Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 16.

14.09.2010 (19:45) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1113×

Kapitola 16. – Počátek konce Jádra

Edward se nejprve podíval na svůj normální mobil, který ale nezvonil, a já tak pochopila, kdo volá. Rektor. Edward těsně než zvedl telefon, zmizel z domu a byl bůhví kde. Alice najednou měla v očích nepřítomný výraz, nevěděla jsem, co se děje, ale nijak jsem nešílela. Pak se Alice vrátila do normálu.

„Alice, děje se něco?“ zeptala jsem se jí, když už se tvářila normálně.

„Náš šéf, Jádro ho chce nechat odstranit, Edward to má provést, asi za dva dny bude tady v Seattlu kontrolovat naše výsledky z misí a Edward ho má na cestě zpět zabít,“ řekla Alice tak rychle, že jsem jí skoro nerozuměla. Najednou se Edward vrátil a podíval se na nás.

„Už jsem jim to řekla,“ řekla Alice Edwardovi.

„No a co s tím teda uděláme?“ zeptal se Emmett.

„Musíme to říct plukovníkovi,“ rozhodla Alice a my sešli dolů do základny. Já jsem začala vytáčet číslo na plukovníka a on to za chvilku zvedl.

„Týme, potřebujete něco?“ zeptal se jako, když hodně rušíme.

„Jedete na konci týdne sem do Seattlu zkontrolovat naše výsledky?“ zeptala jsem se ho. On se na mě podíval takovým divným způsobem, než odpověděl.

„Ano, ale ví o tom jen velitel Seattleského vedení,“ řekl plukovník.

„A jak se ten velitel jmenuje?“ zeptal se ho Edward.

„Jason Torick,“ odpověděl nám plukovník a my se na sebe s Edwardem podívali, věděli jsme totiž, že tenhle člověk má být za pár dní jmenován Seattleským Bossem.

„Plukovníku, tento člověk má být novým Bossem,“ řekla jsem mu a on se na mě podíval nevěřícně.

„To není možné, vždyť ho znám už hodně dlouho,“ nevěřil tomu plukovník.

„Ale je to pravda, právě Jason Torick poskytl informaci o tom, že sem jedete a já vás mám jako Assassin zabít,“ sdělil mu Edward.

„Děláte si ze mě srandu?“ nevěřil nám plukovník.

„Vypadáme, že se smějeme?“ namítla Alice.

„Myslíte si, že bych měl jezdit?“ zeptal se nás plukovník.

„Ano, jelikož by pak Rektorovi došlo, že Assassin zradil a bylo by to ještě horší, nebojte, my vás ochráníme,“ sliboval mu Emmett.

„Budeme vám dělat ochranku teda až na Edwarda, který bude muset dělat vraha, a ochráníme vás, jenom musíte dělat, že o ničem nevíte,“ řekla jsem plukovníkovi.

„Dobře, já tedy přijedu, jak to mám domluveno a vy se tedy snažte,“ řekl nám plukovník a jeho obraz zmizel.

„Takže, kdy se to má provést?“ zeptala jsem se Edwarda, jakmile jsme vyšli nahoru do obýváku.

„Podle informací, co mi řekl Rektor, má ve čtvrtek plukovník přijet a v pátek večer odjíždět. Ten večer odjezdu na soukromém letišti blízko Forks ho mám zabít těsně před tím, než bude vcházet do letedla,“ vysvětloval nám Edward.

„Víš co, promyslíme to zítra, vy už byste také měli jet domů, než se po vás začnou shánět,“ řekla jsem těm dvěma. Alice jenom souhlasila a my se tedy rozloučili. Pak jsem si šla sednout do obýváku společně s Emmettem.

„Víš o tom, že vy se s Edwardem skvěle doplňujete? Všiml jsem si toho při těch misích. Jste jako jing a jang. A taky se na něj díváš takovým divným způsobem, není to jako, když si se dívala na Petera, ale je to tomu hodně podobné, řekl bych snad hlubší, no prostě jiné ale svým způsobem stejné,“ bloumal nade mnou a Edwardem znovu Emmett.

„A co tím chceš jako říct?“ zeptala jsem se ho.

„To, že si neuvědomuješ, že ho miluješ, neznamená, že to tak není,“ řekl mi Emmett.

„Minul ses povoláním, měl bys být v poradně,“ řekla jsem mu.

„Zajímavé, že to samé říká i Alice,“ šeptl si pro sebe Emmett.

„Emmette, to není pravda, jak bych mohla zapomenout na Petera.“ Už jsem na něho zvýšila hlasitost.

„A je to tu zase, Peter, Peter, Peter, Bello on už je mrtvý, nevrátí se. Smiř se s tím konečně a raduj se z toho, že je tu někdo lepší než Peter.“ Nevydržel to Emmett a už puknul.

„Lepší a v čem je Edward lepší než Peter, navíc není to člověk, jak bych mohla být s někým, kdo není člověk, ale ten, co lidi loví,“ vyběhla jsem schody a zavřela se do pokoje, kde jsem si lehla na postel a přemýšlela nad tím, co řekl Emmett. Moc jsem, ale nepřemýšlela, protože v takovém rozhořčení to moc nešlo, nakonec jsem usnula a probudila se někdy kolem třetí ráno, protože jsem venku slyšela nějaký rámus. Nakonec jsem si uvědomila, že někdo hází kamínky do mého okna. Otevřela jsem okno a uviděla Edwarda. Najednou jsem se na něho usmála místo toho, abych byla naštvaná, že mě někdo budí. Že by měl Emmett pravdu?

„Můžu nahoru?“ zeptal se Edward, který stál pod oknem.

„Jasně, dojdu ti otevřít,“ řekla jsem mu a už se šinula dolů.

„Ne, počkej,“ řekl jen a už byl u mě v pokoji.

„Edwarde, můžeš mi říct, co tu děláš?“ zeptala jsem se ho.

„Nesu novinky přímo od Rektora,“ řekl Edward a já se na něho koukala jako na blázna.

„Cože?“ vylekala jsem se.

„Právě mě navštívil Rektor a řekl mi, že si mě při mém úkolu zkontroluje,“ řekl a nevypadal zrovna nadšeně.

„To docela dost komplikuje situaci,“ zhodnotila jsem to a lehla si na postel.

„Jo, já vím, tak jak to uděláme?“ zeptal se mě Edward.

„Nevím, ale vymyslíme to ráno, co říkáš,“ navrhla jsem a myslela si, že Edward odejde.

„Víš, já tu nejsem jenom kvůli Rektorovi,“ řekl a lezlo to z něho jako z chlupaté deky. „Alice mi řekla, co si myslí o tvých citech ke mně,“ řekl nakonec. Takže to neprobírala jen s Emmettem.

„Už mluvíš jako Emmett,“ okomentovala jsem to a dál si toho nevšímala.

„Říkala něco o tom, co bych chtěl, aby byla skutečnost, i když vím, že se to asi nestane,“ řekl Edward tak, aby se nedotkl jednoho slova.

„Já vím, kam tím míříš, ale pořád je tu Peter. Vím, že je mrtvý a že už se nevrátí, ale prostě nějak na něj nemůžu zapomenout. Jemu vždycky patřila část mého srdce, kterou si vzal s sebou, když odešel a pořád bude součástí mého života, protože vzpomínky zůstanou a já na ně nechci zapomenout, jelikož to byly nejlepší chvilky mého života. A já nevím, jestli ještě někoho budu milovat přinejmenším tak jako Petera,“ vysoukala jsem ze sebe věci, které měly být řečeny, abych si uvědomila, že Peter je opravdu mrtvý a mně se tohle opravdu nezdá. Pak jsem se podívala znovu na Edwarda, který seděl v křesle blízko okna, a tak na něj dopadal měsíční svít, který byl dnes neobvykle silný. Dívala jsem se na něj a mně najednou všechno připadalo nějak jiné. Koukala jsem na Edwarda a dívala se mu do jeho zlatých očí, které měly teď takovou zvláštní barvu, a v jeho očích jsem viděla všechny různé emoce. Nebyla tam jen láska, kterou jsem tam viděla vždycky, když jsem ještě předstírala, že ho miluji, ale teď tam bylo i pochopení, pravděpodobně z toho, jak jsem mu vysvětlila, jak to s Peterem je. Edward pořád koukal z okna a pomalu natáčel hlavu ke mně. Pak jsme se dívali navzájem tomu druhému do očí, takže jsem si ani pomalu nevšimla, že si Edward sednul vedle mě na postel.

„Když už si tak všechno říkáme, něco bych ti také rád řekl. Když pominu všechny okolnosti, co nás od sebe dělí, jako že jsem byl padouch a že nejsem člověk, je tu jedna věc, kterou mám společnou s každým jiným člověkem na této planetě. Jsem taky jenom obyčejný zamilovaný kluk, který je právě před tebou a žádá tě, abys ho milovala,“ řekl Edward a přitom se mi díval do očí a v těch jeho byla vidět určitá naděje. Ve zlomku vteřiny, co jsem se dívala do jeho zvláštních očí, jsem cítila, jak se jeho rty dotkly mých. Cítila jsem se jako zhypnotizovaná, ale přitom jsem na sto procent věděla, co dělám. V našem polibku byl cítit vzájemný chtíč po tom druhém. Dlouho jsem necítila nic tak intenzivního jako teď. V hlavě se mi začaly rojit vzpomínky na chvilky strávené s Edwardem. Vzpomněla jsem si na to, jak mě doučoval, a jak jsme si potom povídali o všem možném, jako kdybychom se znali spoustu let. Pak i ta výstava v autosalonu, kde jsem se od něj nehnula na krok a nakonec tu byly vzpomínky na to, kdy už jsme o sobě navzájem věděli a povídali si třeba o těch mašinkách. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem byla tak zaslepená tím, co se stalo Peterovi a v podstatě nevnímala to, co se děje. Nemůžu uvěřit tomu, co si v duchu řeknu, ale je to pravda. Našla jsem druhého Petera. Ne, našla jsem Edwarda, někoho lepšího než Petera a tomu už prostě nezabráním. Osud mi připravil takovou cestu a já jsem ráda, že po ní můžu konečně jít s otevřenýma očima. Náš polibek byl krátký, ale také dostatečně dlouhý na to, abych si tohle všechno stihla uvědomit. Nechtěla jsem, aby náš polibek skončil, ale proti Edwardově síle jsem nemohla nic dělat. Odtrhl se ode mě a koukal mi do očí tak jako já jemu.

„Miluji tě, Elizabeth Camilo Dinnerová,“ řekl mi Edward a přidal moje celé pravé jméno. Nemohla jsem uvěřit tomu, že si ho ještě celé pamatuje. Najednou jsem měla pocit, že mu musím říct, k čemu jsem dospěla já, protože to určitě z našeho polibku poznal.

„Miluji tě, Edwarde Cullene,“ řekla jsem mu a viděla, jak se na mě podíval. Usmál se na mě a jeho oči mluvily za něho. Pak jsem ho znovu políbila a nemohla přestat, protože jsem si to potřebovala za tu dobu vynahradit. Nakonec mě přemohla únava a já si zívla.

„Jsi unavená, potřebuješ spát,“ zkonstatoval Edward a chystal se odejít.

„Jestli se ti nechce odcházet, můžeš tu zůstat,“ řekla jsem mu a on se usadil do křesla vedle okna. Já jsem na něj chvilku koukala, než mě přemohl spánek a já upadla do hlubokého snění.

Ráno jsem se probudila a můj pohled okamžitě padl k oknu. Edward pořád seděl na tom samém místě v té samé poloze, jako jsem si ho pamatovala těsně před tím, než jsem usnula.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Edward a dal mi pusu na čelo.

„Dobré,“ pozdravila jsem ho já a vstala z postele. Edward pořád seděl v křesle a díval se na mě, jak pobíhám po pokoji a hledám něco na sebe. Na chvilku jsem zalezla do koupelny, a když jsem přišla, seděl na tom samém křesle a na tváři měl pořád ten samý pobavený obličej, jako když jsem hledala věci na sebe.

„Můžeme jít dolů?“ zeptala jsem se ho, jelikož furt nereagoval.

„No, a nebude to Emmettovi vadit?“ zeptal se on.

„Myslím, že on bude rád, protože jsme si to vyjasnili a já znovu budu muset uznat, že měl pravdu,“ řekla jsem Edwardovi a vyšla z pokoje. Edward šel oddaně za mnou.

„Dobré ráno,“ řekli jsme s Edwardem nastejno a Emmett se najednou zakuckal.

„Edwarde, co ty tu sakra děláš?“ divil se Emmett. Já sem se podívala na Emmetta, a pak jsem zabloudila pohledem k Edwardovi. Emmett se na mě usmál, jelikož pochopil, co jsem měla na mysli.

„No Bello, to to trvalo,“ pronesl Emmett a napil se z hrnku.

„Já vím, ale vždyť mě znáš,“ řekla jsem jen a nalila si kafe do hrnku.

„Bello, víš, co je dneska za den?“ zeptal se mě Emmett, než jsem si sedla ke stolu.

„Čtvrtek, plukovník přijíždí a my mu musíme dělat ochranku, vím, nezapomněla jsem,“ řekla jsem mu a pokračovala ve snídani.

„Musíme také probrat nějakou strategii,“ připomněl mi ještě Emmett a my se při snídani pustili do vymýšlení strategie, alá vlk se nažere a koza zůstane celá. Vymýšlení nám trvalo celé dopoledne, ale plán, který jsme nakonec vymysleli, byl jedním slovem geniální. Když Edward odcházel, ještě mi slíbil, že to Alici vyřídí a samostatně se Alice přesune na velitelství CIA v Seattlu. Edward má čtvrtek a pátek strávit s Rektorem jako zkoušku, že není zrádce. Já a Emmett jsme tedy po obědě odjeli na soukromé letiště za Forks vyzvednout plukovníka. Na letadlo jsme tam čekali asi pět minut, a než vystoupil, už jsme čekali u letadla. Pak se dveře otevřely a plukovník vystoupil. My jsme u něj okamžitě byli a dělali jako, že ho chceme eskortovat na místo, kam on řekne.

„Kde máte ty dva?“ zeptal se nás plukovník v autě.

„Edward alias Assassin je s Rektorem a Alice na nás čeká na velitelství,“ řekla jsem mu a ukázala Emmettovi, že může vyjet. Poklidnou jízdou jsme za několik hodin dorazili do Seattlu na velitelství, kde na nás u recepce čekala Alice. Prošli jsme kolem ní a ona se k nám přidala. Plukovník se v zasedačce setkal s velitelem tohoto velitelství a my čekali přede dveřmi.

„Co má v plánu?“ zeptala jsem se Alice na Edwarda.

„Probírají, jak provedou plukovníkovo zabití,“ řekla Alice a my radši byli dál zticha, aby nás náhodou neslyšeli. Po asi hodině společného tlachání, vylezl plukovník společně s velitelem ven ze zasedačky a my měli za úkol dovézt plukovníka na hotel. V autě se nás, ještě plukovník zeptal, jestli bychom nemohli hlídat jeho pokoj. Alice se nabídla s tím, že ona spát nemusí, ale to jsme plukovníkovi neřekli. Já a Emmett jsme odjeli domů, kde jsme připravili ještě několik nezbytných věcí na zítřejší plukovníkův odjezd. Pak jsme šli spát. Ráno jsme zase odjeli do hotelu, kde už na nás čekala Alice, která aby nebyla podezřelá jela domů. Celý den jsme se od plukovníka nehnuli na krok. Takže jsme viděli, jak zařizuje různé tajné věci, i jak provádí kontrolu toho, jestli jsme postupovali správně. Ke konci dne už jsme plukovníkovi pomohli balit a čekali, než mu zavolají, že jeho letadlo je přistaveno na soukromém letišti a my mohli vyrazit. Kolem deváté večer plukovníkovi zavolali, že letadlo čeká jen na náš příjezd a my jsme byli už připraveni. Cestou na letiště se nic nedělo, a tak jsem si začínala myslet, že Jádro svůj plán vzdalo, jelikož vidělo, že plukovník má nepřetržitou ochranu. Těsně před příjezdem na letiště mi Alice poslala SMS, ve které bylo napsáno, kde by se Edward s Rektorem měli nacházet.

„Doufám, že máte neprůstřelné vesty, jelikož by se mělo střílet,“ zasmál se plukovník a my na sebe s Emmettem jenom koukli, protože na tento malý detail jsme jaksi zapomněli. Z přihrádky v palubní desce jsem vytáhla dvě pistole a jednu podala Emmettovi, tu svoji jsem si schovala za pas u kalhot a mohli jsme vylézt z auta. Jako náhodou jsem ještě očima zabrousila na místo, kde se podle Alice má nacházet Edward a viděla jen nějaký obrys něčeho. Bylo deset a my jsme vylézali z auta. Slunce už bylo zapadlé, a tak jsem toho moc neviděla. Podle Alice má ale Edward ze svého úkrytu vylézt a zabít plukovníka přímo, když bude nalézat do letadla ze vzdálenosti menší než pět metrů. Pro tohle jsme, ale měli vymyšlený plán. Edward bude mít ve své pistoli slepé náboje, které udělají efekt střelby a plukovník má na sobě kapsli s krví, a ta se při výstřelu roztrhne, bude to vypadat, jako když ho doopravdy zastřelil. Pilot mu pak pomůže do letadla a odletí do D. C., my mezitím budeme čekat u auta na pokyn od plukovníka, že už je všechno OK.

„Plukovníku, zlomte vaz,“ řekl mu Emmett a my čekali u auta. Pár metrů před schody do letadla na ranveji, se objevil Edward s pistolí v ruce a neodolatelným úsměvem na rtech.

„Jádro vede,“ řekl jen a vystřelil. V tu chvíli jsem zmáčkla tlačítko, které vypustí krev a bude to vypadat jako pravý výstřel. Jenže se stalo, co jsem neočekávala. Plukovník se skácel k zemi, ale ta krev, která z něho vytékala, nebyla jen z kapsle, byla i jeho vlastní.

„Emmette, vidíš to? Plukovník je postřelený,“ řekla jsem tak potichu, jak jen to šlo.

„Co chceš dělat?“ zeptal se mě Emmett.

„Co asi? Jdu ho zachránit,“ řekla jsem jen a vylezla z našeho úkrytu.

„Bello, ne, je to nebezpečný?“ slyšela jsem za sebou Emmetta.

„Edward, mi neublíží,“ usmála jsem se a šla dál. Pistoli jsem si vzala do ruky, abych jí měla pro případ potřeby připravenou a s Emmettem za zády vylezla z úkrytu. Jakmile jsem se ale dostala na ranvej, byl u Edwarda Rektor.

„Assassine, já ti neřekl, že tohle je zkouška?“ zeptal se a měl na tváři takový zvláštní obličej.

„Ano, a právě teď jsem ji splnil,“ řekl bez emocí Edward.

„Tak proč nezabiješ i támhle se přibližující federální agenty?“ ptal se ho dál a Edward na mě kouknul takovým zvláštním pohledem.

„Věděl jsem to, od první chvíle, co ses na ni podíval na shromáždění, jsem věděl, že jsi do ní zamilovaný, ale že se k nim přidáš, mě ani nenapadlo, ale i pro tuto situaci jsem připravil řešení,“ dlouze promluvil a jen zdvihl ruku a zase ji dal dolů. Nevěděla jsem, co chystá, ale můj instinkt mi radil, abych se Rektora co nejdříve zbavila, a tak jsem do něj začala střílet. Jenže kulky ho nezastavily a jen se o něj zmáčkly a spadly na zem. On se jen smál, a pak se na Edwarda tak zvláštně podíval.

„Ne, tohle nezkoušej,“ křikl Edward, ale než stihl něco udělat, Emmett se skácel k zemi a vteřinu po něm i já. Najednou jsem v hrudníku ucítila velkou bolest, a když jsem si na hrudník sáhla, moje ruce byly rudě zbarveny. Od toho okamžiku byl každý nádech těžší a těžší.

„Říkal jsem ti to, je to zkouška a ty jsi neuspěl. Hrozba je zažehnána. Ještě, že jsem sehnal tak narychlo ty nejlepší snipery a tobě vyměnil náboje v pistoli,“ vychvaloval se Rektor, a pak zmizel. Edward se vydal za ním.

„Edwarde,“ křikla jsem, ale můj křik zněl spíš jako šepot. „Pomoz nám,“ dořekla jsem, jakmile jsem zachytila další schopný nádech. Edward se otočil a v mžiku byl u mě. V očích měl hrůzu a smutek, ale i lásku.

„Promiň mi, že jsem nebyl dost rychlý,“ omlouval se mi Edward.

„Neomlouvej se a radši zachraň Emmetta,“ nakázala jsem mu, ale neposlouchal mě. Emmett na tom byl stejně, měl stejně jako já prostřelenou plíci, a tak nám s každým nádechem unikal život z těla. Věděla jsem, že tu dneska umřeme, jenom to bude chvilku trvat.

„Nejdřív musím zachránit tebe,“ řekl a já viděla, jak vedle mě jen křečovitě sedí a snaží se nedýchat.

„Ne, první Emmett a to je rozkaz,“ řekla jsem mu z posledních sil a snažila se při tom použít důrazný tón. Jenže pak se mi dýchání ještě víc zhoršilo a já věděla, že nastává moje poslední chvilka na tomto světě.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 16.: