Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 13.

21.08.2010 (13:15) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1144×

Kapitola 13. – Přijetí

Když jsem ráno vstala, před domem už čekal Edward, a tak jsem ho pustila dál. Mezitím, co jsem se převlíkala z pyžama do normálního oblečení, Emmett ukázal Edwardovi základnu, co tu máme.

„To jste fakt nainstalovali kamery do našeho domu?“ ptal se Edward Emmetta, když jsem přicházela na základnu.

„Jo, náš technik tam byl jako prodejce bezpečnostního systému a myslím, že tvoje mamka ho tam v klidu pustila a on nainstaloval kamery, a když jsem tam byl pak já, rozhodil jsem tam další a i štěnice na odposlech. Nakonec Bella přesměrovala signály tak dokonale, že vy jste na svém hlavním počítači nic nepoznali a my jsme si klidně mohli prohlížet váš dům i vaše každodenní činnosti,“ vysvětloval mu Emmett a já vstoupila do místnosti.

„Ale stáhnout signál není nic těžkého, jako třeba nabourat se do celého systému nějakého počítače,“ řekla jsem jim a oni se na mě otočili.

„Tobě šli počítače asi vždycky dobře, co?“ nadhodil Edward. Jenom jsem mu na to kývla.

„Tak co, zavoláme plukovníkovi?“ zeptala jsem se jich.

„Za zkoušku nic nedáme,“ povzbuzoval mě Emmett a sám zmáčknul tlačítko rychlého vytáčení. Ani ne za půl minuty se před námi objevil plukovník.

„Agenti Swanová a McCartere, co to má znamenat?“ zeptal se nás plukovník hned, jak jsme ho uviděli.

„Tohle je Edward Cullen alias Assassin, od akce na velitelství Jádra, kdy o nás zjistil pravdu, přemýšlíme nad tím, že by se k nám mohl přidat a pomoct nám zničit Jádro,“ řekla jsem plukovníkovi a ten se na mě tak nějak divně tvářil.

„Takže, jste se dobrovolně vzdal s úmyslem nám pomoct?“ zeptal se ho plukovník.

„Ano, něco takového jsem měl na mysli,“ řekl mu Edward.

„Agentko Swanová, jestli ho chcete do vašeho týmu, bude to na vaši zodpovědnost, ale nejdříve ho trochu vycvičte,“ řekl mi plukovník.

„Díky, jsem si jistá, že teď už Jádro potopíme,“ řekla jsem mu a my se rozloučili a ukončili hovor.

„Takže, jsem teď agentem CIA?“ zeptal se mě Edward.

„Zatím ne, není to jednoduché se jím stát, musel by si projít všemi výcviky a zkouškami,“ vysvětloval mu Emmett.

„Ber to tak, že si jako náš tajný informátor,“ řekla jsem mu a koukla na hodiny, které hlásily půl osmé.

„Měli bychom do školy,“ řekl Emmett a my prošli základnou do garáže. Edward pořád koukal, co tu všechno máme, ale nic neříkal.

„První na čem bychom měli zapracovat je krytí, chodili jsme spolu, tak by to tak mělo být furt, tím nebudeme vzbuzovat pozornost a lidi ve škole si na to už zvykli, doufám, že ti to nevadí,“ řekla jsem Edwardovi.

„Dobře, jestli si myslíš, že to pomůže,“ řekl Edward trochu sklesle, věděla jsem, že to nemá jednoduchý, ale jinak to nejde. Vešli jsme do garáže a Emmett si nasedl do svého Jeepu a já, že mám jet s Edwardem. Nasedla jsem do jeho Volva a nechala se dovést až před školu, kde jsme začali znovu hrát naši hru. Povzbudivě jsem se na něj usmála a vystoupila z auta tak jako Edward, pak jsme se chytli za ruce a pokračovali dál do školy. Lidi kolem si zvonu začali šeptat, co se stalo, že jsme zase spolu, a proč jsme včera na sebe byli jak psi a tak různě. Pokračovali jsme na naše hodiny a dělali zamilovaný pár. Moc jsme toho ale nenamluvili, jelikož bychom pak nemluvili o ničem jiném, než o práci. Na obědě jsme se potkali se zbytkem Cullenů a také s Emmettem. Všichni se se mnou bavili úplně normálně, kromě Alice, ta na mě koukala takovým divným pohledem, jako kdyby mi už nemohla věřit nebo tak nějak. Po obědě jsme šli každý na svoji hodinu, a když jsme byli dostatečně daleko, zeptala jsem se Edwarda, proč je Alice taková divná.

„No víš, jelikož chvílemi neviděla moji budoucnost, tak se mě pak ptala, co se stalo, protože věděla, proč do D.C. jedu,“ řekl mi Edward a já si ten zbytek domyslela.

„Takže si jí o mě a Emmettovi řekl?“ zeptala jsem se ho.

„Ale jenom to, co se stalo v D.C., to hlavní ještě neví,“ řekl mi Edward a mě tím uklidnil, protože bych nechtěla ztratit tak dobrou kamarádku, kterou jsem v Alici získala.

„Myslíš, že by na mě změnila názor, až to bude vědět?“ zeptala jsem se ho.

„Myslím, že jo, ale musíš jí to říct sama, ode mě by to moc nebrala, si agentka, tak zkus vymyslet nějaký plán, jak jí to říct,“ řekl mi Edward těsně před tím, než zazvonilo na hodinu.

„No, a pomůžeš mi s tím plánem?“ zeptala jsem se ho.

„Podle toho jaký bude,“ řekl a do učebny vstoupil učitel. Jakmile začal učitel s výkladem matematiky, můj mozek se točil na vysoké obrátky a snažil se vymyslet plán, ve kterém bych o sobě mohla Alici říct. Nechtělo se mi ale nikomu nic říkat. Špioni totiž nemají v povaze vykládat všem na potkání, kdo doopravdy jsou, ale jestli chci zachránit jediné kamarádství, které jsem v podstatě měla, musím říct Alici, kdo jsem. Při hodině jsem přemýšlela, jak bych mohla Alici vysvětlit, kdo jsem. Nechtěla jsem o ni přijít, protože to byla moje jediná kamarádka, kterou jsem měla. Měli jsme matiku, a tak jsem pozor dávat nemusela. Takže, jak bych mohla Alici říct o tom, kdo vlastně jsem? Věděla jsem, že neodolá tomu, když před ní někdo řekne slovo nákupy, neodolá a pojede, ale kdybych jí o to řekla já, pravděpodobně by nic neřekla. V hlavě jsem hledala skulinku, jak to udělat. Počkat, neříkal Edward něco o tom, že Alice moji budoucnost nevidí, a když je někdo se mnou, nevidí ho taky? Jakmile jsem si na tohle vzpomněla, věděla jsem úplně přesně, co udělám. Řeknu Edwardovi, aby řekl Alici, že s ní chce jet nakupovat a já na ni budu čekat v našem oblíbeném obchodě, do kterého chodíme vždy jako první. Budu tam čekat, a pak jí všechno vysvětlím. Usmála jsem se nad myšlenou toho, jak Alice už na mě nebude naštvaná a já znovu budu mít kamarádku.

„Proč se usmíváš?“ ptal se mě Edward během matiky.

„Ale, už mám plán, jak si zase udobřit Alici,“ řekla jsem mu.

„Aha a řekneš mi ho?“ zeptal se Edward a já viděla, jak se na nás učitel kouknul. Vyškubla jsem ze sešitu papír a napsala jsem to, co jsem vymyslela. Za chvíli na to zazvonilo a my jsme mohli pokračovat na další hodinu, ale hlavně prodiskutovat můj plán.

„A to si jako myslíš, že ti s tím pomůžu, jo.“ Udělal na mě ksicht Edward.

„Ber to jako součást výcviku,“ řekla jsem mu a vypadalo to, jako když to vzal.

„Dobře, tak mi řekni, co mám dělat,“ požádal mě Edward.

„O víkendu, kdy jsme s Alicí většinou jezdily nakupovat, řekneš jen tak mimochodem, že už máš strašný boty, nebo něco jiného, Alice se toho nejspíš chytí a bude s tebou chtít jet nakupovat. To bude tvoje chvíle, bez keců pojedeš s ní a napíšeš mi SMS, že jste vyjeli. Já pak už budu čekat v obchodě, kam chodí jako první a povím jí o sobě nebo ji přemluvím, abychom někam šli,“ vylíčila jsem Edwardovi svůj plán mezitím, než jsme došli do další učebny. Tuto hodinu jsme měli s Alicí, a tak jsem pro jistotu ani nemyslela na ten můj plán. Sem tam se na nás Alice podívala a mě přišlo, že se na mě netváří naštvaně, ale spíš zklamaně.

„Myslím si, že takhle to půjde,“ zkonstatoval to Edward a my se posadili na naše místa. Hodina proběhla celkem klidně a já pořád měla radost z toho, že jsem to takhle vymyslela. Pak mě Edward odvezl domů. Emmett jel celou dobu za námi, a když se Edward chystal odjet, Emmett zasáhl.

„Edwarde, zapomínáš na to, že náš šéfík chtěl, abychom tě alespoň trochu vycvičili,“ postavil se Emmett Edwardovi před kapotu jeho Volva.

„Emmette, máš pravdu,“ souhlasila jsem s Emmettem a ukázala jsem Edwardovi, ať vystoupí.

„Ale jenom na chvíli,“ souhlasil Edward a šel za námi do baráku.

„Dobře, když jenom na chvíli, tak dneska nebudeme přecházet do praxe, ale zkusíme jenom teorii,“ řekla jsem Edwardovi, co ho dneska čeká.

„Tak, co bych měl vědět?“ zeptal se Edward a já ho mezitím posadila na židli, co jsme měli na základně.

„Začni s tím, co jako agent Jádra umíš,“ poručila jsem mu a připravila si zápisník, abych si mohla napsat, co bude třeba ho doučit, a co už ví.

„Bello, zapomínáš, že nejsem agent, ale jenom nájemný vrah, mě stačilo akorát umět dobře zabíjet, a to jsem vzhledem k tomu, co jsem, uměl dobře,“ oznámil mi Edward.

„Takže, nemáš vůbec žádný výcvik jako agent?“ urovnávala jsem si to v hlavě, Emmett se mezitím převlíknul do sportovního. Edward jenom kývnul a já si představila to množství práce, ho alespoň něco naučit.

„To bude celkem zajímavé,“ poznamenala jsem spíš sama k sobě. V hlavě jsem si srovnávala, co všechno vlastně učili nás, a když jsem si představila alespoň zlomek toho, bude to na několik týdnů, abych to Edwarda naučila.

„Takže, jak začneme?“ zeptal se Edward, když už jsme nikdo pár minut nepromluvili.

„Víš co, ty můžeš jet teď domů a zítra po škole začneme s první lekcí,“ řekla jsem mu a došla ho doprovodit k autu.

„Vážně mě teď nic nenaučíte? Emmett vypadal, jako kdyby si chtěl do někoho bouchnout,“ zeptal se mě Edward, když už seděl za volantem.

„Vážně, dneska ne, jelikož nic o špionské práci nevíš, musím ti sestavit tréninkový program,“ řekla jsem mu a už si představila večer strávený přemýšlením nad tím, co ho naučit. Pak nastartoval a odjel z mého dohledu. Já jsem znovu došla na základnu, kde už Emmett pilně cvičil. Skočila jsem se nahoru do pokoje převléknout do svého sportovního a už byla dole a ukazovala Emmettovi, ať jde na mě.

„Tak co Edwarda naučíme?“ zeptala jsem se sama sebe, když jsme zkoušeli kung-fu.

„Tak si vem, co učili nás. Měli bychom začít s tím, jak se bránit a složit nepřítele, pak bychom ho měli naučit používat zbraně a nakonec bychom ho měli vzít do terénu, kde se naučí sledovat a používat rychlé rozhodování,“ vymyslel Emmett a já se rozhodla jeho plánu držet.

„To je dobrý,“ pochválila jsem ho a on mi podkopl nohy tak, že jsem se rozplácla na žíněnce, jak široká, tak dlouhá.

„To já přece vím, že jsem dobrý,“ zasmál se a vzal si z pomůcek na bojování tyč. Já jsem si také jednu vzala a bojovala jsem s ním. I přes to, že vždycky jsem byla mrštnější než on, Emmett dneska vyhrál a já tak musela uvařit a uklidit, tak jak to kdysi stálo v naší dohodě. Ten, kdo prohraje, uklízí, a když teď hrajeme studenty, tak jsme k tomu přidali, že i vaří. Něco jsem rychle uvařila, a pak jsem i uklidila. Mezitím jsem přemýšlela nad tím, co řeknu Alici a taky nad tím, co Edwarda mám vlastně učit a jestli to on, jako upír, potřebuje. Navíc jsem si pořád připadala jako ve filmu. Nemohla jsem pořád uvěřit tomu, že Edward je upír a že jeho rodina také. Taky jsem nemohla zapomenout na to, jak jsme společně seděli v lese a povídali, kdo doopravdy jsme. Cítila jsem, že Edwardovi můžu říct všechno, že jemu můžu důvěřovat v tom, že on to na mě neřekne, ale také jsem věděla, že tohle bych asi Peterovi nikdy neřekla. On dokonce nevěděl, jak se doopravdy jmenuju, ale přesto jsem Petera milovala jako nikoho před tím a já si pořád připadám, jako když Petera podvádím. Radši jsem zanechala přemýšlení nad svými city, protože ty všechno jenom komplikují. Do postele jsem ulehla celkem unavená, a tak jsem hned usnula. Ráno pro mě Edward znovu přijel, ale tentokrát s náma jel i Emmett.

„Edwarde, nebude ti vadit, když dneska a zítra naše lekce odložíme na někdy jindy?“ zeptala jsem se ho, než jsme vystoupili z auta. Edward se na mě zmateně podíval a já jsem mu to vysvětlila.

„Já totiž ještě nemám připravený ten seznam věcí, který tě chci naučit a navíc jsem se chtěla víc soustředit na to, jak Alici řeknu, kdo doopravdy jsem,“ vysvětlila jsem mu.

„Dobře, mě to nevadí.“ Edward vystoupil z auta a já ho napodobila. Pak jsme společně pokračovali do školy.

V sobotu ráno jsem byla připravená jet do Seattlu hned, jak mi přiletí SMS. Asi tak kolem osmé mi zapípal mobil a já otevřela SMS, kde stálo, že už vyjíždějí. Sletěla jsem dolů k mé Audi TT a rychle vyjela směrem Seattel. Teď se mi rychlé auto hodilo. Nebrala jsem ohledy na dopravní předpisy a na dálnici, která vedla z Forks do Seattlu, jsem šlápla na plyn a vyzkoušela tak, jak rychle moje auto dokáže jet. Na jednom rovném úseku dálnice jsem se dostala až někam ke dvě stě čtyřicítce a pak jsem znovu zpomalila na, docela klidných, sto šedesát až sto osmdesát. Jakmile jsem byla ve městě, zpomalila jsem asi na sedmdesátku a mířila si to rovnou k nákupnímu středisku. Policajti mě ale stejně odchytli.

„Slečno, víte, kolik jste jela?“ zeptal se mě strážník.

„Něco kolem sedmdesátky?“ dělala jsem blbou.

„Ukažte mi doklady,“ přikázal mi a já jsem byla ráda, že s sebou mám svoje pravé doklady i s odznakem CIA. Podala jsem mu to všechno i s odznakem.

„CIA? Děje se něco?“ zeptal se a vypadal, že si nechce přidělávat problémy s vládním agentem.

„Zatím ne, ale potřebuji co nejrychleji na velitelství,“ řekla jsem mu a ruka mi svrběla a já měla chuť si ji podrbat o pistoli, co jsem měla za pasem.

„Dobře, tak pokračujte dál.“ Radši zmizel a já mohla pokračovat do střediska. Přijela jsem ke garážím a v garážích jsem neviděla, jak Alicino auto, tak Edwardovo Volvo a to mě uklidnilo. Jsem tu první. Vyjela jsem nahoru a šla do obchodu, kam Alice míří většinou jako první. Procházela jsem se uličkami s oblečením a zaposlouchala se do rozhovorů, co se tu vedly. Po pár minutách jsem slyšela Alici a Edwarda. Jejich hlasy se blížily a já jsem byla najednou čím dál tím víc nervózní. Byla jsem u jednoho trička a já si ho prohlížela a pokukovala po Alici.

„Bello, co ty tu děláš?“ zeptala se Alice trochu naštvaně.

„Měla jsem chuť jít nakupovat,“ řekla jsem a dívala se na Edwarda, který stál za ní. Alice to teď všechno pochopila.

„Vy jste se na mě dohodli, to bych od tebe nečekala“ promluvila na Edwarda.

„Alice, já jsem ho přiměla, aby mi pomohl, protože nechci, aby sis o mně myslela, že jsem tě jenom využívala a taky, protože ti chci vysvětlit, kdo doopravdy jsem. Můžu ti to vysvětlit?“ Vypadala celkem překvapeně.

„Bello, co mi chceš vysvětlovat, lhala si nám všem,“ rozčilovala se Alice a přitom se podívala na Edwarda.

„Já vím, ale jak jinak jsem měla jednat, když záleželo na státní bezpečnosti, neznáš důvody, proč jsem lhala, tak mě hned neodsuzuj,“ vytkla jsem jí celkem přísným tónem.

„Máš pravdu, důvody neznám,“ přiznala mi pravdu.

„A proto jsem tady, chci ti říct, proč jsem lhala a taky jsem tu proto, že nechci ztratit moji jedinou kamarádku,“ řekla jsem jí a ona se na mě překvapeně podívala.

„Jedinou kamarádku?“ nechápala.

„Jako agent nemůžu nikomu důvěřovat a navíc, už i ve školce byl mým jediným kamarádem Emmett,“ přiznala jsem se.

„Tohle jsem nevěděla,“ řekla Alice a vypadalo to, že už se na mě zlobí o trochu méně.

„Takže ti můžu vysvětlit, kdo doopravdy jsem?“ zeptala jsem se jí.

„Můžeš,“ řekla mi a my jsme vyšli z tohoto obchodu do Edwardova Volva, kde jsem jí řekla přesně to, co Edwardovi. Alice to pak chvíli vstřebávala a nakonec se objevila ta stará dobrá Alice, kterou, když je v nákupním středisku, nezastaví ani blesk. Já a Alice jsme se vrhly do různých obchodů a Edward pochodoval za námi a držel nám tašky. Opět jsem většinu času strávila v kabince a zkoušela Aliciny modely, které ke mně přicházely. Pak po několika hodinách jsme odjeli a já jsem jela ve svém autě zavalená spoustou tašek. Když jsem vystoupila před domem, Alice šla s Edwardem dál za mnou.

„Kam si myslíte, že jdete?“ zeptala jsem se jich, protože jsem si myslela, že pojedou domů.

„No, chtěla bych vidět tu vaší základnu, nikdy jsem žádnou neviděla a Edward žádnou neměl,“ řekla Alice a udělala prosebné gesto. Otevřela jsem dveře a prošla dál do domu. Pak jsem zamířila ke sklepu a šla dál ke dveřím základny, prošla jsem skenerem ruky a vešla dál do základny. Alici jsem všechno ukázala a vysvětlila, jak to funguje. Nakonec tu byli až do večera, kdy se rozhodli odjet. Já jsem se pak svalila na postel a usnula.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 13.: