Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 14.

01.09.2010 (07:30) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1033×

Kapitola 14. – Výcvik

Neděle se nesla v duchu pracovním. Těsně po poledni jsem měla vymyšlený celý tréninkový program pro Edwarda a také těsně po poledni mi Edward volal, jestli už může přijet na výcvik. Souhlasila jsem, jelikož už jsem to měla připravené. Za pár minut byl tady, ale nebyl sám.

„Alice, co ty tady děláš?“ zeptala jsem se, jakmile jsem uviděla malou osůbku za jeho zády.

„Jsem jenom zvědavá, co být agentem obnáší,“ zasmála se Alice. Já jsem ji pustila dál a oba jsem dovedla do základny, kde už byl přichystaný Emmett. Já jsem se rychle skočila nahoru převlíct a ještě jsem sebrala dvě barové židle, aby tam Alice s Edwardem jenom tak nepostávali.

„Takže, dnešní lekce se bude skládat hlavně z ukázek, s Emmettem ukážeme základy sebeobrany a pak nějaké útoky na nepřítele,“ shrnula jsem dnešní program. Emmett už byl připravený v takovém čtverci vyskládaném ze žíněnek.

„Já teď budu dělat nepřítele v klasických polohách a Emmett se mě bude snažit zneškodnit,“ řekla jsem, co je v plánu. Začala jsem pózou, kdy zezadu Emmetta škrtím. Emmett mě chytl za ruce a přehodil si mě přes hlavu a já skončila na žíněnce na zádech s hlasitým žuchnutím. Viděla jsem, jak Edward okamžitě vstal a přiběhl ke mně.

„Nestalo se ti nic?“ ptal se mě, ale já jsem se švihem postavila na nohy a jen zavrtěla hlavou.

„Emmette, nechceš dělat útočníka radši ty?“ navrhl Edward.

„Edwarde, neber mi to potěšení dělat útočníka, já tak nebudu moct Emmettovi nakopat zadek,“ řekla jsem a Emmett se na mě zaksichtil, jako že mi nevěří, že mu ho doopravdy nakopu. Alice se jen smála a Edward se opět posadil. Já jsem opět začala na Emmetta útočit, ale tentokrát jsem měla jakoby nůž. Znovu jsem skončila na žíněnce. Pak jsem pokračovala do dalších útoků s různými zbraněmi, a jakmile jsem byla na zemi nebo měla na mále, Edward tam postával a zase si sedal. Emmett byl ve svém živlu, i když věděl, že ho nechávám vyhrávat, protože tak se nejlépe ukáže, co se má a nemá dělat. Alice na nás se zájmem koukala, ale Edward vypadal, že za chvilku bude mít nervy v kýblu.

„Tak, to je asi tak všechno, všechny klasické polohy útočníka,“ řekla jsem a viděla na Edwardovi, jak se mu ulevilo.

„Mohli bychom si to vyzkoušet?“ zeptala se Alice a podívala se na Edwarda.

„Jasně, alespoň uvidíme, jestli jste si něco zapamatovali,“ dovolil jí Emmett a já si sedla na židličku. Edward dělal útočníka a Alice se snažila bránit. Koukala jsem se, jak se nás snažili napodobit a hodně jsem přitom koukala na Edwarda a znovu si ho vybavila jako tenkrát, v tom černém dlouhém plášti. A kdyby ještě uměl tohle, byl by z něho neodolatelný padouch. V hlavě se zase ozval ten hlásek, nad čím to zase přemýšlím, ale tentokrát o hodně slabší než minule. Pozorovala jsem ty dva a říkala si, jestli jsem přitom nevypadala moc neohrabaně, protože ti dva vypadali jako při dobře sehrané choreografii. Když skončili, šli směrem k nám.

„Tak co na to říkáš, trenérko?“ zeptala se Alice.

„Dobrý, hodně dobrý, vypadali jste jako dva profesionálové, ale menší chybičky tam byly,“ řekla jsem jí upřímně, jelikož ne každý úder a kop byl jako podle učebnice.

„No, a co kdybyste nám předvedli nějaký skutečný boj,“ navrhla Alice. Emmett neodolal a já jsem se k němu připojila s tím, že mu konečně nakopu. Na žíněnce velké 4×4m jsme měli celkem dost místa a navíc, na okrajích, v dosahu ruky, ležely různé zbraně, jako tyče a nunčaky. Při boji s Emmettem jsme je hojně využívali, a tak nebylo divné, že celkem rychle ubývaly. Teď jsme je použili taky. Emmett se mě snažil tyčí zasáhnout, ale já mu vždycky nějakým způsobem unikla. Nejhorší chybou, kterou Emmett udělal, bylo to, že mi moji tyč vyhodil z ruky a svoji použil jako meč. Já jsem ho za jeho tyč chytla a v otočce, kterou jsem udělala, jsem mu ji vyškubla a podrazila jsem mu s ní nohy. On se najednou válel na zemi a já jsem nad ním stála s tyčí u krku, jako by to byl opravdový meč. Alice začala tleskat a Edward se k ní přidal. Pak jsem Emmettovi pomohla na nohy a šla si pro ručník, jelikož ze mě začínalo trochu kapat. Vzala jsem si ručník a rychle se osušila a hodila ho kolem krku.

„Tak, jak se ti první lekce líbila?“ zeptala jsem se Edwarda, který za mnou chodil jako ocásek.

„Ani nevím, jak to popsat. Co bude příště?“ zeptal se.

„Zkusíš to, co já před chvílí s Emmettem,“ řekla jsem mu.

„A s kým, protože kdybys do mě praštila, budeš mít tříštivou zlomeninu,“ zděsil se Edward.

„Tak vem s sebou Alici, jestli jí to nebude vadit,“ navrhla jsem.

„Přijdu ráda,“ řekla za mnou Alice.

„Tak, to máme domluvené, a co budete dělat teď?“ zeptala jsem se jich.

„Naše rodina dneska chtěla jet na lov, tak pojedeme s nimi,“ řekl mi Edward.

„Aha, no tak si to užijte,“ usmála jsem se na něj.

„Tak díky,“ usmál se Edward a já je doprovodila k autu. Pak jsem znovu vlezla do domu a šla za Emmettem.

„Kde ty jsi byl celý den?“ zeptala jsem se Emmetta, jelikož jsem ho tu nikde neviděla.

„Byl jsem s Rose, poprvé od té doby, co mi řekla, co je,“ odpověděl mi Emmett a já viděla, jak něco připravuje k jídlu.

„A jaký to bylo?“ ptala jsem se dál.

„No, bylo to celkem zvláštní, když vím, kdo ona ve skutečnosti je a ona to o mně neví a já řeším to, jestli to má vědět nebo ne, protože když už to ví i Alice, proč by to nemohla vědět Rose,“ svěřil se mi Emmett.

„Já bych řekla, že by to měla vědět, ale je to trochu komplikované. Alice věděla hned od začátku o Edwardovi, ale nikdo z jejich rodiny ne, a takhle to je zatím pořád. Kdyby se to Rose dozvěděla, mohla by se proříct, a kdyby se to dozvěděli Edwardovi rodiče, hodně by je to zasáhlo, protože oni věří tomu, že Edward je dobrý a člověka by nezabil, ale co Edward dělal v posledních desetiletích,“ vysvětlila jsem Emmettovi a ten se chvíli tvářil nechápavě, ale nakonec se jeho nechápavý výraz změnil na chápavý.

„Takže, bude lepší když to Rose nebude vědět,“ řekl si spíš pro sebe a já jsem na to jen kývla. Po Emmettově obědě jsem šla dělat úkoly a trochu to tu pouklidit, jelikož Emmett nevěděl, co kam patří.

Ráno pro mě Edward nepřijel, jako bylo jeho zvykem, a tak jsme s Emmettem jeli do školy sami. Když jsem vylezla ven z baráku, došlo mi, proč pro nás nepřijel. Venku svítilo slunce a já jsem byla i celkem šťastná, že po několika týdnech vidím tu žlutou kouli. Ve škole bylo místo vedle mě pokaždé prázdné a já si připadala trochu osamocená. Naštěstí byl brzo oběd, a tak jsem vedle sebe měla Emmetta nabitého různými vtípky a veselými drby ze školy. Hodně dlouho jsem se takhle nezasmála jako teď, protože naše práce je většinou až příliš vážná. Naštěstí jsem po obědě měla počítače s Emmettem, tak jsme v našem veselém rozhovoru pokračovali dál. Pak jsem měla úplně poslední hodinu, ale tu jsem moc nevnímala a přemýšlela nad tím, jestli se Edward dneska vůbec objeví. Těsně po hodině mi volal.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila jsem ho do telefonu, až nějak moc zvesela.

„Ahoj, Bello, jenom jsem ti chtěl říct, že dneska nepřijedu a do konce týdne asi také ne, jelikož má celý týden svítit slunce,“ oznámil mi a mně došlo, že ho celý týden neuvidím.

„To je smutný, už jsem se těšila, jak tě budu cvičit a říkat ti, co děláš blbě,“ vyjádřila jsem svoje pocity.

„Mně je to taky líto, ale kdyby se něco změnilo, tak ti hned napíšu,“ slíbil mi Edward.

„A nemám tě třeba omluvit ve škole?“ zeptala jsem se, abych o něco prodloužila hovor.

„Ne, to je dobrý, Carlisle volal do školy a omluvil nás na celý týden. Máme teď nějakou chřipku,“ zasmál se.

„Tak dobře, tak se měj,“ řekla jsem, jelikož jsem vycítila, že už náš hovor delší nebude.

„Brzy se uvidíme,“ rozloučil se Edward a ukončil hovor.

„Kdo volal?“ zeptal se mě za zády Emmett.

„Edward, mají prý chřipku,“ řekla jsem významně a on to pochopil.

„No, tak to ať se brzo uzdraví,“ řekl a my nastoupili do auta.

Celý týden se neuvěřitelně vlekl a navíc květen skončil a začal červen. Celé dva měsíce už jsem v tohle malém městečku a řeším skoro neuvěřitelné věci. Nikdy se mi za dva měsíce nestalo tolik věcí, než právě tady. No, vlastně jen jednou, když nás cvičili. Za dva měsíce jsem uměla střílet, běhat po vlaku, taky jsem ovládala několik bojových umění a naučila se zacházet se zločinci. Jenže tyhle dva měsíce a tamty dva měsíce se nedaly moc srovnávat. Tehdy se mi do toho nepletly vlastní pocity, kdežto teď neumím skoro souvisle myslet.

Celý týden svítilo slunce tak, jak řekl Edward a já jsem alespoň zkusila pochytat trochu bronzu, i když to s mojí kůží bylo marné. Emmett chtěl využít slunce, a tak asi ve středu rozestavil po lese kousek za městem všechny možné terče a překážky. Udělal nám tam prostě malé cvičiště. Postavil dvě takové, abychom mohli i společně závodit a změřit si tak, kdo je lepší. Tohle prostě bylo Emmettovi podobné, pořád chtěl s někým soupeřit a já jsem byla ta, kdo s ním soupeřit mohl. Ještě než jsme ve čtvrtek vystartovali, prohlédla jsem si trasu, abych byla na stejné úrovni jako Emmett. Pak už jen zazněl takový výstřel a my se rozeběhli od garáže k našim autům, abychom mohli několik kilometrů dojet k lesu. V lese na nás čekaly nastražené pastičky a překážky. Třeba tam bylo bláto a těsně nad ním taková stříška z ostnatých drátů a nedalo se nic jiného dělat, než ji podlézt. Znala jsem skvělou techniku lezení pod ostnatým drátem, než Emmett a nikdy mu ji neprozradila, a tak bych řekla, že v této disciplíně jsem byla lepší. Pak na nás čekalo třeba menší minové pole, pak dál byl terč na střílení z pistole, dokonce se i před jedním terčem objevila kuše a luk. Našlo se tam i pár míst, která se nedala projít bez úrazu jinak, než samými přemety, a těsně před koncem byla řeka, která se musela překonat skokem na laně z vysokého stromu, takže se na ten strom muselo vyšplhat. Pak jsem musela sprintem přeběhnout přes pěšinu plnou různých kořenů a přitom se dívat, abych se nezranila o nějaký strom nebo keř. Nakonec jsem přiběhla na takovou mýtinku, kde jsem byla asi o dvě vteřiny dřív než Emmett. Aby se rozhodlo o vítězi, Emmett si vymyslel, že si dáme ještě souboj beze zbraní, takže jsem šetřila síly při konání těch obtížných úkolů. Když Emmett přiběhl, byl udýchaný zrovna tak jako já, ale nedal na sobě nic znát a udeřil první. Znala jsem jeho styl bojování a on můj, takže jsem zkusila vymýšlet něco jiného. Místo mého obvyklého podkopávání nohou, jsem se mu snažila dostat za záda, abych si ho mohla v klidu přehodit přes hlavu na zem. Při jedné otáčce, kterou jsem původně ani nezamýšlela, jsem se mu dostala zády za záda a chytila ho svými pažemi v podpaždí a přehodila si ho přes hlavu na zem. Pak jsem si k němu klekla.

„Máte to spočítaný, agente McCartere,“ řekla jsem mu a on věděl, že prohrál. Pak jsem mu pomohla na nohy a my se společně vydali k autům.

V pátek jsme měli oba trochu namožený svaly, ale do školy jsme se přeci jenom vydali. K mému příjemnému překvapení jsem tam uviděla Edwarda. Ani jsem si nevšimla, že slunce už nesvítí.

„Ahoj,“ pozdravil mě Edward, jakmile mě uviděl.

„Ty jsi říkal, že zavoláš, když se něco změní,“ vyčetla jsem mu okamžitě, ale jeho pobavený výraz v tváři zůstával.

„Chtěl jsem tě překvapit,“ obhajoval se.

„To se ti povadlo.“ Vyhrnula jsem si rukávy mikiny, co jsem měla na sobě, a všimla si, jak na mě Edward kouká.

„Bello, co se ti stalo?“ zeptal se mě, když viděl nespočítaně škrábanců na mých rukách.

„Jo, to jsme jenom s Emmettem cvičili v lese schopnosti, co u nás neprocvičíš, a tak jsem se holt o pár stromů škrábla,“ vysvětlila jsem Edwardovi.

„To zase vymyslel Emmett, co?“

„Kdo jiný, ale já jsem ráda, už jsem si takhle dlouho nezasportovala,“ obhajovala jsem Emmetta, i když se to Edwardovi moc nelíbilo. Pak jsme ale pokračovali na hodinu. Já jsem si radši rukávy zase shrnula, aby se na to nemusel koukat a dávala pozor při výuce.

„Přijdeš dneska na trénink?“ optala jsem se ho po hodině pro jistotu.

„Dneska ne, něco mi do toho vlezlo,“ řekl Edward, ale vypadal trochu jinak než doteď.

„Něco, o čem bych jako agent měla vědět?“ ujasňovala jsem si.

„Něco takového, ale řeknu ti to až po škole,“ řekl mi Edward, a když jsem šla na záchod, vyřídila jsem Emmettovi rychle to, co mi řekl Edward. Trpělivě jsem čekala, než dnešní vyučování skončí, abych se dozvěděla od Edwarda, proč nemůže přijít. Měla jsem tušení, že to má co dočinění s Rektorem a tudíž i s Jádrem. Jakmile skončila škola, šla jsem s Edwardem k mému autu a počkala, až Emmett přijde, aby mohl začít. Jakmile se za Emmettem zaklaply dveře, zeptala jsem se Edwarda znovu na otázku, proč nepřijde na trénink.

„Volal mi Rektor,“ doznal se pod tíhou mého a Emmettova pohledu.

„Ale mobil jsme ti napíchnuli a nic se nezobrazovalo,“ nechápala jsem to.

„Na můj druhý, na který mi volá jedině on,“ vysvětlil.

„Aha, tak proto,“ řekla jsem si spíš pro sebe.

„A co říkal Rektor?“ zeptal se ho Emmett.

„Chtěl se sejít a projednat nové složení vůdců Jádra,“ řekl nám a vypadal trochu rozzlobeně.

„A kde a kdy se chce sejít?“ zeptala jsem se ho, jelikož to z něho lezlo jako z chlupaté deky.

„Za městem, kam se dostane jenom upír dnes kolem půlnoci,“ řekl, ale nevypadal u toho zrovna dvakrát nadšeně.

„Dobře, to trochu komplikuje situaci, ale je dobře, že jsi nám to řekl. Možná je pro tebe těžké Rektorovi lhát o tom, že jsi s náma, ale neboj, na to všechno lhaní si zvykneš a už ti nebude připadat tak hrozné někomu lhát,“ snažila jsem se odhadnout jeho pocity, protože jsem chtěla přijít na to, jak se cítí.

„Ne, mně nevadí mu lhát, jenom mi vadí to, že ho tam rovnou na místě nemůžu zneškodnit, a taky se zlobím sám na sebe, že už jsem to neudělal dřív,“ objasnil mi Edward svůj pohled na věc.

„Takže, přeskočíme pár lekcí výcviku a ty půjdeš rovnou do akce, dostaneš na sebe odposlouchávací zařízení a my to budeme poslouchat u nás na základně. Když všechno dobře dopadne, dozvíme se, koho chce poslat do vedení a pokusíme se mu překazit plány,“ navrhla jsem strategii. Tak, jak jsme seděli v autě, jsme odjeli k nám na základnu, kde jsem Edwarda připravila a poučila o tom, jak co funguje. Pak nezbývalo, než zasednout k počítači, připojit odposlouchávání a začít nahrávat. S Emmettem jsme pak měli, dalo by se říct, volno. Seděla jsem v obýváku na gauči a pozorovala film, co právě dávali. Těsně po půlnoci jsem šla zkontrolovat nahrávání a už jsem slyšela jenom pravidelné oddechování. Zastavila jsem nahrávání a přetočila jsem to na místo, kde mluvili o znovu povstání Jádra. Mluvili hlavně o tom, koho dosadit na místo vůdců, a tak jsem si psala jména, která jsem zaslechla. Když jsem však uslyšela to, že by se Edward měl stát Seattelským Bossem, trochu mě zamrazilo. Edward to odmítl s tím, že je jenom nájemný vrah a Rektor navrhl někoho jiného. Nakonec Edwardovi domluvil další zabití jednoho člověka, ale jméno se neřeklo, jelikož to mělo být až za několik týdnů. Pak se rozloučili a já šla na kutě.

Ráno po slunečném víkendu před školou jsem Edwarda pochválila a on vypadal celkem šťastně. Po škole jsem s ním jela k nám na základnu, abych mu mohla ukázat hi-tech technologie, se kterými se jako agent běžně setkává. Naučila jsem ho používat luštidlo všech přístupových kódů, pak nějaké nevystopovatelné sledovací zařízení a mnoho dalšího. Emmett si zase užíval večera s Rose a já jsem sama s Edwardem seděla u stolu a ukazovala jsem mu ty nejnovější technologie, které vynalezli naši vědci.

„Co máš nejradši za předmět ve škole?“ zeptala jsem se ho a dívala jsem se mu do jeho zlatých očí, jelikož seděl naproti mně.

„No, asi biologii,“ řekl mi.

„Tak to se ti bude líbit tohle,“ řekla jsem nadšená, že mu můžu ukázat nějakou techniku, co bude zajímat nás oba. Došla jsem ke skříni, ve které byli všechny vychytávky.

„Víš, v naší práci se setkáme s dost zvláštními důkazy nebo různými kousky něčeho. Tak tahle mašinka dokáže rozpoznat, co to je,“ řekla jsem a rozložila kufřík, ve kterém byla schovaná.

„A jak to funguje?“ zeptal se Edward se zájmem jak v hlase, tak i v očích.

„No, když sem do té přihrádky vložíš zkoumaný předmět a zapneš to, zapnou se lasery, které nabourají povrh předmětu a jednotlivé molekuly se začnou uvolňovat. Výpary pak přejdou sem, kde jsou různá čidla, ta rozpoznají, co to je. A nakonec ti tady na displeji vyjede, co to je.“ Ukazovala jsem na přístroj a Edwardovi popisovala, jak co funguje. Nakonec jsme probrali všechny přístroje, co tu jsou a on také musel odejít. Cítila jsem se trochu smutná, když odcházel, ale brzo po něm přišel Emmett a my pak společně nahlásili plukovníkovi, co jsme zjistili. A já ho poprosila, jestli by nám nesvěřil i pár akcí mimo Jádro, aby se Edward naučil pracovat v terénu. Plukovník souhlasil a já byla natěšená, jak si to v terénu užijeme.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 14.: