozpovídal. Těsně po zvonění, když už se balil jsem měla tu správnou možnost.

„Prosím tě, můžeš mi říct, kde je učebna 66?“ zeptala jsem se ho a svoji otázku doplnila o úsměv. Tvářil se nějak divně.

„Pojď, dovedu tě tam, jdu tam taky,“ řekl mi, a tak jsem ho následovala. Nevypadal na to, že by mi zrovna dvakrát chtěl říct každou část svého života, ale musela jsem to zkusit.

„Můžu se zeptat, jak se jmenuješ? Já jsem Bella, ale to už asi víš,“ řekla jsem mu během cesty.

„Jsem Edward Cullen, a tady je učebna 66,“ řekl mi a sedl si k jedné holce která měla úplně stejnou barvu kůže a očí. Sama jsem si vyhledala nějaké volné místo. Sedla jsem si k nějaké tmavovlasé dívce. Těsně před zvoněním mi řekla, že je Angela a já jí, že jsem Bella. Při hodině jsme sem tam prohodily slovo a já zjistila, že je hrozně fajn.

„Co máš příští hodinu?“ zeptala se mě Angela na konci hodiny. Rychle jsem se podívala do rozvrhu a zjistila, že fyziku.

„Fyziku, nevíš, kde je ta učebna?“ zeptala jsem se jí. Angela mi odpověděla a já pozorovala Cullena, jak se tvářil, když zjistil, že máme další hodinu společnou. Zajímalo by mě, co bude dělat, až zjistí, že máme celý rozvrh na chlup stejný. No, pokračovala jsem do učebny na fyziku s Cullenem za zády. Když jsem přišla do třídy, už bylo opět plno a zbývala poslední neobsazená lavice. Ta před katedrou. Sedla jsem si tedy na to místo a položila si na lavici věci včetně rozvrhu. Za pár sekund si ke mně přisednul Cullen a já se pro něco ještě natahovala do batohu. Mezitím jsem ho, ale pozorovala, jak se tváří na můj rozvrh. Ředitelství vědělo, že musím mít stejný rozvrh jako on, a tak mi slíbilo, že s ničím hýbat nebudou. Vypadal celkem naštvaně a překvapeně zároveň.

„Víš o tom, že máme stejný rozvrh?“ zeptal se mě hned, jak jsem se narovnala.

„Fakt? Alespoň mi můžeš říct, kde právě jste v jakých předmětech, protože, jak jsme se stěhovali, nevím, jestli jsem dopředu nebo pozadu.“ Usmála jsem se na něj.

„Jo, to bych mohl, jestli se ti to hodí dneska večer,“ řekl mi. Jo, hodilo by se to, ale já z tebe potřebuju vytáhnout číslo, abych tě mohla odposlouchávat a zjistit, tak o tobě a Bossovi víc.

„Dneska se mi to nehodí, ale kdybys mi dal číslo, mohla bych ti zavolat,“ řekla jsem mu a on mi na papírek napsal svoje číslo na mobil. Pak už jsem dávala pozor na to, co říká učitel. Moc mě to nebavilo, protože maturitu už mám za sebou. Po skončení fyziky jsem Cullena prostě následovala, jelikož už věděl, že mám stejný rozvrh. Další hodina byla občanka. Probírali jsme něco o zákonech a to jsem si nepsala, jelikož většina zákonů ležela v mojí hlavě. Taky jsem opět seděla s Cullenem. Připadá mi, že moc kamarádů na škole nemá. No, ani se nedivím, při tom co většinou dělá po nocích. Nemůžu ale tvrdit, že jenom zabijí, protože na to nejsou dostatečné důkazy. Po skončení občanky byl čas na oběd, taky už mam celkem hlad. Cestou na oběd jsem řekla Emmettovi, že se sejdeme v jídelně. Řekl mi, že už na mě čeká, a tak jsem trochu přidala do kroku. Za chvíli jsem tam byla a viděla, jak na mě mává. Vzala jsem si nějaké jídlo a šla k němu.

„Tak co, co jsi zjistila?“ zeptal se mě Emmett, jakmile jsem si sedla.

„Jméno, ale to je stejný, a pak jsem získala jeho číslo a taky to, že dneska večer pravděpodobně nic v plánu nemá. A jak si na tom ty?“ zeptala jsem se ho na oplátku.

„Jasper moc výmluvný nebyl, ale říkal, že Edward často v noci není doma. A to je všechno. Řekl bych, že jeho rodina neví o tom jeho tajném životě. A to je tak všechno,“ dořekl těsně před tím, než všichni Cullenovi nastoupili do jídelny. Chvíli jsem na ně koukala, protože měli stejné rysy. Všichni měli ledově bílou pokožku a zlaté oči. Odtrhla jsem od nich pohled, ale cítila jsem, že ten Edwardův přetrvává.

„Tak co, brácha, líbí se ti tu,“ řekla jsem a významně se na Emmetta podívala. Pochopil a začal hrát se mnou.

„Celkem to ujde, ale lepší než D.C. to nebude,“ řekl mi zase Emmett a měli jsme co dělat, abychom se tu nerozesmáli. Dál jsme se nebavili a chvíli před zvoněním jsme se vydali na své hodiny. Než jsem, ale dorazila do třídy uslyšela jsem za sebou známý hlas.

„Ty a brácha jste z D.C.?“ zeptal se mě těsně za zády.

„Jo, už to tak je,“ řekla jsem mu a dál si pokračovala svojí cestou. Sedla jsem si na nějaké místo ve třídě, protože většina byla ještě volná. On si odplul na svoje místo. A já čekala, dokud mě odsaď někdo nevyhodí. Naštěstí se tak nestalo a já hodinu dějepisu proseděla sama. Dějepis třeťáku mě moc nebavil, a tak jsem se zaměstnávala tím, co budu dělat večer. Možná, že bych mohla napíchnout kamery z Cullenovic domu a pozorovat je tam, abych se dověděla víc. Po dějepisu jsem měla poslední hodinu a to tělák. Naštěstí mám fyzičku dobrou díky každodennímu tréninku a běháním za zločinci. Kluci měli tělák taky, ale s jiným učitelem to jediné snad bylo na našem rozvrhu rozdílné. Ale přesto jsem měla šanci Edwarda sledovat. Naši tělocvikáři se dohodli, že si máme zahrát basket kluci proti holkám. Edward se moc nezapojoval, ale ostatní holky se míči rovnou vyhýbaly, takže jsme nakonec prohrály. Emmett měl o hodinu víc, a tak jsem na něho počkala v tom pěkným parku. Seděla jsem tam a koukala na to, jak se stromy chystají kvést. Bylo jaro a to jsem vždycky měla ráda. Čekání mi uběhlo rychle, a tak jsem ani nezaznamenala, že Emmett už je tu se mnou. Pak jsme se vydali k nám domů a šli jsme rovnou do sklepa. Pozapínala jsem tam všechny počítače a napíchla kamery. Za pár minut už jsem tu měla obrazy z několika kamer umístěných ve společenských prostorech a Edwardově pokoji. Mezitím, co já jsem se postarala o kamery, Emmett zařídil odposlech Edwardova mobilu. Tak to nejzákladnější máme hotovo a já jdu do svého pokoje. Studovat nejnovější počítačový program, co byl vyvinut. Otevřela jsem si svůj soukromý počítač. Ani ne za pět minut se ozval Emmett.

„Bello!“ Vletěla jsem do kuchyně a viděla Emmetta s hrncem, ze kterého se kouří.

„Co si zas dělal?“ ptala jsem se ho pobaveně a pomáhala jsem mu to uklidit.

„Chtěl jsem udělat nějaký jídlo, protože mám děsněj hlad,“ vysvětlil mi Emmett.

„Víš co, jdi hlídat kamery a já mezitím něco udělám k večeři,“ řekla jsem mu a pustila se do vaření. V D.C. jsem sice bydlela s Peterem, ale moc jsem toho nenavařila, jelikož jsme byli pořád v akci, ale když už jsem si pochutnávala na nějakém znamenitém jídle, bylo to většinou v drahých restauracích, do kterých mě Peter vždycky po akci bral. Abych tedy něco uvařila, vzpomněla jsem si na moje chvíle, když jsem vařila s mamkou. Koukla jsem se do lednice, co tam je a není a podle toho jsem uvařila něco jako těstoviny s boloňskou omáčkou.

„Čichám, čichám něco k jídlu,“ ozval se za mnou Emmett, když jsem vypínala poslední plotnu.

„Jo, něco jsem uvařila,“ řekla jsem mu a sama sobě si nandala. S jídlem jsem odešla na základnu a chvíli jsem pozorovala dění u nich doma.

Když bylo něco kolem desátý, viděla jsem na monitoru, jak se zahájil odposlech příchozího hovoru na Edwardovo telefon. Po necelých třiceti sekundách se hovor ukončil a já zavolala na Emmetta, ať si to přijde poslechnout.

„Ve středu po půlnoci přijď na vlakové nádraží, čeká tě práce,“ ozvalo se z přehrávače.

„Víš, co to znamená?“ zeptal se mě Emmett s jiskřičkami v očích.

„Konečně máme práci,“ usmála jsem se na něj.

„Dneska se asi nic dalšího nestane, tak já pudu spát,“ řekl mi Emmett a odešel nahoru do pokoje. Já jsem ještě zůstala a pozorovala jeho chování. Zajímalo by mě, co si myslí. Vyšel ze svého pokoje a šel do obýváku, kde seděl zbytek rodiny. Pak si s nimi začal povídat o nějaké zbytečné věci. Byla jsem už ospalá, a tak jsem to zabalila. Nechala jsem zapnuté počítače a odešla k sobě do pokoje. Dneska bylo pondělí, do středy to nebylo tak dlouho. Těšila jsem se zase na akci, až jsem z toho skoro nespala.

Ráno jsem zaspala, a kdyby mě Emmett nevzbudil, tak bych ještě hodně dlouho spala. Dorazila jsem na hodinu společně s učitelem, kterého jsem potkala na chodbě. Měli jsme chemii, a tak jsem si ho hned udobřila. Pak jsem pokračovala na jedinou společnou hodinu, kterou jsem s Emmettem měla. Byly to zase počítače. Měli jsme každý svůj a já ji sedla mezi Emmetta a Edwarda. Učitel nám vysvětloval nějaké funkce v Excelu. Zadal nám úkol do konce hodiny, ale já jsem ho měla asi za pět minut. Vlezla jsem na internet a poslala plukovníkovi mail, ve kterém jsem mu sdělovala, co jsme včera zjistili. Nebyla jsem ale blbá, abych to psala otevřeně, a tak jsem to napsala tak, jako když píšu kamarádce z D.C. Ještě jsem přidala to, aby nám zavolal a zase jsem to vypnula. Když jsem vycházela z učebny, řekla jsem Emmettovi, že se sejdeme na obědě a znovu jsem za sebou slyšela Edwarda, jak se za mnou snaží nenápadně jít.

„Potřebuješ něco, že za mnou tak lezeš?“ vyjela jsem na něj nějak moc zprudka.

„Ne,“ řekl a obešel mě.

Po nekonečných dvou hodinách s Edwardem Cullenem a jeho divným pohledem na mě, jsem se vážně těšila na to, jak si vedl Emmett s jeho bratrem Jasperem.

„Tak co, jak si vede náš plán vytáhnout něco z jeho rodiny?“ optala jsem se Emmetta, který se usmíval od ucha k uchu.

„Vidíš tu blondýnku tam u jejich stolu?“ zeptal se mě Emmett a společně se mnou se podíval k jejich stolu.

„Tu, co sedí vedle tý malý holky?“ ujišťovala jsem se.

„Jo, tak s tou jsem měl společný dvě hodiny, je moc fajn a získal jsem její číslo.“ Usmál se jejím směrem a ona se na něj usmála také.

„Emmette, teď mě moc dobře poslouchej, jsme agenti a ti by neměli mít žádné city, takže zapomeň na ní. Víš, jak jsem dopadla já,“ řekla jsem mu a on se na mě podíval.

„Já vím, ale jen si to vezmi, víš kolika klukům musí ona vlézt do snů a já bych nechtěl být výjimkou,“ řekl mi a já se dala do jídla.

Zbytek dne jsem strávila tím, že jsem přemýšlela nad tím jak provedeme zítřejší akci. Jakmile jsme s Emmettem byli doma, šla jsem se převlíct do sportovního. Právě teď je čas na test, jestli jsem nezapomněla nic z bojového umění.

„Emmette, jsi připravený dostat nakládačku?“ zavolala jsem do místnosti, která měla být jeho pokojem. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu a s hlasitým žuchnutím jsem přistála na jeho posteli.

„Myslíš, že já budu ten, kdo dostane nakládačku?“ smál se mi a podával mi ruku, abych mohla vstát.

Sešli jsme dolů na základnu, která obsahovala i tréninkové středisko. Měli jsme tu něco jako ring a spoustu tyčí, několik párů boxerských rukavic a dalších nezbytných věcí. Začali jsme karatem a pokračovali ve všem, co nás ve výcvikovém středisku naučili.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 2.: