Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 17.

20.09.2010 (08:45) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1099×

Kapitola 17. – Záchrana

Edward

Plán, co jsme vymysleli, šlapal jako hodinky. Byl jsem připravený kousek od letiště s pistolí v ruce a Rektor byl tady se mnou. Čekal jsem na chvíli, kdy bude plukovník kousek od schodů do letadla. Pak nastala ta chvíle, plukovník se objevil před schody a já rychlostí blesku vyrazil k němu.

„Jádro, vede,“ řekl jsem tak, jak mi Rektor řekl, a vystřelil, kapsle, co měl pod sakem, se rozprskla, ale já slyšel, jak kukla prolétla jeho tělem. Co to má sakra být? Vždyť tam mají být slepé náboje. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem na chvilku odešel z místnosti, kde byl Rektor i s mojí pistolí. Takže musí vědět o tom, co jsme chystali. Pak se ke mně ale dostaly hlasy Belly a Emmetta. Bella chtěla plukovníka zachránit a Emmett se jí to snažil vymluvit, ale nepovedlo se. Jakmile ale Bella udělala první krok na ranvej, byl u nás Rektor.

„Assassasíne, já ti neřekl, že tohle je zkouška?“ zeptal se mě a já věděl, že myslí na Bellu a Emmetta.

„Ano, a právě teď jsem ji splnil,“ řekl jsem, jako kdyby se to těch agentů netýkalo.

„Tak proč nezabiješ i támhle se přibližující federální agenty?“ ptal se mě dál a já se rychle podíval na Bellu a nesnesl pomyšlení na to, že by byla mrtvá mojí rukou.

„Věděl jsem to od první chvíle, co ses na ni podíval na shromáždění, že jsi do ní zamilovaný, ale že se k nim přidáš, mě ani nenapadlo, ale i pro tuto situaci jsem připravil řešení,“ řekl, ale pořád si v hlavě opakoval nějakou písničku, nebo co to bylo. Něco chystá a já nevím co. Pak jen zvedl ruku a zase ji dal dolů. To už mu ale hlavou problesklo to, na co se snažil nemyslet.

„Ne, tohle nezkoušej,“ křikl jsem na něho, ale vzduchem prosvištěly dvě kulky. Emmett se skácel jako první a hned po něm Bella. Najednou jsem ucítil spoustu krve. Mnou ale projela dávka hněvu na Rektora a rozhodl se běžet za ním, abych ho vlastnoručně zničil.

„Edwarde, pomoz nám,“ slyšel jsem Bellu tak potichu, že i pro moje uši to bylo skoro neslyšitelné. Otočil jsem se a v mžiku byl u ní. Viděl jsem, jak se její krvavý flek na jejím triku stále zvětšuje, a slyšel, jak se nemůže pořádně nadechnout. Viděl jsem prostřelenou plíci a vůně krve, která tu byla všude kolem, mě doháněla k šílenství, takže jsem k ní nemohl tak blízko, jak bych chtěl. Seděl jsem vedle ní a snažil se nedýchat.

„Promiň mi, že jsem nebyl dost rychlý,“ omluvil jsem se jí z posledních zbytků vzduchu, co jsem měl.

„Neomlouvej se a radši zachraň Emmetta,“ nakázala mi. To si snad dělá srandu? Přece ji tady nenechám umřít.

„Nejdřív musím zachránit tebe,“ snažil jsem se jí to rozmluvit, ale moc nevypadla na to, že se nechá.

„Ne, první Emmett a to je rozkaz,“ řekla a snažila se to říct důrazně, ale její slabý dech jí to moc nepovoloval. Pak se nadechla znovu, ale ještě hůř než před tím a já věděl, že jí moc času nezbývá. Poslouchal jsem její srdce, které se snažilo se vyrovnat s tou nadměrnou ztrátou krve a její plíce, které se nemohly nadechovat tak, jak by potřebovaly. Emmett byl na tom úplně stejně.

„Je mi nějak zima a chce se mi spát,“ řekla Bella po malé chvilce.

„Bello, ne, hlavně neusínej, prosím tě, snaž se být vzhůru,“ nakazoval jsem jí a začal přemýšlet, jak ji zachránit. Napadala mě akorát jediná věc, jak to udělat, ale nebyl jsem si jistý, jestli bych to dokázal. Nejsem tak dobrý jako Carlisle.

„Edwarde, nezapomeň, že tě miluji, a promiň mi to, že jsem byla špatná agentka,“ loučila se se mnou Bella, jako kdyby měla hned teď umřít.

„Proboha, co se tu stalo?“ slyšel jsem Alicin hlas.

„To by mě taky zajímalo,“ slyšel jsem Carlislea.

„Alice, Carlisle, co tu děláte?“ zeptal jsem se jich.

„Měla jsem takový divný pocit, a když jsem vás pořád neslyšela přicházet, tak jsem se sem rozjela a pro jistotu jsem vzala i Carlislea,“ vysvětlila rychle Alice.

„Průstřel plíce, krvácejí a podle toho kolik je tu krve už nějakou dobu, jak se středoškolák dostane do takový situace,“ mluvil Carlisle nahlas.

„Vysvětlíme potom, ale nejdříve je musíme zachránit,“ vyjekl jsem na něho a on se na mě zmateně podíval.

„Edwarde, je jediný způsob záchrany, opravdu souhlasíš, abych to udělal?“ zeptal se mě ještě pro jistotu Carlisle. Jenom jsem kývnul a on pokračoval, z kufříku, co s sebou měl, vytáhl tlakové obvazy a přiložil je k ráně, aby se zastavilo krvácení. To samé udělal u Emmetta a pak se opět přesunul k Belle.

„Za chvilku už bude po všem,“ řekl a prokousl jí krční tepnu. Znovu to samé udělal u Emmetta. Jakmile si byl jistý, že jed bude dělat svojí práci, vzal jsem Bellu do náručí a odnesl ji do auta, tak jako udělal Carlisle s Emmettem a my je odvezli na základnu, kde bylo celkem dobré zdravotnické vybavení. Já jsem jel s Bellou v Emmettovo Jeepu a Alice jela s Carlislem a Emmettem v Carlisleovu mercedesu. Vedl jsem je k nim do domu a pak rovnou do garáže.

„A kruci, nedostanu se přes bezpečnostní zařízení, je nastavený jenom na Bellu nebo Emmetta,“ zastavil jsem se před pancéřovanými dveřmi.

„Není, Bella to nastavila na mě, pro případ nouze,“ řekla Alice a nechala si oskenovat ruku a oko. Dveře se otevřely a my vstoupili do, pro mě známé, základny CIA.

„Co má tohle znamenat?“ divil se Carlisle a my položili Bellu s Emmettem na lůžka, co tu byly.

„Emmett a Bella jsou agenty CIA a tohle je jich základna,“ řekla Alice Carlisleovi a ten se tvářil čím dál tím víc překvapeněji.

„Ale jak s tím souvisíte vy dva?“ ptal se Carlisle dál.

„Asi bych měl říct pravdu, co?“ podíval jsem se poraženecky na Alici.

To zvládneš, jen do toho, povzbuzovala mě v myšlenkách Alice.

„Začnu od začátku, psal se rok 1929 a já byl na univerzitě…“ vysvětloval jsem Carlisleovi to, co jsem dělal za jeho zády, a to, že jsem zklamal jeho přesvědčení, že zabíjet lidi, je špatné. Carlisle napjatě poslouchal a v jeho myšlenkách se objevovaly známky zklamání. Když jsem přešel k době, co přijela do města Bella s Emmettem, jeho myšlenky se měnily na trochu veselejší.

„Tak proto jsi byl tak často po nocích pryč. A Rektor tedy už ví, že nepracuješ pro něho, ale CIA. Co tedy budete dělat?“ zeptal se nás Carlisle.

„Nevím, taktiku vždycky vymýšlela Bella,“ řekl jsem a v tom okamžiku se podíval na Bellu, která sebou škubala, ale zatím nepromluvila. Stejně na tom byl Emmett. Zajímalo by mě, co se stalo s plukovníkem. Pokud si pamatuji, tak jsem ho nakonec zastřelil a on tam zůstal, ale co ten pilot? Řekl bych, že Rektor nenechal stopy.

„Zajímalo by mě, co se stalo s plukovníkem,“ řekl jsem nakonec nahlas a Alice jakoby najednou ožila.

„Měli bychom se tam jet podívat a zjistit, jak to tam dopadlo,“ navrhla Alice a Carlisle řekl, že je tu pohlídá. Já s Alicí jsme se vydali na letiště, abychom zjistili, co se stalo. Když jsme přiběhli na letiště, vypadalo to tam tak, jak jsme to tam opustili. Bylo tam pořád to letadlo a na místě pilota byl zastřelený člověk, stejně tak jako byl plukovník těsně před letadlem. Co by udělala Bella? proletěla mi tahle otázka hlavou.

„Měli bychom zavolat někomu nadřízenému, aby to tu nechal uklidit,“ řekla Alice a já jen kývnul hlavou.

„No ale komu, když plukovník je mrtvý?“ zeptal jsem se Alice.

„Co třeba jejich minulému nadřízenému?“ navrhla Alice a my jsme se rozeběhli zpět na základnu.

„Tak co jste zjistili?“ zeptal se nás Carlisle, když jsme přišli.

„Plukovník i pilot jsou mrtví a je tam opravdu nepořádek,“ řekl jsem a hledal nějaké číslo na jejich minulého velitele.

„Našla jsem generála Walkera, myslíš, že to bude fungovat,“ řekla Alice a na papírku měla číslo. Vytočil jsem ho na jejich videotelefonu a řekl Carliselovi, ať se schová.

„Agentko Swanová, potřebujete něco?“ zeptal se generál těsně před tím, než se podíval, kdo mu volá.

„Kdo jste vy dva? A kde je agentka Swanová a agent McCarter?“ zeptal se znovu o něco rozčíleněji.

„My jsme chráněnci agentky Swanové, Edward Cullen a Alice Cullenová,“ představil jsem sebe a Alici.

„Ovšem, vám dvěma právě vyřizujeme odznaky, ale kde jsou moji agenti?“ zeptal se znovu o něco mileji.

„Právě o tom s vámi chci mluvit, já, jakožto Assassin, jsem dostal úkol zabít plukovníka přímo od Rektora a tým kromě mě ho chránil, ale tahle noc se nějak zvrtla a plukovník je mrtvý a Bella s Emmettem jsou vážně zraněni, ale přežijí, jenže na letišti je pořád plukovníkovo tělo a tělo pilota a je to také místo činu, a tak bychom potřebovali, kdyby to někdo uklidil,“ vysvětlil jsem generálovi v kostce, ale on vypadal opravdu naštvaně.

„Takže, jestli to chápu, plukovník Baldwin je mrtvý a vy potřebujete, aby to někdo uklidil? Dobře, od této chvíle přebírám vaše velení do svých rukou a na to místo pošlu naše lidi a do zítřka chci mít podrobnou zprávu na mailu o tom, co se tuhle noc stalo a také přesný zdravotní stav agentů Swanové a McCartera,“ řekl generál a jeho obraz zmizel.

„To jsou všichni velitelé tak hrozný, nebo se mi to jenom zdá?“ položila Alice řečnickou otázku.

„No, myslím, že moje práce tady skončila, tak já půjdu domů,“ řekl Carlisle, jakmile se objevil za námi.

„Chceš jim říct, proč jsi sem šel?“ zeptal jsem se ho na to, na co myslel.

„A jak jinak bych vysvětlil, že jsem musel zachránit dva postřelené středoškoláky?“ odpověděl mi otázkou.

„Tak sem pak přiveď Rose, hodně jí na Emmettovi záleží a jemu na ní taky,“ řekl jsem ještě Carlisleovi a on vyšel garáží ven. Já jsem se šel podívat za Bellou. Jed působil dobře a díky němu po průstřelu nezbylo nic. Poslouchal jsem její srdce, jak se každou chvílí přibližuje k poslednímu úderu. Bude to trvat ještě hodně dlouho, než bude po proměně, ale rozhodl jsem se, že s Belou strávím každou sekundu tohoto utrpení. Alice mě chápala, a proto začala psát zprávu, co chtěl generál. Seděl jsem u Belly, držel ji za ruku a důkladně jsem Alici říkal, co se stalo. Alice to rychle ťukala do klávesnice a chvíli před šestou ráno, to poslala generálovi na mail. Carlisle ještě slíbil, že z práce pošle generálovi trošku upravené hlášení o jejich stavu. Měli jsme to dokonale zpracované. Hned po tom, co nám generál napsal, že mu všechno došlo a přeje brzké uzdravení jeho oblíbeným agentům, přišla Rose. Snad nikdy jsem ji neviděl tak vyděšenou jako teď. Její maska ledové královny byla pryč a místo ní ji vystřídaly opravdové city.

„Bude v pořádku?“ zeptala se, jakmile uviděla Emmetta na lůžku.

„Byla to záchrana v poslední chvíli, ale bude,“ řekl jsem jí a i ona si k němu sedla.

„No, vidím, že jsem tu zbytečná. Tak pojedu domů,“ řekla nám Alice a já jen kývnul a dál jsem si toho nevšímal. Alice zmizela a já s Rose jsme nemluvili, jenom jsme oba dva napjatě poslouchali jejich srdce. Snažil jsem se nevnímat Belliny výkřiky o smrt, ale moc mi to nešlo, a tak jsem se ji alespoň snažil uklidňovat. Doufal jsem, že mě slyší, a asi proto jsem jí vyprávěl to, co společně podnikneme až proměna skončí. Rose se ke mně přidala a společně jsme vymýšleli, jak jim ukážeme, co jako upíři dokážou. Když už nám oběma docházeli nápady, jak je uklidnit, zjistili jsme, že brzo bude po proměně. Propovídali jsme tu dva dny a vůbec nám to nevadilo. Znovu jsem se podíval na Belly a moji ruku. Bellina ruka vypadala už stejně jako ta moje a její teplota byla taky stejná jako ta moje. Věděl jsem, že brzy bude po všem, a proto jsem slyšel Aliciny myšlenky, jak se přibližují. Alice otevřela dveře, které vedou na základnu, a za sebou vedla zbytek rodiny. Neměl jsem jí to za zlé, ale proč je sem tahala.

„Alice, tohle má být tajná základna a ne výstaviště,“ řekl jsem jí vyčítavým tónem.

„Já vím, ale co když se Bella nebo Emmett zjančí? Pak budeš potřebovat někoho, kdo je zadrží,“ řekla Alice a nechala projít ostatní dveřmi. Najednou ostatní nezajímalo, že bude brzo po proměně, ale to, že jsou v tajné základně CIA.

„Můžete se soustředit na ty dva a ne na vybavení téhle základny?“ zeptal jsem se jich, když už jsem nemohl vydržet jejich myšlenky typu, jak jejich život musí být vzrušující a kolik různých typů zbraní tu je. Pak se na mě a Rose otočili a dávali pozor. V tu chvíli přestalo jedno srdce bít. Bella otevřela oči a posadila se. Její, teď karmínově rudé oči, na mě koukaly, a pak rychle koukly po ostatních a zastavily se na Emmettovi.

„Co se stalo a proč je tu tvoje celá rodina?“ zeptala se mě Bella trochu naštvaně.

„Bello, co přesně si pamatuješ?“ zeptal jsem se Belly, protože tu její otázku jsem nechápal.

„Vím, že jsme měli chránit plukovníka a pak jsme vymysleli plán, jak sehrát před Rektorem jeho smrt. To je celý, ale stejně je to nějaký zamlžený,“ řekla Bella, na co si pamatovala.

Možná si nepamatuje ty události, kvůli větší ztrátě krve, řekl mi Carlisle přes myšlenky. Jenom jsem na to kývnul hlavou.

„No, ale ještě mi nikdo neřekl, co se stalo,“ dožadovala se Bella odpovědi.

„Chránili jste plukovníka, ale Rektor mi vyměnil náboje, a tak jsem ho opravdu zastřelil, vy jste mu šli pak pomoct, ale Rektor na to byl připravený a měl připravený snipery, o kterých jsem nevěděl, a oni tobě a Emmettovi prostřelili plíci. Zemřeli byste, kdyby Carlisle s Alicí nedorazili za minutu dvanáct,“ vysvětlil jsem Belle v kostce a slyšeli jsme, jak Emmettovi přestalo bít srdce.

„Takže je ze mě taky upír?“ zeptala se Bella, ale než jsem stihl promluvit, otevřel oči Emmett.

„Kdo tu mluvil o upírech?“ zeptal se, a jakmile uviděl Rose, usmál se na ni.

„Carlisle, vás zachránil a je z tebe taky upír, jako naše celá rodina,“ vysvětlila mu Rose, ale aby se Emmett na něco dalšího zeptal, znovu se na ni jen usmál a rychle ji políbil.

„Takže já a Bella jsme teď jako vy? Alespoň si konečně můžu pořádně přezkoušet Edwarda z bojových umění,“ zaradoval se Emmett. Nepřestával mě udivovat jeho nekonečný optimismus.

Měli by jít na lov a ne se tady vykecávat, pomyslel si Jasper a měl pravdu.

„Bello, kromě toho, že ti všechno musí připadat nové, necítíš ještě něco jiného?“ zavedl jsem řeč na téma lov.

„Dobře, když si odmyslím všechno nové, myslím, že jediné, co cítím, je to, že tě miluji,“ usmála se na mě a já jsem měl pocit, jako kdybych s ní chtěl utéct někam pryč a nechtěl být rušen, ale nezapomněl jsem na bezpečnost nás všech, co tu jsou.

„Nemyslím tohle, myslím něco jako bolest, něco, co musíš hned uhasit a nepřestaneš s tím, dokud se tak nestane,“ dal jsem jí další nápovědu. Po chvíli se na mě Bella podívala takovým nešťastným pohledem a já věděl, že pochopila, co myslím.

„Co to je?“ zeptala se jen.

„No, jsme upíři a ti také něco musejí jíst nebo pít, takže jdeme na lov,“ vysvětlil jsem jí menší oklikou.

„Na lov lidí?“ zeptal se Emmett.

„My nelovíme lidi, ale zvířata, to nám umožňuje žít víc jako lidi,“ řekla mu Rose.

Edwarde, nezapomeň, že jsi v podstatě uprostřed města. Proč jste je nevzali k nám? Když my bydlíme skoro v lese? poslal mi myšlenku Jasper. Měl pravdu. Na co jsem to myslel? Ale s tím už teď nic neudělám.

„Bello, Emmette, potřebuju, aby jste mě teď ve všem poslouchali, jste novorození upíři, pravděpodobně šílíte po krvi, a jelikož jste uprostřed města, je tu hodně lidí, i když je tma. Takže těsně před tím, než vylezeme ven, přestanete dýchat a poběžíte za mnou, dokud vám znovu nepovolím dýchat,“ nakázal jsem jim a oni kývli hlavou. Pak jsme se vydali garáží ven. Bella s Emmettem dělali přesně to, co jsem jim řekl, a my se tak nepozorovaně dostali daleko do lesů.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 17.: