Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 12.

17.08.2010 (19:00) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1198×

Kapitola 12. – Vdaná

„Manžel?“ zopakoval podruhé Edward, jelikož jsem mu zatím neodpověděla.

„Pamatuješ si toho kluka z fotky u mě v pokoji?“ zeptala jsem se a on kývnul.

„Tak to byl Peter Peton, můj manžel, týmový kolega a zrádce, kterého jsem zastřelila,“ vysvětlila jsem mu stručně.

„Ale jak?“ zeptal se zaraženě Edward.

„Asi bude nejlepší, když to všechno vezmu od začátku, tím jak jsem se stala agentkou CIA. Byl asi tak týden před začátkem dubna. Já a Emmett jsme seděli na hodině počítačů, měli jsme jeden dohromady a učitelka nám zadala, abychom vyhledávali nějaké informace o USA. S Emmettem jsme to měli skoro hned, a tak jsme jen tak surfovali po netu, ale pořád s tématikou informace o USA. Já jsem vlezla na stránku, myslím o ministerstvu obrany, a zkoušela odkazy, a když jsem na jeden klikla, chtělo to po mě přístupové heslo. Jen tak jsem zkusila číselnou kombinaci, co věčně používám a jako zázrakem jsem se tam dostala. Pak mi vyjely všemožné informace o naší zemi. Něco se mi na tom nezdálo, a tak jsem odtud utekla. Zdálo se mi to divné, a tak jsem to po škole zkusila znovu, ovšem, ta kombinace nefungovala. Ve škole jsme se učili, že programy v PC jsou vlastně algoritmy, a tak jsem našla v taťkově knihovně, co to je a jak se to počítá. Po několika marných pokusech se mi podařilo se tam znovu dostat. Zavolala jsem na Emmetta, který bydlel ob jeden barák dál. S Emmettem jsme to zkusili znovu. Pak jsme to nechali a nevšímali si toho. Tak týden se nic nedělo, až na prvního dubna si nás ředitel zavolal do ředitelny. Hrozně zuřil, a pak přišli chlápci od CIA. Řekli nám, kam jsme se to nakonec dostali. Věděli, že jsme teď pro ně nebezpečný, a tak jsme mohli do vězení nebo se k nim přidat. Zvolili jsme si to druhé.

CIA řekla, že nejlepší bude, když nafingujeme svoji smrt, a tak jsme se s Emmettem přihlásili na bungee jumping a nešťastnou náhodou jsme se zabili. V té době mi bylo patnáct a Emmettovi šestnáct. Když jsme dorazili do hlavní budovy v D.C., začali z nás tvořit to, co jsme dnes. Ze mě udělali Isabellu Swanovou a z něho Emmetta McCartryho. Pak nás na rok a půl zavřeli do výcvikových středisek po celém světě, ale většina byla ve Státech. Pár měsíců v Tibetu na bojová umění, v New Yorku na sledovačky, v Texasu na střílení, a tak různě. Z každého výcviku jsme skládali zkoušku, abychom postoupili dál. Po tomto roce a půl, kdy mně bylo sedmnáct a Emmettovi osmnáct, se rozhodlo, že poprvé půjdeme do akce. Pod svá ochranná křídla nás dostal Peter Peton. Šli jsme za ním do tělocvičny, jelikož trénoval. Přišli jsme tam a já ho poprvé uviděla. Měl na sobě jen tepláky a tenisky. Představili jsme se mu a on, že si nás hned vyzkouší. Měla jsem jít první, a tak jsem se připravila na to, že na mě zaútočí. Jeho výpad nohou neměl dělat, jelikož jsem se dostala na bobek a podkopla mu nohy. Uznal, že jsem dobrá a já mu pak pomohla na nohy. Po mně šel na řadu Emmett, ale Peter na mě pořád koukal a já nemohla zapomenout na ten pohled, když jsem mu pomáhala na nohy.

Pár dní jsme kolem sebe jen chodili a vrhali na sebe pohledy, a pak při jedné misi, když mi zachraňoval život, jsem svoje pocity nevydržela a políbila ho. Emmett za nás zatknul zločince, a pak jsme pokračovali na základnu. Dalo by se říct, že jsme měli idylický vztah. Sem tam jsem zastřelila nějakého hajzlíka, on pak chytil ty, co jsem nestihla zlikvidovat. Po akci mě Peter bral na večeře. Nejen, že byl o pět let starší, ale byl také hrozně pozorný, milý, šarmantní a já nevěřila, že takový gentleman může ještě existovat. Po skoro roce, přesně na moje osmnácté narozeniny, mě požádal o ruku. Nemohla jsem dělat nic jiného, než souhlasit a stát se jeho ženou. Vedení o ničem nevědělo, protože jinak bychom mohli dostat vyhazov. Já jsem to ale nechtěla tajit, a tak jsme to nakonec řekli generálovi, se kterým jsme spolupracovali. Ten se jenom zasmál a řekl, že bylo na čase. Nevadilo mu to a my pak byli ještě spokojenější. Ale až do té chvíle, co jsme odjeli do Iráku.

Už nějakou dobu jsme sledovali skupinu teroristů, ale nakonec se z toho vyklubala akce Jádra. Uvnitř jsme měli špiona a ten měl být zabit. Nakonec jsem viděla Petera, jak má namířeno na toho špiona. Nevěřila jsem tomu, co se tam dělo, ale jakmile jsem viděla, jak tiskne spoušť, můj prst byl rychlejší a jeho tělo se pak sesunulo k zemi. Po pár vteřinách jsem si uvědomila, co jsem udělala a zhroutila se. Dva dny na to jsem našla dopis, ve kterém vysvětloval, co Jádro je, a kdo byl ve skutečnosti on, pak také napsal, že mě miluje, a že kvůli mě se začal měnit v toho správného poldu, že Jádro chtěl nechat na holičkách. Hned po tom, co jsem ho pohřbila, jsme s Emmettem dostali na starosti tebe.

Měli jsme tě sledovat, nejlépe se vmísit do tvé přízně a vytahovat z tebe, co nejvíce informací. To, že jsem s tebou pak začala chodit, byl můj plán založený na tom, že budeme oba předstírat. Jenomže ty ses do mě prý zamiloval, alespoň tak mi to říkala Alice a já zaslepená tím, co děláš, ze sebe klidně dělám kruté monstrum. V té době na začátku našeho přistěhování bych tě nejradši posadila na elektrické křeslo, ale postupem času jsem poznávala i tvojí světlejší stránku a já si začínala myslet, že by se nám mohl hodit a pomoct nám potopit Jádro,“ dořekla jsem celý svůj dlouhý příběh. Edward celou dobu napjatě poslouchal a sem tam měnil výrazy.

„Víš, tohle bych do tebe nikdy neřekl,“ řekl Edward po chvíli, co jsem domluvila.

„Jo, a co bys do mě tedy řekl?“ zeptala jsem se a opravdu mě to zajímalo.

„Když jsi poprvé vystoupila z auta před školou, ve všech klucích, včetně mě, jsi vzbudila zájem. Nebyla jsi jako ostatní holky tady na škole, měla si svůj styl, který o tobě vypovídal, že vždycky víš, co chceš, a to mi na tobě přišlo hodně zajímavé. Věděl jsem, že to jednou dotáhneš daleko, třeba na nějakou doktorku nějaké vědy,“ řekl mi Edward.

„Třeba doktorku práv?“ zasmála jsem se.

„Třeba, víš, ale ještě jsi mi neřekla, jestli je Isabella Swanová tvoje opravdové jméno,“ zjišťoval Edward znovu, jelikož pochopit to z příběhu je trochu složité.

„Teď už Isabella Swanová je moje pravé jméno, jelikož osoba, co jsem byla dřív, už umřela. Ale pořád se spíš cítím jako Elizabeth Camila Dinnerová než jako Bella Swanová,“ řekla jsem mu menší oklikou svoje pravé jméno.

„Jak jsi ale přišla na jméno Isabella, když se jmenuješ Elizabeth?“ zeptal se mě Edward.

„Vede k tomu taková zvláštní cesta, taťka mi říkal Líza, mamka Beth nebo Bethy a děti ve školce si z Bethy udělaly Bella, a tak mi to už zůstalo po celou školu, já si na to zvykla a už jsem chtěla, aby mě nikdo jinak neoslovoval něž Bella, samozřejmě krom rodičů, a pak když nám dávali nové jména chtěla jsem, aby se mi říkalo stejně, ale abych měla jiné jméno, a tak jsem teď Isabella,“ vysvětlila jsem Edwardovi.

„A co Emmett, ten to měl stejné?“ zajímal se Edward.

„Ne, Emmett se opravdu jmenuje Emmett, ale příjmení má jiné, dřív to byl Emmett Thomas, teď je Emmett McCarter,“ řekla jsem mu a my pak pokračovali v různých otázkách, na které jsme během vyprávění příběhů neměli čas. Od Edwarda jsem se dozvěděla, že umí číst myšlenky, ale moje že mu jsou utajeny, o Alici jsem se dozvěla, že vidí budoucnost a o Jasperovi, že cítí a umí ovládat emoce.

„Zajímavé je, že Alice nevidí tvoji budoucnost, a když je někdo s tebou nevidí ani toho dotyčného, a proto mě už bombarduje asi stým telefonátem a ani Jasper necítí tvoje emoce, jako kdyby tě chránila nějaká síla nebo něco takového,“ zamyslel se Edward.

„Asi proto si o nás nevěděl tak dlouho, já si totiž říkala, že je to zvláštní, protože když už nemáme Petera, který dbal na to, aby nás neodhalili, je trochu těžší udržet Emmettovy nápady na uzdě,“ řeka jsem Edwardovi, a pak jsme si dál povídali o všem možném, co nás napadlo. Edward mi podrobněji vyprávěl o svém lidském životě a já, když uslyšela o Chicagu, vzpomněla jsem si na jednu misi v tomto městě. Vyprávěla jsem i Edwardovi o tom, jak jsme s Peterem dělali hodně bohaté kupce na jedné aukci a málem státu prošustrovali čtyři miliony z peněz daňových poplatníků. Pak jsem mu dále vyprávěla o tom, jak na každou misi měníme jméno a máme různé doklady, které si schovávám v krabici na památku v kanclu v D.C. Pak jsme s Edwardem probírali to, jak jsem se rozhodla s ním chodit a také se mě ptal, proč jsem souhlasila si Petera vzít, když jsem byla tak mladá.

„Víš, na mém rozhodnutí mělo vliv asi i to, že jsme agenti, kteří vědí, že každá akce, do které jdou, nese riziko smrti, a proto asi tak vypadala i naše svatba,“ řekla jsem mu a vzpomínala jsem na dobu, kdy jsme byli na misi v Las Vegas.

„A jak vypadala vše svatba?“ zajímal se Edward.

„No, bylo to zrovna mezi sledovačkami, já i Peter jsme věděli, že jsme ve Vegas, a tak jsme se sbalili a běželi si koupit něco na sebe, Emmett nám pomáhal a dělal i jednoho ze svědků. Když jsme přišli, viděla jsem na Peterovi oblek a já na sobě měla svatební šaty, co jsem viděla cestou ve výloze, a tak jsem si je koupila. Naštěstí měli v té obřadní síni svědky, a tak jsme si jednoho půjčili a s Peterem jsme si řekli své ano,“ vyprávěla jsem Edwardovi, kdy jsem byla nejšťastnější člověk.

„Aha, takže jste ji neměli plánovanou? Víš, mě trápí jedna otázka,“ přiznal se Edward a mě zajímalo, jaká otázka ho trápí.

„Povídej, jaká?“ pobídla jsem ho.

„Kdybychom se neodhalili a ty bys pořád předstírala, že mě miluješ a já se tě zeptal, jestli by sis mě chtěla vzít, jak bys odpověděla?“ zeptal se mě Edward a mě tahle otázka překvapila.

„To je těžké říct, asi bych ti odpověděla, že ne a nebo bych se odpovědi vyhýbala tím, že na svatbu jsem hrozně mladá, ale se stoprocentní jistotou bych ti neřekla ano, ať už z důvodu toho, že bych nechtěla prohlubovat tvoje následné zklamání nebo z toho, že tě nemiluji,“ odpověděla jsem mu na jeho těžkou otázku.

„Ale úplně lhostejný ti nejsem, nebo jo?“ ptal se Edward.

„Ne, nejsi mi lhostejný, protože kdyby to tak bylo, už bych se tě na zasedání Jádra pokusila zastřelit, tak jako každého zločince,“ odpověděla jsem mu upřímně.

„Takže, ty opravdu střílíš do lidí?“ ptal se udiveně.

„Ale jen to těch špatných,“ upřesnila jsem.

„Včetně svého manžela,“ ujasňoval si Edward.

„Ten byl také špatný, i když pořád nad tím musím myslet, jestli jsem ho zabila proto, že jsem ho nemilovala tolik, jak jsem si myslela a nebo proto, jak jsem ho viděla mířit na jednoho z našich, moje láska k zemi byla silnější,“ svěřila jsem se mu se svým dilema.

„Ale také nemůžeš popřít to, že jsi asi jediná vdova, která zabila svého manžela a nesedí za to,“ odlehčil Edward situaci, asi proto, že na mě vidí to, že mluvit o této události, mě trápí.

„Jo, to je pravda, ale stejně to není jako zabít někoho, koho v podstatě ani neznáš a někoho koho miluješ a myslíš si o něm, že by nikdy nemohl zradit. Představ si, že bys měl zabít ty mě,“ řekla jsem mu a viděla na něm, jak sebou trochu trhl při tom, jak jsem mluvila o své smrti.

„Bello, o své smrti přede mnou radši nemluv,“ řekl mi Edward a já radši změnila téma, na které bychom mohli mluvit. Pořád jsme ale zůstávali u naší práce. Edward mi vyprávěl o Rektorovi a o tom, jak Jádro funguje. Společně jsme vymýšleli taktiku, jak Jádro zničit. Než mi zavolal Emmett.

„Emmette, potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho, jakmile jsem hovor přijala.

„No, je už deset večer a ty jsi furt nepřicházela, tak tě jenom kontroluji, jestli jsi živá," oznámil mi do telefonu Emmett.

„No tak jsem ještě živá a navíc jsem pořád s Edwardem, ale už jedeme domů,“ oznámila jsem Emmettovi a hovor ukončila. Pak jsme se s Edwardem vydali zpět k autu a on mě odvezl až před dům. Vešla jsem do domu a Edward šel za mnou. Jakmile Emmett uslyšel můj pozdrav, už byl u mě a Edwarda si tak nějak divně prohlížel.

„Takže je pravda, co mi říkala Rose,“ řekl si spíš pro sebe Emmett.

„Jo, je to pravda, ale tady s Edwardem jsme vymysleli, jak bychom mohli Jádro zničit, teda spíš už jen Rektora,“ oznámila jsem Emmettovi.

„Aha, a to jste to tam vymýšleli několik hodin?“ podíval se na nás podezíravě Emmett a já věděla, na co zase naráží.

„Ne, jenom jsme si povídali,“ řekla jsem mu a vypadal, že mu to stačilo.

„Dobře, a co teď teda budeme dělat?“ zeptal se mě Emmett.

„No, řekneme to plukovníkovi, ale až ráno a ten rozhodne, jestli nám bude moct pomoct nebo ne,“ řekla jsem mu. Pak si Emmett šel zase po svém a já se rozloučila s Edwardem a šla nahoru do postele.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 12.: